Časopis Naše řeč
en cz

Studie o vztahu mezi jazykem a technikou

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ustalování, systémové uspořádávání a dotváření odborného názvosloví se v české jazykovědě tradičně chápe jako součást péče o kulturu spisovného jazyka. Teoretickým otázkám propracovávání a normování terminologie věnoval pozornost hlavně Bohuslav Havránek[1] a jeho zásady uplatňovali a dosud uplatňují v praxi lingvisté podílející se na činnosti různých názvoslovných komisí. Řada dílčích teoretických studií s názvoslovnou tematikou byla publikována v pěti ročnících Československého terminologického časopisu v letech 1962—1966. V poválečných letech, kdy bylo znovu umožněno navázat i v oblasti terminologie mezinárodní vědeckou spolupráci a kdy se zvýšily snahy Mezinárodní terminologické komise ISO/TC 37 o mezinárodní koordinaci technické terminologie, zvyšuje se i v dalších evropských zemích zájem lingvistů o terminologickou problematiku. Bude tedy jistě užitečné konfrontovat jejich názory s teoretickými východisky pražské lingvistické školy. K této konfrontaci má přispět také informace o práci zapadoněmeckého germanisty Heinze Ischreyta. Jeho Studie o vztahu mezi jazykem a technikou[2] vyšly jako IV. svazek edice Sprache und Gemeinschaft (Jazyk a společnost) péčí Společnosti pro pěstování německého jazyka. Vědeckým redaktorem publikace je Leo Weisgerber. Studie jsou rozvrženy do čtyř oddílů (Úvod, Objasnění jevu, Terminologické normy, Některé důsledky terminologického normování) a v knize se uvádí rozsáhlá bibliografie. Z ní vyplývá, že v NSR věnují problematice normování odborného názvosloví pozornost spíše techničtí specialisté než jazykovědci.

Autor je dobře informován o pracích sovětských terminologů, zejména o činnosti moskevského Výboru pro vědeckou technickou terminologii a o práci mezinárodní terminologické komise ISO/TC 37, zčásti o činnosti britského normalizačního výboru a také o existenci bývalé Československé ústřední terminologické komise. Okolnosti, že necituje speciální terminologické studie francouzské, anglické nebo americké, svědčí o tom, že se [172]v těchto zemích nevěnuje otázkám vytváření, uspořádávání a normalizace odborného názvosloví taková pozornost jako v NSR, kde byly v posledních letech i na jazykových katedrách vysokých škol zadávány disertační práce s touto tematikou.[3]

Ischreytova studie není zaměřena jen na strukturní popis současné německé terminologie z oblasti techniky, ale k celému komplexu otázek souvisících s normováním technického jazyka a s hranicemi a možnostmi normování vůbec.

Pokud jde o problematiku teorie spisovného jazyka, zjišťujeme, že s pracemi pražské lingvistické školy se autor neseznámil. V některých svých závěrech dospívá sice k formulacím, které se značně přibližují našim současným představám o jazykové kultuře, ale právě tam, kde se mu nedostává argumentů k vysvětlení takových jevů, jako je např. zjištěná odlišnost různých vrstev odborného jazyka (Ischreyt mluví o jazyce vědeckém, jazyce dílen a jazyce prodavačů), bylo by vhodné uplatnit funkční hledisko. Vždyť různá míra dorozumívací, expresívní a výzvové funkce ovlivňuje při odborném vyjadřování nejen výběr prostředků existujících, ale i způsoby tvoření jazykových prostředků nových.

V úvodní části se autor pokouší konfrontováním a kritickým hodnocením různých definic normy vymezit základní pojmy a stanovit základní problematiku. Zjišťuje, že norma, ovlivňující lidskou činnost v opakujících se situacích a určovaná praxí, konvencí nebo kodifikací, se vyvíjí v závislosti na rozvoji lidské kultury a že normování tvoří nezbytnou součást jakékoli sociální organizace. Stupeň závaznosti normy ovšem závisí na sankcích, které za normou stojí, a proto i v oblasti technického dorozumívání má daleko větší naději na úspěch terminologická norma institucionální než pouhá doporučení různých inženýrských svazů. Naproti tomu však autor upozorňuje na nebezpečí přílišné šíře, detailnosti normy. Ta by totiž mohla technický rozvoj brzdit. V tomto případě má ovšem autor na mysli spíš normování věcné než jazykové. Je však přesvědčen, že každá institucionální norma bude vždy usilovat o obecnou závaznost. Jedním z důležitých společných rysů jazykového a technického normování je snaha sladit požadavek vývojové pružnosti s požadavkem stability. Nutný kompromis mezi těmito protichůdnými tendencemi se autor snažil postihnout výrokem Waldemara Hellmicha:[4] „Normování je chybné tam, kde řád ubíjí svobodu, a nutné [173]tam, kde se svoboda chce řádu vymknout.“ My bychom v této souvislosti mohli ocitovat Mathesiův požadavek pružné stability.[5]

