Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění
Helena Křížková
[Articles]
-
1. Dnes již značně rozsáhlá literatura věnovaná problematice tzv. aktuálního (kontextového) členění vět všímá si převážně vztahu slovosledu a aktuálního členění vět oznamovacích, kdežto slovosledné poměry a jejich vztah k aktuálnímu členění u vět tázacích zůstává v literatuře zpravidla stranou.[1] Pokusím se v tomto příspěvku zjistit, zda je oprávněno užití termínů „východisko“ a „jádro“ výpovědi ve vztahu k větě tázací a jak lze hodnotit ty větné členy, které jsou v tázací větě nositeli intonačního centra.[2]
Jádro a východisko výpovědi jsou pojmy, jejichž plný obsah se podle mého názoru může uplatnit především ve větách oznamovacích, přacích a rozkazovacích. Jádrem výpovědi může být např. celá základní skladebná dvojice, viz Včera k nám přijel strýc Karel, může jím být přísudek a některý z rozvíjejících členů, např. Včera jsem potkal Karla, může jím být také jen sám podmět, např. Dnes k nám přijde strýc (Teta u nás byla včera) nebo kterýkoli z vedlejších větných členů: Dostal jsem ten dopis včera apod., případně jen přísudek: Včera nepřisel. Jak známo, jádro výpovědi je intonačním centrem věty. V klidné, expresívně nezabarvené promluvě s jádrem výpovědi skládajícím se z několika slov je nositelem intonačního centra zpravidla slovo poslední, tedy např. Včera k nám přijel strýc Karel. Toto pořadí s intonačním centrem na konci se označuje zpravidla za pořadí objektivní. Lze však užít i tzv. pořadí subjektivního, při němž intonační centrum bývá přesunuto na začátek věty nebo na některé z prostředních míst: Strýc k nám včera přijel. Tebe jsem už dlouho neviděl atd. Ponechávám stranou speciální významové odstíny, provázející jednotlivé obměny v rámci vět oznamovacích.
[201]2. Věty tázací se svou podstatou od vět oznamovacích značně liší. Jejich smyslem není sdělení informace adresátovi, nýbrž zjištění nějaké skutečnosti mluvčímu zcela nebo částečně neznámé. Mluvčí vychází ze svých znalostí — ty jsou pro něho východiskem — a formuluje otázku tak, aby odpověď odstranila mezeru v jeho informovanosti, tj. aby adresát otázky v odpovědi uvedl její jádro. Jádro otázky a jádro odpovědi jsou vlastně totožné, jádro otázky signalizuje formálně jádro odpovědi, kterou otázka svým složením předjímá.
Uvnitř tázacích vět se rozlišují zpravidla otázky zjišťovací, předpokládající odpověď ano — ne, a otázky doplňovací, obsahující tázací slovo: kdo, kdy, odkud apod. a vyžadující zpravidla odpověď, jejímž jádrem je člen syntakticky ekvivalentní tázacímu slovu: Kdo? — ty; Kde — ve městě; Kdy — včera apod. (Otázky typu Co se stalo? viz s. …) Oba základní typy otázek se od sebe liší intonačně. Zjišťovací otázky jsou charakterizovány speciální tázací intonací — na konci zjišťovací otázky je antikadence, zřetelně odlišující otázku od oznamovací věty. Otázky doplňovací speciální intonaci nemají, základní intonační schéma je společné s větami oznamovacími, tj. je pro ně charakteristická konkluzívní kadence. Podíváme se, jak se oba typy otázek liší z hlediska slovosledu.
