Časopis Naše řeč
en cz

Studium současných spisovných jazyků a otázky jazykové kultury. Vývoj spisovné rumunštiny a péče o ni

Jiří Felix

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Problematiku péče o jazykovou kulturu lze pochopit jen v souvislosti s historickými podmínkami vzniku a vývoje daného spisovného jazyka. Tato obecná zásada platí dvojnásob u jazyků, jejichž osudy nám jsou méně známé.

Rumunsky dnes mluví asi 20 miliónů lidí po obou stranách jižních a východních Karpat, při dolním toku Dunaje a na části černomořského pobřeží. Pradávnými obyvateli těchto krajů byli indoevropští Dákové, které si v 1. st. n. l. podrobili Římané. O tom, jak vypadala dácká řeč, mnoho nevíme. Zanikla v 3.—4. st., kdy došlo ke splynutí domácího obyvatelstva s latinsky mluvícími dobyvateli. Po odchodu římské armády a správy (r. 271) prošli Dácií během staletí Gótové, Hunové, Gepidové, Langobardi, Avaři, Slované, Bulhaři, Maďaři, Pečenězi, Kumáni a Tataři. Podunajská latina byla odtržena od ostatního románského světa a začala do sebe vstřebávat prvky slovanské, maďarské a jiné. Svou základní slovní zásobu a mluvnickou stavbu si však uchovala. V daných historických podmínkách se vyvíjela bez usměrňujícího vlivu literatury a škol jako řeč povýtce lidová. Odtud pramení význam její dnešní pokračovatelky, rumunštiny, pro srovnávací romanistiku i pro obecnou jazykovědu.

Ve XIV. st. se na území bývalé Dácie utvořilo knížectví valašské, moldavské a sedmihradské. Nejstarší dochovaný text rumunský (dopis valašského bojara Neacşu) pochází však až z r. 1521[1], neboť širšímu uplatnění rumunštiny v písemných projevech bránily dobové poměry společenské a kulturní, zvláště výsadní postavení církevní slovanštiny při bohoslužbách a v knížecích kancelářích.

První rumunské překlady několika náboženských spisů vznikly v severním Sedmihradsku.[2] V letech 1557—1583 byly jáhnem Coresim upraveny [292]podle nářečního úzu valašského a v Brašově vytištěny. Jazyk těchto knih se stal pro pozdější rumunskou literární tvorbu vzorem.

V následujícím století šestnáctém byly položeny základy rumunské umělecké prózy (moldavským metropolitou Varlaamem) a umělé poezie (kronikářem M. Costinem a metropolitou Dosofteiem). Objevily se první rumunské kroniky (od Gr. Urecheho a M. Costina), zákoníky a úplný překlad Písma, tzv. Bible bukurešťská (1688), jež posílila valašskou orientaci vznikajícího spisovného jazyka.[3]

Slovník těchto prvotin je ještě chudý, skladba těžkopádná a tvarosloví rozkolísané. Soukromé dopisy a listiny obrážejí tehdejší mluvu věrněji než ostatní texty, na nichž je patrný silný vliv cizojazyčných předloh (slovanských, maďarských, latinských). Průkopníci rumunského písemnictví se snažili o vytvoření jednotné rumunštiny, jejíž latinský původ si uvědomovali.[4] V předmluvě k Novému zákonu (Alba-Iulia, 1648) napsal sedmihradský metropolita Simion Ştefan mimo jiné toto: „Víme dobře, že slova mají být jako peníze: hodnotné peníze jsou ty, které obíhají ve všech zemích; hodnotná slova jsou ta, kterým všichni rozumějí.“

Od 16. stol. v Sedmihradsku a od 17. stol. ve Valašsku a v Moldavsku začala užívat rumunštiny pravoslavná církev. První rumunskou úřední listinu podepsal r. 1600 kníže Michal Chrabrý[5]. Zato na vyšších školách založených v Jasech a v Bukurešti se vyučovalo latinsky, církevněslovansky nebo starořecky. Škola s vyučovacím jazykem rumunským byla zřízena teprve roku 1754 v Sedmihradsku.