Pokud jde o vztah mezi normováním věcí a normováním názvů, uvádí autor příklady, jak uspořádávání terminologie někdy přispělo i k normování pojmenovávaných předmětů (např. nýtů nebo slitin mědi). Ale běžná terminologická praxe ukazuje, že většinou bývá postup právě opačný.

V části zaměřené k možnostem a hranicím normování jazyka se Ischreyt zabývá hlavně názory západoněmeckého lingvisty Leo Weisgerbera a rakouského technika-terminologa Eugena Wüstera. Weisgerber klade ve svých pracích snahy o normování terminologie do souvislosti s osvícenským chápáním jazyka jako nástroje dorozumění. Soudí, že právě toto pojetí vedlo Leibnize ke snahám o vytvoření logického, pravidelného, regulovaného jazyka. Ischreyt připouští, že technikové informační přesnosti přirozeného jazyka příliš nedůvěřují, ale současně si uvědomuje, že jejich snahy o sdělovací exaktnost budou vždycky omezovány působením jazyka historicky vzniklého. V pracích Eugena Wüstera se sice kladou na jazyk i požadavky estetické, ale i jemu jde v první řadě o hlediska funkční. Vždyť kritérium pro posuzování technického jazyka vidí Wüster právě v poměru mezi jeho „výkonem“ (vyjadřovací přesností) a „spotřebou energie uživatelů“ (pohodlností v užívání). Ischreyt pak konstatuje, že dnes se už na radikální revizi přirozených jazyků rezignuje a že snaha o vytvoření takového jazyka, který by neobsahoval jiné složky než informační, je fikce. Vždyť i v definicích termínů se užívá přirozeného jazyka, a vystupují v nich tedy pojmenování, jejichž význam nebyl přesně stanoven, takže žádnou verbální definicí nelze dosáhnout absolutní významové jednoznačnosti termínu. Mohli bychom snad ještě dodat, že ani dosavadní jazykové vyjadřování syntaktických vztahů požadovanou absolutní jednoznačnost neumožňuje.

Elfriede Beierová ve své disertační práci (cit. v pozn. 3) poukázala na to, že uživatelé jazyka se spoléhají na tzv. vedení zvukem řeči, že jsou ovlivňováni doslovným významem termínu, jeho „vnitřní formou“. Upozornila na nebezpečí pocházející z napětí mezi tradičním obsahem pojmenování a jeho normovanou definicí. Varuje tedy před termíny s falešnou, zavádějící motivací a Ischreyt toto stanovisko plně přijímá.

Pokud jde o členění technického jazyka do různých dílčích systémů, uvádí Ischreyt jednak možnost diferenciace podle jednotlivých technických disciplín, jednak podle sociální struktury uživatelů. Podle tohoto kritéria rozeznává jazyk vědecký, jazyk dílen a jazyk prodavačů. Upozorňuje však na to, že naše poznatky o technickém jazyce se dnes převážně opírají jen o analýzu psaných textů, v nichž ovšem převládá terminologie vědecká. [174]Současně je si vědom, že názvy z dílenské řeči se mísí s názvy vědeckými a obchodními nejen v mluvených projevech techniků, ale nezřídka i v názvoslovných normách. Walter Gerlach ve stati Physik und Sprache (Fyzika a jazyk) sice předpokládá, že nejprve vznikají dílenská, zpravidla metaforická pojmenování a teprve později systémově tvořené názvy. Ale podle našich zkušeností to nelze tvrdit obecně, protože mnohé názvy strojů a součástí dnes vznikají už při projektování a konstrukci technických zařízení a ostatně ani v této sféře není přenášení významu ojedinělým pojmenovavacím postupem.