3.1. Zjišťovací otázky mohou být zjišťovacími otázkami celkovými nebo dílčími. Jádrem zjišťovacích otázek celkových je pouze dotaz na kladnou nebo zápornou modalitu slovesa obsaženého v otázce: Už přišel? Ještě nepřišel? Vrátil se včera? aj. (proložené slovo je intonačním centrem). Jádrem sdělení v předpokládané odpovědi je jenom potvrzení nebo popření ano (přišel), ne (nepřišel). Protože nositelem kladné nebo záporné modality ve větě je sloveso[3], bývá zčásti intonačním centrem, není tomu tak však pravidlem. Ve větách Je maminka doma? Je doma maminka? Přišel už tatínek? Je to pravda? atd. jde rovněž o zjištění kladného nebo záporného tvaru slovesa, avšak sloveso není intonačním centrem věty. Tento typ zjišťovacích otázek je v češtině zcela běžný, stylově a expresívně nepříznakový. Nositelem intonačního centra je podmět nebo některý z vedlejších větných členů rozvíjejících přísudek a zřejmě neplní funkci signalizace jádra otázky, neboť tím je v uvedených větách pouze zjištění kladné nebo záporné modality. Intonační centrum je na posledním slově věty, schopném být jeho [202]nositelem, tj. nachází se na tom místě, jež je v češtině v expresívně nezabarvené výpovědi spojeno s větným přízvukem nejčastěji. Viz Danešovu formulaci: „Základní pravidlo zní: intonační centra úseková a intonační centrum výpovědní je umístěno vždy na posledním taktu úseku a výpovědi.“[4]
Avšak na rozdíl např. od věty oznamovací, u níž intonační centrum je současně spojeno s jádrem výpovědi, je s ním totožné, u zjištovací otázky celkové tomu tak není. Umístění intonačního centra na posledním slově věty je víceméně mechanické a s aktuálním členěním nesouvisí. Sloveso, jež může být v oznamovací větě např. jádrem, se často víceméně automaticky přesouvá na začátek zjišťovací otázky;[5] např. k oznamovací větě Maminka se už z nákupu vrátila máme tázací větu Maminka se už z nákupu vrátila? // Vrátila se už maminka z nákupu? (postavení příklonek se upravuje automaticky podle zvláštních pravidel). Protože v češtině věty s intonačním centrem na prvním slově jsou zpravidla expresívně zabarvené, v našem případě však jde o tázací větu z tohoto hlediska zcela neutrální, nemusí být přenesení slovesa jakožto jádra otázky na začátek věty provázeno přenesením intonačního centra, nýbrž tímto centrem se stává automaticky poslední slovo věty, schopné být jeho nositelem: Vrátila se už maminka z nákupu?
Nositelem intonačního centra zjišťovací otázky může být jiný člen než sloveso také tehdy, jestliže je tento člen spolu se slovesem jádrem výpovědi oznamovací věty, o jejíž strukturu se zjišťovací otázka opírá: Pepík [napsal úkol] → Napsal Pepík úkol? apod.
Věty obsahující sloveso s významem „být někde“, zejm. často být, doplněné zpravidla příslovečným určením místním, např. Tatínek je doma atd., dovolují přenesení na počátek věty kromě slovesa i příslovečného určení, tj. např. Tatínek [je doma] → Je doma tatínek? Otázky Je tatínek doma? a Je doma tatínek?, pronesené klidným tónem, mají ve většině případů týž význam, může je položit např. návštěvník dítěti, které bydlí pouze s otcem. Jejich smyslem je v obou případech zjištění, zda je nebo není otec doma.[6] Pravidlo však [203]neplatí obecně, nelze např. s týmž významem užít otázky Je tatínek doma? a Je doma tatínek?, jestliže jde o otázku založenou na kontrastu (třeba i nevyjádřeném): Je tatínek doma (nebo v práci)? Je doma tatínek (nebo někdo jiný)? V těchto případech jde o zjišťovací otázku dílčí (viz 3.3.).
