Aktrice národního divadla?

Zdeňka Sochová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nemůžeme upřít tomuto novému pojmenování pro divadelní umělkyni větší působivost, než má běžné, neutrální označení herečka. A publicistický styl má právo — zejména pro reklamní a propagační účely — na výrazové prostředky nové, neotřelé.

Co je tedy na novém slově podivného? Je zajímavé ze dvou důvodů. Především proto, že se objevilo jako paralelní výraz vedle staršího, rovněž původem cizího názvu aktérka, a za druhé, že bylo přejato z francouzštiny přímo v přechýlené podobě. Obě skutečnosti spolu ostatně těsně souvisí. Starší pojmenování aktérka — stejně jako mužská podoba aktér, z níž je odvozeno, — žije v jazyce zhruba od druhé čtvrtiny minulého století a dnes už nepatří ve svém původním významu k běžné slovní zásobě; je to slovo knižní a zastaralé. Pro toto své zabarvení se tedy zdálo pro moderní svět stylově nevhodné; bylo proto použito už hotové přechýlené podoby francouzské.

Ve francouzštině se příponou -trice odvozují ženské protějšky k mužským jménům na -teur; obě přípony jsou pak původu latinského. Např. latinské dvojici názvů cantator (pěvec) — cantatrix od[57]povídá francouzský pár chanteur — chanteuse vedle cantatrice (podoba cantatrice je stylově vyšší a odpovídá naší pěvkyni, kdežto chanteuse naší zpěvačce). Jde o několik kulturních výrazů jako spectateur (divák) — spectatrice, inspecteur — inspectrice, lecteur — lectrice, protecteur — protectrice atp. Poslední tři pojmenování existují i v češtině, ale do češtiny byla přejata — jak ukazuje zakončení mužského rodu -tor — prostřednictvím latiny, popř. byla utvořena analogicky z latinských základů.

V národních jazycích vznikají přechýlené podoby často až z aktuální potřeby, např. vstupem žen do pracovních oborů původně mužských, jako např. v češtině pojmenování konstruktérka. Přechýlené podoby nemusí mít u slov přejímaných z cizích jazyků často ani oporu v příslušném jazyce, z něhož byla přejata podoba mužská.

Nicméně, i když příslušné ženské podoby k dispozici jsou, konkrétní přechýlená pojmenování ukazují, že čeština se při přechylování řídí svými vlastními slovotvornými zákony a zvyklostmi. Domácím pravidlům přechylování se podřizují např. také slova složená, jejichž druhý člen je v příslušném jazyce přímo označením pro muže. Např. anglické podobě sportswoman (woman značí ‚žena‘) odpovídá česká sportsmanka, což je přechýlený tvar odvozený od mužské podoby sportsman (man znamená ‚muž‘) příponou -ka; podobně je tomu ve dvojici rekordman — rekordmanka aj.[1]

Nejčastější přechylovací příponou u jmen přejatých je v češtině -ka (např. doktorka, reportérka, referentka atp.), popř. -yně (např. kolegyně, ministryně aj.). Přípona -trice v novém slově aktrice působí právě svou cizostí a ojedinělostí nezvykle a afektovaně. Ostatně pokus uvést podobu aktrice v život není v češtině první. Na konci minulého století se o to pokoušel Jan Lier, ale — patrně rovněž z důvodů zde uvedených — bez úspěchu. Tehdy bylo ovšem slovo aktérka ještě zcela živé a sloužilo jako stylově vyšší výrazový prostředek k neutrálnímu výrazu herečka.

Tendence přejímat hotové přechýlené podoby tohoto typu z důvodů stylové nebo významové diferenciace se projevuje i v jiných případech. Vedle zastaralé a hovorové, expresívně zabarvené podoby direktorka se ojediněle v tisku objevuje i podoba direktrice ve významu ‚zaměstnankyně pověřená vedením něčeho‘ (např. direktrice v závodě na výrobu prádla).

Přesto se domníváme, že se slova tohoto typu pro svou výlučnost nevžijí; příliš se vymykají slovotvornému systému češtiny. Další značná potíž je s jejich výslovností. Francouzská výslovnost s -is,[2] kterou má v ruštině obdobná podoba aktrisa, předpokládá znalost francouzštiny; výslovnost česká — s -ice — není dost kulturní. Pro přejímání přechýlených podob tohoto typu nejsou v češtině vhodné podmínky. Jistě bychom se podivili, kdyby se najednou začaly objevovat lektrice, inspektrice apod.

---

[1] Srov. Naše řeč 47, 1964, s. 255n.

[2] Tuto výslovnost zaznamenává u slova direktrice Slovník spisovného jazyka českého.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 1, s. 56-57

Předchozí Adolf Kamiš: Teenager

Následující Pavel Trost: Ještě k původu slova chachar