Časopis Naše řeč
en cz

O jméně a příjmení z hlediska praxe

Miloslava Knappová

[Články]

(pdf)

-

Jazyková problematika A) volby (rodných, křestních) jmen a B) užívání podoby příjmení se dotýká všech občanů naší republiky. Je jí proto jako osobité oblasti péče o jazykovou kulturu zapotřebí věnovat náležitou pozornost.

[252]A) Výběr vhodného (rodného, křestního) jména[1] je pro rodiče závažnou událostí, která má značný dosah nejen pro pojmenovávaného jedince, ale i pro společnost, ve které bude vyrůstat a žít. Proto volba jména záleží na přání rodičů jen do jisté míry a je ovlivňována (popř. poněkud usměrňována) různými hledisky. Patří k nim především

1. jazykové zřetele — stylové hodnocení jména, jeho pravopisná, tvarová a výslovnostní podoba, dále i jeho původ a popř. význam;

2. sociologické faktory, zejména rodinné a místní zvyklosti, společenský vývoj a módní tendence. — Některá z uvedených hledisek, a to zejména jazykových (volba základní, stylově neutrální podoby jména, kterou lze zapsat do matriky a na rodný list), našla svůj odraz v obecných předpisech (vyhláška ministerstva vnitra č. 182/1959 Ú. I. k zákonu č. 268/1949 Sb., o matrikách).

1. Jazykové zřetele

Základním hlediskem, které je při výběru jména třeba respektovat, je volba základní, samostatné, stylově neutrální podoby jména, tedy nikoli zkomolené nebo hypokoristické podoby zdrobnělé (Zlatuška, Jaroušek) nebo domácké (Fanda, Máňa). Také není přípustné, aby osobě mužského pohlaví bylo dáno jméno ženské a naopak. Ve funkci jména se také přeneseně neužívají podstat. jména neživotná (Jiskřička, Sněženka, popř. jména jako Dněprostroj) apod. nebo příjmení (máme ovšem jména jako Jindřich, Pavel, Josef aj., která se užívají i jako příjmení). Ne vždy je však jednoduchá odpověď na otázku, kterou podobu jména lze považovat za základní a kterou za domáckou. Jako kodifikační ukazatel pro většinu u nás běžně užívaných jmen slouží Slovník spisovného jazyka českého, který u uváděných jmen udává základní podobu a podoby odvozené i se stylovými charakteristikami (dom. = podoba domácká, expr. = expresívní, zdrobn. = zdrobnělá). Vlivem společenského vývoje, popř. dalších okolností dochází občas k tomu, že slovotvorná, etymologická a jiná měřítka, podle nichž se jednotlivé podoby jmen dříve hodnotily, ustupují do pozadí, stírají se, popř. i mizejí, a na jejich místo se dostává současný jazykový úzus společnosti a její hodnotící měřítka. To se odráží i v lingvistické toleranci při posuzování jednotlivých jmen. Tak např. došlo k tomu, že jméno Dorota se vzhledem k jeho možnému emocionálnímu podtextu (dorotou se někdy označuje lehká dívka) obvykle odmítá, [253]a proto se (podle dobrozdání Ústavu pro jazyk český ČSAV) považuje vedle Doroty za základní podobu i Dora (původně domácká podoba Doroty), vedle původní Terezie, která zní lidem poněkud archaicky, popř. i příliš „rakousky“, se jako spisovná hodnotí i Tereza, jako základní jméno lze posuzovat i podobu Elena, která je jednak slovenskou obdobou české Heleny, jednak se u nás pociťuje i jako počeštěný tvar Ellen, tj. anglické domácké podoby jména Eleonora atd. Je možné, že časem dojde k tomu, že jako základní podoba bude hodnoceno i jméno Darek, domácká podoba jména Božidar, které vzhledem k svému „neživotnému“ charakteru („dar boží“) bývá pociťováno v dnešní době i komicky aj. Jak vidíme, přehodnocování jednotlivých podob jmen zasahuje především ty původem domácké podoby jmen, které se osamostatňují a ztrácejí svůj hypokoristický charakter, nikoli takové zdrobnělé mazlivé podoby, které se takto skutečně pociťují.