3.2. Vedle nepříznakové podoby zjišťovací otázky se slovesem na začátku (tj. na absolutním začátku nebo po příklonce) a s intonačním centrem na konci věty existují v češtině i zjišťovací otázky s intonačním centrem na slovese, přičemž sloveso může stát na konci, uprostřed nebo na začátku: Maminka se už z nákupu vrátila? Maminka se už vrátila z nákupu? Vrátila se už maminka z nákupu? Od otázky Vrátila se už maminka z nákupu? se liší některými významovými odstíny, které nejlépe vyniknou srovnáním otázky Je tatínek doma? s otázkami Je tatínek doma? Tatínek je doma? Tatínek doma je?
Na pozadí nepříznakového Je tatínek doma? je otázka Je tatínek doma? expresívní, důrazná, a lze si ji představit např. v kontextu: Je tatínek doma, nebo není?! (kladný slovesný tvar je zde stavěn do protikladu s tvarem záporným). Tatínek je doma? Tatínek doma je? mohou vyjadřovat podiv nad skutečností, že je otec doma, nebo nedůvěru k získané informaci, mohou však být z hlediska expresívního také zcela neutrální, jestliže stojí např. po záporné nebo kladné odpovědi na otázku, zda je doma matka nebo někdo jiný: Je maminka doma? — Není. — A tatínek doma je? / A tatínek je doma?
3.3. Otázky s intonačním centrem na slovese jsou variantami stylově a expresívně neutrální otázky s intonačně nezdůrazněným slovesem na začátku. Intonační centrum na posledním slově věty schopném být jeho nositelem je záležitostí víceméně automatickou — má pouze za úkol signalizovat konec otázky. Nelze proto zpravidla přenášet slovo s větným přízvukem do jiného postavení beze změny významu. Viz např.: Přisel už tatínek? (proneseno klidným hlasem bez speciálního důrazu) a Tatínek už přišel? (zdůraznění je větší). V prvním případě jde o zjištění kladné nebo záporné modality slovesa (že není tatínek speciálně zdůrazněno, vyplývá např. z toho, [204]že z celé rodiny nikdo jiný neodcházel, tedy po nikom jiném se ani nelze ptát), v druhém případě se vyjadřuje podiv nebo nedůvěra, zda se skutečně realizoval děj ve vztahu k uvedené osobě (resp. předmětu nebo okolnosti).
Obě otázky, tj. s intonačním centrem na začátku i na konci, mohou však být zjišťovacími otázkami dílčími, umožňujícími odpověď členem syntakticky ekvivalentním zdůrazněnému slovu otázky: Tatínek už přišel? / To už přišel tatínek? Ano, tatínek / Ne, maminka; Tady bydlí? / Bydlí tady? → Ano, tady; Ne, tam; Tady ne, ale tam atd. Zjišťovací otázky dílčí jsou založeny na kontrastu. Člen, s nímž stojí nositel intonačního centra v protikladu, nemusí být přitom vyjádřen. Představuje tedy zjišťovací otázka dílčí vlastně první část možného spojení dvou vět tázacích, z nichž druhá je zcela vynechána nebo redukována jen na člen protikladný syntakticky ekvivalentnímu členu první věty: Bydlí tady, nebo bydlí tam? → Bydlí tady, nebo tam? → Bydlí tady? Z faktu, že první část takového spojení dvou otázek může suplovat celé spojení, vyplývá možnost dvojí odpovědi. Ano, (bydlí) tady // Ne, tady nebydlí jsou skutečně odpovědí na položenou otázku, kdežto Ne, (bydlí) tam je reakcí jednak na první část, jednak na předpokládanou druhou část otázky, jež byla vynechána.
I u zjišťovací otázky dílčí však je vlastním jádrem otázky kladná nebo záporná modalita slovesa, tj. potvrzení nebo naopak popření jeho platnosti ve vztahu k větnému členu stavěnému do možného protikladu s jiným členem obdobných syntaktických vlastností.
