Významná slovenská práce o rodu, čísle a pádu podstatných jmen
Miloš Dokulil
[Posudky a zprávy]
-
Třebaže nás od vydání závažné monografie Fr. Mika Rod, číslo a pád podstatných mien[1] dělí již více než rok, nemůžeme ji přejít mlčením; patří totiž k pracím, jakých nejen slovenská, ale i česká jazykověda má stále ještě poskrovnu: podává pronikavý, na nejnovějším bádání založený a o bohatý materiál opřený obraz významových i formálních souvislostí, které vyznačují tvaroslovný systém podstatného jména v současné spisovné slovenštině. Rod, číslo a pád jsou, jak právem připomíná sám autor ve vstupní kapitole své práce, [97]jednou z klíčových otázek gramatiky, a právě proto je jejich poznání velmi závažné, a to nejen pro mluvnickou teorii, nýbrž i pro jazykovou praxi. Nemůže být cílem naší zprávy, abychom probrali všechnu bohatou problematiku, kterou autor ve své práci řeší, a abychom rozebrali a zhodnotili i jen nejzávažnější myšlenky tam vyslovené. To je věcí kritického posudku.[2] Nám zde půjde o to, abychom na vymezené rozloze upozornili na základní principy Mikovy práce a na některé její obecné závěry, které mají platnost nejen pro slovenštinu samu, ale i pro většinu ostatních jazyků slovanských (často ovšem mají dosah ještě širší).
Oč autorovi v jeho práci především šlo? Jak sám uvádí, chtěl (1) vyložit povahu mluvnického a přirozeného rodu, určit jejich místo a funkci v mluvnické stavbě spisovné slovenštiny, rozebrat podrobně tvarové zákonitosti mluvnického rodu, zjistit funkční pozadí životnosti a osobovosti v mužském rodě, (2) postihnout obecnou významovou povahu jmenného čísla, vymezit, vyložit a soustavně uspořádat jeho dílčí významy a objasnit zvláštní problematiku jednotlivých významových skupin podstatných jmen (zejména jmen hromadných, látkových, abstraktních a jmen vlastních) a konečně (3) odhalit systém dílčích významů jednotlivých pádů a vysledovat jejich celostní významy. U všech těchto mluvnických významů, celkových i dílčích, snaží se autor určit i jejich slohovou hodnotu a slohové zařazení.
Aby zvládl tento náročný úkol, musel si autor ujasnit a vyřešit řadu zásadních otázek teoretických a metodologických. Teoretická východiska Mikovy práce bychom mohli stručně shrnout asi takto:
1. Jazykové jednotky jsou charakterizovány vždy jak svou složkou formální, tak významovou. Do tvarosloví náleží proto nejen souhrn slovních tvarů, ale i vztahy mezi slovy, vyplývající z jejich slovnědruhové a tvarové platnosti, tj. tvaroslovné významy slov. (Do skladby náleží naproti tomu větněčlenská platnost slov a větné vztahy, tj. vztahy, jichž nabývají slova až ve větě se zřetelem na povahu a cíl výpovědi. Mezi obojími je sice těsná souvislost, nicméně jde o jevy různých funkčních rovin.[3])
2. Tvar slova mívá několik mluvnických významů, které jsou navzájem v různě složitých vztazích; vždy však jsou tyto dílčí významy podřízeny nějakému významu celostnímu.[4] Tvaroslovné významy (celkové i dílčí) jsou vždy nějak mluvnicky charakterizovány (celkové významy přímým formálním vyjádřením, dílčí významy nepřímo — např. okolnostní význam pádu je možno souřadně spojit s příslovcem nebo jím nahradit: minulý rok i letos, loni i letos).
[98]3. Dílčí významy se uvnitř významu celostního seskupují ve svazky, charakterizované tím, že jeden člen (příznakový) má o významový rys (příznak) víc než druhý (bezpříznakový) (např. genitiv přivlastňovací je příznakový vzhledem ke genitivu příslušnosti).[5] Význam nejméně specializovaný bývá zároveň významem základním; kolem něho se v různých směrech krystalizují významy postupně specializovanější. Také celkové významy tvarů slova jsou navzájem spojeny vztahy postupné specializace. Vlastní práce se člení ve tři nestejně rozsáhlé části, věnované třem zkoumaným mluvnickým kategoriím: rodu (s. 18—57), čísla (s. 58—87) a pádu podstatných jmen (s. 88—248).
