Zpravodaj místopisné komise ČSAV k poctě sedmdesátých narozenin Jana Svobody

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Poslední, páté číslo loňského ročníku Zpravodaje místopisné komise ČSAV se mimořádně proměnilo z bulletinu povýtce zpravodajského na oslavný sborníček věnovaný Janu Svobodovi, přednímu našemu badateli o jménech osobních a místních, k jeho významnému životnímu jubileu. Péčí Vl. Šmilauera a L. Olivové, kteří toto slavnostní číslo uspořádali, podařilo se shromáždit celkem 23 příspěvků připsaných jubilantovi od jeho přátel a spolupracovníků.

V úvodní zdravici Vl. Šmilauera je nastíněn životní běh J. Svobody, stručně charakterizována jeho činnost vědecká i organizační a oceněny vynikající osobní vlastnosti jubilantovy. Připojený soupis prací Jana Svobody (s. 660-667) obsahuje 6 publikací knižních, 26 samostatných studií v časopisech a sbornících, přes 60 odborných recenzí a zpráv, několik vědeckých překladů a řadu příspěvků bibliografických. Bohatá je též jubilantova činnost redakční a vydavatelská.

Odpovídá zaměření Svobodova vědeckého zájmu, že přes polovinu všech příspěvků tvoří články s tematikou antroponomastickou. J. Bartůšek podává zajímavý přehled přezdívek a přídomků presidentů Spojených států amerických, počínaje G. Washingtonem (zvaným často Old Fox „starý lišák“) a konče R. Nixonem (známým pod přezdívkou Tricky Dickie „mazaný Ríša“). — J. Beneš rozebírá některá naše složená příjmem německého původu, jež obsahují křestní jméno blíže určené charakterizačním přívlastkem (typ Langhans). Zvláštními případy jsou příjmení vzniklá sloučením dvou jmen křestních (Petrmichl), dále spojením křestního jména s názvem povolání (Šenkapoul), s názvem budovy nebo pozemku (Mühlwenzl), s názvem zvířete (Špirhanzl), věci (Flajšhans), nebo příbuzenského vztahu (Fadrhons). — V. Blanár se zabývá vznikem sekundární dvoujmenné soustavy (tj. dědičnými příjmeními). Rozborem reprezentativního antroponymického materiálu dochází k závěru, že tendence k ustálenosti a dědičnosti příjmení má své kořeny v potřebě vyjadřovat vlastnické, majetkově právní vztahy. I v živé soustavě osobních jmen [294]najdeme pojmenovací modely, které se vyznačují funkcí vlastnickou (vyjadřují vztah k hospodářství nebo k obývanému domu); nelze ji však ztotožňovat s tzv. sociálně právní funkcí v úřední pojmenovací soustavě. — Fr. Cuřín načrtává stručný pohled na jména vesničanů v jižních Čechách v 15. století, jak je dosvědčují Rožmberské dluhopisy z let 1457-1481 (vydané J. Pelikánem r. 1953). Cenné je autorovo pozorování, že je tu zásadní rozdíl od antroponymické situace v soudobých německých vsích: zatímco 75 % českých vesničanů má jenom jedno jméno, u Němců se s jednoslovným pojmenováním setkáváme pouze u 22 % vesničanů. Rozdíl mezi antroponymickou praxí českého města na jedné straně a české vesnice na straně druhé je dán společenskými potřebami měšťanů, vyvolanými rozvojem řemesel a podnikání ve městech. — M. Frydrich vysvětluje dvě kuriózní švédská jména Gson a Hson. Vznikla středoslovným krácením nejspíše z příjmení Gustavsson a Hjalmarsson. — J. Jejkal dokumentuje na příjmení Mak a Mac, jak dlouhodobé spolužití našich občanů české a německé národnosti, zvláště v pohraničních okresech, výrazně ovlivnilo utváření jejich příjmení (Mak vzniklo z domácké obměny jména Matěj, podoba Mac má bezpochyby původ v německé zkrácené formě Matz). — L. Klimeš seznamuje s výsledky své kvantitativní analýzy souboru učitelských přezdívek z jedné ZDŠ v Plzni. Index opakování ukazuje, že starší žáci znají větší počet přezdívek než žáci mladší. Autorův postřeh, že prospěchově horší třídy užívají přezdívek pro své učitele v míře mnohem větší, než je tomu v třídách s lepším prospěchem, nelze myslím absolutizovat; důležitějším faktorem by tu mohla být spíše odborná a lidská autorita jejich učitele. — Š. Krištof se zaměřuje na studium osobních jmen v novelách slovenské spisovatelky Boženy Slančíkové-Timravy. Lidová jména jejích hrdinů, často s různými přívlastky, jednoznačně identifikují své nositele (např. Paľo-ľolo, múdra Mara). — Fr. Matějek demonstruje na antroponymii tří moravských osad, jak se místní hanácké nářečí zmocnilo osobních jmen a zpracovalo je ke svým potřebám. Pozoruje mnohem bohatší jazykovou tvořivost u jmen dospělých osob než v oblasti jmen dětských. V dívčích jménech se pak jazyková vynalézavost projevuje bujněji než u jmen chlapeckých. — Fr. Roubík sestavuje na podkladě soupisů obyvatel města Domažlic z let 1616 a 1631 pořadí oblíbenosti některých křestních jmen mužských (Jan, Jiřík, Václav atd.) a ženských (Anna, Dorota, Kateřina atd.). — Ľ. Šmelík informuje o výskytu složených příjmení na slovenském Záhorí. Z významového hlediska je rozděluje [295]do dvou skupin. První navazuje na stará slovanská osobní jména složená (typ Duchoslav), druhá má původ v příjmích a přezdívkách (typ Bolebruch, Novosad, Valihora, Bezvoda, Pätoprstý). — R. Šrámek rekonstruuje ze dvou moravských jmen místních jejich předpokládané eponymy (jména osob, z nichž je jméno místa odvozeno). Jde o místní jména Dolní Sukolom (něm. Salbnuss) a Osoblaha (něm. Hotzenplotz), z jejichž středověkých německých podob Selplaz 1327 a Hoczemplacz 1403 dospívá v prvém případě k jinak nedoloženému osobnímu jménu *Želipluk, v druhém pak k rovněž nedoloženému osobnímu jménu *Otěpluk. Svůj výklad považuje sám autor za diskusní a nechce v něm vidět víc, než čím skutečně je: odvážnou hypotézou, která svědčí o etymologově bystrém smyslu kombinačním, avšak nečiní si nárok na definitivní řešení.