4.1. Tzv. otázky doplňovací na rozdíl od otázek zjišťovacích obsahují, jak známo, tázací slovo a intonačně se shodují s větami oznamovacími. Tázací slovo stojí nejčastěji na začátku a není zpravidla intonačním centrem, může jím však být: (a) Kdo přišel? Kdy se to stalo? (b) Kdo přišel? Kdy se to stalo? Stojí-li tázací slovo na konci, je současně intonačním centrem: Přišel kdo? Stalo se to kdy? Z hlediska aktuálního členění je důležité ujasnit si, co je v těchto otázkách jádrem a co východiskem.
Názory se výrazně liší. Zatímco např. V. Mathesius považoval tázací slovo za jádro a zbytek otázky za její východisko, neboť v odpovědi na takovou otázku „odpovídá jádro výpovědi právě tázacímu zájmenu nebo tázacímu příslovci, kterým se počíná otázka“,[7] F. Trávníček naopak považuje tázací slovo vždy za východisko, tj. v jeho [205]terminologii za „psychologický podmět“.[8] J. Mistrík soudí, že „Opytovacie slovo býva najčastejšie centrom jadra bez ohľadu na to, kde vo vete stojí. Ak je centrom jadra, má na sebe dôraz: A kto to rozbil? Ak vetným centrom nie je, dôraz je umiestnený na skutočnom centre jadra: A kto to rozbil?“[9] Podobné stanovisko zastává nejnověji M. Grepl: „Mathesius má pravdu v tom, že tázací slovo náleží vždy k jádrové složce otázky. Není však vždy jejím centrem“.[10] F. Daneš polemizuje s Mathesiovým názorem a připouští obojí možné hodnocení tázacích slov podle kontextu. Jádrem je tázací slovo např. v kontextu: A. Chystám se jet do Prahy. B. Kdy (tam pojedete)?, avšak jako východisko lze tázací slovo hodnotit např. v kontextu: A. Zítra pojedu do Prahy. B. Kdy pojedete do Brna?, kde je podle F. Daneše „centrem výpovědního jádra výraz do Brna, kdežto tázací příslovce je zatlačeno na periferii jádra. … Poněvadž pak se tázací slovo opakuje vždy stereotypně na počátku každé otázky doplňovací, je tento subjektivní pořádek tak zeschematizován a zmechanizován, že se už vlastně ani nepociťuje; proto může nad touto vrstvou základní docházet jaksi druhotně k hodnocení novému, jak to ukazuje hudební podoba.“[11]
Greplovy nebo Danešovy výhrady vůči Mathesiovu pojetí tázacích slov jsou sice závažné, avšak přesto se mi zdá, že je třeba přijmout právě jeho hodnocení. V doplňovacích otázkách je tázací slovo nejvlastnějším jádrem otázky bez ohledu na intonační centrum a všechno ostatní je východiskem, na němž mluvčí svou otázku zakládá. Tázací slovo signalizuje, co bude jádrem výpovědi v předpokládané odpovědi, pokud se ovšem odpověď na otázku realizuje a pokud jde skutečně o odpověď na otázku a ne o odvedení pozornosti jinam. Doplňovací otázka a odpověď na tuto otázku mají z hlediska syntaktické výstavby (tj. z hlediska vztahu větných členů) stejné složení, pouze jádro výpovědi obsažené v odpovědi je v otázce zastoupeno tázacím slovem: Vrátil se někdo → Kdo se vrátil? Stalo se něco → Co se stalo? Odpověď, jak známo, může být redukována na jádro: Kdo přišel? — Petr. Co se stalo? — Nic.