Postupné stylové rozvrstvování vedlo k obohacení spisovného jazyka o některé prvky lidové (např. u kronikáře a nadaného vypravěče Iona Neculceho, 1672—1754) a o neologismy. V rostoucím počtu cizích slov (převážně tureckého a řeckého původu) se však nezračila jen potřeba doplňovat rumunskou slovní zásobu[6]; byl to také projev sílící politické závislosti na turecké říši. Po ztrátě Sedmihradska (1699), jež připadlo habsburské monarchii, utužili Turci svou kontrolu nad Valašskem a Moldavskem tím, že až do roku 1821 tam dosazovali knížata z řad tzv. fanariotů, tj. cařihradských úředníků řecké národnosti.

Za vlády fanariotů proniká do veřejného a kulturního života řečtina. Stává se jazykem knížecích dvorů v Jasech a v Bukurešti, bojarů, státní [293]správy, duchovenstva a obchodníků. Církevní školství slovanské ustupuje laickým školám řeckým. Rumunská literatura tohoto úpadkového období feudální společnosti se vyznačuje přemírou tureckých a řeckých výrazů, širokým lidovým vrstvám nesrozumitelných.

Na přelomu 18. a 19. stol. zasáhli do vývoje spisovného jazyka Rumuni sedmihradští, kterým maďarská a německá menšina upírala jakožto „trpěným přistěhovalcům“ rovnoprávnost. Z absolventů rumunského semináře v Blaji se tehdy utvořila skupina vzdělanců známá pod jménem Sedmihradská škola, jež si vytkla za cíl dokázat nepřetržitost rumunského osídlení bývalé Dácie a „důstojný“ (tj. latinský) původ rumunštiny. Mezi čelné představitele Sedmihradské školy patřil S. Micu, Gh. Şincai a P. Maior.

I tito osvícenští vlastenci museli zápolit s nevytříbeností své mateřštiny, kterou pokládali za „pokaženou“ formu latiny klasické (S. Micu, Gh. Şincai) nebo lidové (P. Maior). Aby příbuznost s latinou zvýraznili co nejvíce, začali užívat místo dosavadní cyrilice abecedy latinské.[7] Zásady složitého pravopisu etymologického vyložil S. Micu v Modlitebníku (1779). Přibližně 30 let před Dobrovského mluvnickou kodifikací spisovného jazyka novočeského byla vytištěna první gramatika rumunštiny[8] od S. Mica a Gh. Şincaie, Elementa linguae daco-romanae sive valachicae (Vídeň, 1780, 2. vyd. Budín, 1805). Mezery v rumunském výrazivu byly vyplňovány slovy latinskými a románskými, případně odvozováním ze slov domácích.[9] Takto obohacenou slovní zásobu zachycuje normativní Lexikon (Lexiconul, Budín, 1825), na jehož pečlivém zpracování se podíleli S. Micu, P. Maior a další. Brusičský názor, podle něhož by bylo možné slovanské prvky ze spisovné rumunštiny vymýtit (P. Maior), se pokusili uplatnit později tzv. latinisté.

Hluboké politické, hospodářské a sociální změny, jimiž na počátku 19. st. procházelo Valašsko a Moldavsko, posílily národní vědomí i tam. Už první novodobý rumunský básník Ienăchiţă Văcărescu (1740—1800), autor Poznámek neboli připomínek k pravidlům a zákonům rumunské gramatiky (Vídeň, 1787), v závěti říká: „Svým potomkům z rodu Văcăresců odkazuji péči o rumunskou řeč a úctu k vlasti.“

Od roku 1813 vyučoval Gh. Asachi (1788—1869) na řecké knížecí škole v Jasech rumunsky. Další rumunská škola vznikla při bukurešťském chrámu sv. Sávy (1816) zásluhou Sedmihraďana Gh. Lazăra (1779—1823). Rumun[294]ština pronikala na divadelní scénu a do periodického tisku.[10] Povznést ji na úroveň spolehlivého nástroje mladé rumunské kultury nebylo nijak snadné: vždyť chyběla pojmenování pro mnoho nových pojmů i pevná norma pravopisná, ortoepická a tvaroslovná. Výrazové prostředky tehdejších spisovatelů a publicistů[11] svědčí o bouřlivé přestavbě spisovného jazyka, v němž se fonetické a syntaktické archaismy začaly prolínat s prvky nářečními a četnými tvarově neustálenými neologismy (hlavně z italštiny, francouzštiny, řečtiny, turečtiny, ruštiny a němčiny).

