en cz

Vydrovo „tiťácké“ nářečí po 50 letech

Jana Jančáková

[Articles]

Práce Boh. Vydry Popis a rozbor nářečí hornoblanického vyšla v r. 1923, autor k ní tedy sbíral materiál zhruba před 50 lety; popisuje nářečí 32 osad v povodí horní Blanice, na rozhraní bývalého soudního okresu vimperského a prachatického. V dialektologické literatuře je toto nářečí známo jako tzv. tiťácké (podle zakončení infinitivů na -ti nebo -ť).[1] Vydrova monografie měla ve své době velký význam, a to nejen proto, že jako jedna z prvních knižních monografií podávala obraz nářečí v Čechách, třebaže nářečí lokálně omezeného, ale i proto, že dala podnět ke vzniku zásadní stati o úkolech a cílech české dialektologie.[2] Havránkova recenze totiž přerostla rámec běžných recenzí a stala se — široce založenou informací o dialektologických postupech a metodách prací cizích a jejich kritikou — statí pro naši dialektologii programovou.

Vymezení Vydrova Hornoblanicka je po stránce jazykové zcela náhodné. S hranicemi jeho území se totiž nekryjí hranice žádného nářečního jevu. Popisované dialektismy jsou charakteristické buď pro oblast značně širší, nebo pro území sice rozsahem omezené, ale s centrem ležícím vně Hornoblanicka, takže na Vydrově území tyto jevy pouze doznívají. Ani hranice již uvedených infinitivních podob na -ti/-ť, které zřejmě i Vydra sám považoval za nejtypičtější pro toto území,[3] nejsou shodné s hranicemi vymezeného Hornoblanicka. V jihovýchodním cípu nezachytil tyto podoby už ani Vydra a na severozápadě přesahují dále za oblast jeho zkoumání. Dnes se nám zdá nepochopitelné, proč se Vydra nesnažil zachytit přesné hranice užívání těchto infinitivních podob, když je považoval pro Hornoblanicko za tak významné. V práci se bohužel nedovídáme většinou nic ani o generačních rozdílech v jejich užívání a vůbec nic o frekvenci tohoto nářečního archaismu. Je to škoda tím více, že Vydra zachycoval, jak se dnes zdá, tento jev vlastně už v jeho poslední živé fázi.

[244]Dnešní výskyt infinitivů na -ti/-ť

Protože území, na kterém se uvedené infinitivní podoby vyskytují, tvoří zde uzavřený okruh, soustředili jsme se při výzkumu v létě 1969[4]právě na ně. Šlo nám vlastně o vymezení území, kde se těchto podob ještě dnes aktivně užívá, a o bližší zjištění povahy jevu. Nový výzkum vycházel pochopitelně ze stavu zachyceného Vydrou, bylo třeba zjistit, zda v obcích, v nichž Vydra infinitivy na -ti/-ť zachytil, žijí tyto podoby dodnes. Vydrovy obce a obce nového výzkumu se však zcela nekryjí. Již před započetím výzkumu bylo jasné, že na severozápadě je třeba zkoumanou oblast rozšířit. Jak již bylo uvedeno, Vydra sám naznačuje v textu své práce i na mapce, že zde užívání infinitivních podob nekončí, ba právě naopak, že ve velké intenzitě překračuje oblast jím vymezenou. Pokud jde tedy o rozsah nově zkoumaného území, je ve směru západ—východ větší. Naproti tomu ve směru jih—sever, totiž od bývalé národnostní hranice směrem k severu, je menší, neboť jev, jak se ukázalo, dnes již od severu ustoupil.[5] Je tedy patrno, že pás, který dnes vytváří zkoumané území podél staré národnostní hranice, je ve srovnání se stavem zachyceným Vydrou delší, ale užší.[6]

Výzkum byl proveden ve 34 obcích a osadách (vcelku u 95 informátorů), tedy zhruba ve stejném počtu míst jako u Vydry. Pozitivní stav nebo alespoň jeho zbytky byly však zjištěny pouze v těchto 15 osadách (a to celkem u 28 informátorů[7]):

