Časopis Naše řeč
en cz

Záškoláctví a záškoláci

Z. Hrušková

[Drobnosti]

(pdf)

-

V dopisech několika našich čtenářů se opakuje dotaz na výraz záškoláctví. Jde jim jednak o to, zda je to slovo spisovné, jednak o to, je-li vhodné jako [317]odborný název. Naši čtenáři se s ním setkali v přípisech školských úřadů; označuje se jím skutečnost, že někteří žáci úmyslně zanedbávají vyučování, nechodí do školy.

Je zajímavé, že tazatelům je zřetelný význam tohoto slova, ale přesto se nad ním pozastavují v odborném textu jako nad slovem nevhodným, nespisovným. Jaké je k tomu vedou důvody?

Výraz záškoláctví je odvozen od podstatného jména záškolák. Máme-li posoudit výraz odvozený, musíme si nejprve blíže všimnout slova základového, záškolák. Toto podstatné jméno je odvozeno příponou -ák z předložkového spojení za školu, popř. za školou (podobně ve spojení po škole vzniklo poškolák). V odvozeném slově se předložka z původního předložkového spojení přehodnocuje v předponu, takže v novém slově lze rozlišit předponu (zá-), slovní základ (podst. jména škola) a příponu (-ák). Slova s takovouto slovotvornou stavbou tvoří v češtině celou skupinu, i když méně početnou než slova utvořená pouze příponou (popř. předponou) ze slova základového (tedy nikoli z předložkového spojení). Předložkový pád podst. jména, který je základem jmen, jako je záškolák, má význam různých okolností — místních, časových ap., např. ve slovech bezzemek, podvozek; náústek, pohorka; podhorák; pomoří, rozcestí, bezlesí. (Toto určení různých okolností se ovšem často překrývá s významy jinými, např. s významem nositele vlastnosti, prostředku činnosti, jmen obyvatelských, jmen místních atd.) Porovnáme-li slova tímto způsobem utvořená,[1] vidíme, že jen malá část z nich jsou slova běžné slovní zásoby. Většinou jde o slova stylově nebo frekvenčně omezená. Stylová příznakovost charakterizuje i slovo záškolák a ovšem i odvozené záškoláctví. Už samo základní frazeologizované spojení chodit za školu je stylově příznakové — familiární, expresívně zabarvené. Kromě toho je povědomí nespisovnosti u základového jména záškolák podporováno příbuzným, stejně utvořeným výrazem poškolák, který zcela jednoznačně náleží do oblasti jazyka obecného. Navíc je expresívnost obou slov, poškolák i záškolák, posílena ještě příponou -ák, která řadí obě slova mezi takové názvy osob, u nichž má zakončení na -ák expresívní funkci, např. měšták, Pražák ap. (O tom, jak je tato funkce formantu -ák silná, svědčí i to, že se jím často jen obměňuje základní pojmenování osoby, chceme-li vnést negativní hodnocení, např. zeť — zeťák, dareba — darebák, cestující — cesťák, profesor — profák.) Jsou tedy pochybnosti o spisovnosti slova záškolák oprávněné. Toto slovo skutečně neproniklo do spisovného jazyka a zůstalo — spolu se slovem poškolák, blízkým významově i slovotvorně — součástí školského slangu.

Jinak je tomu s výrazem záškoláctví. Objevuje se nejen v přípisech ze školské oblasti, jak nám o tom napsali naši čtenáři, ale našli jsme jej i v odborné publikaci, a to v Pedagogickém slovníku[2]. Pedagogický slovník jej uvádí jako heslo a vykládá jej takto: „Záškoláctví je název pro jev, kdy žák úmyslně, bez [318]omluvitelného důvodu a bez vědomí rodičů nechodí do školy. … Takový návyk je třeba řešit speciálními opatřeními“ atd.[3] Z výkladu vyplývá, že výrazu záškoláctví se v odborných školských kruzích užívá ve vyhraněném významu, že je to slovo potřebné pro označení specifického jevu.

Toto spisovné užívání výrazu záškoláctví souvisí s typem tohoto slova — jde o abstraktum, a to samo už je důvodem, že nenáleží do oblasti jazyka obecného. K jeho terminologickému využití vedlo nesporně i to, že nejpřiléhavěji vyjadřuje skutečnost, pro kterou nemáme jiné vhodné jednoslovné pojmenování. Pojmenování několikaslovné je těžkopádné a pro odborný text neúnosné.

