Časopis Naše řeč
en cz

O překládání ze slovenštiny — tentokrát kriticky

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O potřebnosti a užitečnosti překladů ze slovenštiny do češtiny se zpočátku vyslovovaly značné pochybnosti; diskutovalo se o tom, zda by přímé poznávání děl slovenské literatury bez zprostředkování překladem nepřispívalo více k upevňování vztahů mezi našimi národy, zda by více neprospívalo vzájemnému poznání. Silnější než teoretické diskuse byla sama skutečnost: překlady uměleckých děl slovenské literatury se začaly stále [29]častěji objevovat, a to překlady slovenské prózy, poezie i divadelních her. Především jimi pronikla slovenská literatura, zvláště současná, k širší obci českých čtenářů. S přibývajícími překlady stala se aktuální překladatelská problematika; bylo potřebí se ptát, jak se překládá, jaké překladatelské problémy se vynořují, jaká je úroveň vydávaných překladů. Ukázalo se zcela jasně, že blízkost jazyků práci překladateli neusnadňuje, spíše ji ztěžuje. Byla odhalena specifičnost překladatelské problematiky při překládání z jazyků tak blízkých, jako jsou čeština a slovenština. Jazyková kritika překladů upozornila na nedostatečné propracování některých lingvistických otázek. Vytyčila program konfrontačního studia obou našich blízce příbuzných jazyků v jednotlivých rovinách jazykové stavby, slovníkové a mluvnické, a zvláště také v rovině stylové, kde se setkáváme s jemnými, ale závažnými rozdíly v stylové platnosti jazykových prostředků.[1] Velkou aktivitu zde vyvinuly ve vzájemné těsné spolupráci a s přispěním českých a slovenských jazykovědců kroužky překladatelů ze slovenštiny do češtiny a na Slovensku z češtiny do slovenštiny. Výsledkem této aktivní spolupráce bylo ujasnění základní problematiky a vyřešení některých konkrétních překladatelských problémů. Dnes je už možno říci, že se toto úsilí velmi příznivě promítlo i do úrovně překladů samých.

Ne vždy se ovšem setkávali pracovníci na tomto úseku, ať aktivní překladatelé, nebo teoretikové, s porozuměním pro svou práci. Blízkost jazyka originálu a jazyka překladu zastírala ne dost informovaným složitost i specifičnost překladatelské problematiky. Přispívala k tomu ještě i leckdy se vyskytující neujasněnost o vztahu obou jazyků, někdy i s dozníváním primitivní představy o slovenštině jako přeložené češtině. To vše vedlo k podceňování překladatelské práce, bohužel někdy i některými překladateli. Přes všechny počáteční obtíže i překážky, přes některé nezdary i neúspěchy dobyl si však už nový úsek překladatelské práce i překladatelské problematiky své místo mezi ostatními tradičními překladatelskými úseky v oboru uměleckého překladu.

Ale nám zde nejde o otázky uměleckých překladů ze slovenštiny. Chceme se dotknout činnosti, které se nedostává dostatečného teoretického vedení a kritické pozornosti, ani pokud jde o překládání z jiných jazyků. Máme na mysli překlady odborných, popř. populárně odborných děl (počítaje v to i učebnice), které stojí poměrně stranou zájmu jazykovědců, takže mohou způsobit při nedostatečné úrovni značné škody jak po stránce věcné, tak jazykové. Proto chce Naše řeč — z podnětu presidia ČSAV — [30]věnovat právě těmto překladům zvýšenou pozornost. Pro novost problematiky nebude na škodu všimnout si v této souvislosti také překladu odborného díla ze slovenštiny.

Překládání odborných děl ze slovenštiny je zatím málo zastoupeno. Vyplývá to ze samé jejich podstaty. Smyslem překládání z jazyka tak blízkého a poměrně lehce srozumitelného je zpřístupnit dílo co nejširší veřejnosti, pomoci mu proniknout ke čtenáři, který by se mohl dát odradit překážkami spojenými s vnitřním „překódováním“ při čtení díla v originále. Ale odborná díla jsou vždy určena menšímu okruhu čtenářů, nadto čtenářům, kteří jsou orientováni v odborné literatuře psané druhým jazykem i v její terminologii, a proto jsou obtíže spojené s porozuměním textu minimální. Nerozšíří se tedy překládání odborných děl ze slovenštiny (a naopak i z češtiny) tak, jako je tomu u překladů děl uměleckých. Zůstane spíše omezeno na některá díla populárně odborná, popř. učebnicová. Předpokládaný menší počet překládaných děl nezmenšuje ovšem odpovědnost za jejich jazykovou úroveň. Naopak vyžaduje věnovat zvýšenou pozornost jejich jazykové stránce, protože ta by mohla při charakteru práce v této oblasti snadno uniknout odbornému posouzení.

