Jubilejní vydání Stručné mluvnice české
Milan Jelínek
[Posudky a zprávy]
-
Mezi četnými mluvnicemi, v nichž byla s větší nebo menší úplností kodifikována gramatická norma spisovné češtiny, mají zvláštní postavení ty mluvnice, které sloužily nebo slouží jako příručky školské. Právě tyto gramatiky mají velkou zásluhu o udržení jednoty spisovného jazyka a o rozšiřování i prohlubování znalosti spisovné normy. Učitel v nich hledá poučení tam, kde mu školní cvičebnice zůstávají odpověď dlužny, a starší žáci mohou podle nich systematicky opakovat mluvnické učivo nebo si doplňovat znalosti, které jim buď vypadly z paměti, nebo které jim nestačila dát škola. Od r. 1890 až po začátek třicátých let se užívalo mluvnic Gebauerových a jejich úprav, o něž se zasloužil V. Ertl (poprvé v r. 1914) a Fr. Trávníček (poprvé v r. 1924). Tyto mluvnice byly sice pod značným vlivem historizující jazykovědy a v celé řadě konkrétních mluvnických jevů se přikláněly ke kodifikaci obrozenecké, popř. ji ještě více archaizovaly (jak je tomu u Gebauera), ale plnily dobře své poslání: podávaly systematický popis mluvnické stavby spisovného jazyka a názorný výklad opíraly většinou o dobře volené příklady a dostatečně úplné výčty. Významnou etapu v mluvnickém vyučování představovaly Cvičebnice českého jazyka pro střední školy, které připravil v první polovině třicátých let na základě jazykovědných zásad vypracovaných pražskou školou kolektiv autorů za vedení B. Havránka. Za okupace a těsně po ní vykonala dobrou službu v širší veřejnosti Stručná mluvnice česká Fr. Trávníčka (1. vyd. v r. 1941), obsahující jen tvarosloví; vycházela ze staršího Trávníčkova přepracování Příruční mluvnice Gebauerovy. Pak následovala v r. 1950 Stručná mluvnice česká od B. Havránka a Al. Jedličky, které se užívalo jako učebnice na středních školách a jež se stala dobrou oporou nejen pro naše učitele, ale i pro jiné uživatele spisovného jazyka. Pravda, její stručnost, na kterou upozorňoval už sám její titul, nutila [35]autory k omezování příkladů a výčtů a také k některým zjednodušujícím výkladům (zvláště ve skladbě). To však bylo zcela kompenzováno základním posláním gramatiky: měla na prostoru co nejmenším a v čase co nejkratším poskytnout nejdůležitější informace o českém mluvnickém systému. Kromě toho chtěli autoři podat alespoň nejelementárnější poučení o významu slov a o slovní zásobě a uvést tak čtenáře do problematiky lexikologické. Druhý dodatek věnovali pravopisu; omezili se v něm ovšem jen na výklad základních pravopisných jevů a jinak uživatele spisovného jazyka odkazovali na Pravidla českého pravopisu. Vyšla původně jako doplněk uvedených Cvičebnic českého jazyka (byla vysázena už 1939, ale okupace zabránila jejímu vydání).
V září 1966 vyšla Havránkova-Jedličkova Stručná mluvnice česká již v desátém vydání, poněkud zkráceném a přepracovaném proti vydání devátému (byla vydána tentokrát v edici Jazykové učebnice pro veřejnost). Je to nesporný úspěch této rozsahem nevelké gramatiky (v posledním vyd. má 189 stran textu) a přináší to také svědectví o její značné potřebě a oblibě. Zdá se, že jen ministerstvo školství a kultury je jiného názoru, když nepovažovalo za účelné doporučit mluvnici alespoň jako pomocnou knihu pro školy všeobecně vzdělávací, jak to činilo u vydání předešlých. To však nic nemění na faktu, že se Havránkovy-Jedličkovy mluvnice na našich základních i středních školách běžně užívá a že v ní učitelé i žáci nacházejí pohotově nejdůležitější informace.[1] Pravda, bylo by možné diskutovat o koncepci toho nebo onoho úseku mluvnice, požadovat někde větší úplnost při výčtu mluvnických jevů a větší bohatost příkladů, doporučovat podrobnější výklad některých jevů, hlavně skladebních, a navrhovat ještě jiná doplnění a zlepšení, ale skoro vždy bychom museli při podobných úpravách souhlasit s rozšířením rozsahu knihy. A to zajisté autoři nechtěli; všude pociťujeme snahu nezpronevěřit se názvu mluvnice, která nese atribut „stručná“. Proti vydání z roku 1951 má sice dnešní vydání rozsah asi o čtvrtinu větší, ale to je odůvodněno připojením některých výkladů, které na autorech zřejmě požadovali sami uživatelé mluvnice. Na druhé straně však ve srovnání s vydáním předešlým, devátým, zjišťujeme jistou redukci rozsahu (9. vyd. má 218 stran textu — bez rejstříku —, 10. pak jen 189), která vystoupí ještě více do popředí, když si uvědomíme, že byly navíc přidány některé výklady nově (bylo rozšířeno obecné poučení o jazyku, byl přidán dodatek o slohu, viz i dále). Lze s tím souhlasit, protože ten, kdo se chce seznámit podrobněji s mluvnickou stavbou spisovné češtiny, sáhne bezpochyby po České mluvnici v 3. vydání z r. 1963, kterou připravili titíž autoři a která má téměř trojnásobný rozsah (561 stran).