Podle terminologie Helmuta Bückendorfa (cit. v pozn. 3) liší Ischreyt dva druhy terminologických metafor: „nutné“, které nemají exaktní ekvivalent, a „luxusní“, vzniklé jako synonyma k popisným názvům vědeckým (tedy v naší terminologii názvy slangové). Ischreyt si na slangových názvech cení hlavně to, že jsou projevem jazykové tvořivosti, že jsou humorné a schopné vyjádřit jemné významové odstíny. Ve shodě s názory Weisgerberovými pak mluví o tom, že vlastně s postupným zvědečťováním dílenské řeči dochází k jejímu odlidšťování, jako prý ostatně celý proces specializace vede k dehumanizaci.

V závěru prvního dílu vyjadřuje tedy Ischreyt přesvědčení, že každá terminologie, hlavně pak ta, která pojmenovává reálné předměty, se musí nutně tvořit na bázi přirozeného jazyka, že zpřesnění pojmů lze dosáhnout jen dílčími korekturami slov z běžného jazyka, že není třeba usilovat o absolutní jednoznačnost, ale jen o jednoznačnost vzhledem k určité komunikační situaci. To jsou všechno zjištění u nás běžně známá a v terminologické praxi obecně aplikovaná.

Druhý oddíl začíná Ischreyt pokusem o rozlišení pojmů-termínů terminologie a nomenklatura. O těchto pojmech se v terminologické literatuře vedou spory už řadu let. Zdá se však, že tento problém není pro vlastní terminologickou práci příliš podstatný. Ischreyt vychází z pojetí A. A. Reformatského, který spojuje terminologii s pojmovým systémem vědy, zatímco o nomenklatuře prohlašuje, že jen značkově pojmenovává, „etiketizuje“ konkrétní předměty z oblasti zkoumání různých oborů. Podle tohoto pojetí by tedy větší část technické terminologie byla vlastně nomenklaturou. Ale podle našeho mínění je toto rozlišení víc než problematické. Jsou obory, kde se vrstva nomenklaturní od terminologické svou formální strukturou odlišuje zřetelně (např. botanika, zoologie, mineralogie, chemie, anatomie), a tam má praktický význam tyto dvě vrstvy rozlišovat. Ale i v nomenklaturách některých oborů se konvencí nebo kodifikací stanoví způsob tvoření názvů pro nové objekty daných systémů. Tato závaznost může jít až tak daleko, že známe-li místo objektu v systému, vyplyne z nomenklaturních pravidel i jeho přesné systémové pojmenování (např. v nomenklatuře chemických sloučenin jejich strukturní názvy). Technické názvosloví nelze [175]dobře počítat k nomenklatuře také proto, že převaha motivovaných pojmenování je velmi markantní, takže by sotva šlo mluvit o názvech-etiketách.

Ischreyt rozlišuje dvojí druh normy, „konvenční“ (Verkehrsnorm) a „instituční“ (Institutionsnorm). Z definice vyplývá, že toto rozlišení se přibližně kryje s naším pojetím normy a kodifikace. Pro terminologickou praxi je důležité jeho zjištění, že čím více se institučně normovaný výraz liší formou nebo obsahem od výrazu tradičně užívaného, tím tvrdších sankcí je zapotřebí, aby se prosadil. Toto konstatování souvisí s požadavkem ISO/ TC 37, aby se bez dostatečného důvodu neměnily termíny ustálené.

Poněkud stručně a ne dost soustavně podává autor přehled snah o normalizaci terminologie ve Velké Británii, ve Spojených státech amerických, v Německu a v Sovětském svazu i přehled úsilí o vytvoření terminologických institucí mezinárodních. Zdá se však, že zejména v mezinárodním měřítku dosažené výsledky těchto institucí vynaloženému úsilí dosud neodpovídají.

Zvláštní kapitolu věnuje Ischreyt pravopisné kodifikaci termínů. Na příkladu vývoje německé pravopisné kodifikace ukazuje, že každé rozšíření působnosti kodifikace (např. územní rozšíření závaznosti Dudenova pravopisného slovníku) znamená současně i její znepružnění. Pro nás je zajímavé, že i německá ortografie má podobné potíže např. s dubletním psaním přejatých slov, jaké se objevují i v našich Pravidlech českého pravopisu. Ischreyt zdůrazňuje, že kodifikující instituce by měla objektivně zjistit postoje uživatelů k úpravám a s výsledky těchto průzkumů počítat. Vcelku však doporučuje ve shodě s naším stanoviskem pravopisnou problematiku příliš nepřeceňovat.