K modernizaci a ustálení normy na základě valašského nářečí přispěl významnou měrou básník, prozaik, filosof, pedagog a novinář Ion Heliade-Rădulescu (1802—1872), zakladatel rumunského stylu publicistického a vědeckého. Původní tvorbou i překlady usiloval o vypěstování jazyka schopného vyjádřit jakoukoli myšlenku. Ve své Rumunské gramatice (Sibiň, 1828) zjednodušil dosud užívanou cyrilici z 42 písmen na 27. Zakrátko se projevila obecná snaha odstranit toto písmo vůbec a tak vznikl přechodný typ abecedy obsahující některé znaky latinské.

I. Heliade-Rădulescu opustil později racionální pojetí otázek jazykové kultury a spisovnou rumunštinu násilně poitalšťoval. Jeho mladší současníci a budoucí klasikové rumunského písemnictví[12] ho nenásledovali. Zůstali zastánci živé řeči lidové, postupného odstraňování nářečních rozdílů a uváženého přejímání prvků cizích, hlavně románských. Slova turecká a řecká nabyla většinou významu depreciativního.

Brzy po spojení valašského a moldavského knížectví v jeden rumunský stát (1859) byly zřízeny první rumunské university (1860 v Jasech, 1864 v Bukurešti). Téměř současně došlo k úřednímu zavedení latinky. Úkol vypracovat pravopisné zásady, vědeckou mluvnici a normativní slovník připadl r. 1866 Rumunské společnosti literární, která se později přetvořila v Rumunskou společnost akademickou (1837) a konečně v Rumunskou akademii (1879). Většina jejich členů zastávala bohužel brusičský názor Sedmihradské školy, podle něhož se rumunština musí znovu co nejvíce přiblížit latině. Pečeť tohoto latinistického směru nesl etymologický pravopis (1869), dvoudílná mluvnice (T. Cipariu, Gramatec’ a limbei romane, Bukurešť, 1869, 1877) a třísvazkový akademický slovník (A. T. Laurian-I. Maxim, Dictionariulu limbei romane, 1871—1876).

Těžkopádný pravopis etymologický neodpovídal ani tradici ani potřebám [295]spisovného jazyka, jehož zvukovou podobu vystihoval velmi nedokonale. Protože bez znalosti historické mluvnice ho nebylo možné zvládnout, neprosadil se a jen zvyšoval existující pravopisnou anarchii.

Právě tak nevhodný byl akademický slovník. Ve snaze dokázat čistě latinský ráz rumunského lexika A. T. Laurian a I. Maxim vydávali nejen za latinské i výrazy jiného původu, ale včlenili do svého díla řadu latinských slov, která v rumunštině nikdy neexistovala. Zjevně nelatinské prvky pak zařadili jako „nářeční“ do posledního dílu.

V 2. polovině 19. st. působil kromě latinistů ještě další brusičský směr, tzv. fonetická škola bukovinská, vedená A. Pumnulem (1818—1866). Ten se vyznačoval snahou o přímočarou pravidelnost. Hláskové změny, k nimž v rumunských slovech zděděných z latiny došlo během několika staletí, zaváděl Pumnul i u slov nově do jazyka přejímaných (př. *evenemînt < eveniment, *năciune < naţiune apod.). Některé neologismy porumunšťoval uměle vytvořenými podobami (př. *limbămînt místo: lingvistică, *cugetămînt místo: logică, aj.).

Proti kodifikaci vykonstruované normy se postavili všichni významní slovesní umělci, kteří v divadelních hrách, verších, úvahách i pamfletech tepali brusičské výstřelky. Vynikající básník Mihail Eminescu (1850—1889) napsal: „Normou psaného jazyka musí být objektivně a skutečně existující mluva prostého lidu i vzdělanějších společenských vrstev, ne více či méně důmyslné fantazie našich filologů. Tedy objektivní pravda a nikoli subjektivní libovůle. Při normování psaného jazyka třeba vzít v úvahu též ty historické vlivy, které se nepodařilo vymýtit a jež se uchovaly v živé řeči.“ Do diskuse okolo akademického pravopisu zasáhli mezi jinými i mistr rumunské umělecké prózy Al. Odobescu (1834—1895) a přední literární kritik T. Maiorescu (1840—1917). Další pravopisné reformy (1881, 1904, 1932) se čím dál tím více řídily zásadami fonologickými a morfologickými.

