O životě a díle Františka Bartoše (1837—1906)

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Takto nazval jeden z Bartošových pokračovatelů docent brněnské university A. Gregor sedmdesátistránkovou brožuru, kterou vydal s jistým opožděním Muzejní spolek v Brně k uctění dvojího výročí — 130 let od narození a 60 let od smrti velkého moravského vědce, pedagoga a buditele. Hodnotících prací tohoto druhu není nikdy dost, zvlášť u nás, kde si na tradici příliš nepotrpíme. A můžeme tedy být jen vděčni za to, jak nám střízlivé podání Gregorovo po tolika letech odstupu od soudobých portrétů podaných J. Bartochou, L. Čechem a M. Hýskem znovu přiblížilo plodný život, působení i dílo gymnasiálního profesora a dopisujícího člena České a Petrohradské akademie, starého mládence, který zasvětil všechny síly a obětoval všechny statky kultuře své země a jejího lidu — jako sběratel, badatel, učitel, propagátor i mecenáš.

[299]V I. kapitole (Život) jsme uvedeni do rodného prostředí bystrého synka z mladcovské hospody a hlavně pak na cesty jeho studií, které vedly přes Olomouc do Vídně, a jeho let učitelských od Strážnice přes Olomouc a Těšín do Brna — na odpočinek se pak Bartoš vrátil znova domů. Galerie jeho učitelů (Šembera, Miklošič), kolegů (Royt, Kotsmích, Hodža, Kalinčiak) a žáků (Herben, Bílý, Kameníček) představuje významnou část kultury české Moravy a ukazuje i dál do slovanského světa, stejně jako jeho korespondenční styk s A. Mukou, V. Jagićem, J. Bystroněm, V. Praskem, J. Gebauerem aj. (V závěru II. kap. je pak i poukaz na zajímavě se utvářející vzájemný poměr Bartošův a Gebauerův v souvislosti s rukopisným sporem: Bartoš bohužel nedokázal jít proti proudu a veřejně podporovat štvaného Gebauera.)

Těžiště Bartošových zájmů určoval již od dětství vroucí vztah k lidové písni a tradici a zvlášť pozoruhodné místo tu zaujímala i láska k dětskému světu. Do tohoto okruhu patří nejcennější odkazy Bartošovy sběratelské a vydavatelské činnosti — kytice moravských a jiných „československých“ písní, sbírky přísloví, lidopisné čítanky, dílko Naše děti, které se dočkalo tří vydání, dvojdílný sborník rozprav Lid a národ. Vedle studia projevů lidové kultury se stalo Bartošovi údělem i zpracovávání nepřeberného bohatství lidového jazyka, které vyvrcholilo dvojdílnou Dialektologií moravskou a dosud nepřekonaným Dialektickým slovníkem moravským.

Už jen historickou cenu má většina Bartošových příspěvků literárněhistorických a kritických, účast na sestavování čítanek (při vší konzervativnosti nebyl Bartoš suchopárným moralistou a měl jemný cit pro poezii), jakož i jazykovědné práce z oboru pádoslovné syntaxe, a hlavně pak celá jeho teorie a praxe brusičská. V té Bartoš vycházel z dobových předsudků o úpadku současné češtiny, podléhající prý deformačním vlivům světových jazyků, zvláště němčiny. Jako lék proti této nemoci doporučoval hlavně „těžiti z neporušené řeči lidu“ (v nadpisu článku z r. 1873). Všechny ty brousky, české hodinky a rukověti správnosti, opírající se o tuto devízu, byly jistě dobře míněny, stály však stranou základního proudu vývoje jazykové kultury: spisovná čeština šla zároveň s životem naší veřejnosti povětšině jinými cestami, než jaké jí vykazovala Bartošova přání. Nejošidněji se nakonec tato brusičská politika projevila v editorské činnosti, když totiž Bartoš v tomto smyslu upravoval i vybrané spisy Boženy Němcové. Už současníci pozvedli varovný hlas proti takovéto praxi, kterou nemohl ospravedlnit sebelíp míněný lidovýchovný zřetel.

Celá II. kapitolka (Dílo), která je věnována těmto a jiným stránkám Bartošova působení — snad na škodu věci až příliš rozčleněné podle dílčích disciplín —, podává zároveň aspoň v náznaku dobový kontext literární a osvětový, jak se utvářel na Moravě v poslední třetině 19. století. Stručná III. kapitolka (Člověk) znovu vyzdvihuje nevšední lidské vlastnosti Barto[300]šovy postavy, účinně dosvědčující ve všech životních situacích kollárovské „pravou vlast jen v srdci nosíme“.

Na Gregorově dílku je sympatické i to, že ke všem oddílům uvádí solidní poznámkový aparát a v závěru zevrubnou bibliografii, která by se ovšem mohla ještě doplnit, např. o příležitostné články A. Vaška z r. 1957 (sborník Valašsko VI a sborník Ze života a díla F. Bartoše, vydaný v Gottwaldově). Je jistě potěšitelné, že i dnešní generace národopisců a dialektologů na Bartošův odkaz v mnohém navazuje přímo programově. Patří sem mj. předloňská bartošovská konference v Gottwaldově, věnovaná otázkám moravských národopisných oblastí, a stálý návrat k Bartošovu obrazu moravských nářečí nejen v práci na Českém jazykovém atlase, ale i při nově se rozvíjejícím studiu městské mluvy, na jejíž problematiku ve své všestrannosti tento hlavní zakladatel soustavného nářečního studia u nás rovněž upozorňoval už v I. dílu Dialektologie moravské z r. 1888, tedy již před osmdesáti lety.[1]

---

[1] Autor recenzované publikace docent filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně dr. Alois Gregor se dožil na sklonku minulého roku 80 let. Naše řeč přinesla o něm jubilejní článek při příležitosti jeho 75. narozenin, viz NŘ 46, 1963, s. 258n.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 5, s. 298-300

Předchozí Jiří Felix: Studium současných spisovných jazyků a otázky jazykové kultury. Vývoj spisovné rumunštiny a péče o ni

Následující Miloslava Knappová: Televizní seriál Tajemství řeči