Čech — Česko?

Jaromír Bělič

[Short articles]

(pdf)

-

S naším národním označením je svízel. Jméno Čech původně bezpochyby znamenalo jen příslušníka středočeského kmene Čechů a sotva se považovali za Čechy např. Dúdlebové, Lemuzi, Pšované a jak se jmenovaly všechny ty kmeny, s jejichž názvy se setkáváme na úsvitu českých dějin.[1] Teprve když se kmenovým náčelníkům Čechů podařilo podrobit ostatní kmeny, rozšířil se časem význam jména Čech na obyvatele celé sjednocené země a země sama dostala název Čechy. Ve feudálním českém státě pak slovo Čech označovalo člověka narozeného nebo usazeného v Čechách, tj. v Knížectví a později Království českém, ale nevztahovalo se na obyvatele dalších zemí, které se natrvalo nebo přechodně staly součástí české koruny, tj. na Moravany, Slezany, Lužičany aj.

Teritoriální omezení významu jména Čech se táhne i po zániku samostatného feudálního státu a na prahu nové doby je dokonce jistou překážkou národně sjednocovacího hnutí. Např. ještě roku 1846 si posteskl Havlíček, že „naše Čech značí výhradně obyvatele království tohoto, a Moravan… již nenazve sebe Čechem, aniž jazyk svůj českým, nýbrž moravským…“.[2] Na druhé straně se obyvateli České země ve feudálním českém státě stávali také němečtí kolonisté a označení Čech se pak mohlo vztahovat a často skutečně vztahovalo též na Němce sídlící v Čechách. Proto zdůvodňuje František Palacký roku 1848 své odmítnutí účasti na všeněmeckém parlamentu ve Frankfurtě: „Jsem Čech rodu slovanského…“;[3] v situační souvislosti to zřejmě znamená nikoli německého.

Palacký sám byl ovšem původem Moravan a právě na něm je vidět, jak se překonáváním feudálního partikularismu dospívá k celonárodnímu chápání jména Čech. Dodneška však má toto pojmenování dvojí význam, značí jednak příslušníka českého národa vůbec, jednak člověka české národnosti narozeného v Čechách na rozdíl od Čechů pocházejících z Moravy a ze Slezska. Dnes jsou tyto věci spíš už jen předmětem vzájemného škádlení, jak to před nedávnem vtipně vystihl ve svém „Předčasném fejetonu“ Jan Trefulka;[4] někdy se stávají též oporou různých regionálních požadavků — oprávněných i neoprávněných. Zvlášť [300]pro cizince je však těžko pochopitelné, že Moravané a Slezané jsou Češi a zároveň nejsou Češi. S tím se ovšem musíme smířit, protože tu nelze nic dělat. Historie se nedá oddiskutovat.

Ještě větší potíže než se slovem Čech jsou s jednotným označením oblasti českého národa. Jako dědictví dřívějšího územního členění máme sice jména Čechy, Morava, Slezsko, potřebujeme-li však pojmenovat celé toto území dohromady, užíváme opisů české země nebo též české kraje, ačkoli v dnešní organizaci státu zemské zřízení neexistuje a označení české kraje může z geografického hlediska také znamenat pouze kraje v Čechách a nikoli zároveň i kraj Severomoravský a Jihomoravský, které z národního hlediska jsou rovněž české. Ostatně i krajské zřízení patrně vbrzku zmizí.

Jednoslovné označení oblasti českého národa, jako je např. pro slovenskou oblast název Slovensko, pro maďarskou Maďarsko, dále Polsko, Rusko atd., se vlivem historických okolností v minulosti u nás nerozšířilo, a pokud je od posledních desítiletí 18. stol. v literatuře ojediněle doložen obdobný název Česko, míní se jím obyčejně zase jenom Čechy.[5] U spisovatelů slovenského původu, např. u Kollára nebo Kuzmányho, se však už v první polovině minulého století vyskytují také doklady, v kterých Česko znamená nebo může znamenat celou českou oblast. Tato situace v podstatě trvá i dnes, pod slovenským vlivem se však označení Česko v širším významu tu a tam, třebaže celkem zřídka, vyskytne i u Čechů.[6]

V souvislosti s federalizací republiky se dnes ovšem potřeba jednoslovného označení české části státu stává zvlášť akutní. Oficiální názvy obou částí československé federace jsou sice stanoveny Česká socialistická republika, Slovenská socialistická republika, proti jednoslovnému pojmenování Slovensko by však pro běžné vyjadřování bylo velmi potřebné mít vhodný název, který by rovněž jedním slovem společně označoval Čechy i Moravu a československou část Slezska.

