Časopis Naše řeč
en cz

O změnách slovní zásoby

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

-

Změnami slovní zásoby se rozumí především obohacování slovníku o nová slova i o nové významy a také zanikání starých slov i starých významů, jakož i významové změny v užším smyslu (úžení, rozšiřování apod.).[1] Chceme-li však objasnit mechanismus lexikálních změn v širších souvislostech, musíme vedle změn významových sledovat rovněž změny ve formě slova.[2] Bez přihlížení k formálním změnám slov bychom nepostihli v náležité šíři souvislosti, které nám mohou poodhalit příčiny změn slovní zásoby jako celku. Otázka příčin lexi[236]kálních změn je ovšem otázka základní, a proto bude východiskem našeho výkladu (1). Na řešení této otázky založíme přehled různých lexikálních změn (2) a v závěru se pak pokusíme formulovat obecnější závěry o vývoji slovní zásoby (3).

(1) O zkoumání příčin lexikálních změn

(1.1) Otázka příčiny v jazykovém vývoji je velmi složitá a málo probádaná. Stačí připomenout, že někteří lingvisté dokonce považují příčiny jazykových změn za nezjistitelné, protože v jazykovém vývoji mají jistou úlohu také nekontrolovatelné zásahy jednotlivých mluvčích. Svobodná vůle jednotlivých mluvčích je vskutku vývojový činitel ve své úplnosti nedostupný jazykovědnému bádání, a tak se lingvisté vpodstatě omezují na zkoumání dostupných činitelů jazykového vývoje, jako jsou faktory tkvící v systému jazyka nebo v mimojazykové skutečnosti.[3] I to je krokem vpřed v poznání lexikálního vývoje, když zjistíme, jaké změny v slovní zásobě nastaly v důsledku jistých změn jazykového systému, např. hláskoslovného, nebo v důsledku jistých změn společenských.

Uveďme aspoň dva příklady. — Nejprve na lexikální změnu v důsledku změny hláskoslovné. Zkoumáme-li, proč se v českých nářečích nezachovala slovesa typu rozlúčať, požíčať, vykrúcať, ohrážať známá z východní části našeho jazykového území, docházíme k takovému závěru: provedením české přehlásky ’a > ie a zúžením ie > í zanikl v přítomném čase mnohých takových sloves rozdíl mezi tvary dokonavými a nedokonavými (mezi rozlúčíš a rozlúčieš), takže nedokonavý typ rozlúčěti musel být nahrazen výraznější podobou nedokonavou rozlučovati. Ve východní části českého jazykového území, kde přehláska nenastala, k této lexikální záměně ovšem nemuselo dojít. — Příklad na změnu celé skupiny slov v důsledku změny mimojazykové, společenské: Po zániku útrpného práva přestala přídavná jména mazaný, fikaný, vypráskaný, pálený apod. kvalifikovat zločince podle vytrpěného mučení a jako přívlastky osob nadále vyjadřovala pouze posunutý význam ‚vychytralý, prohnaný‘; ten se zánikem oné původní motivace začal pociťoval jako překvapivý a tím spíše se ustálil jako význam expresívní.

K vyřešení otázky příčin lexikálních změn se tedy můžeme přiblížit odhalováním takovýchto jazykových i mimojazykových činitelů, kteří se podílejí na vyvolávání změn v slovní zásobě.

[237](1.2) Další problém však tkví v tom, jak postihnout změny slovní zásoby. Nejde nám ovšem pouze o změny jednotlivých slov (i když takové jednotlivosti jsou jistě zajímavé), ale jde nám především o vývoj slovní zásoby jako celku. Abychom se tedy přiblížili k poznání tohoto celkového vývoje slovní zásoby, musíme sledovat podstatnější změny, než jsou změny jednotlivých slov: musíme zkoumat změny celých skupin lexikálních jednotek. Jinými slovy, je třeba zkoumat lexikální jednotky z hlediska jejich společných vlastností, pro které podléhají společným změnám (takové změny postihující celé skupiny jednotek stejných vlastností nazývám vývojovými postupy). Uveďme konkrétní příklad:

Stč. slova jako dvořěnín, měštěnín, Pražěnín, mající řadu společných vlastností po stránce formální i významové, podlehla společné změně: jejich přípona -ěnín byla nahrazena příponou -an (srov. nč. dvořan, měšťan, Pražan). Zkoumáme-li, proč stejné změně nepodlehlo slovo mouřenín, nemůžeme přehlédnout tu skutečnost, že toto slovo nemělo všechny podstatné vlastnosti společné uvedeným jménům onoho obyvatelského typu; nestálo totiž ve slovotvorném vztahu k základnímu jménu místnímu — jako měštěnín k město, Pražěnín k Praha apod.