Z platných obecných předpisů vyplývá, že je u nás možné zvolit jakékoliv existující jméno v jeho základní podobě — tedy nejen jméno české nebo u nás zdomácnělé a běžně užívané, ale i jméno cizí, neznámé nebo neobvyklé, ovšem za předpokladu, že bude ověřena jeho existence a základní podoba (jazykové posudky si podle povahy jména mohou rodiče vyžádat buď v Ústavu jazyků a literatur ČSAV, nebo v Orientálním ústavě ČSAV, popř. v Ústavu pro jazyk český ČSAV).[2] Pokud existuje český ekvivalent zvoleného jména, je samozřejmě vhodné doporučit rodičům, aby z praktických důvodů dali přednost podobě domácí. Obvykle se to daří u těch jmen, kde je ekvivalentní vztah jmen běžně znám a vžitá česká podoba se užívá (John - Jan, Thomas - Tomáš). Avšak tam, kde se sounáležitost doporučované podoby české a žádané cizí obecně nepociťuje a není pro všechny uživatele jazyka jednoznačná (Jacquelina - Jakubka, Aranka - Zlata, Ilona - Helena, Andrea - Ondřejka), popř. kde existuje žádaná podoba ženského jména s počeštěným zakončením na -a: Denise - Denisa (česky Diviška), Simone - Simona (česky Šimona), rodiče zápis podoby domácí (tj. Diviška, Šimon(k)a) většinou odmítají. V podobných případech by nemělo cenu nutit rodiče k volbě jména u nás již zastaralého a neužívaného a proti výběru (pravopisně počeštěného — viz dále) jména cizího není důvodu mít námitky.

I pro jména cizí platí, že by se měla zapisovat v základní spisovné [254]podobě, tedy nikoli v podobě zdrobnělé nebo domácké. Ovšem i u nich je nutné vycházet ze skutečnosti a ze současného hodnocení podoby jména, a to nejen v původním, ale i v českém prostředí; např. pravopisně počeštěné Marieta, Anita jsou původem zdrobněliny, avšak dnes už je tak nikdo nehodnotí ani v románských jazycích, odkud se k nám tato jména dostala; považují se za základní podoby jména. (Poněkud obdobná situace je v češtině u jmen typu František, Eliška, Štěpánka, Jindřiška aj., jež někteří pociťují jako zdrobněliny, ač jde o základní podoby jmen.) Celou situaci navíc ovlivňuje okolnost, že ne ve všech zemích se při výběru jména uplatňují jazykové zřetele obsažené v předpisech jako u nás a že jména se jinde hodnotí podle jiných kritérií (popřípadě se dětem jako jméno dává jakýkoli výraz, který si rodiče přejí — Čína apod.). Z toho vyplývá, že určité množství nejednoznačných přechodných případů tu bude existovat vždycky a že je vhodné je řešit tolerantně (i s využitím variant), omezit se spíše jen na službu poradenskou.

Individuální přístup je zvláště vhodné uplatňovat v případech, kdy jeden z rodičů je jiné národnosti, státní příslušnosti, pochází z jiného kontinentu apod. V této souvislosti nelze pominout ani to, zda bude dítě trvale žít v naší republice, zda bude mít naše státní občanství, zda bude jeho příjmení po českém, nebo po cizím rodiči ap. Společenská, sociologická hlediska tu tedy hrají velkou roli. (I náš občan s cizím příjmením a temnější pletí by byl pravděpodobně nápadnější jménem František nebo Jaroslav než jako Patrik nebo Aram.) Jazykové posuzování jmen ze vzdálenějších zemí, např. jmen orientálních, afrických apod., je u nás ovšem velmi obtížné (neexistují seznamy jmen, jména se volně vytvářejí ap.); je otázka, zda je nutné je ve všech případech vyžadovat.

V podstatě lze říci, že by bylo velmi nerozumné bránit se přejímání a přílivu jmen cizích. Vždyť jména mají sloužit k rozrůznění svých nositelů — zejména těch, kteří mají u nás velmi běžná příjmení, jako Novák, Procházka, Svoboda apod.; je tedy žádoucí, aby se repertoár jmen souběžně s přirozeným zastaráváním a ústupem některých jmen (Bartoloměj, Klotylda, Eulálie) neustále obnovoval a doplňoval.

Důležitým jazykovým činitelem, který výběr jména ovlivňuje, je i pravopisná podoba jména. Pravopisné potíže obvykle nečiní ta vžitá a běžně užívaná jména, která jsou uvedena v Pravidlech českého pravopisu a v Slovníku spisovného jazyka českého. (S jistým neporozuměním se u uživatelů jazyka setkává pouze pravopis těch [255]jmen, jejichž pravopisná podoba se měnila v souhlase se změnami pravopisnými — např. Otýlie aj.) Problematičtější je pravopisná podoba jmen cizích, která u nás nemají tradici, a tudíž ani vžitou pravopisnou podobu. Nebývá řídkým zjevem, že rodiče žádají pro svou dceru např. jméno Jacqueline ve francouzské pravopisné podobě, třebaže sami francouzštinu neovládají, a v důsledku toho požadují zápis grafické podoby zkomolené. Pokud je dítě české národnosti a bude žít v naší republice, je nasnadě, že z praktických důvodů by bylo vhodnější, aby mělo cizí jméno zapsáno v takové podobě, která by mu ve škole ani později nečinila pravopisné potíže a zbytečně mu neznesnadňovala život. Znamená to, že by zvolené cizí jméno mělo být snadno začlenitelné do českého skloňovacího systému a že jeho pravopisná podoba by se měla pokud možno shodovat s podobou výslovnostní. V podstatě by tedy bylo žádoucí, aby nově přejímaná vlastní jména byla počeštěna podobně, jako kdysi dnes už zdomácnělá jména Jiří, František, Antonín atd. Jde samozřejmě o proces postupný, který by měl být nenásilně usměrňován.