O nestranný pohled na původ rumunského výraziva se pokusil A. Cihac ve svém Dictionnaire d’étymologie daco-romane (1870—1879). Podle tohoto slovníku obsahuje rumunština 20 % výrazů původu latinského, 40 % původu slovanského, asi 18 % tureckého a přes 20 % novořeckého, maďarského a albánského. Průkaznost Cihacovy statistiky je značně oslabena tím, že si všímá příliš malého počtu slov (5765) a že nepřihlíží k četnosti jejich výskytu.[13] Otázce frekvence věnoval pozornost první velký rumunský lingvista B. Petriceicu Hasdeu (1836—1907). Latinistické komolení jazyka odsuzoval, ale na folkloristických textech z Dobrudže[14] dokázal, že v lidové [296]řeči se slova zděděná z latiny vyskytují mnohem častěji než ostatní.[15]

Hasdeu zamýšlel vydat encyklopedicky pojaté slovníkové dílo Etymologicum magnum Romaniae, stačil však z něho uskutečnit jen malou část (A—bărbat). Po něm byl zpracováním nového akademického slovníku pověřen profesor jaské university Al. Philippide a od roku 1903 známý romanista S. Puşcariu. Ten začal celý materiál přepracovávat v duchu moderní lexikografie a zčásti ho uveřejnil (1913—1944).

Nedokončený akademický slovník nahrazovalo hlavně osm vydání praktického jednosvazkového Dicţionar universal al limbii române (1896—1935) od L. Şăineana a rumunská obdoba „Petit Larousse“ Dicţionarul enciclopedic ilustrat „Cartea Românească“ (1931) od A. I. Candrey a Gh. Adamesca.

Nová akademická mluvnice vyšla až po 2. světové válce. Do té doby podávaly základní poučení o gramatické stavbě rumunštiny příručky jako: H. Tiktin, Gramatica română (Jasy, 1891, 2. vyd. 1895, 3. vyd. upravené I. A. Candreou Bukurešť 1945; první skutečně vědecká mluvnice rumunského jazyka), Al. Philippide, Gramatică elementară a limbii române (Jasy, 1897)[16], později pak I. Iordan, Gramatica limbii române (Bukurešť, 1937, 2. vyd. 1946) a Al. Rosetti-J. Byck, Gramatica limbii române (Bukurešť, 1943, 2. vyd. 1945; to je první rumunská gramatika strukturálního zaměření inspirovaná myšlenkami pražské školy).

Když došlo r. 1918 k sjednocení všech Rumunů v rámci jednoho státu, oblast všestranného uplatnění rumunštiny se značně rozšířila. Různá hmotná a kulturní úroveň jednotlivých krajů, živelný rozvoj publicistiky, styk s cizími kulturami a užívání rumunského jazyka jako dorozumívacího prostředku mezi národnostními menšinami se však projevovalo rozkolísáváním normy, zvláště hláskoslovné a tvaroslovné. Skladba trpěla mechanickým napodobováním cizích vzorů (především francouzského). Četné jazykové nesprávnosti shrnul a komentoval I. Iordan ve své „Gramatice chyb“ (Limba română actuală — o gramatică a „greşelilor“, Jasy, 1943, 2. vyd. Bukurešť, 1948).