Z uvedeného příkladu je již patrno, že společné rysy, jež seskupují různé lexikální jednotky v jednu skupinu a podmiňují jejich společnou změnu, patří do různých oblastí; patří k různým rovinám konstituujícím lexikální jednotku.[4] První rovinou je zde označovaná skutečnost: slova jako měštěnín, dvořěnín, Pražěnín mají v této rovině ten společný rys, že označují členy kolektivů. Druhou rovinou je psychické zpracování označované skutečnosti: slova typu měštěnín mají v této rovině ten společný rys, že vyjadřují pojem obyvatele asociovaný s pojmem obývané lokality. Třetí rovinou je jazykové ztvárnění příslušného pojmu: v této rovině mají slova typu měštěnín ten společný rys, že jsou utvořena od místního jména příponou -ěnín- v jedn. č. a -ěn-/-an- v mn. č. Jak již naznačeno, ve všech těchto rysech se s typem měštěnín neshodovalo slovo múřěnín, a proto nepodlehlo formální změně typu měštěnín > měšťan, dvořěnín > dvořan apod. Nás ovšem zajímá především otázka, proč došlo k této formální změně celé kategorie slov. Podrobnější rozbor ukazuje, že příčina tkví v rovině jazykového ztvárnění: záměna přípony -ěnín- příponou -an- totiž odstranila dvojí nesrovnalost v skloňování tohoto typu — jednak [238]mezi dvojslabičností přípony v jedn. čísle (-ěnín-) a její jednoslabičností v množ. čísle (-ěn-), jednak mezi její podobou nepřehlasovanou (-an-) a přehlasovanou (-ěn-). Jinými slovy: tato záměna na jedné straně odklidila důsledky přehlásky ’a > ě, na druhé straně vyrovnala nesouměrnost starého typu singulativního na -ěnín a koloktivního se zakončením -ěn(é), když tyto formy byly přebudovány v tvary jedn. a množ. čísla. — Docházíme tedy k závěru, že uvedený lexikální vývojový postup měl dva jazykové činitele: činitele hláskoslovného, totiž přehlásku ’a > ě, a činitele gramatického, totiž dobudování kategorie čísla na základě starých kategorií singulativnosti a kolektivnosti.

Podobným způsobem lze pak zjišťovat činitele změn slovní zásoby nejen v rovině jazykového ztvárnění (činitele jazykové), ale i v rovině označované skutečnosti (činitele věcné) a v rovině jejího psychického zpracování (činitele psychické). Naznačíme si to na následujícím přehledu lexikálních změn.

(2) Přehled změn slovní zásoby podle činitelů, které je působí

Viděli jsme, že na změně celé skupiny lexikálních jednotek mívá podíl více činitelů. Chceme-li si však takové činitele blíže osvětlit, rozdělíme si lexikální změny podle působnosti činitele dominantního: jazykového (2.1), psychického (2.2) a věcného (2.3).

(2.1) Lexikální změny působené činiteli jazykovými, to jsou především lexikální důsledky změn hláskoslovných (2.11) a lexikální změny spjaté s vývojem gramatické (2.12) nebo slovotvorné (2.13) stavby jazyka.

