Jazykové příspěvky v bezručovském jubilejním sborníku

Zdeňka Sochová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Olomoucký sborník prací o Petru Bezručovi Bezručiana 1967[1] je jubilejní po dvojí stránce: vychází k stému výročí narození slezského básníka a je zároveň připsán profesoru filosofické fakulty Oldřichu Králíkovi k jeho [103]šedesátinám. Značnou část příspěvků, připravených Králíkovými žáky a rozdělených do tří tematických oddílů, tvoří studie literárně vědné (celkem devět); v závěru je pak zhodnoceno dvacetileté bezručovské badatelské úsilí O. Králíka a připojena bibliografie jeho prací o Petru Bezručovi. Tři příspěvky středního oddílu[2] jsou pak věnovány jazykové stránce Bezručova díla a k nim je volně přidružena jedna metodologická studie textologická.[3] Náš referát se bude týkat jazykovědných studií sborníku.

Dosavadní početné práce studující charakteristické rysy Bezručova básnického jazyka vycházejí z novějších vydání jeho díla a sledují často jazykové proměny, jimiž dílo prošlo za básníkova života. Fr. Hladiš nezaměřuje proto svůj zájem na posouzení autorových dodatečných úprav původního textu, nýbrž soustřeďuje svou jazykovou analýzu právě na původní podobu Bezručovy jediné básnické sbírky, přesněji na tzv. jádro Slezských písní, tj. na básně z prvního Bezručova tvůrčího období, které tvoří základ celé sbírky. Uskutečnit tento záměr mu umožnilo Králíkovo vydání rukopisů Petra Bezruče a jeho edice Slezských písní na základě kriticky zhodnocených původních rukopisů, popř. ověřených prvních otisků.[4]

„Básnický jazyk Petra Bezruče je po stránce hláskové, tvarové, syntaktické i lexikální velmi výrazný četnými dialektismy lašskými nebo obecně moravskými, jazykovými prvky polskými aj., poetismy z konce minulého století i některými neologismy a archaismy.“[5] Hladiš se pokouší vysledovat ve své práci vzájemný poměr těchto jazykových vrstev (prvků) v básnickém jazyce Bezručově, popř. stanovit, které z nich mají dominantní postavení. Vychází přitom z konfrontace individuálního jazyka autorova a jeho přehodnocení v tvorbě básnické. Pro osobní jazyk Bezručův čerpá z jeho korespondence — záznamy spontánních promluvových textů neexistují —, i když uznává i zde jistou míru formální i obsahové stylizace.

Z rozboru nářeční složky Bezručova jazykového základu, která našla nejcharakterističtější uplatnění v jeho básnickém díle, dochází k závěru, že „základ Vaškova osobního jazyka nejenže není v lašských nářečích, nýbrž není ani nářeční, i když je nářečními prvky silně poznamenán.“ Základním jazykovým materiálem Bezručových básní je dobově podmíněný spisovný jazyk, ale silně se uplatňují i nářeční prvky, především ve slovníku.[6] [104]V básních je dialektických prvků lašských víc než v dopisech, ale „v jejích užívání není důslednosti a ne vždy se vyskytují v čisté nářeční podobě“. Ale právě uměřená alternace dialektismů se spisovnými ekvivalenty a jejich místy jen náznaková formální stylizace je důkazem Bezručova mistrovství.

Hodnota Hladišovy studie je především v utříděném materiálovém výčtu jazykových prostředků Bezručova individuálního úzu a jeho básnické dikce.

Sl. Utěšený se zamýšlí nad perspektivami nářeční stylizace ve Slezských písních „především se zřetelem k funkčnímu využití slovních dialektismů v jednotlivých okruzích a vrstvách této nejnářečnější z klasických básnických sbírek české literatury“. V kulturně historickém úvodu určuje nejdříve perspektivu Bezručova básnického vidění složité slezské situace jazykové i národnostní, jak se básníkovi rozdílně jevila za pobytu v různých místech Moravy. Na rozdíl od předešlé práce pohlíží Utěšeného výstižná a poutavě psaná studie na text Slezských písní vývojově. Bezručův názorový vývoj národnostně jazykový se obráží i v míře a ve způsobu začleňování dialektických prvků do textu jednotlivých básní.