[246]Boubská — a) 71letý muž (5:28): nemíťi kombajni, tak to nevimláťíme; Vimberk nemíťi nádraží a nemíťi kasárni, tak je to vesňice; mjelo bi se řícťi poďekovad za to, že sme na tom dobře; b) 69letá žena (1:30): a mjeli řícťi teď budete pracovat.
Sv. Maří — a) 79letý muž (8:3): maso si moch koupiť; to mušel držeť; vorať (2x); vláčiť; mohlo se zasíť; zavorávaď žito; to bilo lepší zavorať; b) 82letý muž (4:17): mušel jíť; pojedu síť (2x); narukovať na vojnu; c) 78letý muž (1:6): to se muselo mláťiť jedno po druhím.
Šumavské Hoštice — a) 75letá žena (5:17): dali ho zavříť; míď ženskí; koukať; žádnej sem na ti dluhi nechťel íť; to múže bejť; b) 87letý muž (1:20): nechťeli bráď do práce.
Včelná — a) 80letá žena (5:18): mjel přijíťi pro ňej; mjel přijíťi jako za velitele; chťela jíťi s ňí; proč mi budeme stavjeťi ňemeckou školu; mohla bejťi mladá; b) 79letá žena, nar. ve Švihově, od r. 1911 zde (10:1): muší se pásťi; aby mje dal naučiťi ňemecki; muší se to nosiť tam; jíť pješki; na motor sme ho mohli dáť; mušelo se to dáď do víc[7a] hrncú; šli sme se poďívať; prej budou porážeť v našom lese; mohli sme lecdes[7a] projíť; že mohli prodaď zase les.
Žárovná — 67letý muž (7:0): budeme to rejpať; pojedeme vláčiť; budeme mláťiť cepama; to se mušelo vobráťiť; ti se mušeli vázaď jo; zavázať; přijte pohovořiť.
Vojslavice — a) 86letý muž (7:11): nákej den se to nechalo ležeť; to mušel držeť; to bilo ručňe točiť; jak jednou začel, to uš mušel držeť, to mušelo jíť, to nesmjel žádnej viskočiť; dibich já vám mjel povídať; b) 81letá žena, nar. v Š. Hošticích, od provdání zde (5:5): už bi mjel přijíť; muší přijíť; tam se mušelo stáť; mušelo se to roschrabať; spáť.
Škarez — 66letá žena (5:7): nechalo se to zase skinouť; nechalo se to tam tu chvíli ležeť to uhlí; dali sme si uďelať pekárnu na štiri bochňíčki; já musela zbírať klasi po strňišťi rukama; múže vám povjeďíť, jak to bilo.
Švihov — 66letý muž (2:18): bejť; jak to chťel vjeďíť.
Chlístov — a) 73letá žena (15:0): mušíte se dáťi rovnou nahoru; nemúžu nosiď vodu; zejtra budu vrťeť; choďiť; nesmjela to viďeť; mušela na celej tejden míť; přej ťim mušela skovávať klíč[7a] do popelňíka; abiste mohli svrťeť; zapomenouť; dibiste mje viďel choďiť; nemúžu choďiť; abisme tu mohli bejď a to, to se nedá povídať; abi moch pracovať; Hoďina se mušel menovať; b) asi 75letý muž, vyrostl v Zábrdí, přiženil se (5:2): muší bráťi astil; dejchať; nemohla bi ňic[7a] ďelať; poklízeť; vařiť.
Horouty — a) 84letý muž, nar. v Pěčnově (15:4): človjeg ho nesmjel upomínať; hde je co zaplaťiť; že přísahad nebude a stříleď do lidu taki nebude; jak se umjel modliť; s fronti je ťeško volať; postel nám nebude překážeť; aš ťi na mje přišlo plaťiť; že mjel bejť majitel doma; poj to rozďeliť; ta umjela psáť; voňi se mohli domluviť; tak se ďete hlásiť; nepudem se přihlásiť; já vám ti šveskoví knedlíki nechám uvařiť; šedesát mu múže bejď ale neumí to; b) 83letá žena, nar. v Kratušíně, [247]od provdání zde (4:8): mušelo se to dáď do pece; mužete si sednouť; na nekom je to moc[7a] znát, na nekom je znáď dál; připraviť to.
Dvory — 74letá žena (6:5): vrťet a štouchať; já uj se s ťim nechci zlobiť; nemúže ho aňi viďeť; íť a vihnat je; to bude pršeť; zalejvať.
Lažiště — a) 77letá žena, nar. v Drslavicích, od provdání zde (6:7): já nevím, jesi vám budu moc posloužiť; zas podojiť; ta mohla povídať (2x); ten jim nechťel viprávjeť; ten taki múže povídať; b) asi 60letá žena (1:0): abiste se nemušeli zdržovať; c) asi 75letá žena (1:2): velkí holki se neumí modliť; d) asi 65letá žena (2:3): i za živího se múže modliť (2x).
Zábrdí — a) 82letá žena (4:5): ten takle točiť; nakládať; mušela sem v noci ponocovať; já vám to nemúžu aňi vipoveďíť; b) 72letá žena (4:4): jinda sme mušeli mláťiť; roschraňovať uhlí; abi bilo viďeť kam chleba sázeť.
Kratušín — a) 65letá žena (3:5): já ho budu hledať; točiď belík; bilo třeba sázeť; b) 76letý muž, nar. v Lažištích (5:0): už je viďeť; todle šlo vobráťiť; mušíme řezať; točiť; dojíť.
Oseky — 71letá žena (8:2): vrťeť (2x); nejčki se říká stloukaď máslo; vičisťiť; musela se jedlovou chvojí vimecť; tam je viďeď daleko; mislela sem, že bude pršeť; gdo todle vimislel, ten nebude mocť chcípnouť.