Náměty toponomastické si zvolilo celkem sedm přispěvatelů sborníku. P. Burdová pokračuje ve svých hodnotných doplňcích k Profousovým a Svobodovým Místním jménům v Čechách. Doplňující údaje získává hlavně excerpcí desek zemských a tereziánského katastru. — I. Honl ve svém příspěvku k toponymii Erbenovy „Kytice“ klade dějiště básně „Vodník“ do rybníka Hlubokého, který leží v rybničnaté kotlině mezi Miletínem a Lázněmi Bělohradem. — L. Hosák upozorňuje na nesnáze s lokalizací místních jmen v nejstarších našich listinách. Mimořádně složitá je badatelova situace tam, kde byla původní slovanská toponymie překryta v období německé kolonizace cizorodou vrstvou. Z celkového počtu 34 lokalit, jež se do r. 1300 citují v listinách kláštera zábrdovického, vzdoruje přes 20 % bližšímu určení. — I. Lutterer připomíná, jak důležitá je konfrontace faktů toponomastických s antroponomastickými, a to nejenom při rekonstrukci osobních jmen z názvů místních, ale též ve směru opačném. Na příkladě anglických toponym pak ukazuje, jak leckterá zdánlivě zcela evidentní souvislost se může ukázat falešnou, prozkoumáme-li nejstarší zápisy v pozemkové knize Domesday Book z roku 1086 (eponymem místního jména Adlingfleet se ukáže Aetheling, zatímco eponymem místního jména Adlington je Eadwulf). — L. Olivová-Nezbedová podává zajímavý výklad názvu Zbuzany, známého z pojmenování jedné vsi v Čechách a především celé řady místních částí našich obcí. Do toponymie se toto jméno dostalo z umělé písně „U nás ve Zbuzanech“, velice oblíbené a rozšířené na přelomu tohoto století. — J. Spal vypočítává a stručně charakterizuje tzv. loupežnická jména místní (např. Cukmantl, Hleďsebe, Dalskabáty, Kocbeře apod.), která vznikla vesměs [296]z pomístních názvů odlehlých míst (při silnicích), kde pocestným hrozilo přepadení loupežníky. — B. Varsik vysvětluje původ slovenského jména Jasov. Nepřijímá dosavadní výklad z nedoloženého osobního jména *Jasa a doporučuje novou etymologii ze slovenského obecného jména jasa „světlina, mýtina, lesní paseka“, což odpovídá i přírodní situaci.

Zbývající tři příspěvky se týkají jednak výzkumu patrocinií (tj. zasvěcení kostela určitému světci), jednak přenášení názvů lidí na názvy hub. — I. Vávra naznačuje některé momenty důležité pro vznik patrocinia, totiž kanonizaci, ostatky svatých a úctu k světci. Ostatky byly velmi podstatným podnětem k vzniku zasvěcení, zvláště ve starší době, kdy ovšem úzký výběr omezoval volbu (v 10.—11. století byl skutečný počet patrocinií dost nízký). — M. Nováková-Šlajsová vychází především ze svého rukopisného „Soupisu patrocinií v Čechách“. Ve své stati, která svědčí o dokonalém ovládnutí složité problematiky, autorka rozvíjí, doplňuje a v jednotlivostech i koriguje poznatky Vávrovy. Světecké kulty a módy jsou několikerého původu: propagace světce mohla jít (a) shora od panovníka (sv. Zikmund, sv. Kateřina aj.), (b) z řad duchovenstva (sv. Gothard, sv. Kliment, sv. Václav aj.), (c) z klášterů (sv. Benedikt aj.), (d) od šlechty a rytířstva (sv. Jiří, sv. Martin), (e) z lidových vrstev (mariánský kult). — M. Majtánová shledává u některých druhů hub velké množství názvů přenesených sem z pojmenování lidí, a to jak jmen obecných (hřib kovář, koloděj, žid aj.), tak i jmen vlastních (mikuláš, márinka).

Paleta zájmů našich pracovníků na poli onomastiky je tedy značně pestrá, jak ukazuje výčet jednotlivých příspěvků. Marně však mezi nimi hledáme příspěvek, který by se těsněji přimykal k sféře jubilantova nejvlastnějšího zájmu, totiž k studiu staročeských jmen osobních. Je žádoucí, aby Jan Svoboda měl i v tomto oboru svého následovníka. I tak je ovšem možno říci: Dobrá věc se podařila.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 4-5, s. 293-296

Předchozí Jan Svoboda: Luttererova práce o místních jménech v Poorličí

Následující Ivan Lutterer: Pětasedmdesáté narozeniny Vladimíra Šmilauera