V prvním období Bezručovy tvorby převládá náznaková nářeční charakterizace, patrná v uměřeném využití dialektismů; danou míru a frekvenci překračuje jen Maryčka Magdónova. Pozdější úpravy směrem k zespisovňování textu — podmíněné dobovou konvencí z přelomu století — básni spíš uškodily, než prospěly. Na jiných místech básně a v některých dalších básních bylo naopak lokální zabarvení ku prospěchu věci zesíleno. V pozdější tvorbě se nářeční stylizační záměr autorův uplatňuje integrálněji, především v řadě mistrných dialogů, jakoby přímo odposlouchaných z lidové mluvy. Nejvyšší mírou nářečního zabarvení se pak vyznačuje poslední skupina básní, kde k lexikálním dialektismům přistupují i dialektismy formální, reprezentované místy po hláskové stránce takřka ve shodě s lašskou nářeční normou.

Utěšený Bezručovy dialektismy i přesně lokalizuje: vedle dialektismů celolašských, popř. šíře moravských vyskytují se u Bezruče jako speciální jen nářeční výrazy těšínské a podbeskydské, nikoli však rodné opavské. Rozborem jedné z nejnářečnějších básní Sedm havranů pak vymezuje i číselně poměr výrazů příznakově nářečních k lexikálním prostředkům spisovným (na každých dvacet slov připadá jeden nový dialektismus) a potvrzuje tak, že páteří díla Bezručova je spisovná čeština, pro niž se staly Slezské písně celonárodním kulturním majetkem.[7]

Většina dialektismů v Slezských písních má na prvním místě úlohu cha[105]rakterizační, vyvolávají však nadto i silný poetický, lyrický účin. Ve většině básní — uzavírá Utěšený — je Bezručova nářeční stylizace, ve svém rozpětí překračující často i jazykovou hranici česko-slezskopolskou, provedena s velkým mistrovstvím a vkusem.

Zajímavý příspěvek E. Petrů demonstruje na jazykovém zhodnocení francouzských překladů Petra Bezruče z různých časových období[8] možnosti překladu Bezručova díla vůbec a specifické problémy překladatelské práce z této oblasti. Teoretickým východiskem pro poznání kvality jednotlivých překladů je mu Levého kniha Umění překladu,[9] z níž vyvozuje dvě základní hodnotící kritéria:

1. v jaké míře se překlad odpoutává od pouhého filologického převodu a jak intenzívně vyjadřuje vlastní zobrazenou realitu; 2. v jaké míře překlad vyjadřuje stylové vlastnosti překládaného textu specifickými prostředky jazyka, do něhož je dílo překládáno. Uvedené zásady pak autor aplikuje — a soudí, že oprávněně — i při rozboru překladů staršího data. Po našem soudu je však třeba vzít v úvahu nejen obecně známá fakta, že „jazykové prostředky dvou jazyků nejsou »ekvivalentní«, … nekryjí se přesně významy a jejich estetické hodnoty“, nýbrž i skutečnost, že v době vzniku starých překladů nebyly (a zčásti dosud nejsou) teoreticky ujasněny a ani propracovány některé základní obecné otázky jazykové, jako např. stylové rozpětí jazyků a rozdíly v něm mezi jazykem překládaným a jazykem, do něhož se překládá, ap., a že překladatelská teorie podléhá názorovým změnám s měnícími se názory jak na literaturu, tak na jazyk literatury, což značně ztěžuje překladatelskou práci.

