Hanáčtina v dopisech bavorského sedláka? (Nad novým překladem z Ludwiga Thomy)

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[*]Jako 371. svazek edice Světová četba vyšlo r. 1966 v překladu Jaroslava Homoly mistrovské Thomovo dílko „Dopisy poslance bavorského zemského sněmu“ (ironii originálního nadpisu „Briefwechsel eines bayrischen Landtagsabgeordneten“, tedy „Korespondence atd.“, překlad setřel). Překladatel měl před sebou nesnadnou úlohu, jak transponovat do kontextu české literatury dopisy bodrého sedláka Josefa Filsera, který se koncem minulého století z dopuštění osudu octl až v mnichovském „padlamendě“ — formálně proto, aby hájil zájmy svých bohabojných voličů, fakticky však jen jako kývací panák klerikální politické mašinérie. O tom, jak si přitom vede a jak tráví svůj volný čas, se dovídáme z dopisů, které posílá své ženě Maryši, kamarádovi poštmistrovi a ještě několika dalším osobám — bez významu nejsou ani jejich odpovědi.

Náš hrdina, „milé“ Josef Filser, který se dovede sotva bez chyby podepsat, je zároveň se svými korespondenčními partnery, mezi nimiž zaujímá zvláštní místo Crescencia de S., dámička z mnichovského polosvěta, představen grafickou a stylistickou úpravou svých málo gramotných listů tak neodolatelně a bezprostředně, že každý pokus o překlad, který by se nesnažil vyjádřit všechny tyto prvky jazykové stylizace, by nutně zůstal originálu dlužen hlavní umělecký účin. Mají-li, jak uvádí K. Horálek (Filosofie jazyka, Praha 1967, s. 170), „charakterizační prostředky v uměleckém díle svou speciální problematiku z hlediska překladatelského“, platí to o románu v dopisech dvojnásob. Jazykové vrstvy, které obrážejí soudobé společenské rozvrstvení, úroveň vzdělání apod., lze snad v krajním případě pominout při překládání epické prózy, kde nejsou složky jazykové výstavby tak zdůrazněny; je-li však veškerou textovou náplní díla přímá řeč jednajících osob, jako je tomu v dramatě, nebo její složitý odraz, s jakým se setkáváme v románové korespondenci, nelze tyto literární „jazyky“ za žádnou cenu ochuzovat o jejich vrstevné zařazení a rozpětí.

Pro vyjádření neuměle stylizovaného psaného projevu, který se v našem případě opírá v originále o bavorské nářečí jakožto vlastně jediný jazykový [166]útvar, jehož je hlavní fingovaný pisatel aktivně plně mocen, zvolil překladatel kompenzaci interdialektickou, polonářeční, a posloužil mu k tomu výrazný hanácký interdialekt z okolí Brna.[1] Proti této konkrétní volbě mohou být vznášeny námitky, možná i oprávněné v tom, že by se tu pro vystižení prostředí snad i více hodilo využití některého z výraznějších českých nářečí na druhé straně Šumavy.[2]

Našlo by se tu dále možná ještě i dnes dost námitek proti tomu, že taková nápadná transpozice do výrazně nářeční podoby falešně lokalizuje (Bavoráci přece nemluví hanácky!); s touto výtkou bychom však už tak docela nesouhlasili. Aniž bychom blíže rozváděli vývoj dosavadních názorů a praxe v tomto okruhu překládání,[3] vyjdeme rovnou z nejnovější formulace K. Horálka (cit. d. s. 107): „Často jde však umělci o to, aby nářečními prvky charakterizoval určitý kraj, a to se v překladu napodobit nedá. Nelze např. pomýšlet dobře na to, aby jihoruské nářeční prvky v Šolochovově románu Tichý Don byly nahrazovány v překladě do češtiny nějakým nářečím moravským.“ Tomuto tvrzení je možno dát plně za pravdu, pokud jde o jevy a vztahy z hlediska české skutečnosti zcela neznámé, o exotismy v nejširším slova smyslu. Jinak však soudíme, že se na takovou náhradu, zejména v rámci kulturní oblasti středoevropské, pomýšlet přece jenom dá, ba že to stojí i za to, o něco takového se při překládání pokoušet.