Prvním krokem při počešťování přejímaných jmen by zřejmě měla být snaha o jejich začlenění do českého skloňovacího systému. Jména mužská, zpravidla zakončená na souhlásku (Olaf, Norman ap.), obvykle při skloňování podle českých vzorů potíže nečiní. Týká se to tedy především jmen ženských, která se v původním jazyce jinak vyslovují a jinak píší a jejichž zakončení ve výslovnosti neodpovídá žádnému ženskému skloňovacímu typu, např. jmen jako Jeanette — vysloveno [žanet], Charlotte [šarlot], Mariette [mariet], Simone [simon], Jacqueline [žaklin] apod. Protože u ženských jmen osobních je v češtině nejběžnější zakončení na -a, jako první (a nejjednodušší) stupeň počeštění se nabízí změna jejich tvaroslovného zařazení, jejich přiřazení k typu na -a, tj. Jeanetta, Charlotta, Marietta, Simona, Jacquelina. Zde je třeba podotknout, že k tomuto tvarovému uzpůsobení inklinují i cizí ženská jména zakončená původně na tvrdou souhlásku. Jejich představiteli jsou např. jména Dagmar, Ingrid (2. p. Dagmary, Ingridy, 3. p. Dagmaře, Ingridě atd., popř. je neskloňujeme), u nichž se v mluveném jazyce objevuje v 1. pádě vedle podoby základní i tvar s -a, tedy Dagmara, Ingrida (Slovník slovenského jazyka již hodnotí podoby Dagmara, Ingrida jako varianty základní podoby).

Jako další stupeň pravopisného počeštění se nabízí zjednodušení původních zdvojených souhlásek, např. Britt - Brit, Charlotta - Char[256]lota, Marietta - Marieta, Jeanetta - Jeaneta. (Tento stupeň lze snadno spojit s předcházejícím a uskutečnit najednou, tj. Charlotte - Charlota.) Posledním, závěrečným krokem v pravopisném počeštění cizího jména je přizpůsobení jeho pravopisu (počeštěné) podobě výslovnostní, např. Jeaneta - Žaneta, Jacquelina - Žakelína, Charlota - Šarlota, Carmen - Karmen, Patrick - Patrik atd. Samozřejmě ne u všech jmen se uplatňují všechny možné stupně počešťování (tj. Charlotte - Charlotta - Charlota - Šarlota) stejně snadno. Některý stupeň se realizuje u jedněch jmen poměrně lehce (např. původní jména Patrick, Yvonne, Yvette se u nás již běžně užívají v podobě Patrik, Ivona, Iveta), u jiných obtížně (Jeaneta - Žaneta, Jacquelina - Žakelína). Jestliže rodiče netrvají na původní pravopisné podobě (Charlotte) a nesouhlasí ani s podobou zcela počeštěnou (Šarlota), je zřejmě nejvhodnější doporučit jim podobu zčásti počeštěnou, tj. např. zakončenou na -a (Simona, Denisa) a neobsahující zdvojené souhlásky (Marieta, Jeaneta). Prakticky to znamená, že než by došlo k úplnému počeštění některého cizího jména, mohlo by se zapisovat až ve třech podobách (např. Charlotte, Charlota, Šarlota), což je ovšem poněkud nevýhodné; v současné praxi bude prozatím zřejmě nejběžnější typ střední (Charlota).

Pokud se pravopisné počeštění některého jména již vžije (jako je tomu např. u jmen Iveta, Ivona aj.), je samozřejmě vhodné na dosaženém stavu setrvávat.

Jak vidíme, pravopisná problematika jmen se týká především jmen z oblastí západních, zejména románských. Jména přejímaná ze slovanských jazyků obvykle potíže nečiní (Oleg, Igor, Zoja, Ivica, Halina, Jadranka apod.).

