Kde se budou konat olympijské hry v r. 1968?

Zdeňka Hrušková

[Short articles]

(pdf)

-

V souvislosti s přípravami olympijských her v Mexiku začaly se objevovat v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český ČSAV dotazy na to, jakým způsobem psát název hlavního města této země, dějiště olympijských her v r. 1968.

Spojené státy mexické (Estados Unidos Mexicanos), jak zní oficiální název státu, se u nás tradičně označují zkrácenou podobou Mexiko, která je hláskově i pravopisně počeštěna. Pro hlavní město Mexika se v novějších atlasech (Školní zeměpisný atlas světa, 1961, Kapesní atlas světa, 1964) a podle nich i v tisku objevilo označení México, tedy v původní pravopisné podobě španělské.

Vtírá se otázka: Je nutné, popř. účelné odlišovat název města od stejnojmenného názvu státu jen takovým nepatrným pravopisným, popř. hláskovým rozdílem? Nebylo by pro uživatele výhodnější počeštit i pravopisnou podobu názvu města ve shodě s vžitou už podobou názvu státu? Odpověď na tuto otázku není tak jednoznačná a snadná, jak by se na první pohled zdálo. Lze najít důvody pro obojí řešení, totiž jak pro rozlišování obou podob, tak i pro jejich sjednocení.

Rozlišení obou podob má své zdůvodnění především v tom, že tento stav zcela odpovídá obecné zásadě (důsledně uplatňované zejména na mapách, v atlasech ap.), podle níž se cizí názvy států zpravidla počešťují (je jich jen menší, zvládnutelný počet), naproti tomu cizí názvy měst a vůbec osad ponecháváme dnes zpravidla v podobě cizí (např. Manchester, Montreal, Göttingen) — s výjimkou těch, jejichž počeštěná podoba je již vžitá (např. Paříž, Londýn, Řím, [51]i když vedle nich nacházíme na mapách i podoby původní Paris, London, Roma). Zacházíme tedy s vlastními jmény cizích osad stejně jako s vlastními jmény osobními: v zásadě zachováváme pravopisnou podobu cizí. (Pokud jde o výslovnost, užíváme těch domácích hlásek, které jsou původním hláskám nejblíže.)

Kromě tohoto teoretického důvodu mluví pro odlišování jmen osad od jmen států i závažný důvod praktický: i v případech, kde obojí názvy vycházejí z téhož základu a liší se jen aplikací různých pravopisných (a výslovnostních) zásad, uživatel z psané (a zpravidla i vyslovované) podoby na první pohled pozná, zda jde o název města, nebo o název státu. Takové případy, kdy název města a název státu vznikly v češtině rozrůzněním společného původního základu, jsou ovšem poměrně řídké, např. Alžír — Alžírsko, nověji se takto — ve smyslu uvedené obecné zásady — rozlišuje pravopisně i tvaroslovně např. jméno města Brasilia [-sí-] a jméno státu Brazílie.

Proti závaznému rozlišování podob México a Mexiko mluví především důvody praktické. Všimněme si, čím se obě podoby liší: v názvu města je to především čárka (akut) nad e (která však nemá platnost naší čárky, tj. neoznačuje délku) a pak ještě -c- (v zvukové platnosti -k-) v zakončení. Tento druhý rozlišující znak se ovšem objeví pouze v základní nominativní podobě, protože v nepřímých pádech zaznamenáváme vyslovované k před pádovou koncovkou rovněž písmenem k, píšeme tedy v 2. pádě Méxika, v 3., 6. p. Méxiku, v 7. p. Méxikem, pod. jako San Francisco, 2. p. San Franciska. Zavedení k i do nominativu by tedy pouze vyrovnalo nepříjemnou celkem nesrovnalost mezi psaním podoby nominativu a ostatních pádů.

Složitější je situace, pokud jde o onen první rozlišující znak — čárku (akut) nad e. V češtině se tímto znakem jednoznačně označuje délka příslušné samohlásky. Ve španělštině však je to znak pro slovní přízvuk, ve francouzštině např. označuje totéž znaménko zavřenou samohlásku é ap. V cizím jménu může tedy být čárka nad písmenem pro českého uživatele znakem matoucím. A je tomu skutečně tak právě ve jménech ze španělštiny. Tak např. jména španělského původu jako Guantánamo, Bogotá, Panamá, Córdoba se psávají na mapách takto, s čárkami nad samohláskou. Tyto čárky označují ve španělštině — jak jsme řekli — přízvuk. Pro češtinu však platí, že cizí slova, pokud jde o přízvuk, zařazujeme do českého kontextu podle zásad platných o přízvuku v češtině, nikoli v tom kterém jazyce. Proto při běžném užití původní přízvuky u jmen neoznačujeme, a píšeme tedy Guantanamo, Bogota, Panama, Cordoba a vyslovujeme s přízvukem na první slabice. Podobně také v češtině nerespektujeme rozdíly ve výslovnosti hlásky é a e ve jménech francouzských; v některých případech — u jmen v češtině častěji užívaných — upouštíme dokonce i od psaní é (s tzv. accent aigu), např. u jména Orleans (čteme -leán). Užívání tohoto způsobu psaní — tj. bez čárky — podporuje správnou výslovnost (čárka nad písmenem totiž svádí českého uživatele k výslovnosti dlouhé samohlásky).

A ještě jeden důvod mluví pro psaní prostého e v názvu hlavního mexického města: Jde o jméno shodné s názvem země, který je u nás už zcela vžitý a [52]tradičně vyslovovaný i psaný určitým ustáleným způsobem — Mexiko (vysl. meksiko). Kdybychom zachovávali v názvu města původní podobu španělskou — México, bylo by nutno podržet i původní španělskou výslovnost hlásky x, tj. [ch]. Tzn. že bychom pak podobu Mexiko (pro název státu) vyslovovali shodně s jeho psanou podobou [meksiko], jak je to v češtině tradiční, ale původní podobu Méxiko (pro název města) podle španělštiny [mechiko].

Ze všeho, co jsme dosud řekli, plyne, že více důvodů při rozhodování o způsobu psaní názvu hlavního mexického města nás opravňuje k tomu, abychom pro běžnou potřebu (např. v denním tisku, v populárních publikacích ap.) název města počeštili a psali i vyslovovali Mexiko, shodně s názvem státu. Tento způsob psaní i výslovnosti rovněž schválila pravopisná komise. Tam, kde by snad mohlo dojít k nejasnosti, zda jde o stát, nebo o město, lze nedorozumění předejít tím, že připojíme označení „město“ nebo „stá“. Je to způsob rovněž u nás už zavedený, např. u názvu New York.

Toto počeštění názvu města Mexiko ovšem nevylučuje možnost užívat, především v atlasech a v zeměpisných příručkách, španělskou podobu México a ve shodě s tím i vyslovovat [mechiko] (s krátkým e).

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 1, pp. 50-52

Previous Oldřich Uličný: Sardský a sardinský

Next Zdeněk Hlavsa: Závod pracuje i v sudou sobotu