I. Povědomí rodu podstatných jmen váže autor především na jejich tvarovou členitost; rodová jednota skloňovacích vzorů je dána ne tak přímo, vnitřními tvarovými shodami, jako nepřímo, jednotnou shodou jmen přídavných (a zájmen), s nimiž se podstatná jména spojují (tak jména podstatná vzorů „žena“, „nůše“, „píseň“ a „kost“ jsou jednoho rodu (ženského), vzhledem k tomu, že se spojují s přídavnými jmény v tvaru krásn-á, nov-á atd.). Seskupování skloňovacích vzorů jmen podstatných podle typu shody do rodových skupin má ovšem i jisté pozadí významové: odpovídá členitosti názvů osob (a nejznámějších zvířat) podle jejich pohlaví (srov. muž, dělník… — žena, dělnice… — dítě; býk, kozel, lev… — kráva, koza, lvice… — tele, kůzle, lvíče…) — odtud i sám název „rod“ a jeho rozlišování na „mužský“, „ženský“ a „střední“ (tj. ani mužský ani ženský). U těchto názvů jsou protiklady v typu shody přídavného jména spjaty s rozdíly významovými — s rodem přirozeným (v něm jsou spojeny především životné názvy mužské a ženské, volněji se sem připojuje skupina mláďat, bytostí pohlavně nedospělých). Mluvnicky se však význam životnosti projevuje jen u rodu mužského (např. 3. j. č. hochovi // hochu × dubu, 1. mn. č. hoši × duby). Mužské názvy životné jsou vzhledem k přirozenému rodu bezpříznakové (a mohou tedy zásadně pojmenovávat i bytosti bez rozdílu pohlaví, srov. učitel, vlk), kdežto ženské názvy jsou rodově jednoznačné, příznakové (srov. učitelka, vlčice).[6] U ostatních podstatných jmen jsou rozdíly v typu shody ryze formální: říkáme-li, že podstatné jméno most je rodu mužského, kdežto kost je rodu ženského, neznamená to nic jiného, než že první slovo má takový typ shody jako názvy osob ženských — mluvíme proto o rodu mluvnickém.
Ze všech tvarů podstatného jména je nejzávažnější 1. pád jedn. čísla, jenž v sobě spojuje naprostou bezpříznakovost co do pádu i co do čísla, a je proto vlastním představitelem tvarového souboru podstatného jména; proto se také povědomí rodu podstatného jména těsně spojuje s příponou tohoto pádu. Některé přípony 1. pádu rod jména do značné míry už samy o sobě předzname[99]návají (Ø mužská, -a ženská, -o a -í střední), jiné jsou k rodu víceméně lhostejné (v češtině pouze -e). Prvé přípony (rodově „silné“) se uplatňují především při rodovém hodnocení slov neživotných, zvláště neosobních (zejména při přejímání a při tvoření takových jmen), kdežto u jmen osobních je rozhodující jejich rod přirozený.
II. Číslo podstatných jmen vyplývá ze skutečnosti, že podstatná jména pojmenovávají samostatně chápané jevy, obsahující v sobě moment kvantity. Proti rodu má jmenné číslo přímé významové hodnoty; vyjadřuje dva souvztažné údaje: jednotnost a blíže nevymezenou množnost. Protiklad jednotného a množného čísla není tak jednoznačně vyhraněný, zpravidla však jako příznakový člen vystupuje číslo množné, které má také jednotnější a výraznější vyjádření.
Různé mluvnické rysy dovolují autorovi vyčlenit uvnitř obou kategorií čísla jednotlivé dílčí významy: U podstatných jmen označujících jevy, které se mohou vyskýtat jak v jednom, tak v mnoha exemplářích, a jsou tedy počítatelné (souvztažné s číslovkami), se uplatňuje tzv. kusový singulár a plurál: zatímco kusový plurál vyjadřuje nějaké nevymezené množství předmětů (ty, tři knihy), kusový singulár vyjadřuje v základní platnosti jednotnost určitého předmětu (ta, jedna kniha). Jestliže podstatné jméno nepojmenovává určitý předmět, nýbrž kterýkoli jeden předmět nebo množství kterýchkoli předmětů téže třídy, jde o obecný singulár a plurál (kniha je dobrý přítel, rád čtu knihy). Množství přiřazené k jinému množství a na něm závislé označuje se zpravidla plurálem, a to podílným (žáci měli s sebou aktovky), řidčeji (obv. u názvů částí těla) podílným singulárem (žáci zvedli hlavu // hlavy).