[206]Tázací slovo, jemuž v odpovědi odpovídá jádro výpovědi (otázky typu Co se děje? Co děláš? viz s. …) a jímž je vždy jiný větný člen než slovesný přísudek, je jednoznačně jádrem doplňovací otázky. To přiznává zčásti i F. Daneš, když v poznámce pod čarou píše: „tázací slovo můžeme pokládat za jádro výpovědi i bez intonačního zdůraznění pro jeho lexikální význam a vzhledem k souvislosti“ (NŘ 33, s. 67). Toto jádro je dostatečně formálně vyznačeno podobou tázacího zájmena. Zpravidla se klade na první místo věty; souhlasím s M. Greplem, že je tomu tak proto, „že z hlediska modální výstavby má tázací slovo funkci obsahové částice, tj. signalizuje … modální charakter věty“ (cit. práce, s. 41). Jestliže se tedy vlastní jádro otázky zcela automaticky dostává na začátek věty a v expresívně neutrální otázce není zpravidla intonačním centrem, neboť by tím způsobem bylo porušeno tíhnutí intonačního centra ke konci věty, a protože i doplňovací otázka expresívně nezabarvená musí mít intonační centrum, tj. musí obsahovat slovo, na němž je intonační centrum umístěno, stává se takovým slovem poslední přízvučné slovo věty. Že nelze považovat slovo s intonačním centrem otázky za její vlastní jádro (a to ani druhotné), jak soudí J. Mistrík, M. Grepl nebo F. Daneš, o tom svědčí např. kontext: Dnes odpoledne půjdu do kina. — Kam půjdeš potom? Potom je sice intonačním centrem, ale fakticky plní jen funkci odkazovacího slova vzhledem k předchozí větě. Podobně jistě není jádrem otázky sloveso, jestliže se matka zeptá dítěte, které si něco přineslo domů: Kdo ti to dal? nebo Odkud / Od koho to máš?, neboť jde jen a jen o zjištění pramene věci.
4.2. Doplňovací otázka vzniká tak, že se místo toho větného členu, jehož konkrétní lexikální obsazení je mluvčímu neznámé, dosadí tázací slovo syntakticky ekvivalentní onomu větnému členu: Přišel někdo → Kdo přišel? To se stalo někde → Kde se to stalo? atd.[12] Tázací slovo se v citově nezabarvené otázce automaticky přesouvá na první místo věty a jak bylo řečeno, není intonačním centrem. Tázací slovo se objevuje také tehdy, jestliže se mluvčí táže na jemu neznámý děj. V tomto případě slouží jako otázka zájmeno co a sloveso dělat, dít se, stát se, případně i některá jiná slovesa: Co budeš dělat večer? Co dělá tvůj zub? Co se ti stalo? Co se děje? Jsou to slovesa s nejobecnějším významem činnostním a spolu se zájmenem [207]tvoří jistou syntakticko-lexikální jednotku,[13] avšak otázka je formulována tak, jako by šlo o zjištění předmětu nějaké činnosti (Děláš něco → Co děláš?) nebo jejího podmětu (Děje se něco → Co se děje?). I v tázacích větách tohoto druhu, tj. v otázkách na sám děj, je intonační centrum umístěno zpravidla na posledním slově (bez ohledu na jeho syntaktickou funkci), tázací zájmeno pak stojí na začátku.
Pořadí větných členů v doplňovací otázce s tázacím slovem na začátku je zčásti dáno jejich syntaktickými funkcemi. Poslední slovo je intonačním centrem a jeho výběr z hlediska syntaktické funkce je podmíněn vztahem k tázacímu slovu a ke slovesu. Jestliže se např. tážeme po podmětu, tj. na začátku věty stojí Kdo, může stát na konci věty sloveso nebo jmenný přísudek, např. Kdo ti tu čokoládu dal? Kdy budeš s tou prací hotov?, může tam však stát také člen rozvíjející sloveso, tj. např. předmět: Kdo ti dal tu čokoládu? Významový rozdíl mezi touto otázkou a otázkou Ko ti tu čokoládu dal? se nemusí pociťovat, jsou to dvě možné podoby otázky k dítěti, které přišlo domů s čokoládou. Výběr slovesa nebo předmětu v koncové pozici však bývá omezen. Intonačním centrem je předmět, jestliže se staví do protikladu s jiným předmětem: Táta mi koupil zmrzlinu. — A kdo ti dal tu čokoládu? Sloveso je naopak intonačním centrem tehdy, jestliže jeho předmět byl intonačním centrem v předchozí větě: Dostal jsem čokoládu. — A kdo ti tu čokoládu dal? (A od koho tu čokoládu máš?)