Cílevědomý přístup k péči o jazyk lze pozorovat po 2. světové válce. Především byl po široké veřejné diskusi úředně schválen nový, poněkud [297]zjednodušený pravopis.[17] Malý pravopisný slovník (Mic dicţionar ortografic, 1953) vyšel péčí Jazykovědného ústavu Rumunské akademie v Bukurešti. Později byl uveřejněn spolu s příručkou o interpunkci a ortoepii pod názvem Îndreptar ortografic, ortoepic şi de punctuaţie (1960).[18]

Kolektiv řízený profesorem D. Macreou a akademikem E. Petroviciem vydal v letech 1952—1957 čtyřdílný akademický Slovník současného spisovného jazyka rumunského (Dicţionarul limbii române literare contemporane; obsahuje velký počet dokladů z literatury, bohatou frazeologii i některé údaje gramatické, stylistické a ortoepické). Značné oblibě se těší jednosvazkový ilustrovaný Dicţionarul limbii române moderne (hlavní redaktor D. Macrea; 1958 a několik dotisků; doklady uvádí pouze výjimečně, zato poučuje o původu slov). K doplnění a ustálení odborného názvosloví přispěl Rumunský slovník technický (Lexiconul tehnic român, I—VII, 1949—1955). Práce na velkém akademickém slovníku (Puşcariově) pokračují za redakce akad. I. Iordana a dopisujícího člena Rumunské akademie I. Coteana. Dílo obsáhne zhruba 140 000 hesel.

Dvousvazková normativní mluvnice (Gramatica limbii române) bukurešťského Jazykovědného ústavu byla vydána už dvakrát: v r. 1954 (za redakce prof. D. Macrey) a 1963 (za redakce akad. Al. Graura). Pro široký okruh uživatelů rumunského jazyka je velmi užitečná jednodílná gramatika Limba română, fonetică-vocabular-gramatică (akad. Al: Graur a kolektiv, 1956).

Prvním časopisem popularizujícím v Rumunsku jazykovědné otázky s přihlédnutím k potřebám praxe byl měsíčník Jak mluvíme (Cum vorbim, 1949—1952). Od roku 1952 vychází dvouměsíčník Rumunský jazyk (Limba română).[19]

Na živý zájem rumunské veřejnosti o otázky jazykové správnosti reagují některé literární publikace, bukurešťský večerník Informaţia Bucureştiului, zvláštní pořad Rumunského rozhlasu (Limba noastră, nyní Odă limbii române) a Rumunské televize (Mult e dulce şi frumoasă). Tematika těchto „jazykových koutků“ vyšla částečně tiskem: Al. Graur, Správný jazyk (Limba corectă, 1963), N. Mihăescu, Odchylky od správného vyjadřování (Abateri de la exprimarea corectă, 1963), N. Mihăescu, Naše řeč [298](Limba noastră, 1963). Středoškolským profesorům je určen sborník Pěstování jazyka (Cultivarea limbii, 1964). Humorným způsobem uvádí do problematiky jazykové kultury I. Roman (Mluvte a pište lépe rumunsky, Vorbiţi mai bine, scrieţi mai bine româneşte, Bukurešť, 1966; Humor a… mluvnice, Umor şi… gramatică, Bukurešţ, 1968).

Výrazně se zlepšila jazyková úroveň tisku a překladů. Nářeční rozdíly ustupují v současné době do pozadí, ale noví uživatelé spisovného jazyka jim jsou dosud poplatní hlavně ve výslovnosti a v lexiku. Záporný vliv psaného jazyka se často projevuje sklonem k frázovitosti. Akademik I. Iordan upozornil na to, že vedle mluvnických nepřesností se ve spisovném jazyku vyskytují i jiné vady, jako užívání neologismů bez správného pochopení jejich významu a snaha „ohromit“ čtenáře či posluchače přemírou cizích slov nebo výrazy nářečními.[20]

Na otázky jazykové kultury mají rumunští odborníci v podstatě dvojí názor. Podle jedněch je původcem všech inovací celé národní společenství, a proto se jim nemá příliš bránit. Druzí zdůrazňují význam tzv. dobrých autorů a potřebu řídit se jejich příkladem.


[1] Existují zprávy o tom, že rumunsky se psalo, byť sporadicky, už před tímto datem. Nepřímo to dokazuje latinský původ rumunského slovesa a scrie (< lat. scribere = psát).

[2] Snad podníceny husitským požadavkem, aby slovo boží bylo hlásáno jazykem národním.

[3] Podle názoru některých rumunských odborníků (např. akad. I. Iordana) lze o spisovné rumunštině v pravém slova smyslu mluvit až po vytvoření jednotného národního státu, tj. v 2. polovině 19. století.