(2.11) Hláskoslovné změny pronikavě zasahují do osudů slov dvojím způsobem: na jedné straně sbližují, ba i ztotožňují formu slov, která jsou významově výrazně oddělena, na druhé straně formálně rozdělují a vzdalují navzájem slova, která k sobě významově patří. Případ první, formální ztotožnění různých slov, jsme si již ukázali na splynutí sloves dokonavého typu rozlúčiti a nedokonavého typu rozlúčěti (1.1); viděli jsme, že pro zachování formálního rozdílu mezi slovesem dokonavým a nedokonavým bylo zde nutno nahradit typ rozlúčěti typem rozlučovati. Případ druhý, formální oddálení příbuzných slov v důsledku hláskoslovných změn, je ještě běžnější: abychom uvedli nápadný příklad, připomeňme zaniklé příslovce čěstě [239]odvozené od adjektiva častý: zaniklo právě proto, že se přehláskou ’a > ě v kořenné samohlásce před příponou příliš vzdálilo od svého slova základového (místo častý : čěstě máme dnes vyrovnanější dvojici častý : často). Lze vůbec říci, že měkčení kořenných hlásek závažně oslabovalo vztahy mezi slovy a vedlo k zániku slov, popř. k záměně celých slovních typů typy novými, produktivními: pro příklad stačí upozornit na zánik ja-kmenových substantiv činitelského typu dřevonošě, hodokvašě, přípašě (‚stádný‘) nebo na záměnu přivlastňovacího typu páň, komornič typem pánóv, komorníkóv (stará čeština má ještě archaicky dievka páně, komornič druh). Podobné důsledky v slovní zásobě měly i hláskoslovné změny souvisící se ztrátou jerů. — Již z uvedených příkladů je patrno, že hláskoslovné změny vedly k izolaci mnohých slov i slovních typů, a takto izolovaná slova pak byla nahrazována jinými, neizolovanými, a zanikala. Nezanikala však nutně vždy; některá slova i slovní typy byly hláskoslovnou změnou vytlačeny z běžného užití, ale zůstaly v jazyce jako výrazy okrajové: srov. proti běžnému přivlastňovacímu typu pánův, dědův výraz knižní chrám Páně nebo místní jméno Bezděz (z *Bezděd-jь), nebo proti novému typu jmen obyvatelských měšťan, Pražan starý výraz mouřenín s významem zcela okrajovým (o člověku, který za své úsilí sklízí nevděk).

(2.12) Takové změny v slovní zásobě ovšem nastaly i působením jiných činitelů než změn hláskoslovných; především v souvislosti se změnami gramatické stavby jazyka. Tak např. v souvislosti s dobudováním českého systému rodového přecházela substantiva a-kmenová k ženskému rodu, a pokud měla rod mužský, většinou zanikala (stč. hospoda ‚pán‘, dievka ‚panic‘, příchoda ‚příchozí‘, pakosta ‚záškodník‘ aj.); mužské a-kmeny však zůstaly dodnes živým typem v periferní oblasti jazykového systému, totiž jako výrazy expresívní (lapka, popleta, ouřada apod.). Podobný příklad můžeme uvést i z oblasti slovesa: v souvislosti s vývojem historického systému vidově-časového upadá starý, předhistorický typ sloves stavových hřbieti, tčieti a je nahrazován trpnými tvary příbuzných přechodných sloves dokonavých býti pohřben, býti vetknut apod.; některá z oněch starých stavových sloves však nezanikla, nýbrž se udržela na okraji živé slovní zásoby (srov. vedle běžného býti napjat knižní sloveso pníti ze stč. pnieti).

(2.13) Dalším významným jazykovým faktorem lexikálního vývoje jsou pak tendence k větší vyrovnanosti slovotvorné stavby [240]jazyka. Tyto tendence se projevují v několikerém směru. Protože většina slov je v slovní zásobě spojena systémovými (opakovatelnými) vztahy se svými slovotvornými základy nebo se svými odvozeninami, slovo bez takovýchto vztahů je izolované a podléhá tendenci buď zaniknout (např. rataj ‚oráč‘), nebo se do nějakého slovotvorného vztahu zařadit: toto slovotvorné zařazení se uskutečňuje především tím, že se k izolovaným slovům přitvářejí odvozeniny podle živých modelů (k oslnouti vzniklo oslniti podle oslepnouti : oslepiti) nebo že se forma izolovaných slov upravuje do podoby průhledných odvozenin jiných slov (trtiny > drtiny k drtiti, poniklec > koniklec ke kůň a klec apod.). Přitváření odvozenin ovšem podrobně probírá nauka o tvoření slov; zde je však třeba připomenout, že k izolovaným slovům se také přitvářejí nová slova s podobou jejich slovotvorných základů (jde o tzv. slovotvorné postupy zpětné: k váček bylo přitvořeno vak, v starší době k rakvice rakev, k člének člen, k obaliti baliti, k stropiti tropiti, k obořiti bořiti aj.).