Podobná slovosledná omezení existují také tam, kde jádrem otázky je např. příslovečné určení. Otec se může ptát na návrat syna, jestliže nikdo jiný nebyl pryč, takto: Kdy se včera Frantík vrátil? / Kdy se včera vrátil Frantík? Sloveso se sice vyskytne na konci častěji, avšak druhá otázka není vyloučena. Jestliže však jde o zjištění doby návratu osoby, uvedené po době návratu jiné osoby, je postavení podmětu na konci pravidlem: Hanka se vrátila včera pozdě. — A kdy se vrátil Frantík? Naopak bývá intonačním centrem sloveso nebo rozvíjející člen, jestliže se doba konání děje zjišťuje po uvedení doby konání jiného děje stejnou osobou: Frantík odešel v pět. — A kdy (kluk) přišel? / A kdy dnes (kluk) přišel ze školy?
Slovosledná omezení nejsou dána tím, že intonační centrum je vlast[208]ním jádrem otázky. Jistá slovosledná volnost je možná u otázek začínajících dialog. Jestliže však otázka navazuje na předchozí kontext, je automaticky z postavení intonačního centra vyloučeno slovo, jež bylo tímto centrem v předchozí větě, nebo naopak se intonačním centrem stává slovo, stavěné do nějakého protikladu se slovem obdobných syntaktických funkcí v předchozí větě. Tyto problémy však vyžadují dalšího podrobného zkoumání, zejm. uspořádání členů mezi tázacím slovem na začátku věty a intonačním centrem na konci.
Tak např. se v doplňovacích otázkách uplatňuje zčásti pravidlo přenášející na začátek věty, tj. v tomto případě za tázací slovo, určitý tvar slovesný: Kdy bratr bude doma? → Kdy bude bratr doma? Lze v tom vidět obdobu přenášení slovesa na začátek věty v otázkách zjišťovacích, avšak také obdobu uspořádání větných členů v oznamovací větě s příslovečným určením na začátku, je-li intonačním centrem (a v tomto případě i vlastním jádrem sdělení) některý vedlejší větný člen: Dnes přijel otec z práce velmi pozdě. Dosti často se do postavení na začátku přenáší i sloveso, jež je nositelem intonačního centra: Kde ty věci máš? → Kde máš ty věci? Otázka má v tomto případě hovorovou podobu.
4.3. M. Grepl v citované práci uvádí, že tázací slovo může být v citově zabarvené otázce speciálně zdůrazněno, tj. stát se vlastním jádrem (nezdůrazněné tázací slovo považuje autor za prvek na periferii jádra), a s tímto důrazem může být přeneseno do koncového postavení: Řeknu mu to. — Kdy mu to řekneš? → Řekneš mu to kdy? (cit. práce, s. 42). V uvedeném příkladě sice věta se zdůrazněným tázacím slovem na začátku odpovídá významově větě se zdůrazněným tázacím slovem na konci, avšak nemusí tomu tak být vždy. Častěji je věta se zdůrazněným tázacím slovem na konci variantou otázky s nedůrazným tázacím slovem na začátku a otázka s důrazným tázacím slovem na začátku má jiný význam. Svědčí o tom možné obměny příkladu na s. …: Dnes odpoledne půjdu do kina. — Kam půjdeš potom? — s intonačním centrem na potom. Tuto větu lze slovosledně obměnit: Potom půjdeš kam?, ale je vyloučeno Kam půjdeš potom?, stojí-li otázka v takovém kontextu, jako je tomu v našem případě. Kam půjdeš potom? může stát v kontextu, v němž má tato tázací věta platnost ověřovací, mluvčí si např. ověřuje něco, čemu nerozuměl apod. V tomto případě nelze podle mého názoru hovořit o citovém zabarvení otázky (viz Grepl, cit. práce, s. 81), třebaže je využito intonačního schématu stejného jako u doplňovacích otázek [209]skutečně citově zabarvených, vyjadřujících např. podiv mluvčího. Tato otázka může však vyjadřovat podiv nebo nedůvěru mluvčího a v tomto případě lze hovořit o jejím citovém zabarvení. Doplňovací otázka ověřovací a doplňovací otázka citově zabarvená se od sebe liší zdůrazněnou antikadencí.
