Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek k poznání lidového jazyka na moravsko-slovenském pomezí

Stanislav Králík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Přímý dialektologický výzkum moravskoslovenské (východomoravské) oblasti, doplněný později dotazníkovou akcí, ukázal bohatou geografickou členitost tamních nářečí, jistě důsledek dlouhého a nemálo pestrého historického vývoje východní Moravy. Je tu možno vydělit několik větších nářečních úseků: úsek severovýchodní, zabírající zhruba Valašskomeziříčsko a Vsetínsko a související některými jevy (zvláště v nářečí obcí severně od Bečvy) s nářečími slezskými (lašskými); úsek střední, sahající na jih přibližně k čáře Veselí nad Moravou — Kyjov (tzv. nářečí kopaničářská, ukazující mnohými jevy k nářečím na Slovensku, ponecháváme stranou), jehož jižní hranice probíhají zvlášť složitě;[1] úsek jižní, zabírající jižní část Kyjovska, část Hodonínska a Břeclavsko; téměř po celé západní hranici východomoravské nářeční oblasti se pak táhne úzký pruh nářečí tvořících přechod k nářečím středomoravským (hanáckým): v jižnější části nářečí dolská, na severu nářečí kelečské, resp. hranické. Žádný z těchto úseků není však homogenní (zvlášť střední úsek je značně diferencován), naopak velmi často se liší — byť i jen rysy nepodstatnými — i nářečí sousedních obcí téhož úseku.

Tyto dialekty obsahují některé jevy velmi staré, a proto je spolehlivý detailní popis nářečí z této oblasti vždy důležitým příspěvkem k poznání mluvnické struktury, stylové členitosti i výrazové bohatosti českého národního jazyka. Především z tohoto důvodu je třeba uvítat pečlivou, třebaže nerozsáhlou studii Františka Svěráka Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví.[2] Autor v ní popsal hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví i řadu syntaktických jevů jižního moravskoslovenského úseku, připojil diferenční slovník charakteristických výrazů těchto nářečí, stručně vyložil změny v rozšíření jednotlivých nářečních typů v souvislosti se vznikem a s osudy jednotlivých obcí úseku, především za války třicetileté a po ní, a tento popis ilustroval nářečními ukázkami z různých obcí; pro rychlou orientaci čtenáře přidal pak jednoduchou nářeční mapku.

V práci užil metody známé už z prvních dialektologických prací brněnské školy; ulehčil tak sice uživateli studie orientaci ve shromážděném mate[159]riálu, ale zároveň si ztížil možnost zamyslet se detailněji nad některými specifickými jevy popisovaných nářečí a osvětlit jejich mikrostrukturu, ať už vzhledem k obdobným jevům nářečí sousedních, nebo jazyka spisovného.

V úvodě (s. 7—10) vymezil autor rozsah popisovaného úseku a ukázal jeho čtyři části, lišící se navzájem tvary příčestí min. a 3. os. mn. čísla přít. času: 1.  - nosá, 2.  // nésu // nésl - nosá (na tom úseku je r místo obecně čes. ř, např. tri); 3. nésl - nosijú; 4. nésu // nésł // nésl - nosá // nosijú. Proti společným znakům celého nářečního úseku uvedl pak diferenční znaky v obcích při hranicích nářečí dolských, které ukazují již do tohoto pomezního pásu. Bylo by bývalo prospěšné, kdyby se byl pokusil ukázat také spojitost popisované oblasti se sousedními nářečími na Slovensku. V tom směru doplňují autorovo zjištění výsledky současné dialektologie slovenské i literatura starší.[3]

Hláskosloví. — Pokud jde o dnešní stav hlásek v nářečí, uvedl autor (na s. 11) inventář samohlásek a souhlásek, charakteristiku fonetické realizace podal však jen u ł / l / ľ (o obalované výslovnosti ł se už nezmínil, a přece jde v klesavých a stoupavých dvojhláskách , , jak je autor uvádí v § 1, odst. 1, např.  (= połt), , zřejmě jen o fonetickou realizaci obalované vyslovované tvrdé souhlásky l-ové; že tomu tak je, srov. v § 6, odst. 4, kde autor uvádí doklady opilí  ×  ženská, a v § 23). — Souhlásky  dokládá v tomto přehledu jen ve skupení hlásek (odkazuje na § 73, 77); naproti tomu v § 61, odst. 3, čteme, že pračes.  z psl. zdj se ojediněle zachovalo, např.  (také doklad dáme to  ukazuje na existenci samostatného fonému ), a v § 62, odst. 4, autor praví, že pračes.  se částečně zachovalo (ztratilo jen palatálnost), vzniklo-li z psl. zdj, např. , nebo v slovech onomatopoických. Domníváme se proto, že je možno souhlásky  v popisovaném nářečí považovat za samostatné fonémy, třebaže se vyskytují zřídka.

