Listárna
[Letter's to editors]
-
Panu K. B. 156. Příjmení Šabata, Šabát, Šabat nedovedeme s bezpečností vyložiti; zdá se však, že v něm vězí domácký tvar křticího jména Šebestián (Sebastianus). Šebestiánům říkali naši předkové Šebesta, Šebek, Šebík, Šebín, Šeba, Šíba (Šéba), Šebelka (podle Havelka, Pavelka) a pod. Bývala také koncovka v podobných jménech -ata (vl. -jata), na př. ve jmenech Vašata (Vašát), Vacata (Vacát), Pavlata (Pavlát), Janata, Janatka, Maňata, Hrozňata, Hroznata atd.; snad byl i tvar Šebata, Šebát, z něhož spodobením samohlásek mohlo vzniknouti Šabata, Šabát, jako se říká pamáda, kamarád, Častalovice, místy na Moravě hadváb místo pomáda, kamerád, Častolovice, hedváb (i samo Šebestián vzniklo tak ze Šebastián).
[126]L. K. V. — 1. Tří králů, Jména Ježíš, Boží Tělo se píší s velkým písmenem, protože jsou to jména vlastní, resp. jména podstatná vzatá za vlastní. Ve jménech hromnice, vánoce, velikonoce necítíme jmen vlastních, nýbrž apelativa téhož druhu jako křtiny, ostatky, narozeniny, jmeniny atp., a proto je píšeme s písmenem malým. — 2. Odkazujeme k odpovědi p. J. P. na Smíchově 4. — 3. Výrazy předložkové píšeme jako jedno slovo, cítíme -li v nich jen pouhá příslovce a nikoli předložku a podstatné jméno v jejich významu vlastním. Proto píšeme vpravo, vlevo, poněvadž slova ta neznačí nám nic jiného než něm. rechts, links, tedy jedinou představu. Ale píšeme v čele: nikoli včele, protože jsme si vědomi, že tu jde o podst. jméno čelo (t. i. vpředu) a o předložku ve, znamenající tam, kde jest to a to (zde čelo). — 4. O střídání a vespolném poměru předložek na a se byl v »N. Ř.« výklad již několikrát, na př. II, 222.
Panu V. Z. v Michli. — Správné jest úřední, úředník, úřednický a p., nikoli úřadní; bylo o tom v »N. Ř.« vykládáno již několikrát. — Třepati má tvary třepu, třepeš, ale přech. třepaje. — Fasuněk je v češtině aspoň tři století; překládati to slovo by nemělo smyslu. — Podle Pravidel českého pravopisu píšeme Národní listy, Právo lidu, Ústřední matice školská. — Přehlídka vojska, přehlídka domobranecká nejsou výrazy chybné; přehlížeti znamená nejen nedbale prohlížeti, nýbrž také prohlížeti něco po pořádku od jednoho konce na druhý. — Slov kritik, redaktor je lépe nepřekládati. — O rozdílu mezi k, ku bylo v »N. Ř.« vykládáno již mnohokrát. — Správně píšeme zklamání, napiat nebo napjat, ale napětí; poučení o tom je snadno najíti v mluvnicích a v Pravidlech českého pravopisu.
Panu H. J. O. v Brně. Slovo listina není staré; vzniklo v minulém století a ujalo se na označení různých písemností právních, kde dříve stačilo slovo list. Nechceme popírati, že ve výraze kandidátní listina zasáhl vliv něm. Liste = seznam; ale nepokládáme užívání tohoto výrazu za tak velký prohřešek proti správnosti jazykové, abychom se pokoušeli vytiskovati jej výrazy uměle utvořenými jako kandidátnice nebo subskripčnice (= subskripční listina) a pod., které by se tak jako tak neujaly. Ve výrazech kandidátní listina, subskripční listina necítí se jasně, že je to seznam; jsou to prostě listiny veřejné, právní jako jiné, liší se od nich pouze tím, že na jedné jsou jména kandidátů, na druhou se zapisují subskribované částky peněz. Za chybu bychom ovšem pokládali, kde by se slova listina užilo vědomě ve významu seznam (s genitivem vypočtených věcí), jako je to v příkladě uvedeném v matičním Bruse: Tu je listina všech prodaných věcí.
Panu B. P. v Jihlavě. 1. Cizí jména na -ce, redakce a pod., se skloňují věrně podle vz. duše; 2. pád množ. je tedy redakcí, apelací, revolucí, obligací atd., výjimečně bývá tvar bez koncovky, na př. posicí n. posic (vlivem slov na -ice). — 2. Paříž se skloňuje jako jiná místní jména ženská s měkkou koncovkou, na př. Jaroměř, Bolehošť a j. Budapešť je složeno se slovem pešť = pec, které patřilo ke vzoru kost, a skloňuje se proto podle kost: do Pešti, v Pešti, za Peští. — 3. Podst. jméno leb, 2. p. lbi, patří rovněž ke vzoru kost; je to slovo knižní, v živém jazyce bývá jen lebka. V množ. čísle užívá se [127]jen tohoto slova. — 4. Podstatná jména podle vzoru kost měla původně koncové -t vesměs tvrdé; vlivem ostatních pádů proniklo měkké ť u některých podstatných jmen i do 1. pádu, u jiných nikoli. Kde si to usus vynutil, píšeme ť i v jazyce spisovném, na př. chuť, pouť, jinak zachovává spis. jazyk ve shodě s nářečím středočeským původní t, na př. smrt, ctnost a p. — 5. Slovo rukojmě je rodu mužského a skloňuje se jako soudce; vedle toho se užívá i tvaru rukojmí, které bývá bráno za podst. jméno rodu středního podle vz. znamení.