Ověřovací otázka doplňovací s intonačním centrem na tázacím slově na začátku může být obměněna slovosledně, tj. tázací slovo může být umístěno na konci: Kam půjdeš potom? → Potom půjdeš kam? Varianta s intonačním centrem na tázacím slově na konci může mít tedy dva významy. Může jít o prostou doplňovací otázku a o doplňovací otázku ověřovací, které se od sebe liší intonačně. Otázka prostě doplňovací s tázacím slovem na začátku i na konci má normální klesavou kadenci (Kam půjdeš potom? / Potom půjdeš kam?), kdežto doplňovací otázka ověřovací s intonačním centrem na tázacím slově na začátku nebo na konci je charakterizována antikadencí.[14]
Doplňovací otázka prostá (neověřovací) může mít rovněž intonační centrum na tázacím slově na začátku věty, jako je tomu v uvedeném příkladu Greplově: Řeknu mu to. — Kdy mu to řekneš? nebo Danešově: Chystáme se jet do Prahy. — Kdy tam pojedete? (I v uvedených větách ovšem může být intonačním centrem sloveso: (A) kdy mu to řekneš? / (A) kdy tam pojedete?) Zachovává se intonační schéma s klesavou kadencí, pokles ovšem nastává hned po prvním slově. Tato varianta je ve srovnání s počátečním nedůrazným tázacím slovem jen zčásti expresívní, upozorňuje adresáta otázky, že mluvčího zajímá odpověď co nejstručnější, redukovaná prakticky na jádro otázky. Otázky s přízvučným tázacím slovem na začátku působí dojmem otázek výslechových, kdy jde postupně o zjištění jednotlivých okolností téhož děje: Kde se to stalo? Kdy se to stalo? apod. Důležité je, že otázka doplňovací prostá s intonačním centrem na tázacím slově na začátku zpravidla nezačíná v češtině[15] dialog týkající se události ještě nevzpomínané, např. Kam pojedete letos na dovolenou?, Kde sis roztrhl (ty) kalhoty? atd. Intonační centrum se v podobných případech koncentruje převážně na posledním slově.
4.4. M. Grepl uvádí na dotvrzení toho, že intonační centrum je také vlastním jádrem otázky, možnost jeho přenesení do postavení na začátku věty: A kdy napíšeš ten dopis? → A ten dopis kdy na[210]píšeš? (s. 93). Avšak už sám fakt, že mluvčí užil spojení ten dopis, svědčí o tom, že nejde o předmět v rámci dané promluvy nový. Otázka tohoto druhu se může objevit např. v kontextu, v němž se už o psaní dopisu mluvilo, pak se hovořilo o něčem jiném a mluvčí znovu navazuje na rozhovor, který předcházel, tj. připomíná adresátovi neúplnost informace, týkající se v daném případě dopisu.[16] Ještě více vyžaduje takovýto širší kontext citová otázka se zdůrazněným netázacím slovem na začátku. Varianta s intonačním centrem na konci ovšem nemusí stát pouze v uvedeném širším kontextu, viz např. výše citovanou otázku dítěti, které přineslo domů čokoládu: Kdo ti dal tu čokoládu? Pro oba účastníky promluvy je v tomto případě čokoláda evidentním faktem a lze o ní hovořit jako o předmětu známém ze situace, třebaže uváděném poprvé.
