Časopis Naše řeč
en cz

Napiš, případně zatelefonuj

Vladimír Mejstřík

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jsou některá slova v češtině, která přes své značné rozšíření v úzu jsou přesto přijímána s nedůvěrou. Patří k nim i jeden z významů příslovce případně, nahrazovaný jazykovými korektory zpravidla synonymní příslovečnou spřežkou popřípadě. Jsou pro to uváděny dva důvody: tento význam slova případně, tj. ‚eventuálně, možná‘, vznikl prý vlivem němčiny (souvisí s zufällig) a navíc se střetá s vžitým významem ‚vhodně, výstižně, přiléhavě‘ (srov. případně koupený dárek, případně volit slova), takže smysl výpovědi může být bez dalšího kontextu málo zřetelný.[1]

[308]Poněvadž v úzu, jak to dokládá častost užívání tohoto slova jak v projevech běžně mluvených (napiš, případně zatelefonuj; budu tam den, případně dva), tak i v publicistických a odborných textech (obhospodařovat lesní, případně i jiný majetek družstva; střelba z lehkých, případně těžkých zbraní; přijmeme muže, případně ženy za výhodných podmínek), zřejmě tento význam komplikace nepůsobí, naskýtá se otázka, zda ona přísná diskriminace výrazu je z jazykového hlediska zcela oprávněná. I když vliv cizího jazyka nelze někdy zcela vyloučit, přesto nemusí být shoda významů domácího a cizího slova považována jednoznačně za výsledek významového kalkování z cizího jazyka, nehledě na to, že ani kalk nemusí být odsouzeníhodný. Nejlépe to potvrdí výchozí slovo případný, k němuž se příslovce slovotvorně vztahuje. Jeho dosavadní starší význam ‚vhodný, výstižný, náležitý, přiměřený‘ (např. případné pojmenování, jeho poznámky byly případné) a dnes zastaralý význam ‚nahodilý, nepodstatný‘ (např. četl, co podstatného jest, a co jen případného uvádí Slovník spisovného jazyka českého z Palackého) byly obohaceny koncem 19. století[2] o význam ‚takový, který může nastat, možný, eventuální‘. Jeho vznik lze vysvětlit[3] zúžením původního významu ‚vhodný‘ (nejde už o jakoukoli vhodnost, ale o vhodnost podmíněnou, eventuální). Stejný významový posun lze předpokládat i u příslovce případně. (Jak naznačují doklady z literatury[4], mohla být významová změna u příslovce dokonce starší). Je tedy zřejmé, že se význam ‚eventuálně‘ nevymyká z řady běžně tvořených nových významů, které vznikly zužováním rozsahu významu původního.

V povaze vícevýznamových slov je, že jejich jednotlivý význam poznáme nikoli z izolovaného užití slova, nýbrž z kontextu, z jeho funkčního využití ve větné souvislosti. Je to pak spíše nedostatek kontextu, jeho skladebného uspořádání, než slova samého, dojde-li k porušení smyslu výpovědi tím, že se dva významy téhož vícevýznamového slova zamění. Zkoumáme-li běžná typická spojení, v nichž se oba významy příslovce případně v dnešní češtině vyskytují, můžeme konstatovat, že se mezi sebou zpravidla liší svým postavením, místem v těchto spojeních (resp. větách), a to v syntaktickém smyslu. Zatímco případně ve významu ‚vhodně‘ plní především funkci příslovečného určení jako rozvíjející větný člen u shodného přívlastku (případně vybraný [309]materiál) nebo u přísudku (nazvat něco případně), uplatňuje se případně znamenající ‚eventuálně‘ především ve funkci spojovacího výrazu (což je formálně vyjádřeno jeho postavením po čárce): citovat autora, případně jeho dílo. Potvrzením našich vývodů mohou být synonyma, jimiž lze tento výraz ve spojeních nahradit: srov. nebo, dokonce, možná, eventuálně, respektive.[5]

Vyjádření eventuality příslovcem případně může znamenat, že buď chceme označit, vytknout, zdůraznit další možnost (napiš, případně zatelefonuj; vodní kapky vznikají v atmosféře z rozhřátých sněhových vloček, případně z krup), nebo další možnost ve výčtu doplňujeme (dotknout se ve výkladu autorova života, díla, případně jeho odkazu přítomnosti), anebo jde o touž skutečnost chápanou pokaždé z jiného hlediska, v jiném vztahu (udělat něco podle okolností tak, případně jinak, tj. ‚v jiném případě, za jiných okolností‘).

Ne vždy se ovšem příslovce případně s významem eventuality vyskytovalo — a dosud vyskytuje — v tak výrazném postavení ve větě (ve funkci spojovacího výrazu). Zejména u starších autorů se ho užívalo i na jiném místě v kontextu v původní platnosti příslovečného určení (srov. z Arbesa Vydalo hejtmanství oběžník, v němž připomíná, aby starostové obcí případně použili i vojska nebo z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka spojení na frontě se dát případně zabít); zde třeba přiznat skutečnou dvojznačnost smyslu výpovědi. Ne zcela výrazný je význam příslovce případně, užije-li se ve spojení se spojkou (např. okamžitě se orientovat a případně ukázat označený směr), jak patrno, snahy nahrazovat výraz případně slovem popřípadě nebyly v určité etapě vývoje češtiny bezdůvodné. Dnes se ovšem postavení a funkce slova případně vyhraňují v úzu do té míry, že nelze proti jeho užívání (a proti užívání zkratky příp.) — vedle synonymního a jednoznačného výrazu popřípadě — z jazykového hledisko nic namítat.


[1] Srov. předválečné ročníky Naší řeči, kde se vytýkalo jako nesprávné užívání příslovce případně vůbec, ovšem i užívání přídavného jména případný a podstatného jména případ ve spojeních jako v každém, krajním případě, v případě porušení, pro případ škody atp.; kritice neušlo ani spojení po případě (podle Pravidel pravopisu z r. 1957 psáno též popřípadě). — Slovník spisovného jazyka českého, 1964, ve shodě s územ uvádí slova případně, případný a případ ve zmíněných spojeních bez jakéhokoli omezení.

[2] První doklad v lexikální kartotéce ÚJČ ČSAV je z r. 1890 z I. Herrmanna, U snědeného krámu: Sebrala něco špendlíků k zacelení případných trhlin v oděvu (neboť po půlnoci létají z tanečnic v plese cáry); dále najdeme slovo v tomto významu u J. Pekaře, J. Vlčka, Šaldy, Čapka-Choda aj. — Na slovo případně ve význ. ‚eventuálně‘ máme první doklad z r. 1870 z Arbesa, dále z Podlipské, Tyrše, Šlejhara aj. z konce min. století.

[3] Toto vysvětlení podal už B. Havránek ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura z r. 1932 ve stati Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, srov. jeho Studie o spisovném jazyce, 1963, s. 47 n.

[4] Srov. cit. pozn. 2.

[5] O respektive a podobných slovech srov. úvahu F. Daneše v jeho Malém průvodci po dnešní češtině, Orbis 1964, s. 103.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 4-5, s. 307-309

Předchozí Antonín Tejnor: Slovosled víceslovných odborných názvů

Následující Alena Chmelová, Zdeněk Salzmann: K některým módním výrazům přejatým z angličtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1