Časopis Naše řeč
en cz

Stupňování přídavného jména vzrušující

Alexandr Stich

[Short articles]

(pdf)

-

Jeden z posluchačů Jazykového koutku nám nedávno poslal výstřižek z Rudého práva a upozornil nás na tvar „nejvzrušující“, uvedený v tomto kontextu: „Čekaná na hlušce … patří mezi nejvzrušující chvíle nimrodů.“ Na první pohled by se mohlo zdát, že je to ojedinělá, úplně izolovaná chyba. Protože však jsme se setkali s týmž tvarem i jinde (časopis Československý sport označil hokejový zápas mezi SSSR a Kanadou za „nejvzrušující, nejbojovnější utkání — pravé finále hokejové soutěže na zimní olympiádě“), nejde zřejmě jen o ojedinělé selhání jazykového povědomí.

Slovesná přídavná jména tvořená od sloves příponami -oucí a -ící (tj. tzv. zpřídavnělé přítomné činné přechodníky neboli přídavná jména slovesná tvořená od přechodníků pro současnost) si většinou zachovávají plný dějový význam; to se projevuje i v zachovávání vidového rozdílu (např. přídavné jméno píšící je zřetelně nedokonavé, proti němu stojí dokonavé napsavší), v zachovávání slovesné vazby (např. spojení slovesa a předmětu psát knihu plně odpovídá spojení píšící knihu atd.), v zachování zvratného zájmena, pokud je výchozí sloveso zvratné (slovesu smát se odpovídá slovesné přídavné jméno smějící se), atd.[1] Mnohá tato přídavná jména však nabývají v různé míře významu skutečně adjektivního, tj. dějový příznak ustupuje do pozadí a přídavné jméno se pak chápe jako pojmenování vlastnosti. Důsledkem toho je, že se objevuje potřeba jazykově vyjádřit míru tohoto znaku. Rozdíl je vidět při porovnání např. těchto dvou vět: Dítě přející otci k svátku se najednou rozplakalo // Přející člověk by mu nikdy tu trošku majetku nezáviděl. V druhém případě lze říci i Člověk trochu více přející…, jde tu už zřejmě o pojmenování vlastnosti, která je pojata jako stálá, neaktuální, která se může zároveň vyskytovat ve větší nebo menší míře, a kterou lze proto co do míry porovnávat. Přídavná jména zakončená na -cí (a to nejen slovesná přídavná jména s příponami -oucí a -ící, o nichž jsme mluvili dosud, ale i účelová přídavná jména typu šicí, psací) jsou však silně omezena, pokud jde o možnost odvozovat od nich další slova. Netvoří se od nich ani tvary druhého a třetího stupně, ani příslovce a abstraktní podstatná jména s příponou -ost. Tato formální omezení u přídavných jmen slovesných nijak nevadí, jsou totiž ve shodě s jejich významovou stránkou. Avšak v případech, kdy se slovesné přídavné jméno i významově plně adjektivizuje, tj. kdy pojmenovává nikoli druhotný děj, ale vlastnost, dostává se formální odvozovací omezenost adjektiva do rozporu s vyjadřovacími potřebami. Máme tu před sebou jeden z případů nevyváženosti jazykové soustavy; vzniká tak uvnitř [63]jazykové soustavy napětí, a to vede obvykle k změnám v jazyce.

Jazyková soustava reagovala v našem případě v době už dosti dávné. K přídavným jménům slovesným vyjadřujícím vlastnost se začala tvořit příslovce, a to rozšířenou příponou -ně, a abstraktní podstatná jména příponou -nost (kající → kajícně, kajícnost). Tyto odvozené tvary pak vedly i ke vzniku druhotvaru u přídavného jména samého (kajícný).[2] Tak vznikly v jazyce dvojice kající — kajícný, přející — přejícný, pomíjející — pomíjejícný, vědoucí — vědoucný, horoucí — horoucný, všemohoucí — všemohoucný, vroucí — vroucný, žádoucí — žádoucný (v posledním případě s významem trpným) apod. Srovnání současného stavu se stavem zachyceným v Jungmannově Slovníku česko-německém (1834—39) ukazuje, že se za posledních 100—150 let počet těchto dvojic nijak podstatně nerozšířil.[3]