U podstatných jmen vlastních, vyčleňujících jedinečný jev uvnitř jevů sourodých, máme jedinečný singulár (Hus, Brno). Označuje-li podstatné jméno vlastní ne jedince, nýbrž skupinu, vyjadřuje se to skupinovým plurálem (Svobodovi). Zvláštní povahu má protiklad čísla u jmen národních a obyvatelských: vlastním jménem je tu vlastně jen plurál (skupinový, Pražané, Češi), kdežto singulár nerozlišuje uvnitř téže skupiny jednoho jedince od druhého, a nemá tedy přesně vzato povahu vlastního jména (Pražan, Čech).[7] Jinak naznačuje výskyt plurálu u vlastních jmen, že tato jména nabyla v tom či onom stupni povahy jmen obecných. Obrácený je protiklad singuláru a plurálu také u některých jevů vyskytujících se převážně v množství: plurál je tu tedy vázaný (vlasy, borůvky), kdežto singulár má proti němu navíc příznak vydělení z množství (vlas, borůvka) (vydělený singulár). Tam, kde se s jednotlivinou téměř nebo vůbec nesetkáváme, má své místo výlučný plurál (tepláky, lupy). Názvy takových jevů, jejichž množství je přirozené nebo ustálené a tvoří jednotku, mívají tzv. jednotkový plurál (jedny ru[100]kavice). U jmen pomnožných se povědomí množství posunulo v povědomí jejich složenosti (hodinky, vánoce) nebo zcela zaniklo (kamna, hromnice). Jména hromadná pojmenovávají množství jevů jako učleněnou jednotu (žactvo, drůbež, kamení), mají proto jen singulár (hromadný). Jen singulár mají zpravidla rovněž jména látková, pojmenovávající věci prakticky nerozčleněné (voda, vzduch), dále názvy míst (povrch, okolí), názvy činností, stavů a vlastností (žití, hluchota, moudrost); protože takové singuláry vyjadřují nevymezené celosti, nazývá autor tento dílčí význam nevymezeným singulárem. I nevymezené jevy dovolují někdy užití plurálu, který pak vyjadřuje jejich větší míru (intenzívní plurál, např. mlhy, roviny, hněvy).
III. Převážná část knihy je věnována mluvnické kategorii pádu. Tu se vlastní koncepce autorova uplatňuje nejvýrazněji. Vzhledem k vysoce abstraktní a složité povaze této kategorie nemůžeme tu však sledovat autorovy pozoruhodné výklady v celé jejich šíři a omezíme se v podstatě jen na systém celostních významů pádů. — Pád podstatného jména vyjadřuje rozmanité jeho vztahy k jiným slovům a tím zároveň i vztahy mezi příslušnými jevy, představujícími různé části a stránky skutečnosti. V nejobecnějším smyslu udává pád podstatného jména podle autora polohu pojmenovaného jevu vzhledem k jiným jevům. Pády vcelku ukazují, v jakém smyslu, v jaké míře a v jakém pořadí se nějaký jev zúčastňuje na daném předmětu. Na základě rozdílů a shod v těchto významových rysech tvoří pády členitý systém.
