Vrané koně

[Answers]

(pdf)

-

K výkladu v »N. Ř.« III., 5 n. došly nás od p. Met. Fily v Klobukách u Brna tyto zajímavé poznámky: »V mém rodišti (mezi Jihlavou a Třebíčí na Moravě, blíže však k Jihlavě), jak se jistě pamatuji, říkají voly, koně, ale též a »ostrým« i, voli, koni (kromě nadávek), s tím rozdílem, že tvar voly, koně obyčejně (snad vždy) znamená »pár volů, pár koní«, kdežto tvary druhé se objevují o volech a koních netvořících tažného spřežení. Na př. »jedny voly se pasó, druhi só doma«, t. j. jeden — druhý pár. »Pěkni (s tvrdým n, ostrým i) voly« znamená netoliko, že jeden i druhý vůl je pěkný, ale že se též hodí k sobě do páru velikostí, barvou atd.; naproti tomu se řekne »pěkni (s tvrdým n) voli to só, ale nešikujó se k sobě«. Podobně »dvoje voly«, ale »dvá voli«. Stejně tomu je u tvarů koně, koňi. Kdyby někdo u nás řekl třy koně nebo třy voly, nebude se tomu rozuměti jen tak zhola, že se mluví o třech koních, o třech volech, nýbrž nadhodí se otázka »snad troje koně, troje voly (t. j. tři páry)?«

Zde si jazyk rozlišuje pojem hromadnosti (voly, koně) od pojmu nahodilého shluku několika jedinců. V staré době bylo takových dokladů více. Hromadné množné číslo bývalo bratřie, kněžie (tyto oba tvary jsou vlastně jména hromadná v jedu. č., znamenající bratrstvo, kněžstvo, ale brzy se cítily jako tvary množné), lidé, kury, kdežto množné č. vlastní, znamenající několik jedinců, [123]zvláště ve spojení s číslovkou, bylo bratři, knězi, člověci, slepice (třie bratři, v dvoj. č. dva kněze, čtyřie člověci, tři slepice; i kde se »kury« počítaly, neříkalo se na př. čtyři kury, nýbrž čtvero kur, t. j. asi čtvero z kurstva).

V tvarech koně, rodiče, voly se hledávají i zbytky dvojného čísla: asi neprávem, protože tyto tvary z části vznikly (rodiče), z části se počínají šířiti teprve v dobách, když dvojné číslo již dávno bylo zaniklo. Ani 2. p. mn. č. koní (vedle koňů) není tvar dvojný, nýbrž pochází ze sklonění muž. jmen vzoru »host« (hostí), jako 7. p. mn. č. koňmi (tvar koni zde je jen výmysl mluvnický, v mluvě skutečné nikdy nežil).

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 4, pp. 122-123

Previous Vížiti

Next Dr. Bohuslav Gebauer, Red. (= Redakce): Vtěliti. Kupní smlouva