[167]Jde přece jen o překladovou konvenci: může-li se mluvit česky v nejrůznějších jazykových, kulturních a přírodních prostředích v překladech z veškeré světové literatury, mělo by to logicky platit i o souboru jazykových útvarů a prostředků, kterými čeština jako celek disponuje. A právě tak jako převádíme francouzský či anglický velkoměstský argot bez skrupulí do řeči pražského nebo brněnského podsvětí, máme vlastně právo a povinnost (nikoli ovšem vždy faktickou možnost či schopnost)[4] vystihnout nářeční úroveň, resp. krajové jazykové prvky originálu převodem třeba z dialektu Champagne do dialektu Polabí nebo z Bavor na střední Moravu. Přitom záleží hlavně na relativní rovnocennosti obou útvarů, a to jak co do jejich kulturního a přírodního prostředí, tak co do vztahu k příslušnému národnímu jazyku.[5] Zeměpis s tím nemá nic společného, i když pochopitelně silně interferuje — a projevuje se např. v úvahách o konkrétní volbě dialektu, do kterého se text přeloží (viz výše), pasívně pak ovšem hlavně u těch čtenářů překladu, kteří pocházejí přímo z okruhu zvoleného dialektu. Ať už se tu však bude čtenářská konkretizace jakkoli různit v závislosti na osobním i dobovém vkusu, zůstává faktem, že překladatel sám před dialektem v zásadě kapitulovat nemá. Zdá se ostatně, že v tomto směru se u nás vytváří i překladatelská i čtenářská tradice. Příznačné např. je, že se časem čtenáři smířili se Steinbeckovými Okii, kteří u nás v Procházkově překladu Hroznů hněvu mluví východočeským dialektem, přestože proti tomu bylo vzneseno hlavně po sovětské jazykovědné diskusi tolik námitek jménem [168]„národní specifičnosti“, především pokud jde o falešnou lokalizaci.[6] A stejně to platí např. i o Šolochovových „chochlech“, jejichž ukrajinština je vyjádřena slovensky (a kdyby tu i pro jihovelikoruské nářeční prvky byly hledány kompenzační ekvivalenty z repertoáru vlastních českých, nebo ještě spíše moravských nářečí, bylo by to tuším namístě). Z tohoto širšího zorného úhlu lze snad tedy říci, že i volba Homolova, předurčená ovšem v podstatě překladatelovým rodným nářečím, nebyla tak docela nevhodná.

V poznámce 5 jsme už naznačili, že by stálo za to zvážit, nakolik úspěšnému tlumočení děl s nářečními prvky napomáhá kulturní tradice. Hanáčtina po této stránce zaujímá zvlášť významné místo: v literatuře, zvláště humoristické, bylo hanáčtiny všech možných odstínů použito vícekrát — v originálu i překladu.[7] Připomeňme si po hanáckých operách 18. století a po plejádě obrozenských autorů dosahu spíše regionálního výslovně aspoň Mrštíky, Těsnohlídka, Zábranského, Čapka-Choda, Čapkova kapitána Vantocha — van Tocha a nejnověji třeba Uhdeho Krále-Vávru — z překladů sem patří zvlášť de Claesův Bělohřívek a Nebožtík farář Campens, převedený L. Faltovou do malohanáckého dialektu. Připočteme-li k tomu tradici populární dvojice „stréčka Křópala a Jozéfka Melhôbô“, je zřejmé, že hanácké dialekty sloužily a slouží komickému účinu — podobně jako dialekty bavorské — obzvlášť hojně, a že tedy volba našeho překladu se měla o co opřít.[8]

Kladného ocenění zaslouží dále i to, jak se Homola vyrovnal s různou úrovní pisatelů jednotlivých dopisů — zcela nářečního páru manželů Filserových, polonářečního poštmistra a rádoby městsky se vyjadřující mnichovské dámičky. V prvním případě se uplatňuje vedle řady jiných [169]znaků důsledné nářeční é, ó proti „vyššímu“ ej, ou. „To je teho poróčet jakó gdo má platit dáňku, ale viďelávat penize aby sa tá dáňka mohla zaplatit to každé neumi…“ (63). V dopisech poštmistrových je rovněž řada méně nápadných nářečních znaků, mj. také občasné é vedle spisovného ý (typ dobré den), ale důsledně jen jakoby nadnářeční ou: „milý zlatý, tyz mně napsal že to napíšeš mé staré o té féfce co s ňou byls kdesi až do rána…“ (76). A konečně vykutálená Mnichovanka píše v květnatých frázích bulvární literatury, poznamenaných zvlášť ubohou pravopisnou úrovní, asi takto: „Miláčku muj. Zda spomináš na ty chvíle, že jsme měli rande ve sklepě u Kindla a potom jzme byly u Doniesla … a tam plály naše žhavé srtce a tys mně oloupil o mou nevinosť“ (70).

