Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek k poznání vývoje češtiny ve Slezsku

Stanislav Králík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je záslužným činem Socialistické akademie v Ostravě, že v redakci Ladislava Palase ze Slezského ústavu ČSAV v Opavě vydala v r. 1967 knížku Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku; v kraji, kde se nové společenské vztahy utvářejí tak prudce a jehož minulost byla nadto v důsledku složitého vývoje poznamenána nejednou jizvou, je třeba věnovat otázkám národního jazyka zvláštní pozornost. Autoři knížky, Alois Knop, Arnošt Lamprecht a Ladislav Palas, se tu pokusili pro potřebu pracovníků Socialistické akademie, pracovníků vlastivědných i celé veřejnosti vyložit historický vývoj a úlohu českého jazyka jako nositele kultury ve Slezsku, objasnit složitost tamních místních nářečí a seznámit čtenáře s historickými příčinami jejich dnešní struktury.

Knížka se skládá ze dvou částí. V první (Dějiny českého jazyka ve Slezsku) vykládají A. Knop a L. Palas na 39 stranách o počátcích historického procesu diferenciace češtiny a polštiny, dále o rozšíření kulturní podoby českého jazyka ve Slezsku do konce 16. stol., o jeho osudech po Bílé hoře, o dalším omezování jeho působnosti od 18. stol. a o stavu a uplatnění kulturní češtiny v Pruském Slezsku a v Rakousku po r. 1742; pak popisují jazykovou situaci v kraji po r. 1848 a konečně načrtávají obraz vývoje [107]spisovné češtiny v samostatném československém státě (po r. 1918), za německé okupace a po osvobození od r. 1945.

Autoři stáli před obtížným úkolem; vždyť v mnoha otázkách, které měli pro své čtenáře zodpovědět, nemá ani věda dosud zcela jasno. A tak byli nuceni, zvláště pokud jde o počátky dějin českého jazyka ve Slezsku, omezit se na víceméně kusá sdělení fakt už většinou známých z dosavadní literatury. — Problém je vskutku velmi složitý. Ve Slezsku se střetávaly už v době raně historické zájmy tamějších předfeudálních mocenských útvarů; hranice mezi jazykovými oblastmi vzniklými tímto procesem, jak je obrážejí nejstarší jazykové jevy, v nichž se slezská nářečí shodují s ostatními nářečími českého jazyka nebo se od nich liší, nebyly ovšem ještě hranicemi mezi jazykovou skupinou československou a polskou, protože ty v oné době jako vyhraněné celky ještě neexistovaly (viz výstižnou formulaci na s. 42 posuzované knihy). Takové hranice se ustálily teprve v průběhu dalších století, za feudálního státu a později, v souladu s politickými a církevními poměry ve Slezsku (srov. s. 43—46 knížky). Zhruba od 14. stol. šíří se ve Slezsku (v důsledku jeho sjednocení s Českou korunou) kulturní podoba češtiny jako nadnářeční útvar a do svazku jejího vlivu se dostávají nejen nářečí českého typu, nýbrž i nářečí, která nesla převážně znaky polské, jak o tom dosud svědčí např. slovní zásoba těchto nářečí. Na polském území přijímala tato kulturní čeština jisté znaky polské (přízvuk na předposlední slabice apod.) a tento lokální útvar spisovné češtiny se rozšířil i na českém slezském území a podstatně přispěl k tomu, že se ve slezských nářečích českého typu objevují některé znaky polské. Těsnější kontakty s polskou oblastí bezesporu posílila také německá kolonizace, která pásem od severozápadu k jihovýchodu oddělila české obyvatelstvo na Opavsku od jeho moravských sousedů. Němčiny se pak začalo užívat v některých slezských městech (od 14. stol.) jako úředního jazyka. Jazyková situace na Těšínsku byla poněkud jiná, avšak neméně složitá (srov. výstižnou formulaci na s. 46—47 knížky). Po třicetileté válce, v důsledku změny politických poměrů v zemích České koruny a zvláště v důsledku rozkladu české vzdělané společnosti, došlo v postavení spisovné češtiny ve Slezsku k dalším závažným změnám. A konečně po r. 1848 dochází k novým proměnám ve spojitosti s procesem národního uvědomování obyvatelstva a nového šíření spisovné češtiny a spisovné polštiny. — Postihnout všechny tyto procesy bez důkladných dílčích studií je téměř nemožné. Jeden z autorů, A. Knop, sice vydal už dříve monografii o spisovné češtině ve Slezsku v 16. stol.,[1] avšak řada jiných otázek, o nichž jsme se zmínili, čeká dosud na důkladné zpracování. Proto se autorům nepodařilo vymanit se ze zajetí materiálu a dospět k jasnému náčrtu dějin češtiny ve Slezsku. Ukázky českých zá[108]znamů z archívních dokumentů (zemských desek, krajových urbářů, gruntovnic aj.), jak je podávají autoři (namnoze zbytečně ve dvou verzích, transliterovaně a transkribovaně), nemohou nahradit dynamické vylíčení jazykového vývoje, i když jsou doplněny stručnými popisy té či oné vývojové etapy. Teprve charakteristika kulturní češtiny 16. stol., jistě dík zmíněné Knopově studii, vyzněla v knížce výrazněji. Značným nedostatkem práce je pak skutečnost, že tu autoři dostatečně nerozeznávají dvouvrstvovost tehdejšího českého jazyka ve Slezsku: domácí nářečí českého typu (jejichž prvky do tamní kulturní podoby češtiny přirozeně pronikaly) a nadnářeční spisovnou češtinu, která bezesporu ovlivňovala také místní nářečí, i když sama jejich vlivem podléhala určitým změnám. Poměr spisovné češtiny a němčiny jako úředních jazyků, jak se jeví v různých zápisech, zůstal vůbec stranou pozornosti autorů. Lépe je již vystižena jazyková situace pobělohorská, třebaže i tu máme připomínku: např. nářečí polského typu mají znaky, které je možno charakterizovat jako české (s. 19), jistě spíše v důsledku předcházejícího nářečního vývoje (srov. např. jistě správnější formulaci Lamprechtovu na s. 65—66) než působením spisovné češtiny, i když její vliv, zvl. v oblasti slovní zásoby, spolupůsobil. Dobře je popsáno postavení češtiny v tzv. Pruském Slezsku po r. 1742, po míru prusko-rakouském, kdy novou státní hranicí bylo rozděleno české obyvatelstvo mezi obě mocnosti; zvláště postava a působení kněze-buditele Cypriána Lelka vystupuje živě do popředí, jistě také proto, že se tu autoři mohli opřít o knížku V. Žáčka, Cyprián Lelek, život a dílo (Praha 1953). I v následující kapitolce, o situaci v Rakousku po r. 1742, kdy v důsledku právních reforem Marie Terezie a Josefa II. došlo k ústupu spisovné češtiny z úřadů, far a škol, podařilo se autorům v hlavních rysech dobře zachytit jak formy germanizačního tlaku v této oblasti, tak i způsob obrany pozic spisovné češtiny. Zdá se nám však, že opomněli vysvětlit ekonomické a sociální příčiny prudkého postupu germanizace v neprůmyslových oblastech Opavska a Krnovska. Tu by jistě hodně přispěly stati A. Turka o národnostních poměrech, publikované také ve Slezském sborníku. Vývoji spisovného jazyka českého ve Slezsku po r. 1848 je však v knížce věnováno velmi málo místa; a přece jde už o kritické údobí vzniku a narůstání českého a polského národního hnutí ve Slezsku, o údobí zintenzivnělého vlivu spisovné češtiny a spisovné polštiny, kdy zároveň docházelo k velkému pohybu obyvatelstva v souvislosti s rozvojem dolování na části tohoto území. Konečně též proces, který začal už v svobodném státě po r. 1918 a znovu po roce 1945, zasloužil by si vskutku hlubší analýzy, než jakou podávají autoři.