Mezi další jazykové činitele uplatňující se při výběru jména (stejně jako pravopisná podoba jména nejsou obecnými předpisy usměrňovány) by měli rodiče zahrnovat i kritické posouzení celku, který bude vytvářet volené jméno spolu s příjmením. Bylo by na místě uvážit všechny výhody a nevýhody vznikajícího spojení, které se při jeho psaní, skloňování a vyslovování mohou objevit. Tak se např. mohou pro praxi jevit jako nevýhodná spojení velmi dlouhá (Stanislava Kratochvílová), nebo naopak spojení příliš úsečná (Dan Zach, Jan Mik), znesnadňující kupř. snadné porozumění při představování. Při vyslovování mohou vzniknout i jiné potíže. Bývá to tehdy, spojí-li se jména, u nichž koncová hláska křestního jména je shodná se začáteční hláskou příjmení. Jsou to obvykle jména mužská, jako [257]např. Marek Kovář, Vít Turek, Petr Rtyňský, Prokop Pokorný aj. Někdy bývá motivem výběru i snaha po aliteraci (monogram ze stejných písmen): Jana Jonášová, Marcela Martínková. Při výběru působívá spíš jako záležitost módy i zvuková stránka — jako čistě ženská, něžná jména se např. mohou ze subjektivního hlediska pociťovat Lenka, Eva, Milena, Blanka. V průměru jsou v oblibě spíše jména krátká, snadno vyslovitelná (Eva, Ivo).

Jako poslední jazykový (a částečně už sociologický) zřetel se u rodičů volících jméno pro své dítě občas uplatňuje i ohled na původ jména (řecké, hebrejské, germánské, slovanské) a jeho původní obecný význam (Viktor - ‚vítěz‘, Žofie - ‚moudrá‘).[3] Rodiče tu — jak lze očekávat — dávají přednost jménům označujícím kladné tělesné nebo duševní vlastnosti nebo schopnosti člověka.

2. Další hlediska a vlivy, které se při volbě jména uplatňují, bychom mohli nazvat momenty sociologickými.

Patří k nim v první řadě zvyklosti rodinné. I v současné době se ještě dochovává v některých rodinách, popř. celých obcích zvyk pojmenovávat prvního syna po otci, dědovi, kmotrovi (dceru po matce, babičce, tetě apod., nebo i po otci: Jan - Jana) nebo po jiných příbuzných, aby se tak v rodině udržovalo jedno tradiční jméno z pokolení do pokolení. Je ovšem nutno konstatovat, že tento zvyk již není tak rozšířen jako dříve. Jestliže je však jeden z rodičů cizinec, bývá téměř pravidlem, že pro dítě volí jméno cizího původu, nejčastěji takové, které je obvyklé v jeho vlasti (arabská dívčí jména Ilhém, Zen, mužské Meruan ap.). Se společenským vývojem mizí i tendence pojmenovávat po bohatém (popř. bezdětném) příbuzném, po strýci ze zámoří ap.

Na ústupu je i výběr jména podle náboženského vyznání[4] — např. u evangelíků byla oblíbena jména Daniel, Pavel, u katolíků jména světců jako František, Antonín, Josef ap., u osob židovského vyznání Ervín, Oto, Ester aj., u osob bez vyznání necírkevní jména Miroslav, Zdeněk, Vladimír, Jaroslav apod. Upouští se i od volby [258]jména uvedeného v kalendáři nejblíže datu narození („dítě si přineslo jméno s sebou na svět“).

Z výběru jména býval v určitých dobách patrný místní, tj. především městský či venkovský původ jejich nositele. Týkalo se to zvláště jmen ženských. Tak se např. v době od 14. do 18. století[5] u vesnických děvčat nejčastěji objevovala jména Kateřina, Anna, Barbora, Dorota, Markéta, Marie, Magdaléna, Ludmila, Regína aj.; s těmito jmény, zvláště v jejich domáckých podobách Anda, Bára, Káča, Mařena atd., byla spojována (např. v literatuře) představa zdravého, popř. i „nevzdělaného a hrubého“ venkovského děvčete. Městská děvčata z „vyšších“ společenských vrstev se naopak, zvláště v 18.-19. století, spíše pyšnila jmény jako Filoména, Eleonora, Anastázie, Eufrozína aj. (podobně i tato jména, zejména v domáckých podobách Fici, Mici, Fiji, Lízi atd., se stala zosobněním typu, a to upejpavé, vzdělané, pobledlé a křehké městské slečny). — Nutno podotknout, že v dřívějších dobách se udržovala tradice poměrně malého počtu jmen, a to zejména na venkově, kde se např. mezi mužskými jmény v 14.-18. stol. nejčastěji vyskytoval Jan, Mikuláš, Václav, Matěj, Martin, Jiří, Jakub, Matouš, Šimon, Vít, později i Josef aj.

