Nový Slovensko-český slovník

Jarmila Syrovátková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Čeština a slovenština jsou slovanské jazyky velmi si blízké jak svou mluvnickou stavbou, tak slovní zásobou. Tato skutečnost umožňuje, že Čech rozumí celkem bez obtíží slovenštině a Slovák češtině. Na Slovensku se vždy četly knihy psané česky (především beletrie), v Čechách — i když zatím v menší míře — knihy psané slovensky. Vedle projevů psaných přichází dnešní obyvatel českých zemí běžně do styku s mluvenou podobou slovenštiny v rozhlase, televizi i filmu. Blízkost slovní zásoby obou jazyků na jedné straně srozumitelnost umožňuje, na straně druhé jí může být na překážku. [110]Tím větší se jeví potřeba dvojjazyčných slovníků, česko-slovenského a slovensko-českého, zvláště v současné době, kdy je samozřejmé, že Češi a Slováci sledují vzájemně svůj život kulturní, hospodářský apod.; veřejnost i školské potřeby tyto slovníky vyžadují.

Takové slovníky již vypracovány byly, ale nevyhovují dnešním potřebám; jsou to buď slovníky dnes už zastaralé a nadto i těžko dostupné (např. Slovenský slovník z literatúry aj nárečí, zpracovaný a vydaný r. 1924 M. Kálalem), nebo slovníky diferenční, které obsahují jen část slovní zásoby (např. J. Nečase a M. Kopeckého Slovensko-český a česko-slovenský slovník rozdílných výrazů, vydaný v Praze r. 1964).

Nejnovější ze slovníků zachycujících slovní zásobu našich dvou národních jazyků je Slovensko-český slovník Želmíry Gašparíkové a Adolfa Kamiše.[1] Autoři starších slovníků zpracovávali slovní zásobu diferenčně, tj. uváděli ve slovníku pouze ta slova, která byla v češtině i slovenštině rozdílná, a ne slova stejná, ale s rozdílným významem.[2] Nový Slovensko-český slovník je slovníkem nediferenčním, tj. uvádí také slova stejně znějící a mající v obou jazycích stejný význam; tím podává úplnější obraz celé současné slovní zásoby slovenštiny.

Po úvodu, v kterém vysvětlují autoři cíl a poslání svého slovníku, následují Mluvnické poznámky (zpracovala je Želmíra Gašparíková). Jádrem této části je přehled slovenského hláskosloví a tvarosloví, k němuž je připojeno několik stručných poznámek skladebných. Do kapitoly hláskoslovné je zařazen i výklad o jevech pravopisných a výslovnostních. Tato část slovníku uvádí i přehled slovotvorných typů. Všechny jevy jsou uváděny v konfrontaci s češtinou.

Slovensko-český slovník je slovníkem středního typu; obsahuje celkem asi 50 000 hesel. Jsou to převážně výrazy běžně užívané v dnešní spisovné slovenštině. Při zpracování slovníku vycházeli autoři ze Slovníku slovenského jazyka, který v průběhu jejich práce vycházel, a z vlastního materiálu, získaného excerpcí nejčtenějších autorů beletrie, denního tisku apod. Je pochopitelné, že vymezený rozsah slovníku rozhodoval o množství uváděných hesel.[3] Přesto jsou do slovníku zařazeny také odborné výrazy z nejrůznějších vědních oborů (asi v rozsahu vzdělání získaného na dvanáctiletých středních školách), např. partitúra, perejnatý, plynatosť apod. Ve slovníku najdeme také slova cizího původu; jsou uváděny výrazy, které mají v obou jazycích stejnou podobu a častěji se jich užívá (např. agent), dále ty, které se naopak v obou jazycích odlišují (např. aprehendovať), a konečně takové, které se vyskytují v živých slovenských frazeologických spo[111]jeních (např. slovo ablegát ve spojení chodí si, chová sa ako ablegát). Autoři považovali za vhodné uvádět i některé výrazy zastaralé, s kterými se můžeme setkat v textech i dnes čtených, např. v pohádkách (kolimaha apod.); jiných se užívá v ustálených spojeních (např. slovesa kojiť v přeneseném vyjádření kojiť sa nádejou).

Vedle slov ze spisovné vrstvy slovenské slovní zásoby uvádí Slovensko-český slovník také slova nářeční. Jejich výběr byl jistě velmi obtížný; autoři se rozhodli zařadit do slovníku ty nářeční výrazy, které se vyskytují jednak u starších spisovatelů ještě dnes čtených (nebyla však např. zařazena všechna slova Hviezdoslavova, protože pro tohoto básníka bude nutno i ve slovenštině vypracovat samostatný slovník), jednak nářeční výrazy užívané dnešními významnými beletristy.

Velkým kladem slovníku je uvádění frazeologie. Autorům nešlo jen o to, aby uváděli v hesláři jednotlivá slova, ale chtěli zároveň ukázat, jak se těchto slov v dnešním jazyce užívá, v jakých spojeních se vyskytují. Rčení, pořekadla a přísloví překládali stylově vhodnými ekvivalenty českými; liší-li se frazeologie česká od slovenské pouze v hláskové podobě slov nebo v koncovkách tvarů, je uvedena jen podoba slovenská, český ekvivalent připojen není.

Stavba hesla podává jasný obraz jak o slovním významu slovenském, tak o těch významech, které jsou v obou jazycích společné. Např. u slovesa ísť uvádějí autoři tři významové okruhy: 1. všechny významy v češtině ekvivalentního slovesa jít (např. ísť pešo, zvesť ide z úst do úst, učenie mu neide apod.), 2. význam českého jet (ísť vlakom), 3. sloveso ísť ve funkci pomocného slovesa být ve významu hodlat, chystat (ideme spievať) — tedy spojení specificky slovenská.

Rozdíly mezi slovenštinou a češtinou jsou někdy velmi jemné; bylo by proto možné na ně ještě u některých hesel upozornit; např. u slovenského slova hrad je uveden český ekvivalent hrad, u slovenského zámok české zámek. V češtině je slovo hrad vždy pojmenováním opevněného sídla panovnického nebo šlechtického, zámek sídla neopevněného. Tyto významy se vždy nekryjí s významy slovenskými (viz např. Oravský zámok) a bylo by možné je ve slovníku uvést.

Slovensko-český slovník je určen především překladatelům a čtenářům slovenských knih, ale i pracovníkům veřejným, činným v kulturní i výrobní oblasti. Je to první slovník, který srovnává spisovnou zásobu slovenskou a českou nejen pokud jde o rozdíly, ale i pokud jde o shody slovních významů; tím podává obraz o současném stavu. Přestože splňuje cíle praktické, je závažný i metodou konfrontace, která vychází z pevné báze teoretické. Je úspěšným pokusem o srovnání popisů slovní zásoby obou velmi blízkých jazyků. K Slovensko-českému slovníku přibude jistě brzy i Česko-slovenský slovník, který připravují pracovníci Ústavu slovenského jazyka SAV v Bratislavě.

---

[1] Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1967, stran 812, Kčs 40,—.

[2] Takovým slovníkem diferenčním je např. i Príručný slovník J. K. Garaje (vydaný r. 1937 v Martině).

[3] Je proto zbytečné vytýkat autorům, že neuvádějí např. slovo ryčiak, jak to činí ve svých poznámkách k tomuto slovníku Ján Mihál v časopise Kultúrny život, 1967, č. 40.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 2, s. 109-111

Předchozí Stanislav Králík: Příspěvek k poznání vývoje češtiny ve Slezsku

Následující Vladimír Ženatý: Polská jazykověda o jazykovém vyučování