Z materiálu je patrno, že podoby infinitivů na -ti byly zachyceny jen ve 3 osadách: Boubské (pouze tyto), Včelné (u jedné informátorky také pouze na -ti) a v Chlístově.

Zajímavý pro postižení dnešního charakteru daného jevu je poměr zachycených pozitivních případů k případům negativním (ty se však v našem materiálu neuvádějí). Přitom materiál od oněch 28 mluvčích, u nichž jsme daný jev zachytili, představuje 373 infinitivů. Poměr pozitivních a negativních dokladů je u těchto mluvčích 145:228, to znamená, že procento pozitivních dokladů je i u nich jen 38,87. Z těchto 145 pozitivních dokladů je však pouze 15 případů infinitivů na -ti, tj. jen 10,35 %.

Z předloženého materiálu i z číselných údajů je patrno, že je jev v naprostém rozkladu. V některých osadách jsou výše uvedení mluvčí snad už jediní, kteří daný jev zachovali, v jiných osadách je takových lidí dosud víc. Nositeli jevu jsou už jen příslušníci nejstarší generace a samozřejmě ještě ne všichni. Nejmladší z těch, kteří těchto podob zcela běžně a se značnou frekvencí užívají, jsou mezi našimi informátory:[8] 65letá žena z Kratušína, 66letá žena ze Škarezu a 67letý muž ze Žárovné.

[248]Jak již bylo řečeno, jsou rozdíly ve výskytu jevu i u lidí stejného stáří. Vysvětlení lze najít poměrně snadno. Řídce se jev vyskýtá nebo není vůbec např. u těch, kteří dojíždějí za prací, a to odtud většinou dost daleko. Někdy je však velmi těžké, ne-li nemožné, nějaké vysvětlení najít. Zajímavé jsou z tohoto hlediska případy těch žen, které celý život neopustily rodnou obec a její okolí, a přesto je u nich uvedený jev velmi vzácný, nebo se nevyskytuje vůbec. Právě u nich bychom totiž očekávali nejarchaičtější stav. Setkali jsme se i se zvláštním případem vědomého udržování a zachovávání všech starých zvyklostí, které se odrážejí i ve vztahu k jazyku: mluvčí se přímo zaměřoval na užívání nářečních archaismů.[9] V souvislosti s tím, proto nepřekvapuje, že i zkoumaný jev je v jeho projevu důsledný.

V krajovém povědomí žijí tiťáci ještě dnes velice pevně. V obcích značně širokého okolí se většinou o existenci tiťáků běžně ví, laické představy o nich však pochopitelně dnešnímu výskytu, daleko omezenějšímu než dříve, neodpovídají. Přitom je zajímavé, že se odkazuje vždy na Lažiště a nejbližší okolní obce, to jest, jak se výzkumem ukázalo, na skutečně jádrové území. I uvnitř oblasti je tiťácké povědomí velice silné. Paradoxní potom je, když mluvčí, který sám již tyto infinitivní podoby nemá, o sobě tvrdí, že je přece tiťák.[10] To jsou však případy spíše ojedinělé. Většinou jsme se setkali s tím, že i poměrně mladí lidé, kteří přirozeně už sami těchto infinitivních podob neužívají, dokážou na základě svých pozorování, pozoruhodných u lidí neškolených, jmenovat své spoluobčany, třeba i nedávno zemřelé, kteří těchto infinitivů užívali. Na základě takovýchto informací, které bylo možno někdy ověřit přímo a které se jindy zhruba shodovaly se zprávami Vydrovými (např. že před 50 lety se užívalo těchto podob i v Chlumanech u Vl. Březí), je myslím možno uvěřit i těm informacím, které dnes již nijak ověřit nelze. Vyplývá z nich, že přibližně v době Vydrových výzkumů existovaly infinitivní podoby na -ti/-ť na severozápadě pouze po řeku Volyňku, tzn. pouze o několik kilometrů dále za oblast Vydrova zkoumání.[11] Znamenalo by to, že jev v těchto místech [249]neustoupil, že se pouze silně zmenšila jeho životnost. Rozdíl proti centrálnímu území je zde patrný, jde přece o území periferní; dokazují to ostatně i už uvedené doklady, někdy však je neexistence jevu v periferních západních osadách dána tím, že zde prostě nejsou staří lidé (např. Buk).