Současná doba pomalu od uvedených rodinných, místních aj. ustálených zvyklostí upouští, a to zvláště u jmen ženských. Jsou vytlačovány vlivem módy, tj. dobové společenské obliby (je to patrné zvláště u rodičů z řad dělníků, méně u rodičů vysokoškolsky vzdělaných).[6] I tato tendence se při výběru jmen v starších dobách uplatňovala — např. k oblibě jména Jan přispěl i ohlas Jana Husa a Jana Žižky, u Jiřího to byl Jiří z Poděbrad, u Josefa oblíbený „osvícený“ panovník Josef II., u Václava obliba knížete Václava, u Karla Karel IV., u Františka a Antonína vliv rekatolizace, u Marie mariánský kult atd. Dnes — možno říci v průběhu 20. století — se vliv společenské obliby při výběru jména uplatňuje stále více. (Klesá např. počet dříve oblíbených jmen Anna, Ludmila, Jarmila, Milada, Antonín, František, Václav, Miroslav, Ivan aj.) Společenskou oblibu určitých jmen vytváří především samo současné dění, např. historické [259]události uvádějící do středu zájmu a obdivu celé národy. Dokladem toho je např. situace z 2. světové války, kdy se u nás dávala symbolická jména Čestmír, Lubomír, Renáta (tj. ‚znovuzrozená‘) aj., a po r. 1945, kdy se u nás začalo s oblibou užívat ruských jmen jako Oleg, Zoja, Nataša aj., zatímco byla zcela opomíjena jména německá.

Výběr jmen ovlivňuje nejen vztah k celým národům, ale i obdiv nebo obliba populárních osobností. Sem patří nyní velmi rozšířená snaha pojmenovávat podle domácích, a zvláště zahraničních herců a hereček, zpěváků a zpěvaček (Iveta, Pavlína, Gina, Rita, Klaudie, Marlena, Udo), románových, filmových, písňových apod. hrdinů nebo postav (Angelika, Monika, Berenika, Denisa, Patricie, Soňa, Zora, Zuzana, Tereza, Martina, Kateřina; Brit, Dag, Patrik, René, Robin, Romulus, Dominik), významných osob veřejného života, popř. jejich manželek (Linda, Žakelína, Jovanka), sportovců, spisovatelů, skladatelů atp. (Selma, Norman, Rainer, Sven). Působí tu tedy asociace se známým nositelem jména. Dlužno ovšem poznamenat, že vliv má nejen asociace s osobností z života veřejného, ale i soukromého — vzpomínka na přítelkyni nebo kamaráda z dětství, popř. vůbec na krásný den (svatba), nebo dobu, kterou spolu rodiče prožili. Bez vlivu nezůstávají ani cesty do zahraničí, při nichž se poznávají nová jména (z poslední doby to např. dokládají jugoslávská jména Jadranka, Slavka ap.) a navazují přátelství s cizinci (pojmenovává se podle zahraničních přátel, popř. podle jejich rady či přání).

Stručně řečeno, život společnosti i život soukromý, vliv filmu, rozhlasu, televize, literatury, oblíbeného druhu hudby atd. inspiruje rodiče i při výběru jména (takové inspiraci jsou přístupnější zejména ti nejmladší rodiče). V současné době lze tedy pozorovat nejen oblibu jmen jako Lenka, Šárka, Lucie, Marcel(a), Radan(a), Roman(a) aj., ale i módní vlnu jmen cizích, zejména západních, a to z oblasti germánské (Patrik, Robin, Alan aj.) a románské (Andrea, Iveta, Šarlota, Nikola).

Pokud zvolené jméno (tj. jeho základní spisovná podoba) skutečně existuje, bývá při jeho zápisu problémem nejvýš dohoda na jeho počeštěné podobě. Stávají se však i takové případy, že rodiče znají pouze přezdívku, zkomoleninu, zjevně domáckou podobu jména (např. Ronnie, tj. Ronald, Sonny, tj. ‚synáček‘) a jen neradi — na základě uvedené vyhlášky 182 z r. 1959 — od svého výběru upouštějí. Při volbě cizího jména je nutné také kriticky posoudit, zda bude tvořit s příjmením vhodný sourodý celek. Nápadná cizí jména vedle příjmení [260]typicky českých, zvláště vzniklých z obecných jmen zdrobnělých (Udo Růžička, Romulus Hubáček, Sven Vopička) nebo poněkud komických (Patrik Pumpa, Karmen Šišinková, Ingrid Šestáková) se totiž stávají dalším zdrojem komických situací. Platí to zejména o nevhodném spojování příjmení, která mají průhlednou slovotvornou stavbu a významovou strukturu poukazující k všedním jevům, s tragickými, heroickými nebo romantickými jmény známých literárních nebo filmových hrdinů (Hamlet Slepička, Romeo Babrásek, Saskia Skočdopolová).

