K šedesátinám Josefa Vachka

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 1. března 1969 dožívá se šedesáti let univ. prof. dr. Josef Vachek, DrSc. Jubilant patří ke generaci, která byla už od počátku své vědecké činnosti pod silným vlivem rozvíjející se tehdy pražské jazykovědné školy; a i když Vachek nepatří k vlastním jejím zakladatelům, objevuje se jeho jméno mezi členy Pražského lingvistického kroužku a v jeho publikacích téměř od jeho založení. Dnes je Vachek i v cizině pokládán za předního představitele „pražské školy“ (je zván k přednáškám do zahraničí a vydává v cizině publikace o ní[1]) a nejsoustavněji a nejdůsledněji rozvíjí myšlenky předválečného pražského funkčního strukturalismu.

Vachek je především a hlavně žákem Viléma Mathesia, a to nejen po stránce teoretické a metodologické, ale zčásti i okruhy badatelských zájmů. Témata Vachkových prací lze rozdělit v podstatě do tří skupin: otázky obecně lingvistické (především z oblasti fonologie a teorie psaného jazyka — v tomto druhém oboru platí Vachkovy práce za průkopnické), anglistika a bohemistika. A opět ve stopách svého učitele (jehož některé práce posmrtně vydal) zdůrazňuje důležitost porovnávání (konfrontace) jazyků geneticky nepříbuzných, takže z mnoha jeho prací anglistických má užitek i bohemista a naopak, a nejeden cenný postřeh o stavbě češtiny byl inspirován právě tímto konfrontačním přístupem.

My si zde můžeme připomenout ovšem jen nejdůležitější práce, které patří do tematického okruhu našeho časopisu. Vachkův zájem o fonologii a psaný jazyk přivedl jej, přirozeně, k otázkám pravopisu. Jeho rozbor principů českého pravopisu (Český pravopis a struktura češtiny, Listy filologické 60, s. 287—320) znamenal a dodnes znamená nejpronikavější a nejdůkladnější osvětlení zásad českého pravopisu z hlediska nehistorického, ryze synchronního. (Poznání důmyslné souhry několika principů, jež se v našem dnešním pravopise uplatňují, vede Vachka ke značně střízlivému postoji k návrhům na radikální pravopisnou reformu u nás; znovu se k této otázce vrátil v 25. roč. Slova a slovesnosti ve stati Základní otázky psaného jazyka a pravopisu, v níž navazuje též na svou starší studii Psaný jazyk a pravopis, vydanou r. 1942 ve sb. Čtení o jazyce a poesii.)[2]

[60]Nejrozsáhlejší a též nejzávažnější Vachkovou prací bohemistickou je jeho kniha Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny (Praha 1968),[3] v níž autor podává soustavný výklad o hláskové soustavě dnešní češtiny, všímaje si přitom zejména těch jevů, které svědčí o tom, že systém každého jazyka je v trvalém vývoji (v přestavbě), že není zcela pravidelný a vyvážený (avšak k vyváženosti směřuje), že je v něm třeba lišit jevy centrální a okrajové. (Tyto své teoretické myšlenky, mající základ v principech pražského strukturalismu, rozvádí a propracovává Vachek v řadě svých příspěvků obecně lingvistických a anglistických, psaných anglicky.) Autor se tu mohl opřít o některé své starší studie o české fonologii (tak např. už r. 1932 publikoval ve „Slavii“ příspěvek o poměru hlásek i a j v češtině a slovenštině, r. 1935 v NŘ důležitou protibrusičskou stať České předložky a struktura češtiny, dodnes aktuální a nepřekonanou; všímal si i jevů z české hostorické fonologie, jako vůbec jevil vždy zájem o vývoj jazyka, čímž se právě liší pražský strukturalismus od jiných moderních směrů lingvistických, jak právě Vachek rád často připomíná). Tato Vachkova kniha patří mezi základní naše díla o českém jazyce. Dodejme ještě, že za své dosavadní badatelské dílo v oblasti české fonologie byl prof. Vachek odměněn Cenou Čs. akademie věd za r. 1968.