Za základní infinitivní zakončení považuje Vydra -ť.[12] Jeho užití není podle něho omezeno žádnými činiteli. Naproti tomu infinitivní přípona -ti je vázána pouze na některá slovesa, a ta pak ještě většinou nejsou v postavení před pauzou. Nejčastěji mají podle Vydry příponu -ti slovesa, která se tak stávají dvojslabičnými bejťi, dáťi ap. Ačkoliv je jev dnes v takovém rozkladu, že je těžké dělat nějaké závěry o jeho užívání, a ačkoliv je náš materiál, právě pokud jde o infinitivy na -ti naprosto nedostačující (celkem 15 dokladů od 6 informátorů), přece jenom se zdá, že se Vydrovy závěry vcelku i dnes potvrzují. Ani v našem materiálu nejsou případy, kdy infinitiv na -ti je v postavení před pauzou. I pokud jde o druhé Vydrovo omezení, týkající se výběru možných infinitivů, je zde vcelku shoda v tom, že se slovesa většinou touto příponou stávají dvojslabičnými: bejťi, jíťi, bráťi, dáťi se, pásťi, řícťi (3x); z trojslabičných jsou to pak: nemíťi (3x) přijíťi (2x) (zřejmě vlivem míťi, jíťi) a konečně stavjeťi a naučiťi.

Vedle podob infinitivů uvádí Vydra jako znak tiťáckého nářečí i podoby číslovek 20—40 a příslovce dost.[13] Tato slova mají totiž v jeho materiálu také koncové -ť. Při novém výzkumu se však nepodařilo zachytit ani jeden spolehlivý doklad. Je ovšem otázka, zda lze vůbec uvedené případy navzájem spojovat.

Kromě uvedeného jevu, jehož hranice se přibližují hranicím vymezeného Hornoblanicka, charakterizuje Vydra své území ještě několika znaky dalšími.[14] Jedním z nich je 3., 6. j. č. m. r. na -ov místo -ovi (dával Červenkof sochu, mám to po taťínkof), jev, který se ještě dnes vyskytuje na území značně rozsáhlém, avšak na zkoumané oblasti pouze doznívá. Pokud jde o srovnání se stavem zachyceným Vydrou, jev směrem k východu poněkud ustoupil. Zatímco Vydra zachytil tyto podoby zhruba až po řeku Blanici, při dnešním výzkumu se je podařilo vysledovat jen po železniční trať Prachatice-Vodňany.

Daleko výrazněji ustoupila výslovnost rozložených bývalých měkkých retnic (bj, pj…: bjič, pjivo…). Tento jev, který je dnes [250]typický pro okrajové nářečí doudlebské, byl v době Vydrova výzkumu na východní části jeho území ještě velmi živý (s. 9n.). Nejzápadnější doklady uvádí Vydra až z Lažišť a Drslavic. Dnes jsme však již nezachytili na zkoumaném území ani jeden spontánní doklad. Spolehlivé svědectví toho, že již před 30 lety byl tento jev velmi vzácný, a to i na onom východním úseku Vydrova území, zjistili jsme v Nebahovech u 89letého informátora, který si pamatuje, že o 30 let starší zdejší rodačka (šenkýřka) těchto podob užívala. Že však již tehdy nešlo o podoby běžné, o tom svědčí to, že se jí v obci proto smáli (měli na ni posměšnou říkanku: Mjikeš prodal vobjilí a koupil (!) si pjivo).