V současné době lze již delší dobu pozorovat (patrně i v souvislosti s upevňováním historického povědomí, popř. s módní vlnou zájmu o starožitnosti, lidovou tvořivost a archaické životní reálie) tendenci k oživování dříve u nás hojně (zvláště na venkově) užívaných a pak opomíjených jmen, jako jsou Kateřina, Markéta, Zuzana, Veronika, Tereza, Jakub, Lukáš, Martin, Michal, Tomáš aj. I volba těchto jmen, která se dnes už nepociťují jako folklórní, má v sobě prvek novosti, záměrně rozbíjí kánon jmen módních. Jak móda oživování těchto — možno říci — staročeských jmen, tak i nadměrná obliba jmen cizích v sobě skrývají jistá úskalí. Soustředí-li se totiž výběr jmen v určitém období na několik málo oblíbených, dochází např. k situaci, že se školní třída skládá ze samých Kateřin, Lenek, Andreí, Ivet, Lucií, Šárek, Renát, Monik, Michalů, Martinů, Romanů a Tomášů, a že tedy jména těchto dětí přestávají plnit svou základní pojmenovávací a (zvláště) identifikační, tj. rozlišovací funkci. — Jsou ovšem jména jako Jiří, Jan, Petr, Pavel, Karel, Josef, Jaroslav, Jana, Hana, Eva, Marie, Alena, Helena, Ivana, Jitka, Zdeňka aj., která jsou v tomto století oblíbena téměř pořád.

Z předchozích výkladů vyplývá, že dítě lze pojmenovat základní (neutrální) podobou doloženého jména. U jmen cizích se doporučuje zvolit takovou podobu, které by v českém prostředí svému nositeli nepůsobila tvaroslovné ani pravopisné potíže; jeho psaná podoba by se tedy podle potřeby měla počeštit tak, aby odpovídala výslovnosti. Při výběru jména je vhodné kriticky posoudit celek, který jméno spolu s příjmením bude vytvářet (výslovnostní obtíže, nevýhodná délka spojení, komické spojování jmen charakterově zcela odlišných ap.).

B) Jazykové problémy týkající se příjmení, které občan užívá, se od problematiky rodných jmen značně liší. Je to dáno už skutečností, že příjmení jsou obvykle neměnná a přejímají se jako dědictví po rodičích (a že tedy není voleno, tak jako nejsou vybíráni rodiče), nebo [261]že je žena (popř. muž) získává sňatkem, rozhodne-li se pro užívání manželova (nebo manželčina) příjmení jako příjmení společného. Potíže se zápisem a s užíváním příjmení se tedy většinou týkají podoby příjmení, a to zpravidla daleko více podoby mluvnické, tvaroslovné než podoby pravopisné. Z mluvnické problematiky bývá u některých typů příjmení v praxi obtížné zvláště tzv. přechýlení, to jest utvoření ženského příjmení z příjmení mužského podle zásad platných ve spisovném jazyce. Některé typy mužských příjmení působí potíže i při vytváření pádových podob, tedy při skloňování.

Pravopisná podoba příjmení obvykle potíže nečiní. Je dána rodinnou tradicí a nepodléhá pravopisným pravidlům, úpravám ap. Znamená to, že základní pravopisná podoba mužského příjmení je neměnná, takže u nás např. existují příjmení Syrovátka i Sirovátka, Skoumal i Zkoumal, Beyček i Bejček, Jirsa i Jirza, Syřiště i Siřiště, Galuška i Haluška, Schwarz i Švarc, Neumann, Neuman i Najman atd. Rodová podoba 1. pádu příjmení se tedy v tradiční podobě do osobních dokladů pouze přejímá a zachovává se. Pravopisně se upravuje pouze tehdy, jestliže si to občan přeje.

Při vytváření mluvnické podoby příjmení činívá potíže jednak skloňování určitých typů mužských příjmení, jednak vytváření ženských příjmení (přechylování) z některých typů příjmení mužských.

Při skloňování se často v praxi setkáváme s nejistotou např. u příjmení cizího původii na -e, typu Brosche, Tille, Poche atd. U uvedených příjmení se vedle skloňování podle vzoru „pán“ nebo „soudce“ (tj. 2. p. Pocha, Brosche) v jazykové praxi stále více uplatňuje skloňování, při kterém se k plné podobě 1. pádu připojují koncovky napodobující skloňování adjektiv (2. p. Pocheho, Broscheho).[7] Pochybnosti při skloňování bývají i u těch typů příjmení, u nichž se v souhlase s rodinnou, popř. krajovou zvyklostí připouštějí dvojí možné tvary, např. Klimeš (Klimše i Klimeše), Kadlec (Kadlce i Kadlece), Švec (Ševce i Švece). Patří sem i cizí příjmení na -el, -er, jejichž čeští nositelé mohou shodně s rodinnou výslovností skloňovat jména jako Wolker, Istel buď Wolkera, Istela (pokud ve výslovnosti e ponechávají), nebo Wolkra, Istla (jestliže vyslovují bez e). V praxi se někdy shledáváme i s nejistotou při skloňování jmen typu Černý, Starý (2. p. Černého, Starého); uživatelé jazyka jsou náchylní považovat [262]za správný tvar „Černýho, Starýho“, který by prý „zachoval“ základní (rozuměj nezměněnou nominativní) podobu jména.