Druhá část práce, Jazyková situace na širším Ostravsku, z pera A. Lamprechta (s. 42—79) je naproti tomu napsána zasvěceně, jasně a i pro neodborníka většinou velmi srozumitelně; jen místy jsou informace, jinak bezesporu správné, podány příliš zkratkovitě pro běžného čtenáře — to platí především o některých termínech, jako „zachování měkkosti“, „staro[109]bylý stav slabikotvorného r, l“, „definitivní ustálení přízvuku na předposlední (první) slabice“ apod. Jejich stručné vysvětlení by práci prospělo. Lamprechtovy výklady jsou založeny na jeho mnohaletém studiu jazykové problematiky kraje a na poznání tamějších nářečí přímým výzkumem v terénu (výsledky uložil do dvou knižních vědeckých publikací a do mnoha časopiseckých článků). Své pojednání v této populárně zaměřené knížce rozdělil autor na dvě části. V první podal stručný obraz utváření a vývoje slezských nářečí českého a polského typu, v druhé popsal jejich dnešní stav a rozvrstvení, které jsou výsledkem tohoto vývoje. Vlastní výklad doplnil sedmi přehlednými nářečními mapkami, které čtenáři umožní rychlou orientaci v probírané tematice a zároveň mu ujasní význam popisovaných jevů pro nářeční roztřídění. Připojené ukázky z různých místních nářečí (s. 71—79) velmi dobře dokreslují obraz těchto okrajových a přechodných dialektů. Vcelku je možno říci, že Lamprechtova stať daleko překračuje hranice popularizující publikace a je významným přínosem vědeckým, i když podává většinou jen střízlivé výsledky vědeckých pozorování a dedukcí. Vnesla tuším definitivně světlo do otázek, které po desítiletí řešila dialektologie československá a polská — ne vždy s tak jasnými závěry.

Na adresu vydavatele této zajímavé a velmi záslužné knížky je třeba říci, že mohla být věnována větší péče technickému provedení fotografického dokladového materiálu a zvláště cenných Lamprechtových mapek.

Přes uvedené nedostatky je třeba tento první pokus o náčrt dějin českého jazyka a jeho současného stavu v kraji vřele uvítat a poděkovat jak autorům, tak vydavateli za jeho realizaci.

[1] A. Knop, Spisovná čeština ve Slezsku v 16. stol., Spisy pedagogické fakulty V Ostravě, sv. 1., Ostrava 1965.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 2, s. 106-109

Předchozí Zdeňka Sochová: Jazykové příspěvky v bezručovském jubilejním sborníku

Následující Jarmila Syrovátková: Nový Slovensko-český slovník