Ze zbývajících znaků uváděných Vydrou se zde už vůbec nevyskytuje 4. j. č. stř. r. je, ostatně již Vydra ho zachytil pouze v několika osadách nejvýchodnějšího úseku. — Sledování lexikálních rozdílů mezi oběma částmi Vydrova území, severozápadem a jihovýchodem (zhruba na obě strany od řeky Blanice), by bylo jistě velmi zajímavé, při našem výzkumu však nebylo možno se na ně zaměřit; Vydra sám tyto rozdíly pouze konstatuje, ale v celé práci neuvádí ani jeden konkrétní příklad, který by je dokumentoval. — Poslední uvedený znak (častější nebo méně časté dloužení o) je značně problematický, Vydrovy doklady nejsou totiž zcela průkazné, neodlišují se např. ani případy délky expresívní ap.

Jinak je ovšem Vydrova oblast charakterizována řadou výrazných znaků, které ji začleňují do komplexu českých nářečí jihozápadních, resp. do oblasti jihočeské.[15] Je však přirozené, že užívání většiny těchto jevů již není důsledné. Z hláskoslovných jevů této povahy uveďme alespoň výslovnost skupiny mě jako mje (do mjesta, mjesíc, slamjenej), disimilaci ve skupinách sykavek i zubnic (kuj zahradi, pej šťeká, chlapej ce tak učí; poj tou hospodou, naj ťim zámkem), znělou výslovnost párových souhlásek na mezislovním předělu před jedinečnými souhláskami, souhláskou v a samohláskami (až ráno, do posledňíh let, sušid votavu, nosid vodu; kvaz uďelat), zbytky progresívní asimilace znělosti typu šest choďin, pořát cholka, ke schorovi ‚nahoru‘, zeschora, počáteční i-/í- místo ji-/jí- (inej, inďe, ídlo, Íralú ‚Jíralovi‘). Z prozodických jevů bývá tu melodický vrchol na předposlední slabice větného úseku (s ťim se to vimetalo) a přízvuk na [251]příklonkách (najedla sem se, vindala sem ho). Z tvaroslovných znaků jsou typické 6. mn. na -ích (f koutích, v zubích; f prkních, na zádích, ve vratích), délky v 6. a 7. j. příd. jmen (po starím říďícím, v Malím Boru) ovšem vedle krátkostí (f pátim čísle), zachovaný rozdíl v tvarech 2. j. č. ž. r. proti 3. a 6. u příd. jmen a zájmen (s celí fsi, s tí pece; k tej kaplíce ‚kapličce‘, po pravej straňe), plurálové tvary ťich, ťim // ťech, ťem (voj ťich Koutnejch, s ťima Koubojc), ustrnulá podoba přivlastňovacích zájmen (taťínkovo sut, maminčino otec), tvar rodinných jmen na -ojc (Narofcojc//Narofcú), záměna tvarů 3. a 4. p. u osobních zájmen já, ty (vejte mi k soudu, co se ťe líbí), stará délka v 1. os. j. č. přít. času na -ím (viďím, cíťím, přemejšlím) ovšem opět vedle krátkosti (modlim se, nezbavim se ho), tvary 3. mn. přít. č. na -í (ti mladí to neumí, to už vám voňi poví), délka v koncovce -ají, -ejí (řikají), délka v příčestí l-ovém (skinoul, votsunouli je, přikrejl, virejli, mejla) a vyrovnávání ve prospěch přehlasovaných podob (začel, vzel, žel; zíblo). Častá je také částice -ž u zvratných zájmen nebo u tvarů pomocného slovesa býti (dij smež mjeli dodernou, dij sej skliďí). A konečně můžeme uvést i některé zvláštnosti slovotvorné (kamejček, prkejško, kulovatej) a lexikální (húďe ‚malé děvče‘, rolí ‚čerstvě zorané pole‘, plískat ‚stříkat‘, hlídat ‚dívat se‘ ap.).

Z podané charakteristiky dnešního stavu Vydrovy oblasti vyplývá, že jevy typické pro široké nářeční oblasti zde žijí stále v plné síle, kdežto jevy spíše jen místního charakteru značně ustupují. Platí to samozřejmě i pro jev nejtypičtější na této oblasti, pro podoby infinitivů na -ti/-ť. Myslím, že není přehnané tvrzení, že snad v průběhu příštích 20 let zmizí zde tento jev beze stopy.