Když už jsme v souvislosti se záškoláctvím posuzovali i slovo záškolák, všimněme si ještě jedné zajímavé skutečnosti týkající se tohoto slova:

V Hrabalových Ostře sledovaných vlacích se Miloš Hrma hlásí ve službě jako záškolák. Ze situace je zřejmé, že nejde o žáka „chodícího za školu“, ale o označení někoho, kdo je na zaškolení, je zaškolován do služby na železnici. Objevuje se tu tedy slovo záškolák ve zcela jiném významu, než o kterém jsme dosud mluvili. Má také zcela odlišnou slovotvornou stavbu; je tvořeno od slovesa zaškolit, zaškolovat. To však není způsob tvoření v češtině obvyklý, ústrojný. Pojmenování osob s významem ‚kdo je určen k něčemu‘ se tvoří zcela jinak; odvozují se obyčejně od přídavných jmen utvořených z trpných příčestí sloves prostých i předponových příponou -ec. Tento typ tvoření je velmi živý, východiskem jsou slovesa s různými předponami, např. ustrašenec, nalezenec, nadšenec, ozbrojenec, odrbanec, oblíbenec, odchovanec, poraženec, pověřenec, proslavenec, rozjívenec, ztřeštěnec apod.[4] Pojmenování takto tvořená od sloves předponových jsou veskrze jména osob, většinou více nebo méně citově zabarvená. Chápou se na pozadí příslušných sloves jako jména osob dějem slovesa zasažených nebo činností vzniklých. Základová slovesa jsou většinou dokonavá. V seznamu slov uvedených v Tvoření slov v češtině (na s. 302) najdeme jen jediný doklad, kdy se takovéto jméno osoby odvozuje od slovesa nedokonavého: zacvičovanec ve významu ‚kdo je zacvičován‘. Jestliže by tedy měl být Miloš Hrma označen jako někdo, kdo je zaškolován, musel by být pojmenován jedině podle tohoto „vzoru“ jako zaškolovanec (k pasívnímu příčestí zaškolován). Slovo záškolák v tomto významu je utvořeno neústrojně. Ve vyjadřování železničním se ho užívá jako výrazu slangového. A je tu ještě jedna zajímavost: v železničním slangu se zároveň užívá slova záškolák i ve významu zcela opačném než trpném (tedy ‚kdo je zaškolován, kdo je někde na zaškolení‘), a to ve významu činitelském ‚kdo zaškoluje, kdo činnost zaškolování provádí‘, tedy ‚školitel‘. Tento fakt — tj. možnost užít téhož slova pro význam pasívní i aktivní — ukazuje rovněž na to, že jde o slovo neústrojné, které se nezařazuje do žádné skupiny ani slovotvorné, ani významové.

Na závěr můžeme shrnout: Slovo [319]školák jako název pro toho, kdo je na zaškolení, je zaškolován, je slovotvorně neústrojné a významově nejasné. Vyskytuje se jen v železničním slangu a nelze ho ve spisovném jazyce užít. Pojmenování záškolák pro toho, kdo chodí za školu, je sice ústrojně utvořeno a jeho význam je zřetelný, zůstává však v oblasti jazyka obecného pro svou výraznou expresívnost, zdůrazněnou příponou -ák. Výraz záškoláctví ve významu ‚chození za školu‘ můžeme přijmout jako odborný název s vyhraněným významem ve školském prostředí, jako výraz potřebný, který přiléhavě vyjadřuje danou skutečnost.


[1] Srov. Tvoření slov v češtině 2, Odvozování podstatných jmen, Praha 1967, s. 685n.

[2] Pedagogický slovník, 2. díl, P—Ž, Praha 1967.

[3] Výraz poškoláctví jako heslo tento odborný slovník neuvádí.

[4] Srov. Tvoření slov v češtině 2, Jména nositelů vlastností, s. 298n.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 5, s. 316-319

Předchozí Radoslava Brabcová: Chcete se stát členem Čs. hifi-klubu?

Následující Libuše Kroupová: Nárůst cen