Pokud jde o mezinárodní koordinaci terminologie, upozorňuje Ischreyt na potíže při koordinaci pojmů, pramenící jednak v rozdílnostech kulturního vývoje v širokém slova smyslu, jednak v tom, že nelze apriorně určit všechny vztahy mezi pojmy. Ovšem na druhé straně zjišťuje, že se dnes vývoj kultury v mnoha státech začíná sbližovat, takže naděje na úspěch v koordinaci terminologie mohou být reálné.

Dále se autor zabývá problematikou vztahu mezi termínem a slovem. Slovo z běžné slovní zásoby lze definicí a zařazením do terminologického pole změnit v termín, ale potíže bude prý vždy působit význam tohoto slova před normalizací. Mohli bychom se tedy ptát, zda se má při tvoření terminologie dávat přednost tvoření nových pojmenování před terminologizací slov z běžného jazyka. Odpověď by nebyla snadná a v této publikaci ji také nenajdeme. Zato však autor konstatuje, že většina nových slovních základů přichází dnes do jazyka z vrstvy nomenklaturních názvů a že fluktuace mezi neodbornými pojmenováními a termíny, tj. terminologizace slov běžné slovní zásoby a determinologizace názvů, je jedním z nejmarkantnějších rysů současného jazyka.

[176]Pozornost věnuje autor i problematice definování významu slov. Uvádí přehled různých typů definic a hlavní potíž spatřuje v určování podstatných znaků pojmenovávaného pojmu. Domnívá se, že zkoumání této problematiky by mělo být jedním z podstatných úkolů terminologie jakožto samostatné vědní disciplíny.

Třetí oddíl Ischreytovy studie je věnován činnosti normujících institucí a formálně strukturní analýze souboru termínů vydaných v západoněmeckých názvoslovných normách. Rozvinutí terminologické činnosti dělí autor do tří etap:

1. normování zásad pro uspořádání terminologie a vytváření norem,

2. stanovení metod terminologické práce na základě zkušeností z terminologické praxe,

3. centralizování a institucionalizování normalizační činnosti.

Důsledně však odlišuje dvojí kvalitativně rozdílnou činnost: vytváření pojmových systémů a jejich normalizaci.

Různí autoři kladou různé požadavky na formální vlastnosti termínů. Nejčastěji se vyslovují požadavky průzračnosti, jednoduchosti, zapamatovatelnosti, snadné výslovnosti, tzv. nosnosti (schopnosti odvozování) a systémovosti. Respektovat všechny tyto požadavky není však často možné, zvlášť když je nutno normalizovat i četné ustálené termíny vytvořené spontánně, bez ohledu na systém.

Při rozboru formální struktury souboru normovaných technických termínů (18 000 pojmů z různých norem, 11 500 různých forem termínů) nejprve autor zjišťuje, z kolika „elementů“, tj. významových prvků (tyto prvky však nemusí být totožné s morfémy, srov. např. prvek „verschluss“) se jednotlivé termíny skládají: 15 % termínů obsahuje jen jeden prvek, 52 % termínů je složeno ze dvou prvků, 28 % ze tří prvků, 5 % ze čtyř a více prvků. Pokud jde o frekvenci slovních druhů v souboru, mají naprostou převahu podstatná a přídavná jména, zcela chybějí zájmena a citoslovce, slovesné prvky se vyskytují hlavně ve zpřídavnělých příčestích a je jich 16 %. Poměrně často se vyskytují číslovky, přídavná jména se však jako samostatná hesla v normách neuvádějí.

Z pojmenovávacích postupů převládá samozřejmě skládání slov, méně časté je odvozování, tvoření sousloví, přejímání slov, přenášení významu a zkracování. Autor konstatuje odpor normalizátorů proti obtížně vyslovitelným cizím a umělým slovům (hard words) a proti zkratkám. Ovšem zkratkové prvky pronikají tam, kde by složené slovo obsahující plně vyjádřené složky pojmenování bylo příliš těžkopádné. Technická terminologie se také dnes vyhýbá názvům obsahujícím osobní vlastní jména. Z vrstvy dílenské řeči pronikají do norem hlavně názvy činností, většinou už zcela stabilizované.

