O morfologické homonymii v češtině

Jaroslav Porák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Rozpravách Československé akademie věd vyšla v r. 1966 práce Marie Těšitelové O morfologické homonymii v češtině (jako 8. sešit společenskovědní řady, 94 s.). Tato práce je souhrnem autorčiných zkoumání v oblasti, kterou se zabývá už delší dobu a s jejímiž některými dílčími výsledky seznámila lingvistickou veřejnost v několika článcích.[1]

Autorka rozlišuje morfologickou homonymii vlastní (tj. totožnost formy v rámci tvarového systému jednoho slova, např. pána = 2. a 4. pád jedn. č., prosí = 3. os. jedn. a množ. č.) a homonymii nevlastní (totožnost tvarů z různých tvarových systémů, např. bratrovi = 3. p. jedn. č. od jména bratr a 1. p. množ. č. přídavného jména přivlastňovacího bratrův, je = tvar zájmena on a tvar slovesa být). Zvláštní případy nevlastní homonymie jsou u adjektiv a zájmen, např. nových = 2. p. množ. č. rodu mužského (životného a neživotného), ženského a středního; srov. nových holubů, nových strojů, nových písní, nových slov.

Homonymii zkoumá autorka ze dvou hledisek: jak se jeví v systému jazyka a jak se jeví v kontextu. Využívá přitom statistických metod a charakterizuje homonymii i kvantitativně; v tom zejména je přínos její práce, protože takový pohled na homonymii v češtině uplatňuje autorka u nás poprvé. Své statistiky opírá M. Těšitelová zejména o frekvenční slovník češtiny a o úplnou excerpci všech homonymních tvarů z knihy K. Čapka, Život a dílo skladatele Foltýna. Reprezentativnost materiálu hodnotí testem χ², jednotlivé homonymní tvary i jejich užití v kontextu charakterizuje četnostmi absolutními a relativními. Pracuje též s některými pojmy množinoteoretickými.

Práce sleduje homonymii u jednotlivých slovních druhů: u podstatných jmen, přídavných jmen, u zájmen a sloves; vynechává číslovky, protože [220]tvaroslovně jsou to substantiva, adjektiva nebo zájmena. Domníváme se, že problematika číslovek je složitější, že ji nelze beze zbytku rozdělit mezi uvedené tři slovní druhy, a bylo by zajímavé všimnout si jí podrobněji, ovšem materiál z Čapkova Foltýna, na němž je většina statistik založena, by tu pro poměrně nízkou frekvenci zvláště některých číslovek a jejich tvarů nebyl spolehlivou základnou statistických zkoumání. Pro úplnost by pak bylo možné všimnout si také problematiky substantivizovaných jmen přídavných (např. hajný nebo průvodčí). Tvarově sice je jejich problematika téměř shodná s adjektivy, ale rozdíl je při jejich fungování a rozeznávání ve větě, protože přídavná jména jsou na rozdíl od substantivizovaných adjektiv zpravidla závislá na nějakém podstatném jménu (jako přívlastek, doplněk nebo jmenná část přísudku po sponě); v řadě tvarů tu není rozlišen rod, srov. (ten) průvodčí — (ta) průvodčí, a bylo by zajímavé sledovat, jak se v takových případech zabraňuje dvojznačnosti. (Uvědomujeme si ovšem, že velmi nízká frekvence jmen tohoto typu by byla značnou překážkou podrobnějšího zpracování celé problematiky.)

Jednotlivé kapitoly mají stejnou strukturu: Nejprve se podává výčet všech homonymních tvarů, pak následuje kvantitativní charakteristika homonymních tvarů v morfologickém systému každého slovního druhu a dále se probírá výskyt homonymních tvarů v kontextu; tato část je u každé kapitoly nejcennější a je tu shromážděn a interpretován bohatý materiál. Na konci každé kapitoly je stručné shrnutí. Celkový souhrn je pak výstižně podán v závěru práce.

O úloze homonymie u jednotlivých slovních druhů v češtině si můžeme učinit představu už podle rozsahu jednotlivých kapitol: výklady o podstatných jménech zabírají téměř polovinu celé knížky, výklady o homonymii u sloves pouhou desetinu. Homonymie slovesných tvarů má, jak autorka upozorňuje, v českém tvarosloví zvláštní postavení. Vedle vlastních homonym (na ně je sloveso chudé — je tu jen typ (on) prosí proti (oni) prosí) a homonym nevlastních (např. je jako tvar slovesa být a tvar zájmena on) vyskytují se u sloves homonyma jednoduchá (on, ona, ono dělá, tj. tvar homonymní k jmennému rodu) a složená, která se skládají ze dvou částí, např. dělal, -a, -o jsem (druhý komponent je homonymní vzhledem k jmennému rodu, první vzhledem k osobě); jsou to tzv. složené (opisné) tvary slovesné, u nichž každá složka vyjadřuje část mluvnických významů. — K tomu jen poznámku: Homonymii typu kryje = 3. os. jedn. č. přít. času a přechodník přítomný řadí autorka k homonymům vlastním; je to však případ poněkud odlišný od ostatních homonym vlastních a dosti blízký homonymům nevlastním, protože složitý systém slovesných tvarů se přece jen jistým způsobem člení na dva dílčí systémy, a to na tvary osobní a neosobní.

