Frankofonní země Afriky

Zdeněk Hlavsa

[Drobnosti]

(pdf)

-

V našich novinách se před časem objevily zprávy, že některé africké země uvažují o vytvoření unie založené na jednotě jazyka. V této souvislosti bylo použito označení frankofonní země. Přídavné jméno frankofonní je slovo našimi slovníky zatím nezaznamenané, nově přejaté z francouzštiny (ani tam se však slova francophone neužívá dlouho). Zajímavé je to, že jen málo českých posluchačů a čtenářů jeho významu při prvním setkání s ním porozumí, ačkoli obě části tohoto složeného slova [122]se vyskytují v češtině již v složeninách jiných: franko- v složeninách jako frankofil, frankofob a -fon, -fonní v složeninách telefon, telefonní, gramofon, mikrofon, stereofonní ap.

Zdá se, že snadnému zapojení tohoto slova do české slovní zásoby brání jedna překážka: Složeniny s druhým komponentem -fon jsou v češtině převážně vázány na poměrně úzký významový okruh, označují elektroakustické přístroje (přídavné jméno stereofonní, k němuž neexistuje základové podstatné jméno na -fon, označuje vlastnost takových zařízení); je tedy pravděpodobné, že v povědomí mnohých českých mluvčích je tento formální prostředek těsně spojen právě s touto skupinou názvů. Neuvědomují si patrně, že význam morfému fon je mnohem širší (je původu řeckého a znamená asi ‚zvučící, mluvící‘), jak naznačují i slova jako kakofonie, foniatr, fonetika. Všimněme si však, že posledně zmíněná slova jsou omezena převážně na úzus odborný.

Zmíněnými fakty je správné pochopení významu přídavného jména frankofonní, které se vztahuje k státům, územím apod., značně ztíženo. Protože zůstane v naší slovní zásobě prvkem pravděpodobně izolovaným, můžeme uvážit, zda by nebylo vhodnější používat místo frankofonní nějakého významově průhlednějšího opisu, např. francouzsky mluvící země. Toto pojmenování nevystihuje ovšem podstatu věci přesně, neboť nejde o země, kde se francouzsky běžně mluví, nýbrž o státy, kde je francouzština toliko jazykovým pojítkem: mluví se jí jenom tehdy, dorozumívají-li se mezi sebou příslušníci různojazyčných kmenů, v některých oblastech je jazykem úředním, kulturním atd. To by však nebylo ani tak na závadu, vždyť francouzské pojmenování má vlastně stejný nedostatek, nehledě k tomu, že o mnohém člověku říkáme např., že „mluví třemi cizími jazyky“, i když některým z nich umí jenom psát, nebo se aktivně vyjadřuje s obtížemi a cizímu jazyku pouze rozumí atd., tedy ve smyslu poněkud širším, obecnějším, odpovídajícím spojení „zná tři cizí jazyky“. Závažnějším nedostatkem je to, že víceslovné pojmenování je nepružné a málo vhodné pro stručné novinářské zpravodajství. Přejaté přídavné jméno frankofonní je z tohoto hlediska výhodnější. Má však ještě jednu přednost: pro většinu českých čtenářů je pojmenováním do jisté míry značkovým, jak jsme výše konstatovali, a proto si je budou ve svém povědomí uvádět do souvislosti jenom se zeměmi africkými, nikoli s jinými státy, kde se francouzštiny užívá také, ať již jako jediného úředního jazyka, nebo jednoho z nich (k nim patří vedle Francie např. Lucembursko, Kanada, Švýcarsko atd.). Zdá se tedy, že obojí pojmenování, frankofonní země i francouzsky mluvící země, má své výhody a oprávnění. Od novinářů musíme ovšem vyžadovat, aby volili mezi oběma variantami promyšleně: nově přejaté přídavné jméno je namístě především tehdy, když je ze souvislosti dostatečně zřejmé, co znamená.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 2, s. 121-122

Předchozí Miloš Helcl: Vysokotřídní?

Následující Hana Prouzová: Rychlopříplatek?