Pokud jde o původ hlásek (s. 12—18), Fr. Svěrák vypočítává, které staročes. a starší hlásky jsou jednotlivými samohláskami a souhláskami v nářečí vystřídány; přihlíží zde také k hláskám cizího původu. Přehled je sestaven velmi pečlivě a názorně (odkaz o  § 74 místo § 92, uvedený v § 21, je zřejmý tiskařský omyl).

V oddíle Pračeské hlásky a jejich střídnice… (s. 19—24) jsou shromážděny dobře utříděné doklady na nářeční střídnice jednotlivých pračes. hlásek. Mimo několik málo přehlédnutí (např. v § 46 jsou mylně uvedena jako doklady střídnic za pračes. u také slova súnko, súnečko, třebaže v § 53, odst. 2, je jako původní hláska v těchto slovech správně uvedeno pračes. ; v § 48 se praví, že pračes. e „se většinou zachovalo“, ačkoli [160]se jiná střídnice než e neuvádí; v § 52 je zřejmá tisková chyba, š místo č, ve větě „Jenom po š, šč, ž je za ně er“ (jde o pračes. slabikotvorné r), doklady jsou totiž uvedeny správně: černí // čérní, čerství…) lze snad jen připomenout, že autor mohl zdůraznit (v § 50, 51) splynutí pračes. y / ý a i / í v jediný foném i / í, tj. že protiklad pračes. i - y tu byl neutralizován.

Kombinační změny hláskové (s. 24—31) jsou popsány postupně tak, jak se vyskytují v postaveních na počátku slova (po pauze), v konci slova (před pauzou), ve skupeních „samohláska + samohláska“, „souhláska + samohláska“, „souhláska + souhláska“ (a zde se pak dále uvádějí případy asimilace (spodoby) znělosti, změny ve způsobu a místě artikulace, případy splývání souhlásek), dále jsou tu stručně charakterizovány hlásky protetické a hiátové a konečně výsledky palatalizace. Toto poněkud mechanické a ne zcela domyšlené utřídění, opírající se především o hodnocení z hlediska fonetického a mísící zřetel synchronní a diachronní, nedává vyniknout všem příčinám popisovaných jevů. Naproti tomu popis zákonitostí, jimiž se v nářečí řídí spojování fonémů při stavbě slov a tvarů, popis jevů vznikajících přitom na slovním rozhraní v různých kombinacích i chování okolních souhlásek a konečně výklad vlastních kombinačních změn jako neutralizace příznakových protikladů, dále jako zjednodušení souhláskových skupin apod. byl by autorovi umožnil (vedle popsání jevů) také osvětlit jejich jazykové příčiny. Ovšem toto upozornění na jiný možný postup není míněno jako výtka; dokladový materiál uvedl autor i zde správně a utřídil pečlivě (snad by tu a tam prospěla větší soustavnost při jeho seřazení, aby se doklady neopakovaly, jak se v některých případech v práci stalo).

Změny psychologické (s. 31—34), jimiž autor rozumí změny analogické, změny způsobené tzv. lidovou etymologií, přesmyknutí, asimilační a disimilační změny na dálku, disimilační zánik hlásek a afektivní hláskové změny, jsou popsány sice velmi stručně, ale věcně (ovšem shrnutím těchto změn jako „psychologických“ sleduje autor starší tradici, dnes už překonanou).

Málo pozornosti se však věnuje otázkám pobočných slabik a druhotného slabičného r, 1 (s. 34—35), ačkoli zkoumaná nářečí nabízejí mnoho materiálu k tomuto zajímavému jevu.

Také o kvantitě (s. 35—36) pojednal autor kuse. Zcela tu opustil hledisko diachronní a omezil se na několik obecnějších konstatování o zvláštním rozložení délek a krátkostí v některých slovech, tvarech, příponách a skloňovacích koncovkách. A přece obrážejí aspoň některé uvedené doklady (některá původně dvojslabičná substantiva a infinitivy některých sloves) výsledky jiného vývoje kvantity, než který formoval délky a krátkosti v západní části českého jazykového území. Podrobnější analýza nářečních délek a krátkostí z historického hlediska by snad obohatila naše poznání změn starých kvantitativních poměrů v českých východních [161]nářečích a přispěla i k osvětlení pozdějšího procesu vyrovnávání kvantity podle analogie.

