Časopis Naše řeč
en cz

Nové vydání Mathesiusovy studie Řeč a sloh

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Studie Viléma Mathesiuse Řeč a sloh, uveřejněná poprvé v r. 1942 ve sborníku Čtení o jazyce a poezii, je práce popularizační a prakticky zaměřená, a přitom představuje jedno vyvrcholení celoživotního díla tohoto významného českého lingvisty. Mathesiusuv trvalý vědecký zájem o mluvený jazyk a fungování jazyka (jakožto abstraktní soustavy sdělovacích prostředků) v konkrétních promluvách se vždy projevoval v jeho díle více nebo méně zřetelným aspektem slohovým. V uvedené rozpravě shrnul tyto rozptýlené stylistické poznatky a podal ucelený slohový rozbor jednoho z hlavních slohových postupů, který pojmenoval slohem prostě výkladovým. Výchozími složkami výkladu se přitom staly hlavní prvky Mathesiusova lingvistického názoru, tj. určení pojmenování a věty jako základních jednotek jazyka, rozlišení mluvnické a významové stavby a s tím souvisící výklad o aktuálním (kontextovém) členění věty, rozbor tzv. polovětných vazeb, výklad rozdílu mezi jmenným a slovesným vyjadřováním atd.

K napsání práce však V. Mathesiuse nevedl zřejmě jen záměr odborně popularizační. Časté odbočky o úrovni jazykové kultury a o vyjadřovací i myšlenkové kultuře vzdělaných příslušníků národního kolektivu připo[38]mínají čtenáři dobu, kdy rozprava vznikala, a aspoň naznačují obecné úvahy o stavu české kultury a vzdělanosti, jimiž se Mathesius v těžkých okupačních dobách zabýval.

Nové vydání Řeči a slohu[1] lze uvítat především proto, že do řady jazykových a slohových příruček přibyla práce vynikající jak obsahem, tak i průzračně jasným a přístupným podáním. Myšlenkové bohatství Mathesiusova stylistického odkazu, ukryté dosud v těžko přístupném sborníku z r. 1942 a známé mladší generaci učitelů, redaktorů, novinářů a někdy i lingvistů jen z citací, se tak může znovu stát součástí dnešní odborné výzbroje všech, kteří spisovného jazyka aktivně užívají. Autor doslovu, J. Vachek, doložil příklady, jak málo ubralo uplynulé čtvrtstoletí Mathesiusovu výkladu na aktuálnosti v jednotlivostech a jak nedotčena zůstala tato práce ve svých výkladech obecných.

Nové vydání nutí však každého, kdo se do studie znovu začte, aby si položil otázku, do jaké míry se staly Mathesiusovy názory obecným majetkem a jak se projevuje jejich vliv v jazykové praxi. Odpověď není zrovna nejuspokojivější. I když se mnohé z Mathesiusových výkladů stalo součástí školních učebnic a i když jazykovědná popularizace usilovala prosadit funkční pohled Mathesiusův a jeho spolupracovníků z Pražského lingvistického kroužku i v laické veřejnosti, stále ještě mají převahu názory starší, opírající se o jazykovědnou teorii někdy i z hloubi 19. století. Jednou z příčin je jistě to, že Mathesiusův stylisticky diferencovaný přístup k jazykové realitě je náročnější a namáhavější než zjednodušené a přímočaré uplatňování jednotící dvojice „správné — nesprávné“, nebo odmítání prvků jazykově „nečistých“, argumenty často nepodložené. Změnu v tomto ustrnulém způsobu nazírání asi těžko přivodí něco jiného než změny v obsahu školního vyučování a v přípravě budoucích učitelů, a to všech učitelů, nejen filologů nebo snad bohemistů. Mathesiusova rozprava je proto nejen stále aktuálním pramenem poučení, ale i podnětem k dalšímu úsilí, aby slohové mistrovství jejího autora nezůstávalo jen ojedinělým výkonem.


[1] Rozpravu vydalo tentokrát samostatně jako 61. svazek edice Otázky a názory, nakladatelství Čs. spisovatel, Praha 1966, 104 strany. Editorem a autorem doslovu je J. Vachek.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 1, s. 37-38

Předchozí Milan Jelínek: Jubilejní vydání Stručné mluvnice české

Následující Jaroslav Machač: Iniciativa Akademie v otázkách jazykové kultury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1