Až na tuto výjimku vycházejí tedy naše dopisy ze základny jihozápadohanáckého interdialektu, tzn. že se v nich zpravidla nesetkáme s úzce lokálními nápadnými znaky této nářeční skupiny, nýbrž jen s méně výraznými obecněji rozšířenými znaky, které přežívají i v mladším oblastním úzu.[9] Posměšek na tradiční nářečí tohoto okruhu — „Hovázale hancekresta ho potynke ho hocha…“ by v interdialektu dopisů zněl: „Uvázali ancikrista u putýnky u ucha…“.

Zůstaneme-li zprvu dále jen u „domácí“ korespondence manželů Filserových, jsou tu v plné shodě obsahu i formy podány především písemné výlevy Marije či Maryši Filserové, charakterizované vedle přirozených rustikálních obratů jako tahneš ocáť, že je mě po tem prt, abich pré ho šak uš viš co (vše s. 38) též pěknou řádkou pravopisných chyb: „… že se Wagnerovy otelila tá jeho pynsgafská kráva ale to tele hneť scíplo a kuchařka sfáry si to vole uš tem psim sádlem natirá zustávajíc s pozdravem tvá…“ (výborně je tu postižena zvlášť nepřetržitá lavina takového prostoduchého zpravodajství). Podobně je to s poněkud povznesenějšími a pravopisnějšími projevy manželovými — srov. rádoby oficiální začátek „Zděluju ti že sem přijel v pořátku a že sem jel ve vlaku první střidó…“ (30). Hned vzápětí se tu však objevují důvěrné výlevy jako: „V té polityce si mužó promnězamně s nama dělat co chcó a my jich poslechnem, ale v tarokách to zas kmotr nekmotr z hrušky důle“ (31). Pokud však Filser píše oficiální poslanecké dopisy farářovi, děkanovi nebo učiteli, hned cítíme silný rozpor mezi obsahem a formou: „Aleluja! Chvalte pána [170]a pleséte! Svaty svaty svaty Pánbuch Sabaotch! Deo grátias… Veledustojné pane Rado zděluju vám, že zme fšeci pociťovali nesmirnó blaženosť…“ (48). Ještě rozkošněji se tento rozpor projevuje v myšlenkové a stylistické úrovni závěrečného „zepsáni polityckych mišlenek“, které psal náš „královské poslanec a parlamentni zástupce už na odpočinku“. Aspoň několik perel na ukázku: „Za prvni: Co jest náboženstvi. Náboženstvi jest to co má človjek aby ho bylo poznat od zviřat. Náboženstvi muže byt všelijaky ale to e leda k smichu protože to néni žádny pravy náboženstvi ale só to bludaři. Tož só třeba luteráni. Nebo só taky Turci a ti mužó mňet každé třeba tucet žen a to muže byt aji přijemná vjec ale je to chlipná nepravosť protože pravy náboženstvi dovoluje leda jednu a té bévá kolikrát dosť…“ (96).

