Česká publikace o filosofii jazyka

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rozsáhlá vědecká činnost prof. Karla Horálka se od samého počátku vyznačuje neobyčejnou mnohostranností a zájmem o teoretické otázky jazykovědy, a proto nepřekvapuje, že tento badatel nyní vydává knihu o otázkách teoretických, jako jsou problémy filosofie jazyka.[1] Prof. Horálek v této knize navazuje na své starší studie o dílčích otázkách filosofie jazyka, zčásti již dříve otištěné, a v některých kapitolách přejímá jejich znění bez větších změn. Na takových místech si pak můžeme ověřit nejen soustavnost zájmu, který prof. Horálek těmto otázkám již řadu let věnuje, ale i stálost jeho hledisek a názorů.

Sám obsah a rozsah filosofie jazyka je značně neurčitý, jak hned v úvodu konstatuje i autor: v popředí bývají někdy takové otázky, jako je původ jazyka, úloha jazyka v myšlení, poměr jazyka ke kultuře nebo otázky jeho zdokonalování, jindy zase různé stránky jazykové politiky. Filosofie jazyka v tomto vymezení, snad až příliš širokém, překrývá se s řadou speciálních oborů, zejména s obecně lingvistickou teorií jazyka, s lingvistickou psychologií a sociologií, což jsou ovšem již disciplíny značně samostatné. Horálkova kniha si neklade za cíl vyčerpat celou tuto různorodou a téměř bezbřehou oblast otázek, nýbrž soustřeďuje se především na ty problémy, které souvisí se vztahem jazyka ke skutečnosti a k myšlení. Z ostatní problematiky si Horálek všímá zákonitostí jazykového vývoje a některých dílčích otázek jazykové politiky. Všechny tyto otázky se v knize probírají dvojím způsobem: Prvá část knihy (s. 13—65) se týká vývoje jazykové filosofie od romantismu do dneška, druhá část (s. 67—139) některých speciálních otázek. Všimneme si hlavních myšlenek obou částí podrobněji.

I. V úvodní kapitole charakterizuje autor současnou situaci ve filosofii jazyka jako přechod od vzájemné izolace evropského a americ[83]kého lingvistického myšlení k jejich spolupráci. Tu vidí jednak ve vlivu americké filosofie jazyka na evropskou, jednak ve vlivu evropského logického pozitivismu (zvláště R. Carnapa) na americkou filosofii jazyka a do jisté míry i ve vlivu evropského strukturalismu v USA. (Zájem o evropský strukturalismus je ovšem v USA poměrně nového data a je dost nesoustavný.)

Další samostatné kapitoly jsou pak věnovány postavám a směrům, které jsou pro filosofii jazyka v 19. a 20. stol. reprezentativní. Z Horálkových výkladů jsou patrny (třebaže to není řečeno výslovně) dvě hlavní linie novodobé filosofie jazyka. První vychází z díla Wilhelma von Humboldta, který chápe jazyk jako výraz národního ducha, s nímž je spjato jak svérázné pojetí skutečnosti, tak i kultura národa. Druhý směr, který bychom označili jako racionalistický, vyvíjel se v těsné souvislosti s novodobou logikou a matematikou. K prvnímu směru přiřazuje Horálek Steinthala, Potebňu, Wundta, Baudouina de Courtenay, Weisgerbera a Američana Whorfa, ale vidí jistou souvislost s Humboldtem také u de Saussura a Hjelmsleva. K druhému směru by patřili Marty, Husserl, Frege, Wittgenstein, ale podle našeho mínění i Carnap, Chomsky a Katz, jež Horálek přiřazuje k pragmatismu, a také Šaumjan. Vedle toho se připomíná Vološinovův pokus o marxistické pojetí jazyka (měl značný ohlas také u nás), výklad sovětského psychologa Vygotského, americký lingvistický pragmatismus (zvl. Morris) a nakonec i názory tzv. kritiky jazyka, často vulgarizující (Korzybski, Hayakawa aj.).