Vachek nenechal nepovšimnutu ani oblast gramatiky. Tak zejména jeho práce Obecný zápor v angličtině a češtině (Praha 1947)[4] je přímo vzornou ukázkou mathesiovské konfrontační metody, a to v oblasti jevů značně složitých, vyžadujících prozkoumání všech mnohostranných strukturních souvislostí. Autor při tom prokázal i velmi jemný smysl pro stránku sémantickou, jejíž lingvistické studium vždy zdůrazňoval, často i v dobové polemice (vývoj jazykovědy mu pak dal, jak dnes víme, za pravdu). Rovněž ve studii K problematice českých posesívních adjektiv (Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 171n.) vděčíme konfrontaci s angličtinou za cenný postřeh o tom, že jihozápadočeské nesklonné (a neshodné) přivlastňovací adjektivum typu tátovo (klobouk) má vlastně charakter „neplnoprávného“ pádu (alternujícího za jistých podmínek s genitivem). Rovněž Vachkovy (převážně anglistické) poznámky o větném zhušťování (komplexní kondenzaci) mají význam i pro bohemistiku. Pro Vachka je příznačné, že v sobě spojuje teoretika s praktikem; projevuje se to v mnoha směrech: v tematice jeho prací (srov. např. jeho účast na praktickém řešení problematiky akustičnosti uzavřených prostorů[5]), v činnosti pedagogické a organizační (je spolu s J. Kaňkou autorem České mluvnice a cvičebnice pro obchodní akademie a pro obchodní školy, Praha 1946, jeho učebnice Anglicky svěže a spolehlivě je jednou z nejlepších učebnic cizího jazyka, jaké máme; jako skvělého učitele znají ho jak studenti university brněnské a pražské, tak i mladí pracovníci Ústavu pro jazyk český, i jeho bývalí žáci středoškolští), tak i ve stylu jeho vyjadřo[61]vání, který velmi osobitě spojuje vědeckou přesnost a teoretickou náročnost s naprostou jasností a srozumitelností a jedinečnou slohovou vytříbeností (i v tom se jeví žákem Mathesiovým).

Závěrem této jubilejní vzpomínky bych rád popřál — jistě jménem všech kolegů, přátel a žáků — Josefu Vachkovi, vynikajícímu vědci a vzácnému člověku, do dalších desítiletí hodně zdraví, energie a klidu k práci, v níž, jak věříme, bude bohemistika zaujímat i nadále význačné místo.

---

[1] Prof. Vachek byl zvolen čestným členem Americké lingvistické společnosti, po jedno funkční období působil jako místopředseda Evropského sdružení jazykovědců (Societas linguistica Europaea). Roku 1960 vyšlo v Utrechtu 1. vydání jeho Dictionaire de linguistique de l’école de Prague (2. vyd. 1966, ruské vydání 1964) i ve Spojených státech amerických vydal první soustavný výklad o teorii a praxi pražské jazykovědné školy (The Linguistic School of Prague, 1966) a výbor prací z „klasického“ období této školy.

[2] Neuvádíme zde pozdější, anglicky psané studie, v nichž autor tuto problematiku dále rozvádí a osvětluje.

[3] Naše řeč se k ní vrátí samostatným referátem.

[4] O několik let dříve vyšla přípravná studie k této práci Porušování záporové shody v českých záporných větách obecné platnosti, Časopis pro moderní filologii 26, 1939, s. 47n.

[5] Srov. jeho Příspěvek lingvisty k zjišťování akustičnosti uzavřených prostorů, SaS 9, 1943, s. 207n., a spoluautorství knihy Akustika hlediště v divadelním provozu, Praha 1943, spolu s Vogtem a Slavíkem.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 1, s. 59-61

Předchozí Jan Petr: O jazykové praxi u Lužických Srbů

Následující Alexandr Stich: Stupňování přídavného jména vzrušující