Proti názvu Česko nemohou být námitky z hlediska jazykové správnosti: je to podstatné jméno tvořené naprosto zákonitě od přídavného jména český, tak jako je Slovensko od slovenský, Rusko od ruský apod.

Skrytou existenci tohoto názvu lze vlastně vidět v pojmenování Československo, neboť z významového hlediska tu jde o prostě slučovací souřadný poměr obou částí složeniny, nikoli o přívlastkové spojení nesamostatného slovního základu přídavného jména český s podstatným jménem Slovensko.

Námitky proti zavedení slova Česko mohou vycházet pouze ze skutečnosti, že se samostatně dosud vyskýtá přece jen [301]málo, ba že v něm leckdo pociťuje i hanlivý přídech. Už před třiceti lety však ukázal František Trávníček,[7] že eventuální hanlivý přídech rozhodně netkví v tomto slově samém, tj. nevyplývá ze způsobu jeho tvoření, nýbrž spíš z jeho řídkého výskytu. A tento přídech by jistě rychle zmizel, kdyby se slovo stalo obvyklým a běžným. Trávníček přitom zdůrazňoval, že v jazyce se vytvářejí nové prostředky nebo se šíří užívání prostředků dříve neobvyklých v těsné spojitosti s měnícími se vyjadřovacími potřebami.

S vědomím, že název Česko „není u nás vžit a působí nezvykle“, přimlouval se r. 1958 za jeho zavedení Jaroslav Pošvář: „Zdá se …, že není jiné možnosti.“[8] — Dnes pak tedy v souvislosti s novým uspořádáním státoprávního poměru mezi českým a slovenským národem potřeba tohoto označení ještě vzrůstá. Situace je tu zároveň podstatně jiná než u dvojvýznamového slova Čech, neboť dosavadnímu označení Čechy lze těžko dávat nový význam, který by vedle historických Čech zahrnoval i Moravu a Slezsko. A není sporu, že výraz Česko by svému účelu mohl dobře sloužit, protože by byl jednoznačný a výstižný. Záleží jenom na tom, zdali se pro něj rozhodneme.

---

[1] Etymologie slova Čech je ovšem nejasná; přehled dosavadních výkladů a pokus o jejich kritické zhodnocení viz v článku J. Spala O původu jména Čech, NŘ 36, 1953, s. 263n.

[2] Karla Havlíčka Borovského Politické spisy I, Praha 1900, s. 48.

[3] F. Palacký, Radhost III, Praha 1873, s. 11.

[4] Literární listy, roč. 1, 1968, č. 12, s. 1n.

[5] Nejstarší doklad zachycený v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV je z r. 1777: tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, rakouské Slezsko… (Kniha metodní pro učitelé českých škol, s. 333).

[6] Poměrně často ho užívá např. Frank Wollman; viz např. v jeho knize Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů, Praha 1958, s. 58: Česká literatura, potlačená v Česku (tj. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku), má svou českou nebo československou odnož na Slovensku v době nejkrutějšího útlaku od poloviny XVII. do poloviny XVIII. století.

[7] Viz jeho články Nový název našeho státu, Lidové noviny 4. 12. 1938; Česko, tamt. 8. 1. 1939; Staronové Česko, tamt. 25. 1. 1939. Z poválečné doby viz tamt. 10. 7. 1949, dále 31. 7., 9. 8. a 21. 8. 1949.

[8] J. Pošvář, Z listů F. Palackého F. Bočkovi, sb. Rodné zemi, Brno 1958, s, 140.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 5, pp. 299-301

Previous Alois Jedlička: K šedesátinám prof. dr. Karla Horálka

Next Libuše Kroupová: Předložky kontra a versus