Horálkův kritický přehled směrů a osobností by jistě bylo možno v ledačem doplnit (nová hlediska vnesla do pojetí jazyka např. teorie informace a psycholingvistika, která z ní vychází) a tím by se obraz vývoje asi poněkud zkomplikoval, hlavní obrysy tohoto vývoje jsou však u Horálka zachyceny výstižně. Z důležitějších jednotlivostí, které považuji za sporné, uvedl bych přiřazení de Saussura a Hjelmsleva k linii Humboldtově (s. 27n.). Horálek totiž považuje saussurovskou teorii jazykových významů za svéráznou obměnu Humboldtovy koncepce jazyka jakožto chápání skutečnosti, je prý „ovlivněna pojetím, že realita je pouze amorfní látkou, kterou si každý jazyk formuje po svém“ (s. 27, 101). Není to zcela přesné, neboť de Saussure nemluví o beztvarosti skutečnosti, nýbrž o beztvarosti myšlenky, která tuto skutečnost odráží, nebo ještě přesněji o neurčitosti hranic mezi prvky myšlení (tak to nakonec chápe i Horálek, viz např. s. 29). Jak říká de Saussure, teprve ve spojení se znakem je možno dvě představy rozlišit [84]jasně a pevně (srov. jeho Cours de linguistique générale, II/4, § 1); odvolává se přitom nikoli na Humboldta, jehož ve svém posmrtně vydaném díle vůbec necituje, nýbrž na soudobou pozitivistickou psychologii. I kdybychom však připustili jistou podobnost mezi oběma pojetími, mluví proti přiřazení de Saussura k humboldtovské linii jeho nesouhlas s názorem, že jazyk odráží psychiku národa, a jeho výslovné zjištění, že z různosti prostředků, kterými různá jazyky vyjadřují tutéž myšlenku, nelze dělat jiné závěry než jen jazykové (tamtéž, V/4, § 4). Hjelmslev, který z de Saussura vychází, omezil ve své teorii právě psychologickou složku, která je ještě charakteristická pro jeho mistra, a posílil logický základ své jazykovědné teorie a filosofie a tím i její racionalistický ráz. Ne zcela oprávněná je podle mého názoru také Horálkova kritika (s. 29 aj.) de Saussurovy teorie o nemotivovanosti jazykových znaků; vždyť de Saussure výslovně říká, že jen část znaků je absolutně nemotivovaná, kdežto ostatní jsou relativně motivované (tamtéž, II/6, § 3).

Za nejdůležitější v této části považuji kapitoly věnované A. Martymu, Edm. Husserlovi, G. Fregemu a Ludw. Wittgensteinovi. Přínosem je zde již sám Horálkův výklad a popularizace jejich názorů, většinou nepříliš přístupných, a pak jejich kritika, formulovaná — což je důležité — z pozic lingvistiky, ale zároveň se smyslem pro filosofickou problematiku jazyka. Horálek nejednou objevuje v názorech těchto filosofů nové podněty pro jazykovědu. Zvláště to platí o jeho uvedení do teorie L. Wittgensteina o jazykovém zobrazení skutečnosti (jazykový výraz je podle ní modelem skutečnosti, jak si ji člověk myslí, a vztahů mezi jejími prvky). Význam této teorie pro samu lingvistiku nebude sice, jak se domnívám, převratný, není ji však možno ani podceňovat, neboť umožňuje uspokojivěji vyložit vztah mezi skutečností a jazykovými kategoriemi, které lingvistika již dávno s úspěchem odhaluje v jazyce svými vlastními metodami.

II. První kapitola druhé části pojednává o vztahu mezi jazykem a myšlením. Horálek nejdříve podává historii této otázky, dále kriticky referuje o knize A. Schaffa Język i poznanie a o práci S. D. Kacnel’sona o významu slova a nakonec vyslovuje své názory na vztah mezi základními jednotkami myšlení, tj. pojmy a soudy, a jednotkami jazyka, tj. slovy i jejich významy a větami. Zjišťuje, že myšlení jako proces má paralelu nikoli v soustavě jazyka, nýbrž v textech, a že vzhledem k myšlení je jazyk jen formou, která nemá vliv na poznávání skutečnosti, může mít ovšem vliv na kvalitu myšlenkového procesu.