(2.2) Viděli jsme tedy, že působením takového jazykového faktoru, jako je formální izolovanost slova, mohou vznikat nová slova a stará zanikat nebo měnit svůj význam, popř. měnit svou formu. Podobné změny v slovní zásobě probíhají i působením činitelů psychických. Tak např. působením silné asociace mezi opozičními (protikladnými) pojmy v mysli mluvčích se k staršímu slovesu podřídit přitvořilo novější nadřídit nebo k staršímu adj. nekalý ‚neřádný‘ (ze stč. nekajilý ‚nekajícný‘) vzniklo novější kalý ‚řádný‘; podobně vlivem přídavného jména pravý s významem ‚správný, náležitý‘ vzniká u antonyma levý protikladný význam ‚nenáležitý‘ (např. vždy levý konec všeho uchopí); formální připodobnění k antonymu můžeme doložit změnou líce v líc vlivem antonyma rub, nebo nářeční změnou hluboký v hlyboký vlivem antonyma vysoký. Podobným psychickým činitelem lexikálních změn, jako je asociace mezi protikladnými pojmy, je také asociace mezi pojmy spojenými stejným citovým hodnocením v mysli mluvčích: tak např. nová pojmenování vznikají také tím, že osoby odpudivých vlastností expresívně nazýváme jmény odpudivých zvířat (hyena, had, krysa) nebo věci vnímané s kladným citovým vztahem vyjadřujeme příslušnými jmény zdrobnělými (školička, nožičky apod.); na druhé straně slova označující citově hodnocenou skutečnost se formálně připodobňují slovům, jež jsou k takovému hodnocení vyhrazena (např. trpaslík se mění v trpajzlík vlivem hanlivých slov typu hajzlík, nebo vypláznout ve vyplajznout vlivem [241]šmajznout apod.).[5] — Ovšem za hlavní psychický faktor lexikálních změn musíme považovat vývoj myšlení, který si vynucuje především vznik nových slov (zvláště termínů) a množství významových změn intelektuálních; obohacuje tak jazyk o potřebné výrazy abstraktnější a speciálnější, diferencovanější.

(2.3) Vývoj myšlení závisí na poznávání nových skutečností a vztahů mezi nimi. Avšak sám pohyb v mimojazykové skutečnosti — zánik starých věcí a vznik věcí nových — je již přímým činitelem změn v slovní zásobě; je to tzv. činitel věcný. Vznikají-li v rámci vývoje společnosti nové skutečnosti (pomůcky, instituce, vztahy apod.) a pronikají-li do obecného vědomí mluvčích, vžívají se pro ně i nová pojmenování; stačí připomenout obohacení české slovní zásoby v době husitské o názvy nových zbraní (jako píšťala a tarasnice) nebo o výrazy pro novější, reformační náboženské pojmy (jako mnohoobročník, svatokupectví, nálezek lidský apod.). Stejně tak se zánikem starých reálií zanikala i jejich stará pojmenování (ze jmen zbraní např. hrále ‚kopí‘ nebo řemdih ‚válečná palice‘); některá z nich se však mohla zachovat ve významu přeneseném (např. zanikl název šípu kluk, ale zachovalo se expresívní pojmenování hocha kluk, v staré češtině označující ještě darebu, ničemu, což se vyvozuje z představy neopeřeného, neužitečného šípu). Podobný příklad poskytují též adjektiva mazaný, fikaný, pálený aj. (viz výše 1.1.). — Kromě zániku starých a vzniku nových skutečností jsou ovšem činitelem lexikálního vývoje také změny ve znalosti skutečnosti a změny v jejím hodnocení. Např. dokud naši předkové ještě jasně nerozlišovali mozek a morek, obojí označovali společným názvem moz(e)k; tento nediferencovaný význam se však s pokrokem poznání ve slově mozek specializoval. Podobně naši předkové přikládali jednoznačně hodnotící význam slovům jako idyla, líbivý, paličák, rebel, ale dnes již obsah těchto slov hodnotíme i opačně: idylu jako něco nežádoucího, slovo rebel jako postavu kladnou apod. (pro příklad uveďme slova F. Halase určená mládeži: Nenáviďte idylu, napadejte ji v jejích úkrytech a ve všech jejích formách … Vystupujte vždycky proti líbivosti a lacinosti. Buďte spíše paličáci než kejvalové a sbírejte všechny síly k charakteru, který je podmínkou příkladu).[6]