Východisko k poznámkám o jazykové stránce překladu odborného díla ze slovenštiny nám poskytl překlad nové školní učebnice latiny.[2] Je třeba předem říci, že zásadně vítáme překlad slovenské učebnice z oboru, kterému se dostává na naší střední škole znovu postavení plnoprávného předmětu, za předpokladu, že jde o učebnici po věcné i metodické stránce zdařilou a osvědčenou. Poněvadž však jde o učebnici, která bude sloužit českým žákům, a to o učebnici jazykovou, musíme věnovat zvýšenou pozornost právě jazykové stránce českého překladu.

Řekněme hned předem, že se překladateli nepodařilo překonat úskalí, která přináší překlad z jazyka tak blízkého, jakým je slovenština. Je však až překvapující, že překladatel (předpokládáme, že lingvista) zcela vybočil z českého vyjadřovacího kontextu i v prostředcích, které souvisí s elementární zkušeností v projevech českého odborného stylu. Je tomu tak především tam, kde nevěnoval pozornost těm případům, kdy má čeština sice některou slovní podobu shodnou se slovenštinou (hláskově ovšem upravenou), ale pro daný význam má ještě i specifickou českou variantu, které se s významovým odstínem v některých ustálených spojeních běžně užívá právě v jazykovědných pracích (čili viděno ze stanoviska slovenštiny, slovenština nemá přímou formální paralelu k české variantě). Tak za slov. hovoriť má čeština základní ekvivalent sloveso mluvit a vedle toho shodně se slovenštinou formální paralelu hovořit; překladatel však ponechává [31]i v češtině zcela mechanicky hovořit, třebaže jde často o užití nevhodné z hlediska kontextového spojení i z hlediska terminologického (popř. poloterminologického) úzu: Latinským jazykem hovořili původně Latinové (7)[3]; hovoří se (o mně), říká se za lat. dīcor (115); zájmeno hic poukazuje na předmět, který je hovořícímu nejbližší (126; běžný termín je mluvčí, nebo mluvící osoba, a právě ve výkladech o zájmenech se s ním setkáme v každé české mluvnici); v kterémkoliv z těchto jazyků uměl číst, psát a hovořit (390).

Za slovenské porovnať, porovnávať má čeština základní ekvivalent srovnat, srovnávat vedle formální paralely shodné se slovenštinou porovnat, porovnávat (slov. tedy nemá formální paralelu k čes. srovnat). Překladatel mechanicky ponechává důsledně jen formální paralelu porovnat, porovnávat, a to i tam, kde ho ustálený termín, známý i z latinských gramatik a jím samým v kontextu užitý, mohl vést k užití slovesa srovnat, srovnávat: Porovnávaný předmět se váže ke komparativu buď spojkou quam, nebo ablativem srovnávacím (59); komparativ a superlativ stojí někdy samostatně (bez porovnání) (60; zde ztěžuje užití podst. jména slovesného porovnání dokonce i porozumění textu); porovnejte části zmíněných básní (73); kterému (Agrippovi) se prý podařilo smířit plebejce s patricií (!) vyprávěním o údech a žaludku, což porovnával s lidskou společností (357); často používá porovnání s Ikarem (351). Dokonce za zcela běžné v lingvistických pracích upozorňovací užití rozkaz. způsobu srovnej (často ve zkrácené podobě srov.) ponechává překladatel pod vlivem originálu porovnej: Kmenová samohláska -ē se zkracuje v gen. a dat. sg. … Porovnej: … (80); porovnej i ohlas Ovidia v Kosmově vyprávění o lásce Břetislava a Jitky (347).