5. Poznámky o aktuálním členění tázacích vět můžeme uzavřít takto: Rozlišování východiska a jádra výpovědi např. u oznamovacích vět a východiska a jádra otázky se zcela nekryje. Jestliže u oznamovacích vět můžeme zpravidla vyčlenit část tvořící východisko a část tvořící jádro výpovědi, u tzv. zjišťovacích otázek je jádrem otázky pouze kladná nebo záporná modalita (kladný nebo záporný tvar) slovesa, a to i v těch případech, kdy se intonační centrum koncentruje na jiném členu, než je určitý tvar slovesný. U tzv. otázek doplňovacích pak je jádrem otázky tázací slovo, a to bez ohledu na to, je-li současně intonačním centrem.
[1] Nejvíce pozornosti věnoval tázacím větám F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1949, § 571—575 a 585.
[2] K pojmu „intonační centrum“ viz F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 27n.
[3] Na to poukázal výstižně V. Mathesius, Řeč a sloh, Čs. spisovatel, edice Otázky a názory, 61, Praha 1966, s. 55; přetisk ze sb. Čtení o jazyce a poezii, 1942.
[4] Viz Intonace a věta ve spisovné češtině, s. 63.
[5] Viz Trávníčkovo konstatování, že zjišťovací otázky začínají v češtině zpravidla určitým tvarem slovesným, mimo stálé příklonky, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 301.
[6] O tom, že mezi otázkou Je tatínek doma? a Je doma tatínek? není významový rozdíl, tj. že jde pouze o kladnou nebo zápornou modalitu věty, svědčí paralelní otázky v ruštině. Uvedeným českým otázkám odpovídá v ruštině pouze otázka Otec doma?, resp. Doma li otec?, a podobně např. otázkám Tatínek se už vrátil? / Vrátil se už tatínek? odpovídá Papa uže vernulsja? / Vernulsja li uže papa? Intonační centrum zjišťovací otázky celkové je tedy v ruštině koncentrováno na slovese, kdežto v češtině se slovesem nutně spojeno není.
[7] V. Mathesius, Řeč a sloh, s. 54—55.
[8] Mluvnice spisovné češtiny II, s. 274.
[9] Slovosled a vetosled v slovenčine, Bratislava 1966, s. 97—98.
[10] Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi, Brno 1967, s. 41.
[11] Viz Intonace otázky, NŘ 33, 1949, s. 66—67; viz též Intonace a věta ve spisovné češtině, s. 81—82.
[12] K transformačnímu výkladu doplňovacích otázek v ruštině viz A. V. Isačenko, O sintaksičeskoj prirode mestoimenij, sb. Problemy sovremennoj filologii, Moskva 1965, s. 163.
[13] Zájmeno a takovéto sloveso jsou někdy považovány za „zájmenné sloveso“, viz např. M. V. Fedorova, Leksiko-grammatičeskije očerki po istorii russkich mestoimenij, Voronež 1965, 177n. — O vztahu zájmena a slovesa v otázce viz též F. Daneš, Typy tematických posloupností v textu, SaS 29, 1968, s. 129.
[14] K možnému využití antikadence v doplňovacích otázkách viz F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, s. 110.
[15] V ruštině toto omezení, zdá se, neplatí.
[16] Je to příklad obkročné vazby, o níž v souvislosti s dialogem hovoří C. Bosák — I. Camutaliová, K výstavbě dialogu, SaS 28, 1967, s. 243.
Naše řeč, volume 51 (1968), issue 4, pp. 200-210
Previous Karel Horálek: Příbuzenství češtiny a slovenštiny
Next František Hladiš: K slovnědruhovému a stylovému uplatnění výrazu tak v mluvených projevech
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1