[85]V druhé kapitole se Horálek soustřeďuje na ústřední problém sémantiky — otázku slova jako nositele významu a pojmu. Dotýká se rozdílů mezi různými významovými typy slov (abstrakta a konkréta, obecná a vlastní jména) a dosti podrobně pojednává o významové struktuře slov (v souhrnném významu slova rozeznává složku stálou, variabilní a potenciální). Dále podrobuje kritice tzv. trojúhelníkové schéma označení, známé z logiky, podle něhož je jazykový znak jednak ve vztahu k představě (pojmu) v mysli a jednak ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Horálek přesvědčivě ukazuje, že v tomto schématu je třeba počítat i s významem slova, který vyplývá ze souboru jeho užití v jazykových projevech a není s představou nebo pojmem totožný (pojem bývá užší než význam); vyplývá to ostatně již z toho pojetí, ke kterému se hlásí i Horálek a podle něhož je znakem nikoli jen materiální složka, nýbrž nerozborná dvojice označující (materiální) a označované (významové) složky. Kapitola končí úvahou o přenášení významů a o vztahu obrazných pojmenování k tzv. vnitřní formě, tj. způsobu, jak je vyjádřeno pojetí pojmenované skutečnosti ve struktuře pojmenování; Horálek sice připouští možnost převést na společného jmenovatele vnitřní formy (význam tohoto termínu je ostatně nejednotný) jak pojmenování odvozená, vyjadřující vztah k základnímu slovu svou formou (např. bělouš vyjadřuje vztah k příd. jménu bílý), tak i výrazy obrazné (např. noha ve významu ‚noha stolu‘ zahrnuje jistý vztah k noze jako součásti těla), ale nevidí žádný užitek z takového spojení. Příznačné pro tuto kapitolu jsou rozsáhlé významové analýzy českých i cizojazyčných slov (např. dát, kůň, hlava ap.), sloužící jako ilustrace vyslovených tezí. Obsahují řadu podnětů pro lexikologickou teorii i lexikografickou praxi, zejména českého jazyka. K této kapitole se těsně přimyká významová analýza slovesa býti, zase velmi konkrétní. Proti snaze logiků rozlišit u tohoto slovesa řadu různých významů (např. „příslušnost k třídě“ ve větě člověk je savec nebo „rovnosti“ ve větě dvě a dvě jsou čtyři) soudí Horálek — a podle našeho názoru právem —, že jde o významy celých spojení, a nikoli samého slovesa býti, jež má význam velmi nevyhraněný.

V třetí kapitole o znakovosti v jazyce uvádí Horálek do rozdílů v chápání lingvistického znaku v soudobé jazykovědě a filosofii. Ukazuje rozdíl mezi znakem, obrazem a příznakem, mezi znakem konvenčním a přirozeným, hlavní pozornost však soustřeďuje na názory polského filosofa A. Schaffa a jeho kritiku Husserlovy znakové teorie. Na rozdíl od Schaffa se Horálek přiklání k de Saussurovu názoru [86]o nehmotné povaze znaků (mají podstatu mentální), znovu však kritizuje jako idealistické de Saussurovo pojetí skutečnosti jako amorfního kontinua (jak jsme upozornili, neprávem).