[1] O těchto infinitivních podobách je zmínka ve starší literatuře již u A. V. Šembery (Základové dialektologie československé, Vídeň 1864, s. 32). Avšak na rozdíl od poměrně přesné lokalizace těchto podob na severu Čech je lokalizace týkající se naší oblasti jen velice přibližná („v několika osadách u Volyně v západních Čechách“) a zmínka se týká pouze podob na -ti.

[2] Boh. Havránek, K české dialektologii, Listy filologické 51, 1924, s. 263-271, 337-358.

[3] V úvodu své práce B. Vydra říká: „Nářečí hornoblanické jmenováno bývá příslušníky svými i cizími dialektem ‚tiťáckým‘, neboť charakteristickým znakem jeho je výslovnost koncového -ť všude tam, kde původně stála slabika -ti a po odsunutí koncového -i zbylo pouhé -t. Tento zjev ukazuje se především v infinitivu, který se vedle kratšího tvaru na -ť vyskýtá též v určitých případech ve znění plném, dále v desítkách číslovek od dvaceti do čtyřiceti a v adverbiu dosť…“

[4] Výzkum jsem prováděla s P. Jančákem. Navazoval na náš výzkum pro Český jazykový atlas v Onšovicích na Vimpersku a v Hracholuskách na Netolicku.

[5] Ovšem ani zde na severu Vydra přesnou hranici jevu neuvádí a ani jeho materiál nám neumožňuje udělat si přesnější představu o jejím tehdejším průběhu.

[6] Dnešní výskyt tohoto jevu v jednotlivých obcích a osadách je vyznačen na mapce. Jsou zde zakresleny všechny nově zkoumané obce, ať tam byl daný jev zjištěn nebo ne. Do mapky je dále zakreslen stav jevu podle Vydrova materiálu. Vydra vyznačil tento jev na své mapce šrafami, frekvenci pak jejich nestejnou hustotou; je to však — jak se konstatuje už v Havránkově recenzi (c.d., s. 341) — způsob nepřehledný a silně zjednodušující, nehledě k tomu, že na několika místech se zakreslený stav dokonce nekryje s výkladem v knize (mapka je maximalistická). Proto jsem vyexcerpovala z celé Vydrovy práce všechny konkrétní doklady infinitivu na -ti/-ť a místa, odkud je sledovaný jev takto doložen, jsou na naší mapce také vyznačena.

[7] Za informátory byly vždy voleni, jak je to ostatně při nářečním výzkumu samozřejmostí, pouze místní rodáci (jejich rodiče zpravidla také pocházeli z místa). Pokud jde o rodáky i z nejbližšího okolí, je to vždy uvedeno. Dále se uvádí v závorce počet zachycených pozitivních a negativních dokladů.

[7a] Z typografických důvodů se neužívá zvláštních znaků pro znělé dz, dž.

[8] Netvrdím samozřejmě, že neexistuje nikdo mladší, kdo uvedených podob užívá. Stejně tak není přirozeně výčet nositelů infinitivních tvarů na -ti/-ť úplný. Nešlo mi totiž o zjištění detailního stavu v každé obci, ale o postižení celkové charakteristiky daného území.

[9] Chodí si např. stále kupovat putr a nikoli máslo, ačkoli se mu ostatní proto smějí (ve starém dialektu máslo ‚přeškvařené m.‘).

[10] Jako příklad lze uvést 85letou informátorku z Drslavic, tedy z jádrového území, která na přímý dotaz odpověděla tak, že těchto podob sama užívá, že jich užívá dokonce i její dcera — „diť se nám přece říká ťiťáci“ —, ale v jejím spontánním projevu nebyl ani jeden infinitiv na -ti nebo -ť.

[11] Zdá se to přijatelné i z hlediska geografického obrazu. Volyňka protéká v těchto místech úzkým hlubokým údolím a styk mezi oběma břehy prý nebyl a posud není příliš častý. Přirozený spád je rozdílný.

[12] C. d., s. 72.

[13] Viz zde pozn. 3.

[14] Pořadí, v jakém Vydra jednotlivé znaky uvádí, je odlišné.

[15] Dnešní průběh izoglos nejcharakterističtějších pro tuto oblast podává J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955, a čl. Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek, NŘ 45, 1962, s. 137-146.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 4-5, pp. 243-251

Previous Igor Němec: O změnách slovní zásoby

Next Miloslava Knappová: O jméně a příjmení z hlediska praxe

Menu
Introduction
Archive
About Archive
Archive search:
Author