K popisu výdechového přízvuku (s. 36—37), podle autora vcelku stejného jako v jazyce spisovném a ve většině českých nářečí, nemáme poznámek, k popisu hudebního přízvuku (s. 37 — 38) poznamenáváme, že typ melodické linie uvedený v § 95, odst. 1,  ’nesu ten ’koš, charakterizuje větu situačně podmíněnou, resp. citově zabarvenou (v takových případech se melodie různě obměňuje), a nikoli neutrální větu oznamovací, jak uvádí autor. — Před pauzou neukončenou (po níž věta pokračuje) melodická křivka obvykle mírně klesá, jak také ukazuje (na rozdíl od autorova tvrzení) věta  ’diš sem , … (§ 95, odst. 2). Druhý doklad zde uvedený,  ’kúř, ilustruje typ, kde poslední slovo před pauzou je jednoslabičné; v takovém případě ono mírné poklesnutí melodie obvykle chybí. — Typ  Mařeno! (§ 95, odst. 4) není prosté zvolání, nýbrž zároveň upozornění, resp. varování (srov. tam níže).

Kapitola o tvoření slov (s. 39—45) pojednává o slovech odvozených, jménech složených a předponových a o tvoření jmen zkracováním. Slova odvozená (podstatná jména, přídavná jména, slovesa) jsou seřazena do oddílů a v nich pak utříděna do významových skupin podle jednotlivých odvozovacích přípon. Vzhledem k bohatému materiálu mohl autor tuto kapitolu podstatně rozšířit; výčet uvedených kategorií nevyčerpává celou oblast slovotvorných útvarů nářečí, jak je to zvlášť patrno u sloves. Připomínek k uvedeným typům, dokladům a k jejich zařazení máme několik: Jména , kostka, hlinka, holénka, miska, dénko nelze synchronně chápat jako pouhé zdrobněliny (srov. § 100). — Subst. na -ač, -ál, -áň, -oň, -och, -ár, -ák, -úr, -ús, zařazená mezi podst. jména zveličelá a zhrubělá (§ 101), je lépe řadit mezi jména nositelů vlastnosti; ta i ona mohou být přece více nebo méně expresívně zabarvena. — Jména nositelů vlastností čapula, gambula, hodula; trúbela; smíchotka nejsou utvořena od přídavných jmen (srov. § 103). Naopak skleněnka, hliněnka, dřevjenka z § 106 by měla být zařazena spíše sem, do § 103. — Podst. jména ribina, koňina, kravina, mišina, svým původem jména nositelů vlastností, pojmenovávají pachy, a nejsou proto uvedena v § 107 nejvhodněji; podst. jméno zdechlina je konkrétum stejně jako zhňilina. — Jméno hotař je utvořeno adaptací z něm. Hüter, není tedy jméno činitelské (§ 108). — Jméno povjetrňák není odvozeno od slovesa, krumpáč také ne (je odvozeno z němčiny), krmelec má příponu -elec, nikoli -ec (srov. v § 109). — U slovesa spinunkat jde o rozšíření přípony (§ 117).

Tvarosloví (s. 46—67) je zpracováno převážně z hlediska synchronního; historický zřetel je omezen na několik drobných připomínek o příslušnosti některých uváděných dokladů k deklinačním typům původním. U podst. jmen rozeznává autor typy v mluvnici obvyklé,  - dub, kovář - núž, sta[162]rosta - ňuhňa; riba, duša (hospodiň), kosť; mňesto, moře, psáňí, kuřa. Vzhledem k tomu, že se ve zkoumaných nářečích přehláska a > ě a u > i provedla jen v omezeném rozsahu a mezi skloněním „tvrdých“ a „měkkých“ podst. jmen nejsou tedy tak veliké rozdíly jako v jazyce spisovném (srov. též neutralizaci rozdílu mezi typem riba a typem duša v 2. p. mn. čísla, izbí, svaďbí, modlidbí, lampí, barví…, misí, kozí, březí…, v § 129, odst. 1), bylo by snad vhodné těsněji spojit „tvrdé“ a „měkké“ vzory. Jinak je tvarosloví zpracováno výstižně. Upozorňujeme jen, že tvary 2. pádu sálu, kraválu, handlu, uvedené u vzoru dub (§ 124, odst. 2), je třeba zařadit ke vzoru núž (§ 125, odst. 2), neboť jde o l netvrdé; v § 124, odst. 5, je vynecháno n, je tu t, d, l místo t, d, n, l; v § 129, odst. 1, jsou u vzoru riba zařazena také podst. jm. na -sa, -za, -la (2. p. mn. čísla misí, kozí, šavlí), skloňovaná podle duša, která patří do § 130. — K skloňování příd. jmen, zájmen a číslovek, zachycenému vlastně jen v paradigmatech, nemáme připomínek. — Slovesa rozdělil Svěrák do 6 tříd (vedle skupiny sloves nepravidelných) podle infinitivního kmene. Domníváme se tuším právem, že rozdělení podle tvarů prézentních by ukázalo rozdíly a souvislosti mezi jednotlivými slovesnými typy lépe, jak je patrno z přehledu koncovek přít. času, který (v § 149, odst. 1) popisu časování předchází, dále se v něm však neobráží.