V kapitole o funkci jazyka a jazykových projevů kritizuje Horálek známé Bühlerovo trojúhelníkové schéma jazykových funkcí, podle něhož má jazyk vzhledem k mluvčímu funkci výrazovou (něm. Ausdruck), vzhledem k posluchači funkci apelovou (výzvovou) a vzhledem k sdělovanému obsahu funkci „představovací“, zobrazovací (Darstellung). Horálek soudí, že zde nejde o funkce jazyka, nýbrž o tři složky jazykového projevu, a počítá s jedinou funkcí jazyka, a to komunikativní (s. 103). Kromě ní však rozeznává ještě jazykové funkce vedlejší, jako je např. estetická, zespolečenšťovací (např. při pozdravech — sám termín ovšem není příliš výstižný), reprezentativní aj. Vedle komunikativní funkce, která se projevuje v dialogu, klade pak Horálek jako druhou hlavní funkci jazyka (poněkud v rozporu s formulací na s. 106) funkci mentální, tj. myšlenkovou, která je s funkcí komunikativní dialekticky spjata — jsou prý to dvě formy funkce jediné, a to vyjadřovací.[2] Funkce komunikativní prý není funkci mentální nadřazena, z hlediska čistě funkčního je prý možno mluvit spíše o převaze funkce mentální (s. 110).

Zavedení funkce mentální je podle mého názoru důležitým obohacením teorie jazykových funkcí, avšak ve vztahu k funkci komunikativní bych přece jen považoval funkci mentální za sekundární, odvozenou. Při použití jazyka v čistě mentální funkci totiž chybějí některé podstatné vztahy, bez kterých by jazyk nebyl kolektivně platným znakovým systémem (zvl. vztah k posluchači), mimoto dochází k pronikavému omezení repertoáru prostředků, které jazyk poskytuje, a není ani jasné, do jaké míry se prvky procesu myšlení spojují podle pravidel platných pro jazykové projevy (myšlenkové „projevy“ jsou útržkovité, vztahy nebývají vyjádřeny explicitně). Uznání druhotnosti mentální funkce jazyka není v rozporu ani s okolností, kterou zdůraz[87]ňuje Horálek, že se jazyka v této funkci užívá snad i častěji než ke komunikaci. — Dále je jistě možno souhlasit s Horálkovým názorem, že se Bühlerovy funkce vztahují k jazykovému projevu. Není to však v rozporu ani s pojetím samého Bühlera, neboť i ten uvažuje vlastně o fungování znaku v dorozumívací situaci. Sám pojem znaku ovšem nemůže být definován jinak než funkčně, a proto se nám zdá, že se zmíněné tři vztahy, které charakterizují funkci znaku v reálné situaci promluvy, stávají nakonec neodmyslitelnými vlastnostmi znaku nezávisle na tom, zda máme na mysli znak v konkrétním užití (jde pak o vztahy různým způsobem realizované), nebo znak jako součást jazyka (vztahy existují v tomto případě potenciálně). Poměr mezi Horálkovou funkcí komunikativní a třemi funkcemi Bühlerovými bych pak chápal tak, že tyto tři funkce jsou třemi aspekty funkce komunikativní (sdělovací, dorozumívací). Funkční aspekt výrazový a apelový bych přitom pojímal šíře než Horálek: do funkce výrazové bych zahrnul všecko, co souvisí s mluvčím (vše, co říká, i když se to týká vnější reality, je dříve nutně obsahem jeho vědomí), funkce apelová by mi pak zahrnovala všechno, co souvisí s posluchačem (tedy nikoli jen přímou výzvu k jednání). Ani jazykové projevy čistě předmětné, jako např. vědecké články, neztrácejí při tomto pojetí výrazovou a apelovou funkční složku, neboť jednak vyjadřují autorovo osobní stanovisko a jednak pro ně chtějí získat posluchače.

Velmi podnětné jsou i Horálkovy úvahy o estetické funkci jazyka, zejména jeho polemika s názorem J. Mukařovského (na rozdíl od Mukařovského Horálek soudí, že estetická funkce jazyka nemusí být popřením jeho funkce komunikativní, nýbrž naopak může se o ni opírat, tj. jazyk je pak jen nástrojem sdělení obsahu a sám není nijak zdůrazněn).