Při celkové dobré, ba vynikající úrovni kompenzační stylizace v překladu, který se snaží po všech stránkách zachovávat významové i formální vztahy originálu, zůstává faktem, že místy originál plně vystižen není, ať už patrně záměrně (zmírňování obhroublých výrazů jako Milchzeug — to co je navrchu, Sauerei — nestydáctvo), ať už nedotažením: sem patří hlavně menší grafická rozkolísanost nežli u originálu. Takové kolísání jako Bresadent — bressadent — Bresident, haber — aber — awer, Oekonom — Ögonom překlad vhodně kompenzuje využitím nesprávné grafiky i—y, fonetickým zápisem znělostní neutralizace, zjednodušováním souhláskových skupin aj. — hlavně v kvantitě se však drží dost úzkostně nářeční normy, takže tu téměř nepozorujeme variabilitu ve skutečnosti tak příznačnou pro podobné projevy. Jistě se tak text lépe čte a možná, že by realistická stylizace takové rozkolísanosti vedla i k nesrozumitelnosti. Povážlivější je tu však nepatřičný rozpor mezi základními neznalostmi pisatelů, pokud jde o spisovnou grafiku, a mezi jejich téměř dokonalou reprodukcí nářečního, popř. interdialektického úzu (případy jakoby přesného fonetického zápisu typu seďél, rozumňéšiho, dovjeďel se). Tyto drobné nedostatky ovšem nemohou znehodnotit jinak dobrý překlad, kterým přibyl do našeho literárního i překladatelského kontextu nový příspěvek nářeční. Naštěstí se tak stalo po delší přestávce a už zase v takové dobové a vědecké situaci, že se snad Homolův Thoma a Bavorák Filser setkají s větším porozuměním než kdysi Steinbeckovi a Procházkovi Okiové.

---

[*] K stati, která vznikla jen jako okrajová úvaha k jednomu překladu, připojila redakce NŘ řadu připomínek a poukazů, které byly vtěleny hlavně do rozšířeného poznámkového aparátu. Celkový rozbor této problematiky bude ovšem muset být podán zvlášť.

[1] Tento interdialekt je velice blízký náznakové interdialektické stylizaci v dramatu Maryša, ve srovnání s ní je ovšem mnohem sytější, jak je to dáno už rozdílnými možnostmi obou žánrů. Proto pak také může epický Rok na vsi mít v dialozích čistý tradiční dialekt téhož prostředí, bez podstatnějšího omezení ze strany spisovné normy.

[2] V podstatě by tu pak šlo o zrcadlový obraz na druhé straně hranice, kde vládne obdobné kulturní prostředí, zato více nebo méně rozdílný jazyk. Po této stránce byl ve výhodné situaci starší překlad Hauptmannových Tkalců (z německého slezského nářečí do dialektu severovýchodních Čech, kde dodnes doklapávají poslední stavy) a podobná byla vlastně i po druhé světové válce situace překladu hornického románu A. Ścibora-Rylského Węgiel z Hornoslezské pánve, v němž M. Rusinský tlumočil polské regionalismy a profesionalismy do češtiny prvky hornické mluvy vycházející z ostravské laštiny (překlad vyšel v knižnici „Rod“ pod titulem Havíři z Anny Veroniky, Praha 1952). Naproti tomu české překlady obrázků Zuzky Zgurišky z myjavského Horňácka nejsou tak adekvátní, protože je nesouměřitelné postavení hlavních odpovídajících si příznakových útvarů originálu a překladu — okrajového kolonizačního dialektu kopanic a centrální obecné češtiny.

[3] Problémem překladu nářečních prvků se u nás dosud nikdo soustavně nezabýval. Máme tu jen poznámky V. Procházky k překládání Hroznů hněvu (Slovo a slovesnost 8, 1942, 18n.), dílčí postřehy B. Mathesia (J. Levý, České teorie překladu, Praha 1957, 664n.) a naposledy závěr stati E. Petrů, Problémy překladu Bezručova díla (Bezručiana 1967, Ostrava 133n) — Stanovisko Horálkovo, uváděné v dalším textu, je zevrubněji formulováno v Příspěvcích k teorii překladu (učební text vysokých škol), Praha 1966, 30n. Poznámky o užívání dialektismů v překladech (mj. i v překladu Hroznů hněvu) obsahuje studie B. Havránka O jazyce literárního díla a překladu z hlediska nové lingvistiky, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 218n.