A konečně třetí příklad tohoto typu: Slovenština nemá v příslušném významu formální paralelu českého slovesa užít, užívat; odpovídá mu v slovenštině sloveso použiť, používať, resp. adj. používaný a subst. používanie. Z toho důvodu neexistuje pro překladatele ani v českém textu sloveso užít, užívat, ani odvozené podoby adj. a subst. užívaný, užívání, třebaže by v každé jazykové cvičebnici našel bezpočet příkladů na spojení užijte slov ve větách, užívání slovesných tvarů, význam a užívání číslovek ap. (a nikoli jen „použijte“…, „používání“… ap.) a třebaže existuje i terminologizovaný výraz uživatel jazyka (a nikoli „používatel“, jak by k tomu vedla paralela se slovenštinou).

A stejně si vede překladatel v některých případech dalších: Protože v slovenštině neexistují paralelní formy k čes. příslovci také, nýbrž je jen tiež, má překladatel i v českém textu jen též, třebaže jde v češtině na rozdíl od slovenštiny o prostředek poněkud knižní (a oblastní moravský), např. 6, 247, 248, 250, 340 aj.

[32]V některých případech je mechanické přejetí slovních podob nebo tvarů ze slovenštiny přímo v rozporu s kodifikací současné spisovné češtiny: Překladatel volí podle slovenštiny vokalizovanou podobu ku i před jinými souhláskami než před p: ku konci (7), ku zpracování (364); má nesprávné tvary řeckých vlastních jmen: jedna ze sedmi Sofokleových tragedií (!) (221); v příčestí trpném užívá podle slovenštiny převahou tvarů složených: bajky jsou psané ve verších (217); období … je charakterizované … dalšími výboji (250); úpadek, který je podmíněný… (258); odpověď na každý Pliniův list je uvedená (259); značná část římské poezie je napsaná hexametrem (401).

Velmi překvapí i neskloňované tvary vztažného zájmena jejíž, přímo tvarově chybné (mechanicky se jimi nahrazuje slovenský tvar ktorej): V 5. st. … se dokončil i vývoj řecké komedie, jejíž nejvýznamnějším představitelem je Aristofanes (247); nová komedie, jejíž vynikajícím představitelem byl Menandros (248); je vyvrcholením krize římského státu, jejíž důsledkem je zánik… (250). — Nesprávný je 7. pád adjektiva po sponě být: být užitečným (37).

Neobratně je v některých případech užito přechodníkových konstrukcí: Historický význam římské literatury je v tom, že vyvíjejíc se v pozdějším stadiu vývoje antického světa byla přechodním článkem… (260); byl velitelem legie II. Pomocné, vele zvláštním oddílům zimujícím v Leugaricionu (383). — Na rozdíl od češtiny mohou se ve slovenštině tvořit tvary 2. a 3. stupně i od zpřídavnělých příčestí typu vynikajúci; v češtině se v tom případě vyjadřuje 2. a 3. stupeň opisem. Překladatel si patrně nevěděl rady s 3. stupněm v textu jedným z najvynikajúcejších hrdinov a ponechal podivný tvar jedním z nejvynikajících hrdinů (364).

O mechanické přejetí slovenské formy bez zřetele k českému úzu jde i v těchto případech: Podle slovenského povedzte vetu ponechává se i v českém textu povězte větu místo řekněte (116); podle slovenského termínu prézent zůstává i v českém textu tato podoba místo kodifikovaného prézens (201). — Naproti tomu se téměř důsledně volí u termínu pasívum pravopisná varianta s krátkým i (odchylná od slovenštiny), třebaže by i pro podporu správné výslovnosti byla vhodnější podoba pasívum.

Překladatel nerozlišuje mezi zájmeny jaký a který, a tak užívá nevhodně zájmena jaký tam, kde jde o určení jednoho ze souhrnu jevů: Určete, jaké jsou to pády (61); jaký pád je výraz aetāte aureā (65); od jakých sloves jsou tyto tvary: … (72).

Některé stylizační neobratnosti vystupují do popředí v českém překladu ještě výrazněji, zvláště když je překladatel stupňuje nevhodným posunutím: I v próze poznali Římané už dávno úřední záznamy, pohřební řeči a podobné zárodky dalšího vývoje. Ale tyto zárodky nedostaly tak dobré podmínky, aby dosáhly umělecké výše vnitřním vývojem (249; za slov. týmto zárodkom sa nedostali … dobré podmienky); komparativy … těchto adjek[33]tiv mají mnohé ohlasy v našem slovníku (60); spojka aby má za sebou minulý čas (100); při vztahu na 3. osobu (83); byly učiněny dva české překlady (340); od vzoru carmen mají odlišné tři tvary (45); jeho (Thukydida) pokračovatelem byl Xenofon, který však ani zdaleka nedosahuje jeho výšky (248).