Panu F. S. v Prostějově. 1. Řád volební. Slova volba a volební jsou původu nedávného; dříve se říkalo pouze volení. Ještě Dobrovský má výhradně: den volení (Wahltag), hlas volení (Wahlstimme), právo k volení (Wahlrecht) atd. Nám už se ovšem vžilo slovo volba a volební, a říkáme raději volební právo, volební řád atp., zvl. proto, že můžeme použíti přídavného jména. Řád volení není tedy chyba, snad jen archaismus; někdy i nutný, na př. řád volení do obcí atp. — 2. Jména rybníků, polností a p. vyžadují k řešení skoro vždycky znalostí místních, topografických i jiných. Jména Záhorník a Pobočník vysvětlujete po našem soudě správně z polohy jejich. Ostatní jména Karbanec, Michovec, Bačkovec, Plaček zdají se ukazovati na jména osobní (na př. mlynářů, majetníků atd.), po nichž rybníky dostávaly jména také velmi často. Poslední slovo může vysloviti zase ovšem jen znalec místních poměrů nejen soudobých, nýbrž i minulých. Za ostatní poznámky a pokyny děkujeme.
Panu J. P. na Smíchově. 1. Div divoucí. Koncovka -oucí (stč. -úcí) má východiště v koncovce přechodníku přítomného nesouc, vedouc (stč. nesúc, vedúc). Touto koncovkou -oucí tvořila se v staré češtině jména přídavná, a to i od sloves, jejichž přechodník přítomný neměl přípony -a, -úc, na př. slyšúcí, chodiúcí a pod. Tím způsobem vznikala často od téhož kmene slovesného dvoje přídavná jména, jedna od přechodníku přítomného přímo, druhá s příponou -úcí, na př. hořící a horoucí, stkvící a stkvoucí, žádající a žádoucí. Mezi oběma druhy příd. jmen nastalo pak časem rozlišení významové v tom směru, že příd. jména s příponou -úcí nabyla (snad za spolupůsobení přípony -utý, která je v mohutý, mohutný, slovutný a p.) významu vzmocňovacího, který v nich cítíme dnes; horoucí je víc než hořící, stkvoucí víc než stkvící. V této významové platnosti přenášela se přípona -úcí (-oucí) od kmenů slovesných i ke kmenům jiným a tak vznikala přídavná jména bělúcí (= bělostný), čistúcí (= přečistý), spojováním s dalšími příponami příd. jména na -úcný, na př. dial. mor. vysokúcný, širokúcný, -účký, na př. bělúčký, čisťúčký, nyní běloučký, hezoučký atd., vesměs s významem vzmocňovacím. Ke vzmocňování výrazu základního měl a má jazyk ještě jiný prostředek, totiž opakování výrazu základního, na př. konec konců, div divů, na věky věků, radost nad radosti, král nad králi nebo na věčné věky, zloděj zlodějský, lotr lotrovský a pod. Spojením obou těchto způsobů vzmocňování, přípony -oucí s opakováním slova základního vznikl nepochybně způsob třetí, známý z výrazů div divoucí, pravda pravdoucí, léta letoucí a pod. Je už v jazyce starém, na př. divy sem divúcie dnes viděl (Živ. otců C 206 b).
2. Slovo hůdě = děvče zaznamenává také Dušek (Kmenosloví nář. jihoč. 20) [128]z Dub. Lhoty, výkladu však nepodává. Snad je slovo hůdě domácká zkratka slova holka, vzniká podle podobných slov jako mládě, hádě, smrádě (associací s nějakým slovem kmene hod-, na př. hodná holka). Na Chodsku se volá slovem húdě na husy při zahánění. — 3. Šalanda, světnice čelední v pivovaře ve mlýně, vůbec velká světnice; něm. Schalande velká světnice; zdá se býti původu román., srv. starofran. chaland, chalant, chalan = 1. espèce de bateau druh lodi, 2. boutique budka, krám, dílna atd. (Matzenauer, Cizí slova 317). — 4. V češtině bývá nikdo i žádný (zpodstatnělé) kladeno stejným právem, už v době staré. Na př. nemá se i žádný tek poddati práci, aby … (Štít. uč. 52a) a j. Rozdíl mezi oběma slovy je ten, že nikdo je výraz substantivní, žádný výraz attributivní; proto v spisovné řeči bývá nyní v platnosti substantivní (na označení osoby) spíše nikdo, kdežto zájmenu žádný se ponechává jeho platnost přívlastková žádný člověk. Ale za chybu záměna nikdo-žádný pokládati se nemůže.
Panu A. M. v Uh. Ostrohu. Pokud platí nynější Pravidla českého pravopisu, jest psáti republika »česko-slovenská« jako republika francouzská (Pravidla, str. V.), t. j. obě začáteční písmeny malé.
Dotazy nám posílané bývají často opatřovány poznámkou, že tazatel jest předplatitelem »N. Ř.«. Není toho potřebí: dovedeme-li, odpovídáme o věcech týkajících se jazyka českého každému rádi.
Naše řeč, volume 3 (1919), issue 4, pp. 125-128
Previous Dr. Bohuslav Gebauer, Red. (= Redakce): Vtěliti. Kupní smlouva
Next Josef Zubatý: O českém pravopise
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1