[4] To ovšem platí i o uplatnění nářečních prvků v originální tvorbě. Záměr autorův se nemusí vždy plně vydařit, zvlášť když příslušné nářečí plně neovládá; srov. nezdar K. M. Čapka-Choda s hanáčtinou Floryše Vestyda v Antonínu Vondrejcovi. — Obecně se dá říci, že uplatnění regionálních prvků v překladu je dáno víc než čím jiným nářeční kompetencí překladatele. — Značně se zde rozcházejí „národní“ překladatelské tradice, zhruba asi stejně jako zvyklosti v literaturách, do nichž se překládá. Zatímco např. náš Zaorálek tlumočil archaizující a dialektické poetismy de Costerových Flanderských legend přímo s pastózním nánosem, vycházejí Bezručovy Slezské písně téměř ve všech překladech zcela ochuzené o kouzlo svých charakterizačních i poetizačních dialektismů, výrazně nářeční drama Maryša je tlumočeno spisovnou slovenštinou atd. Nářečí ovšem mohlo být někdy naopak užito i nadměrně. V Sládkově překladu Veselých paniček windsorských mluví farář Evans hanácky, v originále však nejde o nářečí, nýbrž o cizí prvky v angličtině (Saudek to přiměřeněji vystihl tím, že se jeho páterovi Velebovi plete do řeči němčina). Někdy má dialekt vnést do textu komický účin svou nesrozumitelností. V novém překladě Goldoniho Poprasku na laguně je postava užívající nářečí Benátčanům nepřístupného předvedena jako směšně nedokonale se vyjadřující koktal. V podobných případech, kdy jde spíš jen o okrajový kontrapunkt k ostatnímu textu, není ovšem konkrétní řešení překladu natolik závažné.

[5] Kromě Běličovy práce K otázce využívání nářečí v literatuře, Studie a práce linguistické 1, Praha 1953, 510—528, přináší řadu postřehů o „hrdinské“ chodštině, „písmácké“ východočeštině, „selsky furiantské“ jihočeštině, „dobromyslně flegmatické“ hanáčtině atd. zejména P. Eisner v Chrámu i tvrzi, Praha 1946, oddíl Jak s námi dovede, s. 335—388.

[6] Uvážíme-li však tradici severovýchodočeských nářečí v naší literatuře, kde kromě sociální struny Jiráskových a Raisových próz a dramat dominují především Děti čistého živého T. Novákové a Blouznivci našich hor A. Staška, je třeba přiznat, že překladatel nemohl volit líp. — Že tu jde o problém velmi živý, plyne už z toho, jak se dnes spontánně uplatňuje užití nespisovných prvků v literární tvorbě, s čímž souvisí i posun kritických měřítek. Po údobí socialistického realismu, jehož typotvorný schematizující kánon byl zároveň namířen víceméně i proti individualizaci jazyka (srov. J. Bělič, l. c., 521 aj.), zdůrazňuje se dnes bezprostřednost, autentičnost jazykového výrazu, a to především užíváním slangu v tzv. skazovém vyprávění; nářečí už ovšem mezitím ustoupilo úplně do pozadí. — V posledním vydání Hroznů hněvu V. Procházka své řešení znovu hájí.

[7] Původní hanácká tvorba je souborně zhodnocena v díle B. Slavíka Hanácké písemnictví, Olomouc 1940.

[8] Neobyčejně závažná je tu ta okolnost, že literární i kulturní tradici samorostlé bavorštiny a samolibých zápecnických Bavoráků právě velmi dobře odpovídá v naší sféře postavení hanáčtiny (srov. Havlíčkovo „Hanák — velké panák“). A to se pak zase ze všeho nejvíc týká právě bavoráčtiny Thomových humoresek a té hanáčtiny, s níž se setkáváme v tvorbě A. Zábranského (F. Červínka). Nejblíže tu má k Filserově figuře politizující hanácký sedlák Jóža Omasta ze Zábranského satiry Břehule čili poslední hastrman na Hané (Vyškov 1919).

[9] V. Žirmunskij ukázal v řadě prací z německé dialektologie, jak zákonitě probíhá nivelizace a vyrovnávání dialektů ve smíšených územích, městských oblastech ap. postupným ztrácením tzv. primárních (úzce lokálních) znaků, zatímco se na širších oblastech drží v polodialektech, ba i v běžném nenářečním hovoru znaky sekundární (charakteristické pro celé skupiny nářečí). Podobný proces se dá sledovat i u nářečních elementů v literatuře. Dobří autoři a překladatelé uplatňují předně znaky sekundární (srov. S. Utěšený, Maryša ve vývoji českého dramatu, Vlastivědný věstník moravský 11, 1965, 62—68); z hlediska širší srozumitelnosti vysvětluje tento úkaz J. Bělič, cit. čl., s. 521).

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 3, s. 165-170

Předchozí Milan Jelínek: Knížka s dobrými jazykovými radami žurnalistům

Následující Antonín Tejnor: Studie o vztahu mezi jazykem a technikou