Základní rozdíl je mezi nominativem (1. p.), který vyjadřuje neúčast na daném jevu, a ostatními pády, které takovou účast vyjadřují. Nominativ vyjadřuje izolovanost označeného jevu od jiných jevů. Ostatní pády mají společný příznak účasti: akuzativ (4. p.) vyjadřuje účast vůbec, bez jakéhokoli omezení, genitiv, dativ a instrumentál označují omezení účasti na daném jevu. Proti bezpříznakovému genitivu (2. p.) vyznačují se pak dativ a instrumentál dalšími příznaky pořadí: instrumentál (7. p.) vyjadřuje, že děj procházeje daným předmětem směřuje na jiný, cílový předmět (řezat nožem dřevo, dívat se oknem na dvůr), autor ho proto vymezuje jako pád přechodné účasti; dativ (3. p.) vyjadřuje, že se děj dostává k danému předmětu teprve tehdy, když se předtím zúčastnil na jiném (vyjádřeném nebo nevyjádřeném) předmětu (podal mu ruku, věřil [to] přátelům), je to pád perspektivní účasti. Lokál (6. p.) a ostatní předložkové pády jsou vztahy ještě složitější: účast se tu blíže vymezuje i předložkou.[8]
V rámci jednotlivých pádů se rozmanitými dalšími vztahy vyjadřují jejich dílčí významy. Základní důležitost tu má zejména rozlišování zaměřené (předmětové) a nezaměřené (okolnostní) účasti. Předmět, na nějž se slovesný děj zaměřuje, může být jen jeden (výlučný předmět) nebo jich může být více (sdružené předměty). V druhém případě je třeba [101]přihlížet k hierarchii a pořadí předmětů (přímý a nepřímý předmět, cílový a necílový předmět). Kromě toho je třeba rozlišovat vlastní předmět děje (kopat zem) od jeho výsledku (kopat jámu), zda má předmět vztah k nositeli děje (stavový předmět), či zda vyjadřuje nebo doplňuje jeho obsah (obsahový předmět). Také okolnostní význam jednotlivých pádů se člení na řadu významů dílčích (místo, čas, nástroj, prostředek, původce, příčina, zřetel, způsob, míra). Tak např. uvnitř akuzativu se vyčleňují na základě mluvnicky zakotvených dílčích významů: akuzativ předmětový (intenční), a to jednak výlučný (pít vodu), jednak sdružený (cílový — zaměstnat lidi prací, a necílový — dát dopis matce), dále akuzativ stavový (mrzí mě, bolí ho ruka), akuzativ obsahový (vysvětlovací — vidět otce, vědět to, hodnotící — přednášet báseň, žít život, doplňovací — konat práci, pěstovat sport, výsledkový — kopat jámu, vařit oběd): akuzativ okolnostní (neintenční) zahrnuje akuzativ míry (mít plné ruce práce), času (hodinu čekat) a způsobu (postupovat krok za krokem).
Šířkou i hloubkou, důsledností a soustavností teorie, objasňující velmi důležitý úsek jazykové stavby, „logiku“ morfologických kategorií jmenných, se Mikova práce řadí k skutečným tvůrčím činům pokrokové slovenské jazykovědy a bude nepochybně dobrým východiskem i pro hlubší poznání morfologické stavby současné češtiny.
[1] Fr. Miko, Rod, číslo a pád podstatných mien, VSAV, Bratislava 1962.
[2] Vyšel v časopise Slovo a slovesnost (25, 1964, s. 71n.) z pera H. Křížkové (jsou v něm i některé výhrady metodologické).
[3] Tato teze je nepochybně správná. BHk.
[4] Tato teze není nepochybná, viz mou stať K otázce morfologických protikladů, Slovo a slovesnost 19, 1958, zvl. s. 86—88.
[5] Rozbor tohoto principu podávám v téže práci na s. 88—100.
[6] Neplatí to ovšem o takových zvířatech, kde nám — zprav. pro jejich obecnou praktickou bezvýznamnost — na pohlaví nezáleží (srov. havran × vrána × morče).
[7] Psaní velkého počátečního písmene v našem pravopise neobráží tedy skutečnou povahu singuláru těchto jmen, nýbrž je dáno konvencí, vyrovnávající pravopis singuláru podle plurálu (v ruštině je tomu zase naopak: píše se tu singulár i plurál s písmenem malým).
[8] Vokativ jako samostatný pád slovenština — až na nepatrné zbytky — nemá. Jeho funkci plní tu nominativ, tzv. oslovovací.
Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 2, s. 96-101
Předchozí Jarmila Syrovátková: K česko-bulharským jazykovým vztahům
Následující Zdeněk Skoupil: K vulgarizaci jazykového projevu ve škole i mimo školu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1