[36]Bylo by poučné, kdybychom na jednotlivých vydáních sledovali zdokonalování a doplňování textu Stručné mluvnice a kdybychom také srovnávali změny v uvádění mluvnických fakt a v jejich interpretaci. Museli bychom vyzvednout, jak pohotově dovedli autoři reagovat na změny v normě a kodifikaci spisovné češtiny a s jakou pečlivostí prověřovali své výklady novými výsledky mluvnického výzkumu češtiny (na něm se autoři sami podíleli, jak o tom svědčí zejména Česká mluvnice). Mohli bychom to doložit nejen z oblasti skladby, kde snad bylo za posledních 15 let vykonáno pro poznání spisovné normy nejvíc, ale i z oblasti hláskoslovné a tvaroslovné, v nichž zůstalo jazykovědné bádání spisovnému jazyku dost dlužno. Protože by si sledování textu od vydání k vydání vyžádalo rozsáhlou studii a také proto, že jsme si v této zprávě vytkli jiný cíl, omezíme se jen na povšechnou charakteristiku změn, kterými se liší konečný text z r. 1966 od textu z r. 1951, kdy tehdejší ministerstvo školství schválilo gramatiku jako učebnici pro střední školy.
Úvod má dnes zhruba trojnásobný rozsah proti výkladu obecných pojmů, který autoři podali v r. 1951, a přitom je text ještě více kondenzován. Autoři zpřesnili v posledním vydání definici spisovného jazyka a obecné češtiny, přihlížejíce k výsledkům nedávné diskuse o těchto otázkách v časopise Slovo a slovesnost, a nově koncipovali paragraf o stylistice. Poznámka o nářečích byla rozvedena ve stručnou charakteristiku nejdůležitějších nářečních skupin a úvod byl navíc doplněn o několik poznámek z historie jazyka. Potřeby školy vedly zřejmě autory k tomu, že do úvodu včlenili paragraf o poměru češtiny k jiným slovanským jazykům, zejména k slovenštině. K oddílu hláskosloví byla připojena už v dřívějších vydáních stručná kapitola o spisovné výslovnosti, důležitá pro praktické osvojení mluvené varianty spisovného jazyka; do ní byly ústrojně přesunuty některé výklady z hláskosloví a doplněny o další údaje, zpracované v souhlase se spiskem Výslovnost spisovné češtiny I (1955). Oddíl o pravopisu byl přesunut z konce knihy hned za oddíl o hláskosloví a výslovnosti, kde je bezesporu lépe umístěn, neboť pravopisné informace navazují na předcházející výklady o hláskosloví. Snad nemusíme ani poznamenávat, že tato partie byla uvedena do shody s pravopisnou kodifikací, která byla nově upravena ve vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1957 (podle této kodifikace bylo přepracováno už 7. vyd. Stručné mluvnice v r. 1958). Podobně byly pozměněny podle tvaroslovné normy nově kodifikované ve školním vydání Pravidel z r. 1958 tvaroslovné údaje v 3. oddílu, do něhož autoři vedle výkladů tvaroslovných zahrnuli i výklady slovotvorné. Proti textu z r. 1951 jsou z oddílu vyňaty poznámky lexikologické a jsou soustředěny v rozšířené podobě, která usiluje o jistou ucelenost, v prvním dodatku za vlastní látkou mluvnickou. Postupnými úpravami získal tvaroslovný a slovotvorný oddíl na přehlednosti a poměrné úplnosti. Nejvíc je proti výchozímu textu přepracován oddíl čtvrtý, věnovaný skladbě. Je [37]to pochopitelné, protože syntax češtiny je značně složitá a omezený prostor Stručné mluvnice nutí autory k pečlivému výběru informací nejzávažnějších. Praktické zaměření knihy a potřeba uceleným způsobem shrnout učivo o mateřském jazyce si vyžádaly připojení dvou dodatků: jednak o významu slov a o slovní zásobě, jednak o slohu. Dodatek o stylu je zařazen nově teprve v 10. vydání. V obou dodatcích se ovšem dostává čtenářům informací jen nejelementárnějších, přitom však užitečných. Pochvalme ještě poměrně dobrou grafickou úpravu mluvnice a její spolehlivé rejstříky.
A nakonec dejme otázku ministerstvu školství: Nezaslouží si mluvnice, která vyšla od r. 1950 v desíti vydáních a která je obyčejně v krátké době po každém vydání rozebrána, aby byla doporučena též středním školám jako učebnice? Není pochyby o tom, že je pro naše školy hodně potřebná.
[1] Ovšem pokud ji dostanou: je vzácností, protože vyšla vzhledem ke skutečné potřebě (i škol) v nákladu neúměrně malém — 20 000 exemplářů.
Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 1, s. 34-37
Předchozí Alois Jedlička: O překládání ze slovenštiny — tentokrát kriticky
Následující Alexandr Stich: Nové vydání Mathesiusovy studie Řeč a sloh
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1