Kapitola o pokroku ve vývoji jazyka se zabývá širším problémem jazykového vývoje a jeho podmíněnosti vnitřní i vnější, smyslem typologického vývoje jazyka, vlivy jiných jazyků na jeho vývoj atd. Horálkův názor na pokrok v jazyce je zdravě skeptický: většinu jazykových změn nelze hodnotit kladně ani záporně, část změn má zároveň důsledky kladné i záporné. Horálek ovšem počítá s účelným přizpůsobováním jazyka novým funkcím (např. ve vědě), nové jazykové situaci (při sbližování jazyků) nebo nové sdělné technice (např. v psaném jazyce), a proto připouští při zkoumání jazykového vývoje i širší uplatnění tzv. teleologického hlediska, tj. hodnocení jazykových změn jako cesty k dosažení cíle, jímž je výsledný stav jazyka.

[88]Předposlední kapitola o vztahu jazyka a národa se omezuje jen na glosy k některým dílčím stránkám této otázky, jako je psychika národa v jazyce, národnostní politika aj.

Závěrečná kapitola se snaží vymezit vztah jazykovědy k ostatním vědám (k sociologii, psychologii, matematice aj.); hájí tezi, že jazykověda je věda povýtce technologická (převahu v ní mají otázky strukturní výstavby), a proto si musí zachovat svou samostatnost a zvláštní metodu, odlišnou od věd ideologických.

Hodnotíme-li knihu prof. Horálka jako celek, musíme konstatovat — ve shodě s tím, co přiznává v závěrečné poznámce sám autor — vedle jejích kladů i některé vlastnosti, které její účin oslabují. Je možno souhlasit s autorem, že se v knize projevuje nerovnoměrnost při výkladu jednotlivých částí, snad i některé nesrovnalosti a nejasnosti v obsahu i některé mezery v látce. Z hlediska uspořádání knihy je někdy na závadu opakování téže problematiky na několika místech — a dodejme — i jistá nesystematičnost výkladu. Tyto nedostatky autor vysvětluje tím, že kniha vznikla ze samostatných dílčích studií. To všechno pak přispívá k tomu, že se Horálkova kniha nečte právě lehce, třebaže se autor snaží čtenáři ulehčit orientaci např. tím, že v úvodních tezích stručně shrnuje své lingvistické kredo, jehož zásady uplatňuje při hodnocení směrů, postav i problémů jazykové filosofie. Knize by bylo podle mého mínění prospělo i zúžení pohledu a vyloučení některých otázek, které jsou z hlediska její ústřední problematiky okrajové a jež beztoho nemohly být v knize vyloženy v dostatečné šíři (myslím především na některé otázky jazykové sociologie). Čtenář velmi postrádá rejstřík, který by mu usnadnil orientaci v knize.

Avšak tyto nedostatky, zčásti formálního rázu, ustupují do pozadí před nespornými přednostmi této publikace. Knihu K. Horálka je možno chápat jako průkopnický čin v české lingvistice, neboť je to vůbec první soustavnější práce toho druhu u nás, a nadto v ní přistupuje autor ke svému širokému a obtížnému tématu s osobitými a vyzrálými názory, které vyrůstají z pokrokových tradic české jazykovědy. Z toho pak vyplývá další cenná vlastnost Horálkovy knihy, totiž její podnětnost pro naši současnou jazykovědu.

---

[1] Karel Horálek, Filosofie jazyka, Acta Universitatis Carolinae — Philologica — Monographia XV, Praha 1967, 158 s.

[2] Ani termín vyjadřovací f. nepovažuji za nejvhodnější, a to nejen proto, že jeho význam v běžné praxi není ustálen, a dokonce ani v Horálkově knize se ho neužívá ve významu zcela vyhraněném (např. na s. 110 označuje nadřazenou funkci, která zahrnuje funkci komunikativní i mentální, kdežto na s. 106 je jen synonymem funkce komunikativní). Další nesnáz vidím v tom, že sloveso vyjádřit, zvláště ve zvratné podobě vyjádřit se, a pak i jeho odvozeniny mají významem velmi blízko k té funkční složce jazyka, která se označuje jako výraz (např. vyjádření myšlenky = výraz myšlenky).

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 2, s. 82-88

Předchozí Naděžda Svozilová: Jak skloňujeme zájmeno týž/tentýž?

Následující Ivan Lutterer: Základní dílo Josefa Vachka o fonologii současné spisovné češtiny