Kapitola o skladbě (s. 68—95) přináší přes relativně značný rozsah spíše jen bohatý dokladový materiál a poznámky k některým úsekům nářečního větosloví (věty citoslovečné, jmenné, bezpodmětné, ustrnulé věty slovesné, věty oznamovací, tázací, přací, rozkazovací, podmiňovací, citové; souvětí souřadné a podřadné; řeč přímá a nepřímá; části věty, slovosled apod.) a k problematice významu slovních druhů a tvarů (gramatické číslo, substantivum, adjektivum, zájmeno, číslovky, jednotlivé pády; slovesný vid, rod, čas, způsob, slovesné tvary jmenné; negace atd.) než soustavný popis syntaktického systému nářečí; dokladový materiál pro jednotlivé jevy je až na některé výjimky utříděn dobře. Málo vhodně je do skladby zařazen výklad o příslovcích; právem se zpravidla řadí do morfologie. Připomínky: v § 177, odst. 1, zařadil autor větu já sa neďívám a uš sa škrťí (koza) na šandách jako souřadné souvětí slučovací, ačkoli jde o souřadné souvětí důsledkové; věty v § 178, odst. 1, dibi sa  o  hořat, aňi neutečem a dibi se  k nám, nemáme ho gde dat, charakterizované jako souřadná spojení vět obsahu podmětného, se tam dostaly zřejmě nedopatřením (jde o spojení podřadná podmínková); věty ešče jeden takoví mrás a je po hroznoch, dám si cibulu a břet viteče, svařím mu vína a bude po nemoci, ven si Janka a budeš svojú paňú z § 178, odst. 7, dokládající u autora podmínkový vztah vět spojených formálně souřadně, bylo by snad možno interpretovat jako souřadná souvětí důsledková; v § 179, odst. 3c, uvedená věta bívajú, co bi kameňem  je souvětí podřadné s vedlejší větou příslovečnou místní a nikoli způsobovou, jak soudí autor, v odst. 3d věta né, že bich ti , ale přeca sa rači optám je souvětí [163]souřadné odporovací, nikoli tedy souvětí podřadné s vedlejší větou příčinnou, věta co sa mu , že tag viváďá? obsahuje vedlejší větu důsledkovou a nikoli příčinnou apod. — Otázku slovosledu, resp. postavení větných částí a příklonek ve větě mohl autor vzhledem k bohatému materiálu rovněž zpracovat daleko šířeji. Oddíl o slovních druzích a tvarech zařadil do skladby, ale některé z nich uvedl také v obecných poznámkách k tvarosloví. Nebylo by bývalo přehlednější, kdyby je byl probral jen tam? Také velmi hojný dokladový materiál pro předložkové vztahy by podle našeho mínění zasloužil hlubšího rozboru.

Slovník nářečních výrazů, které „se nevyskytují ve spisovném jazyce nebo jsou tam v jiném významu nebo ve značně odlišné hláskové podobě“, obsahuje ovšem jen část slovní zásoby zkoumané oblasti. Materiál je tu uspořádán abecedně a u základních hesel jsou přitom uvedena i některá slova odvozená. To poněkud ztěžuje rychlou orientaci čtenáře. Některá slova uvedená v dokladovém materiálu mluvnického popisu nářečí a přitom ne zcela jasná v slovníku dokonce chybí (např. hopan, ogeba, trloň).

Přes tyto dílčí nedostatky je Svěrákova práce cenná, a to především bohatostí sebraného materiálu. Vcelku je dobrým příspěvkem k poznání nářečí v jižní části východomoravské oblasti a jistě i vítanou pomůckou k širším pracím syntetickým. Svou namnoze záměrnou stručností přináší nemálo podnětů k dalším, detailnějším studiím o těchto nářečích.


[1] Srov. např. nářeční mapku připojenou k posuzované práci.

[2] Sborník prací pedagogické fakulty v Brně, Brno 1966, s. 197.

[3] Např. Frant. Pastrnek, O nářečí skalickém; sb. Od Šumavy k Tatrám, Ružomberok 1898, s. 80—90.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 158-163

Předchozí Antonín Tejnor: O kultuře mluvených projevů

Následující František Cuřín: Další svazek sborníku filosofické fakulty v Brně