[242](3) Obecnější závěry o vývoji slovní zásoby

Máme-li shrnout poznatky o lexikálních změnách a vývojových postupech v obecnější závěry, nemůžeme se omezit jen na zjištění, že slovní zásoba se stále obohacuje o výrazy abstraktnější a speciálnější, že ubývá slov významově nediferencovaných, slov s neproduktivním tvořením apod. Podstata lexikálního vývoje podle našeho názoru tkví v tom: v souvislosti s přibýváním nejrůznějších jevů v rámci vývoje společnosti a s vzrůstem poznatků v rámci vývoje myšlení rozrůstá se i slovní zásoba, a to především vznikáním nových lexikálních jednotek na základě nových slovotvorných modelů nebo živých významových posunů; v souvislosti s vývojem jazyka, a zvláště jeho hláskoslovného a gramatického systému, i v souvislosti se zánikem přežilých skutečností mimojazykových dochází k izolaci mnohých starých lexikálních jednotek, ty však často nezanikají, nýbrž jazyk jich využívá k vyjadřování druhotných, speciálnějších významů intelektuálních nebo expresívních. Tak jsme viděli (1.2, 2.11), že jazykovou změnou typu měštěnín v typ měšťan se dostalo do izolace slovo mouřenín, ale nezaniklo, nýbrž zůstalo vyhrazeno pro zvláštní kulturní význam známý z citátů jako mouřenín splnil svou povinnost, mouřenín může jít (východiskem je tu citát ze Schillerovy tragedie); záměnou stavových sloves typu hřbieti pasívním tvarem býti pohřben zůstalo zase izolováno např. sloveso pníti, ale jazyk si je ponechal jako výraz knižní (2.12); podobně zánikem mimojazykové skutečnosti — útrpného práva — ztratila svou motivaci přídavná jména osob mazaný, fikaný, pálený, ale zůstala zachována jako přívlastky expresívní (2.3); obdobné příklady by bylo možno uvést i na uplatnění archaismů v terminologii.[7] Vcelku lze říci, že takovéto využití starých „vysloužilých“ pojmenování (formálně nebo významově demotivovaných) je podstatou více lexikálních změn, než by se na první pohled zdálo. Právě slovní zásoba se vyznačuje tou vlastností, že pro své obohacení — v zájmu své diferenciace — využívá nejen jednotek typů nových, rozvíjejících se, ale i typů starých, upadajících.


[1] Srov. zvláště Vl. Šmilauer, Vývoj a obohacování slovní zásoby, Český jazyk 7, 1957, s. 52-67, a I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968.

[2] Na vzájemné působení významové a formální stránky slova v lexikálním vývoji upozorňuje O. Ducháček, O vzájemném vlivu tvaru a významu slov, Praha 1953.

[3] Např. E. Coseriu při vysvětlování jazykového vývoje záměrně nevychází z „příčin“ změn (tj. z faktorů „aktivních“), nýbrž z jejich „podmínek“ (tj. z faktorů „vnitřních, strukturních“ a „vnějších, historických“), viz jeho dílo Sincronía, diacronía e historia, Montevideo 1958, zvl. kap. IV, § 2. 1. 1. (citováno podle rus. překladu ve sb. Novoje v lingvistike 3, 1963, s. 143-343).

[4] O základních rovinách klasifikačních rysů, jež konstituují lexikální jednotku, viz I. Němec, Slovo a význam v historickém slovníku, SaS 26 (1965), s. 136-150.

[5] Srov. J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961, zvl. jeho výklady o expresivitě inherentní (kap. II) a adherentní (kap. III).

[6] Repertoár malé scény 1965/IV, s. 39.

[7] Příklad uvádím ve svém článku Strukturní předpoklady zániku slov, SaS 29 (1968), s. 157.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 4-5, pp. 235-242

Previous Jaromír Bělič: Hele, tenhle tudle hnedle takhle…

Next Jana Jančáková: Vydrovo „tiťácké“ nářečí po 50 letech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1