[4] Srov. známý citát z kroniky Urecheho: „pocházíme z Říma“ (de la Rîm ne tragem).

[5] První sjednotitel Valašska, Moldavska a Sedmihradska (1600); nějakou dobu pobýval v Praze na dvoře Rudolfa II.

[6] Jako např. ve vědeckém díle nejvýznamnějšího představitele rumunského humanismu knížete Dimitrie Cantemira (1673—1723).

[7] Latinkou psané rumunské texty byly až do té doby zcela ojedinělé: z konce 16. st. pochází rukopisný záznam Otčenáše od Lucy Stroice, z roku 1570 tištěný veršovaný žaltář.

[8] Starší mluvnice Dimitrie Eustatie Braşoveanula (1757) a archimandrity Macarie zůstaly v rukopise. Text Braşoveanulovy gramatiky vydal spolu s úvodní studií N. A. Ursu v r. 1969.

[9] Odvozování doporučoval hlavně P. Iorgovici ve svých Poznámkách o rumunském jazyku (Observaţii de limbă rumânească, Budín, 1799).

[10] Od r. 1829 vycházely časopisy Curierul românesc (Rumunský posel, v Bukurešti) a Albina românească (Rumunská včela, v Jasech).

[11] Patřili mezi ně především I. Golescu, D. Golescu, C. Conachi a Iancu Văcărescu.

[12] Byli to Gr. Alexandrescu, D. Bolintineanu, C. Bolliac, N. Bălcescu, C. Negruzzi, M. Kogălniceanu, A. Russo a V. Alecsandri. O této generaci „osmačtyřicátníků“ a o počátcích novodobé rumunské vzdělanosti poučuje Nástin vývoje rumunské literatury od M. Kavkové (skripta, Praha, 1965).

[13] Dicţionarul limbii române moderne z roku 1958 má 49 649 hesel rozdělených podle původu takto: lat. 20,02 %, slovan. 11,27 %, tur. 3,62 %, maď. 2,17 %, novořec. 2,37 %, fr. 38,42 %, lat. kniž. 2,39 %, it. 1,72 % (zbytek tvoří slova německá, onomatopoická aj.).

[14] Hasdeu úmyslně volil materiál z tohoto přímořského kraje, kde Rumuni žili po staletí v sousedství Slovanů a Turků.

[15] K podobnému závěru došel akademik Al. Graur při studiu základního slovního fondu rumunštiny. Ten podle něho obsahuje 1419 slov, z nichž je původu latinského 58,21 %, slovanského 21,49 %, „mezinárodního“ 5,85 %, neznámého 4,65 %, maďarského 2,26 %, autochtonního 1,69 % a řeckého 1,27 %. Ostatní pocházejí z francouzštiny, angličtiny, turečtiny a z citoslovcí.

[16] Autor popírá normativní úlohu gramatik. Pro skladbu vybral většinou příklady z prózy I. Creangy, klasického spisovatele spjatého s lidovou mluvou natolik, že v celém svém díle užil jen asi 12 neologismů.

[17] Bylo sjednoceno označování hlásky [î], a to písmenem î (až dotud se pro ni uprostřed slov užívalo písmena â; např. început, a coborî, ale: amândoi, vânt), odsuvník nahradila téměř úplně spojovací čárka, přestalo se označovat nevyslovované koncové -u (např. ochi, făcui, místo dřívějšího ochiu, făcuiu), jména národů, měsíců, dní a světových stran se od té doby píší s malým začátečním písmenem aj.

[18] Druhé vydání těchto pravidel (1965) zavádí opět písmeno â, a to jen ve slově român (< lat. romanus) = Rumun a jeho odvozeninách (jako românesc, România aj.).

[19] Viz naši zprávu Pět let rumunského jazykovědného časopisu Limba română, ČMF 38, 1956, s. 179n., a Zd. Tyl, Péče o jazykovou kulturu v zahraničních časopisech, NŘ 41, 1958, s. 57n.

[20] Srov. jeho stať Cultivarea limbii v časopise Limba română, 5, 1956, s. 5n.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 5, s. 291-298

Předchozí Jaromír Bělič: Velbloud uchem jehly?

Následující Slavomír Utěšený: O životě a díle Františka Bartoše (1837—1906)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1