S politováním autor konstatuje, že není objektivně zjištěno, s jakým úspěchem se normalizované terminologie užívá v běžné praxi. Uvědomuje [177]si však, že čím méně sankčních prostředků podporuje prosazení nového termínu, tím více výhod musí dorozumívací praxi přinášet jeho jazyková forma. Zvlášť těžko se dosahuje úspěchu v tom případě, kdy se normuje takový význam termínu, který se nějak liší od významu slova ustáleného v neodborném vyjadřování.

V poslední kapitole se autor zabývá otázkou, do jaké míry lze normování terminologie pokládat za součást jazykového řízení (Sprachlenkung), tj. řízení jazyka a řízení lidí prostřednictvím jazyka. Problém ovlivňování lidí pomocí jazyka je jistě velmi složitý. Často bylo poukazováno zejména na to, jak si lidé zvyknou myslit v pojmech určité ideologie, ale i na to, jak se brání proti jazykovému ovlivňování užíváním pojmenování starších. Ale i teorie propagandy dnes už počítá s tím, že terminologie vytvářená jen pro zastírání pravého stavu věcí může působit právě z hlediska ovlivňování názorů velmi negativně.

Při normování technické terminologie se ovšem, jak tvrdí Lutz Mackensen,[6] na rozdíl od propagandy nechce nic sugerovat, jde jen o to, aby se zabránilo nedorozumění. Ischreyt však v těchto dvou sférách jazykového řízení nevidí rozdíl zásadní, nýbrž jen rozdíl ve stupni ovlivňování.

Pokud jde o vztah mezi normalizací terminologie a péčí o jazykovou kulturu, dospívá Ischreyt k požadavku, aby i terminologické normování postupovalo ve směru jazykového vývoje, aby vycházelo z poznání zákonitostí změn probíhajících v jazyce a aby respektovalo vývojové tendence. V normalizaci technické terminologie lze ovšem spatřovat i aspekt jazykově politický. Ischreyt konstatuje, že např. sovětské názvoslovné normy do značné míry ovlivnily strukturu slovní zásoby ázerbájdžánštiny, gruzínštiny, litevštiny a dalších jazyků, a i snahám Československé ústřední terminologické komise připisuje funkci integrační. Jeho informace o této komisi se ovšem opírají jen o článek z denního tisku, s vlastním programem této komise, který byl publikován v Československém terminologickém časopise,[7] se neseznámil, a tak dochází ke zkreslujícím závěrům.

Vcelku je autorovo stanovisko k terminologickým normám a k normalizační činnosti vůbec kladné. Uvědomuje si úskalí i hranice této činnosti, ale schůdnou cestu vidí jednak v institucionalizaci normování, jednak v dodržování terminologických zásad. Ischreytova studie uvádí sice výsledky několika výzkumných prací, ale vesměs jde o výzkumy dílčí problematiky s poměrně malým dosahem pro zpřesnění zásad a zlepšení organizace terminologické činnosti. Ale některé podněty, která studie přináší, mohou být pro další teoretický výzkum terminologické vrstvy slovní zásoby i problematiky odborného stylu jistě užitečné.


[1] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, 32—84; Terminologie, hesla v OSNND VI/1, Praha 1943, nově v souboru Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, 30—59 a 81—84.

[2] Heinz Ischreyt, Studien zum Verhältnis von Sprache und Technik, Düsseldorf 1965.

[3] Helmuth Bückendorf, Metaphorik in modernen technischen Bezeichnungen des Englischen (Metaforika v moderních technických názvech v angličtině), Diss, Köln 1959; Elfriede Beierová, Wege und Grenzen der Sprachnormung in der Technik (Cesty a hranice jazykového normování v technice), Diss, Bonn 1960.

[4] W. Hellmich, Vom Sinn der Normung (O smyslu normování) Zeitschrift des Vereines deutscher Ingenieure 87, 1943, s. 67.

[5] V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 14—31; srov. i knižní soubor Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 415n.

[6] Lutz Mackensen, Sprachprobleme in und aus der Technik (Jazykové problémy v technice a z techniky), Hessische Blätter für Volksbildung 1958, s. 150.

[7] Srov. J. Bělič, Za upevňování kontaktu mezi češtinou a slovenštinou na poli terminologie, ČSTČ 1, 1962, 1—6.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 3, s. 171-177

Předchozí Slavomír Utěšený: Hanáčtina v dopisech bavorského sedláka? (Nad novým překladem z Ludwiga Thomy)

Následující Jaroslav Kuchař: K nastávajícímu sjezdu slavistů v Praze

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1