Někdy se naopak překladatel odchyluje od slovenského textu tam, kde by prosté převedení nebylo ani chybné, ani nevhodné, a kde naopak vyjádření odchylné je nepřesné nebo neobratné: ablativ, který je bez předložky (46 — slov. bezpredložkový ablativ); znalost latiny je důležitá pro studia některých vědních oborů (8 — slov. pre štúdium…); podrobil jej (život) takové svobodné kritice, jíž se neodvážil žádný spisovatel… (251 — slov. ako sa to neodvážil…); přípona se přikládá k základu (59 — slov. prípona sa pridáva…).

Mohli bychom v tomto neradostném výčtu ještě dlouho pokračovat. Bylo by možno prokázat vliv slovenského textu na odchylky slovosledné, objevily by se další nedostatky v slovních spojeních, ve významových posunech i ve využívání mluvnických prostředků. Aby však bylo jasno: Smyslem našich kritických výtek není paušálně odmítat užití prostředků formálně shodných se slovenštinou tam, kde má čeština i variantní prostředky specifické, ani bránit takovým jevům, které jsou výsledkem objektivně probíhajícího procesu působení jazyka na jazyk. (Zdá se, že bychom takovéto působení mohli vidět v užití spojení společenský pořádek — slov. spoločenský poriadok — za český termín společenský řád. Na podporu toho je možno uvést, že spojení společenský pořádek už zaznamenává Slovník spisovného jazyka českého, kdežto Příruční slovník nemá doloženo ani spojení, ani příslušný významový odstín.) Musíme však ostře odmítnout takové jevy, kdy jde prostě o chyby, ať už jsou projevem nedostatečné znalosti češtiny, nebo vyplývají z nedostatečného uvědomění vztahu obou jazyků a z nedostatečného konfrontačního zřetele. Vysvětlení těchto vážných nedostatků můžeme pak hledat v podcenění překladatelské práce i překladatelských problémů, k němuž svádí blízkost jazyků, nebo i v nedostatku překladatelské zkušenosti. Můžeme si klást i otázku, zda jde v našem případě o selhání individuální, nebo zda je to projev obecnějšího oslabení povědomí jazykové normy.

Litujeme ovšem, že se tyto nedostatky projevily v takové míře právě v učebnici jazykové a zvláště v učebnici jazyka latinského, kterou jinak, jak jsme si ověřili, učitelé i odborníci vítají pro její metodické klady. Vždyť právě při vyučování latině se v minulosti vytvářelo filologické myšlení, myšlení, které vedlo k vyjadřovací přesnosti a připravovalo předpoklady pro získání jazykové kultury. I v předmluvě k naší učebnici se říká, že znalost latiny je důležitá a že „přispívá k hlubšímu poznání mateřského jazyka“, a tím tedy i rozvíjí jazykovou kulturu. To nelze bohužel říci o české verzi učebnice. Právem voláme — v mezích mož[34]ností — po koordinaci mluvnického pojmosloví a chápání jevů i po koordinaci terminologie (i výrazů poloterminologické povahy) ve všech filologických předmětech. V českém překladu učebnice tento koordinační zřetel chybí. Nadto jsou jazykové nedostatky učebnice takového rázu, že mohou mít negativní vliv na rozvoj jazykové kultury žáků.

[1] Srov. Al. Jedlička, Jazyková problematika překladů ze slovenštiny do češtiny, NŘ 44, 1961, s. 7n.; týž, K jazykové problematice překladů z češtiny do slovenštiny, Slovenská reč 26, 1961, s. 140n.; J. Ružička, Niekoľ​ko poznámok na okraj prekladov z češtiny, tamtéž s. 129n.; V. Budovičová, K problematike pomeru slovenčiny a češtiny ako východiska konfrontačného štúdia, Slavica Pragensia VII, 1965, s. 29n.

[2] Július Špaňár - Emanuel Kettner, Latina pro I.—III. ročník středních všeobecně vzdělávacích škol (přeložil Jiří Pech), Praha 1966; recenzent českého překladu učebnice uveden není.

[3] V závorkách za příklady se uvádějí čísla stránek českého textu.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 1, s. 28-34

Předchozí Jiří Kraus, Pavel Vašák: Novinky z české matematické lingvistiky

Následující Milan Jelínek: Jubilejní vydání Stručné mluvnice české