Při přechylování, tj. vytváření ženských příjmení podle českých slovotvorných pravidel,[8] se občas setkáváme s tím, že ne vždy občanky souhlasí s přechýlenou podobou příjmení vytvořenou podle slovotvorných zásad, zvláště tehdy ne, je-li v rozporu s dosavadní rodinnou zvyklostí. Pod tlakem rodinného úzu některých nositelů těchto jmen došlo v poslední době k drobnějším úpravám a doplněním zásad platných pro přechylování.[9] Týká se to především přechylování příjmení cizího původu na -e, typu Poche, Brosche, u nichž se analogicky podle dvojího možného způsobu skloňování (viz výše) připouští i možnost vytvářet vedle základní podoby Pochová, Broschová v souhlase s rodinnou zvyklostí i podobu Pocheová, Broscheová. (Netýká se to ovšem jmen českých a významově průhledných jako Srdce - Srdcová, Skočdopole - Skočdopolová ap., výchozí mužská příjmení se ovšem skloňují důsledně podle vzoru „soudce“, tzn. Srdce, 2. p. Srdce, 3. p. Srdcovi atd.). Nepřechylovat (podle rodinného zvyku) lze podle posledních úprav jména typu Brixí, Tachecí, tj. ženská podoba může (vedle dosavadních Brixíová, Tachecíová nebo Brixová, Tachecová) zůstat i v podobě příd. jména měkkého, tj. bez přípony -ová: paní Tachecí. (Jména Kočí, Krejčí, kde existuje paralelní obecné podstatné jméno, se obvykle dává přednost přechýlené podobě Kočová, Krejčová.) Rovněž i příjmení typu Petrůj lze podle rodinné zvyklosti buď přechylovat (Petrůjová nebo Petrová), nebo ponechat i nepřechýlené (paní Petrůj). Z uvedených úprav vyplývá obecná zásada, že při přechylování příjmení s neobvyklým zakončením je vhodné a oprávněné přihlížet i k tradičnímu rodinnému úzu. Za jedině náležité je ovšem třeba považovat přechylování původem slovanských příjmení zakončených na -ov českou příponou -ová, např., Volkov Volkovová (často žádané podoby „Volkova“ odporují zákonitostem českého přechylování).

Předmětem častých sporů bývá i otázka, zda je správné přechylovat příjmení žen, které se provdaly za cizince. Pro čs. státní občanky, [263]které budou i nadále žít v ČSSR, by mělo být samozřejmé, že jejich nové příjmení bude mít přechýlenou podobu, utvořenou podle českých slovotvorných zásad. Přechýlená podoba však bývá někdy odmítána, zejména tehdy, jestliže jeho nositelka hodlá trvale žít v cizině, popř. do ní pravidelně nebo často cestovat. Argumentuje se obvykle tím, že tam přechylování neexistuje a že (přechýlené) příjmení jejich a manželovo jsou hodnocena jako dvě různá, navzájem spolu nesouvisející příjmení. Podle dosavadních zvyklostí je třeba odkázat na to, že tuto záležitost lze upravit úředním převodem do cizího jazyka (pokud v budoucnu nebude celá záležitost řešena jinak). Domníváme se, že pro tyto případy by bylo vhodné uvažovat (při případné novelizaci správních předpisů) o tom, aby se do osobních dokladů, které budou naše občanky užívat v cizině (tj. do cestovního pasu), uváděla vedle podoby přechýlené do závorky i základní podoba mužská, např. Dana Zavatiniová (Zavatini). Tohoto způsobu by bylo možné užívat v osobních dokladech i u těch typů ženských příjmení, u nichž není základová podoba mužská jednoznačná, jako je tomu např. u příjmení Nasková (jehož základem může být Naska, Naske nebo Nasko), tedy Lucie Nasková (Naska). Patrně by se mělo také znovu uvážit, zda je pro praxi nezbytné (zatím se to běžně děje) přechylovat v dokumentech vydávaných čs. úřady příjmení cizích státních příslušnic, které se v ČSSR zdržují pouze kratší dobu (např. přijedou na svatbu svého syna a v oddacím listě jsou pak uvedeny v přechýlené podobě).

