Časopis Naše řeč
en cz

Alfa a omega

Igor Němec

[Short articles]

(pdf)

-

Názvy dvou písmen řecké abecedy, na první pohled nic záhadného. A přece: nejde tu o písmena jen tak ledajaká, nýbrž o písmeno první a poslední. To první a poslední totiž v sobě tají schopnost zahrnovat nejen obě krajnosti, ale i co je mezi nimi. Řekneme-li o někom, že první a poslední jeho starostí bylo dobře se najíst, máme na mysli více, než doslova říkáme: nejen starost, s kterou ten člověk ráno vstával a večer uléhal, ale vůbec, že od rána do večera nejvíce péče věnoval jídlu; zkrátka že jídlo bylo jeho hlavní starostí. Podobně lze vyslovit ušlechtilejší formou ušlechtilejší myšlenku: alfou a omegou lidského bytí je práce. Nevyjadřujeme tím však nic jiného, než že práce je hlavní náplní ži[59]vota člověka. S takovými obraty (jejichž východiskem je biblický verš Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec) se ovšem setkáváme především v knihách; Příruční slovník jazyka českého z nich uvádí mimo jiné také tento pozoruhodný příklad: alfa i omega v národě českém bylo dělat politiku.

Ale vraťme se raději k oběma řeckým písmenům. Jejich názvy, alfa a omega, znějí natolik exoticky a označují v řadě písmen jednotky s tak výjimečným postavením, že se stávají přitažlivými jmény biografů, závodních koní, hodinek i jiných výrobků. Alfa, jméno prvního písmene, je přece důstojným názvem pro cokoli prvotřídního. Má-li výrobek jméno posledního písmene omega, jako by zase o sobě říkal, že je posledním slovem techniky. A tak obě jména nám poskytují pěkný příklad, jak lze vhodným pojmenováním dělat věcem reklamu.

Slova jako alfa však představují i hodnotu méně prozaickou. Nemáme tu na mysli jejich použití ve vědě k pojmenování paprsků jistých druhů záření, ale především jejich význam v historii kultury, který odhaluje etymologie. Podívejme se z tohoto hlediska aspoň na původ slova alfa.

Názvu řeckého písmene alfa (obr. 1) odpovídá krétské slovo alēwā označující přístřeší nebo stan, a zobrazení této věci (obr. 2) má v krétském slabičném písmě platnost první slabiky jejího názvu (alēwā), tj. označuje samohlásku a právě tak jako řecké písmeno A. To ovšem ukazuje na souvislost řeckého hláskového písma se slabičným písmem krétským (minojským), a někteří vědci se také podobným rozborem řecké abecedy snaží dokázat její původ z abecedy starých Kréťanů.[1] Takový výklad proto odmítá tradiční hypotézu, podle níž řecké písmeno A zvané alfa (obr. 1) vzniklo z fénické litery zvané ’alef (obr. 3), která byla vlastně zobrazením vola a označovala první hlásku jeho fénického pojmenování ’alef.[2] Naznačené novější pojetí původu písma vyvozuje proti tomu obě abecedy, řeckou i fénickou (srov. obr. 1 a 3), ze slabičného písma krétského (obr. 2), které prozrazuje vlivy starého obrázkového písma egyptského (obr. 4: znak pro ‚stan‘); rozdíl mezi krétským alēwā ‚stan‘ (obr. 2) a fénickým ’alef ‚vůl‘ (obr. 3) se přitom vysvětluje přizpůsobením [60]starých krétských názvů (i jejich znaků) domácím fénickým slovům (a představám) v duchu lidové etymologie.

Jak tedy patrno, minulost slova alfa pomáhá vědě řešit otázku, zda řecké písmo — a jeho prostřednictvím vlastně i písmo naše — povstalo ze souhláskového písma fénického, anebo ze slabičného písma krétských nápisů, jejichž indoevropský jazykový charakter prokazoval svého času prof. Hrozný. Netřeba zdůrazňovat, jakou úlohu má řešení této otázky pro hodnocení staré indoevropské kultury. A tak etymologie prohlubuje nejen naše znalosti úzce jazykovědné, ale i poznání o vývoji společnosti, což je ostatně alfou a omegou každé historické disciplíny společenských věd.


[1] Viz např. V. Georgiev, Proischoždenije alfavita, Voprosy jazykoznanija 1952/6, s. 48-83.

[2] K tradičním výkladům viz popularizační knihu Č. Loukotky, Vývoj písma, Praha 1946, zvl. s. 102. — Srov. též Příruční slovník naučný III, Praha 1966, s. 584: „Abecedy a písma evropských národů vycházejí z abecedy a písma fénického.“

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 1, pp. 58-60

Previous Josef Hrbáček: Rodová platnost substantivních citátových výrazů

Next Igor Němec: Tisíc hromů