U homonymních tvarů sleduje autorka také otázku jejich rozlišování v kontextu; tyto tvary jsou obvykle určeny okolím, tj. slovy předcházejí[221]cími nebo následujícími. Např. u homonymního tvaru 1. a 4. p. množ. č. typu hrady je přes 50 % nominativů před slovesem, přes 90 % akuzativů za slovesem. (Autorka správně poukazuje na důležitou úlohu slovesa ve větě.) Dále se pozoruje zčásti snaha rozlišit je i kvantitativně, tj. jedna z funkcí je obvykle častější. Tak např. u podstatných jmen v jedn. čísle je homonymní tvar 3. a 6. p. (k hradu — v hradu, k ženě — o ženě atd.); 3. p. je častější v předmětu než 6. p., zato v příslovečném určení je 6. p. více než pětkrát častější než 3. pád.

V první části každé kapitoly jsou velmi stručné exkursy do historické mluvnice, které mají vysvětlit vývojový pohyb a ukázat současný stav jako výsledek určitého vývoje. Autorčina snaha o co největší jejich stručnost, způsobená zřejmě nutností pronikavého krácení práce pro tisk, tu vedla k některým nevyrovnanostem; tak se na s. 62 poukazuje na staročeský ženský tvar 3. a 6. p. zájmena ta — tej, ale o obdobném tvaru u přídavných jmen se nemluví (dobřiej, pak dobréj); na s. 62 se mluví o praslovanském a staročeském homonymním tvaru 1. a 4. pádu osobních zájmen my, vy, ale zájmeno my zde mělo ve 4. p. tvar ny. — Hlavním předmětem studia je v práci ovšem současná spisovná čeština, zkoumaná na uceleném materiálu.

V úvodu na s. 5 autorka podle našeho názoru přece jen trochu jednostranně zdůrazňuje vztah tendence po ekonomii v jazyce a snahy po dosažení co možná omezeného počtu jazykových prostředků. Říká-li správně na s. 17, že jazyk nevyužívá všech homonymních tvarů, je to vlastně s úvodní tezí v rozporu.

Autorka přistupuje nově především k pojmu homonymie v gramatice. Proti tradičnímu pojetí homonymie jako jevu okrajového chápe homonymii v morfologii jako jev zcela běžný, který uniká naší pozornosti vlivem „souhry“ jednotlivých jazykových prvků. Proto studuje homonymní tvary nejen v systému, ale i v kontextu, tedy v „normální“ jazykové situaci, a snaží se postihnout podmínky pro to. Nový je i její přístup metodologický, užití statistických metod při studiu morfologické homonymie, zejména v kontextu. Autorka ukazuje, že i v kontextu existuje jistá kvantitativní proporcionalita při užití homonymních tvarů, jinou metodou dobře nepostižitelná, a interpretuje ji v konfrontaci se stránkou kvalitativní. Také v ostatních případech se důsledně snaží o kvalitativní interpretaci uváděných statistických údajů.

Práce ukazuje, jak významné je místo homonymie v tvarosloví češtiny; statistická metoda, které autorka použila, je tu vhodnou pomůckou pro hlubší poznání jazyka.

---

[1] Viz zejm. Ob ekonomii vyskazyvanija (na materiale omonimii imen suščestvitel’nych v češskom jazyke), sb. Prague Studies in Mathematical Linguistics, Praha 1966, s. 65—80 (srov. ref. v NŘ 50, 1967, s. 25); K homonymii v morfologickém systému zájmen osobních v nové češtině, AUC Philologica, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 183—189 (srov. ref. v NŘ 48, 1965, s. 214); Otázky homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y, SaS 25, 1964, s. 201—212; připomeňme tu také její spoluautorství na frekvenčním slovníku češtiny, Jelínek-Bečka-Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961 (srov. ref. v NŘ 46, 1963, s. 80n.).

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 4, pp. 219-221

Previous Ivan Lutterer: Pokus o netradiční pohled na historickou fonologii češtiny

Next Zdeněk Hlavsa: Nové zahraniční sborníky z prací pražské školy