Nejčastěji se rozpor mezi formální neschopností těchto přídavných jmen tvořit druhý a třetí stupeň způsobem v češtině obvyklým (tj. odvozováním příponou, popř. předponou) a potřebou jej vytvořit řeší tak, že se význam druhého, popř. třetího stupně vyjádří analyticky (tj. opisem, samostatným slovem) — tak dostáváme spojení jako více vroucí, nejvíce vroucí atd. Okrajový případ — avšak také možný — je ten, že se druhý a třetí stupeň netvoří od přídavného jména zakončeného na -cí, ale od synonymního přídavného jména téhož slovesného základu (znepokojující — znepokojivý → znepokojivější; přesvědčující — přesvědčivý → přesvědčivější; uchvacující — úchvatný → úchvatnější; zdrcující — drtivý → drtivější); v některých jiných případech však tato možnost neexistuje (např. u přídavných jmen povznášející, skličující).

Objevují se proto tu a tam náznaky možnosti dalšího vývoje, tj. dalšího rozšíření některých přídavných jmen slovesných o příponu -ný.[4] V základním lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český jsou doklady na příslovce vzrušujícně (z G. Včeličky) a na podstatné jméno vzrušujícnost (z Rudého práva z r. 1962, a opět z G. Včeličky i Příruční slovník jazyka českého má doklad z letáku Včela). Odtud je už velice blízko k tvarům, zatím nedoloženým, druhého a třetího stupně vzrušujícnější a nejvzrušujícnější. Potřebu tvarů vyjadřujících význam druhého a třetího stupně odvozováním (tj. připojením přípony k tvaru prvního stupně, popř. dále předpony k tvaru stupně druhého) ukazuje podoba nejvzrušující, z níž jsme vyšli (je to však podoba zřetelně neústrojná, protože třetí stupeň se tu tvoří přidáním předpony nej- k tvaru stupně prvního).[5] Právě [64]ta okolnost, že jde o tvar naprosto se vymykající z české slovotvorné soustavy a pro spisovný jazyk nepřijatelný, vede k závěru, že se musíme (alespoň prozatím) spokojit v tomto případě se stupňováním opisným, tj. s tvary více vzrušující, nejvíce vzrušující.

[1] Srov. B. Havránek—Al. Jedlička Česká mluvnice, Praha 1963, s. 261.

[2] Tak vykládá vznik přídavných jmen typu kajícný např. Fr. Trávníček, MSČ I, Praha 1951, s. 354.

[3] V Jungmannově Slovníku není doloženo přídavné jméno přejícný, je jen přejičný (doklad z Josefa Zlobického); pomíjejícný je označeno jako slovakismus (místo něho doporučuje pomíjitelný — v dnešní slovenštině však obdobné přídavné jméno s příponou -ný neexistuje; je doloženo pouze pomíjajúci).

[4] Nejčastěji se nejdříve vyskytnou příslovce na -ně a abstraktní pojmenování vlastnosti na -nost. Jeden z takových pokusů byl kritizován v NŘ 4, 1920, s. 274 — šlo o příslovce obdivujícně (zde skutečně existují významově plně rovnocenné náhrady obdivně, s obdivem).

[5] Vytvoření nesprávného tvaru nejvzrušující bylo podporováno zřejmě ještě jednou zajímavou okolností, a to vlivem slovenské mluvnické soustavy. Slovenština má možnost přídavná jména zakončená na -cí stupňovat pomocí přípony -ejší (v Morfológii slovenského jazyka, Bratislava 1966, se uvádějí na s. 211 tvary horúci — horúcejší, vrúci — vrúcejší a na s. 212 rozhodujúci — rozhodujúcejší, ohromujúci — ohromujúcejší). Tvary 3. stupně se pak tvoří přidáním předpony naj- (najhorúcejší atd.). Při překladu ze slovenštiny do češtiny může pak být překladatel slovenskou podobou veden k tomu, aby i v češtině vyjádřil význam 3. stupně pomocí předpony nej-. V Naší řeči byl takový případ popsán v kritice učebnice Latina pro I.—III. ročník středních všeobecně vzdělávacích škol (viz A. Jedlička, NŘ 50, 1967, s. 32); slovenskému originálu jedným z najvynikajúcejších hrdinov odpovídá v překladu znění jedním z nejvynikajících hrdinů.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 1, pp. 62-64

Previous František Daneš: K šedesátinám Josefa Vachka

Next MK: Radíme a kritizujeme