„Ocelokůlna“, nebo ocelová kolna?

Miloš Helcl

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nejde nám v těchto poznámkách o rozhodování mezi podobami kůlna a kolna, neboť jak akademická Pravidla českého pravopisu, tak i oba akademické slovníky nové češtiny uznávají obě tyto podoby za stejně oprávněný prostředek spisovného vyjadřování. Máme šíp jazykové kritiky namířen na slovní formu ocelokůlna, kterou jsme neradi objevili v Zemědělských novinách ze dne 3. března 1967. Vyskýtá se tam bohužel v textové části, ačkoli tytéž noviny dne 23. března t. r. naopak v inzertní části, která po stránce jazykové nebývá v novinách všeobecně vždy na výši, užívají správné podoby ocelová kolna.

Proč nám vadí podoba ocelokůlna? Ne proto, že je to slovo složené — čtenáři Naší řeči si jistě vzpomínají, že jsme již několikrát potírali starý brusičský názor, názor nesprávný, že složená slova nejsou „v duchu“ českého jazyka —, ale proto, že je to slovo složené neběžným způsobem a z hlediska pojmenovávacích potřeb že je to slovo zbytečné.

Průzkum nemalého počtu složených slov v českém jazyce nám totiž ukázal, že se mezi nimi jen pořídku vyskytují ty složeniny, mezi jejichž první a druhou částí je významový vztah obdobný syntaktickému vztahu přívlastkového určení, je-li první částí podstatné jméno, např. místo paromlýn, utvořeného doslovným překladem německé složeniny Dampfmühle, má čeština sousloví parní mlýn, za Windmühle větrný mlýn, místo Eisenbahn pak odvozené slovo železnice. Tyto příklady ukazují, že tam, kde němčina a některé jiné jazyky pojmenovávají nějakou skutečnost slovem složeným ze dvou podstatných jmen jsoucích navzájem v přívlastkovém vztahu, čeština (a většinou i jiné slovanské jazyky[1]) činí tak buď souslovím z přídavného a podstatného jména, nebo odvozeninou od příslušného přídavného jména. Zdůrazňujeme, že se toto omezení kompozice týká právě jen tohoto typu složenin, protože by nám někdo mohl jako námitku uvést slova železobeton nebo štěrkopísek. To však nejsou složeniny určovací, přívlastkové, nýbrž slučovací (se vztahem souřadnosti mezi oběma částmi), označující stavivo z železa a betonu, směs štěrku a písku, a na ně se výše uvedené omezení kompozice nevztahuje. Mezi slučovací složeniny ovšem slovo ocelokůlna zařadit nemůžeme, nejde v něm o slučování ocele a kůlny, nýbrž o kůlnu ocelovou, z ocele.

Je sice pravda, že „nový společenský vývoj se projevuje v oblastech jazykové stavby, které jsou méně formální, těs[307]něji spjaty s myšlením (pojmenování, větná stavba), a ve stylu tím, že rozvíjí, oživuje nebo nově uvádí v život i jevy a procesy dosud málo rozvité, latentní nebo vůbec nové“[2] a že potřeba tvořit nová pojmenování „vede spolu s tendencí univerbizační (sklonem k názvům jednoslovným) nejen k většímu zatížení jistých slovotvorných typů tradičních a k jejich rozšíření („odbouráváním“ omezujících slovotvorných podmínek), ala i ke vzniku typů nových, resp. k rozvinutí latentních možností, anebo k uplatnění způsobů stojících dosud mimo oblast spisovnou“ (tamže). Avšak v případě slova ocelokůlna nejde o potřebu pojmenovat nějaký nový typ kůlny, který by se věcně významově lišil od toho, co je vyjádřeno spojením ocelová kůlna. O tom, že tu není významový rozdíl, svědčí výskyt obojího způsobu pojmenování vedle sebe. Jednoslovné pojmenování složeným slovem naproti tomu má své oprávnění jen tehdy, vzniklo-li z potřeby odlišit jím novou skutečnost od té, která je pojmenována ustáleným spojením slov. Tato situace však u dvojice ocelová kůlna — ocelokůlna není. V článku, z něhož jsme podobu ocelokůlna citovali, jde prostě o kůlnu postavenou na ocelových sloupcích na rozdíl od kůlny na sloupcích cihlových, dřevěných apod., tedy o označení látky, z které je něco vytvořeno. Výrazovým prostředkem této vlastnosti je přídavné jméno odvozené od pojmenování použité látky, jeho připojením k podstatnému jménu se však nemění významový obsah, nýbrž jen rozsah určovaného podstatného jména.

Tak říkáme jen měděny drát, ocelové lano, skleněná láhev aj. a neužíváme tu slov složených. Úkolem složenin totiž není vyjadřovat vlastnost předmětu, nýbrž nově pojmenovávat nějakou novou skutečnost, novou podstatu s jednotným (jednolitým) novým významem. Nic takového však v našem případě nenastává (srov. rozdíl ve významu mezi spojením velký Rus a složeným slovem Velkorus; ocelokůlna však není nic jiného než ocelová kůlna), a není tedy možno k vyjádření prostého faktu, že nějaká kůlna má ocelové sloupky místo dřevěných nebo cihlových, užít jazykového prostředku, který má vyjadřovací úkol docela jiný.

---

[1] Srov. např. rus. železnaja doroga, pol. wiatrak.

[2] Viz F. Daneš, Vývoj češtiny v období socialismu, ve sborníku Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 321.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 5, s. 306-307

Předchozí Anna Jirsová: Odolný k něčemu?

Následující Miloslava Knappová: Jak vyslovujeme Montreal?