V dosavadních překladech — ať jsou to pouhé mechanické interpretace textu, nebo ať adekvátněji postihují i uměleckou realitu originálu — zůstaly nevyřešeny otázky překladu nářečních výrazů a vyjádření specifických reálií slezské oblasti. A právě dialektismy jsou svou vysokou četností klíčovými slovy Bezručova básnického jazyka a jejich neadekvátním převodem bude — podle autora — každý překlad ochuzen o nejcharakterističtější rys jeho tvorby. Petrů se domnívá, že i tuto stránku je možno ekvivalentně přeložit, a dokazuje to Hořejšího překladem Jehana Rictuse. Ovšem najít jazykovou paralelu pro pařížské proletářství v mluvě českého proletářského předměstí je úkol — pro společné znaky obou prostředí — principiálně snazší, i když konkrétní provedení je nepochybně značně obtížné; Hořejšího kongeniální překlad to ostatně jasně prokázal. Autor správně poznamenává, že potíž adekvátního vyjádření specifického lokálního zabarvení a reálií je právě v odlišnosti životní reality obou jazykových prostředí.[10] Skepticky [106]proto přijímáme jeho závěrečný postulát, že estetický ekvivalent Bezručovy poezie může být nalezen, „hornické a hutnické oblasti Francie, jejich život i jazyk vytvářejí (k tomu) všechny předpoklady.“[11]

V závěrečném příspěvku středního oddílu Bezručian ospravedlňuje J. Látal Králíkův rekompoziční postup v pokusné edici Slezské písně podle rukopisů. Činí tak poukazem na metodologické principy francouzské textologie a dokládá oprávněnost tohoto postupu na různých edičních uspořádáních Pascalových Myšlenek (u nichž se autorův kompoziční plán nezachoval) a Baudelairových Květů zla (u nichž je autorova kompoziční záměrnost od počátku nepochybná). Ale posouzení tohoto příspěvku se už vymyká z naší kompetence a přenecháváme je proto literárním historikům a kritikům.

---

[1] Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, 1967, s. 195.

[2] František Hladiš, K jazykovým kořenům jádra Slezských písní, s. 81—100; Slavomír Utěšený, Nad perspektivami nářeční stylizace ve Slezských písních, s. 101—115; Eduard Petrů, Problémy překladu Bezručova díla (Na materiálu překladů Slezských písní do francouzštiny), s. 116—135.

[3] Jiří Látal, Metody francouzské textologie a problematika Slezských písní, s. 136—141.

[4] O. Králík, Rukopisy Petra Bezruče z let 1899 a 1900, Olomouc 1950, a Slezské písně podle rukopisů, Opava 1963.

[5] J. Bělič, Bezručovy názory na spisovný jazyk, sb. Pět studií o Petru Bezručovi, Olomouc 1947, s. 184.

[6] Rozdílně vyzněla konfrontace u Babičky Boženy Němcové: „podkladem osobního jazyka autorčina i literárního jazyka Babičky je právě lidový jazyk okolí náchodského a dobrušského, který byl mateřskou řečí jejího dějství…“, B. Havránek, Studie o jazyce a díle Boženy Němcové, sb. Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 200.

[7] Neúspěchem skončil naproti tomu pokus Ondry Łysohorského o vytvoření spisovné literární laštiny; srov. J. Bělič, À propos du problème de la nation et de la langue lachiques, Philologica Pragensia 10, 1967, s. 102—105.

[8] Citované pasáže originálu a příslušného překladu jsou místy trochu kusé, takže některé závěry, zvláště negativní, nejsou vždy zcela přesvědčivé.

[9] Jiří Levý, Umění překladu, Praha 1963.

[10] Srov. známý Procházkův překlad Steinbeckova románu Hrozny hněvu se značnou mírou východočeských dialektismů.

[11] Nedovedeme si představit, že by např. alsaský dialekt, typologicky odlišný od francouzštiny, mohl nahradit Bezručovy goralské, slezskopolské dialektismy.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 2, s. 102-106

Předchozí Věra Formánková: Nové slovenské rozbory uměleckých děl

Následující Stanislav Králík: Příspěvek k poznání vývoje češtiny ve Slezsku