Pro jazykovou praxi má negativní následky i to, že se v oddacích listech uvádějí příjmení jen v mužské podobě. Bylo by účelné, aby se přechýlená podoba příjmení uváděla už do oddacího listu („manželé budou užívat společného příjmení Tille Tillová“). Tím by se totiž předešlo eventuálním sporům při vydávání nového občanského průkazu novomanželky, později rodného listu dcery atd. Praxe je totiž taková, že ne všechny příslušné úřady různých míst ČSR jednotlivě dodržují vyhlášky a směrnice; tak se např. stává, že při přestěhování rodiny z venkova do Prahy vzniká konfliktní situace (příjmení nově narozené dcery se má v souhlase s předpisy lišit od příjmení matčina apod.).

V jazykové praxi se občas setkáváme i s tím, že si občané na základě možnosti dané správními předpisy[10] z různých, nejčastěji společenských důvodů žádají o úpravu nebo změnu svého příjmení. Pokud tomu nebrání zájem společnosti a jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, [264]provádí je — stejně jako i změnu rodného jména — příslušný ONV místa bydliště. K nejčastějším úpravám náleží pravopisné počešťování jmen ve shodě s výslovností (Czerny - Černý) nebo českým pravopisem obdobných obecných jmen, slovesných tvarů ap. (Sirovátka - Syrovátka, Skoumal - Zkoumal). Ke změnám patří volba české podoby jména místo cizí (Schwarz - Černý; Frederik - Bedřich) a změna hanlivého jména (Mizera - Mikeš, Bejček - Benda).

Pokud jde o jména hanlivého, komického (Trouba, Šašek, Volek) apod. charakteru, je třeba podotknout, že se v prostředí, ve kterém nositel podobného příjmení žije a pracuje, obvykle původní obecný význam daného příjmení již necítí; pro okolí se stává značkovým pojmenováním známého člověka určitých vlastností, kterého posuzují nikoli podle jména, ale podle hodnoty, jakou pro ně jako člověk má. Pokud ovšem nositel hanlivého ap. příjmení s ním má ve společenském životě stále potíže, nelze se divit, když o změnu příjmení požádá. V mnoha případech tím ovšem dochází k ochuzování repertoáru zajímavých českých příjmení.

Ze všeho, co jsme uvedli, je zřejmé, že jak problematika volby jmen, tak i podob příjmení a jeho užívání je mnohostranná a dotýká se široké veřejnosti. Proto jí je zapotřebí i z hlediska jazykové kultury věnovat takovou pozornost, jakou si právem zaslouží.


[1] Viz i L. Jánský, Jméno dítěte, NŘ 47, 1964, s. 60.

[2] Uvedené instituce jsou oprávněny jen k vydání jazykových posudků, nikoli k tomu, aby „povolovaly výjimky“ apod. Rozhodujícími pravomocnými činiteli jsou pouze příslušné orgány ministerstva vnitra.

[3] O významu vlastních jmen viz Pavel Trost, Zur Theorie des Eigennamens, Omagiu lui Iorgu Iordan, Bucuresti 1958, s. 867n. — Dále i Vl. Šmilauer, Od Adama k Švejkovi, NŘ 32, 1948, s. 1n. aj.

[4] Viz i Josef Beneš, Sortiment a frekvence mužských (křestních, rodných) jmen Slováků v konfrontaci s obdobnými jevy českými, Zpravodaj místopisné komise IX, 1968, s. 154.

[5] Viz též Miloslav Košťál, Obliba křestních jmen v starší době, NŘ 33, 1949, s. 25-28. — Dále i Gustav Hofman, Vývoj křestních jmen na Ptenínsku v letech 1651-1921, ZMK IX, 1968, s. 337.

[6] Viz i L. Svobodová-Štěpánková, Tradice a móda v křestních jménech, posudek Vl. Šmilauera, Zpravodaj místopisné komise VII, 1966, s. 307n.

[7] Viz Fr. Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 180n.

[8] Viz B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1960, s. 118. — Podrobné pokyny pro přechylování, zachycující různé typy příjmení, vypracoval pro potřeby správních orgánů ministerstva vnitra Ústav pro jazyk český. Napomáhají dodržovat vyhlášku 182/1959 Ú. 1. (k zákonu č. 268/1949 Sb., o matrikách), v níž se praví: „Příjmení žen se uvádějí s náležitou koncovkou utvořenou podle zásad českého a slovenského přechylování.“

[9] Viz předcházející poznámku.

[10] Zákon č. 55/1950 Sb., doplněný vyhláškou ministerstva vnitra č. 479/1950 Ú. I.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 4-5, s. 251-264

Předchozí Jana Jančáková: Vydrovo „tiťácké“ nářečí po 50 letech

Následující Jaroslav Machač: Spisovná čeština a jazyková kultura po čtyřiceti letech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1