Zaměřil dalekohled na Jupiter nebo na Jupitera?

Jitka Štindlová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Zaměřil dalekohled na Jupiter, nebo na Jupitera, na Saturn, nebo na Saturna, na Merkur, nebo na Merkura, na Neptun, nebo na Neptuna, na Pluto, nebo na Pluta, či snad na Plutona? A proč jen na Mars, a ne na Marsa nebo Marta?

V podstatě jde o otázku, zda užívat u těchto názvů planet tvarů životného skloňování, nebo tvarů neživotného skloňování. Všechna tato jména pojmenovávají jednak některého boha bájného světa starých Římanů a v tomto významu se důsledně užívá tvarů životných (Jupitera nebo Jova, zast., zvl. v básnických dílech i Joviše, Neptuna, Pluta nebo Plutona, Marta), jednak objekt kosmického světa, podle těchto bohů pojmenovaný. A zde jsou vlastní potíže. Neužívá se totiž důsledně ani jedněch tvarů. Vedle tvarů neživotných, které by byly z hlediska systému náležité, objevují se i tvary životného skloňování, jejich výskyt nám potvrzují i astronomové. Užívají tvarů životných vedle tvarů neživotných jak v běžném odborném hovoru, tak i v literatuře psané.

V astronomickém a astronautickém slovníku Kleczkově-Švestkově, vydaném v roce 1963, např. čteme: „Předpověď planety Neptuna z rušivého působení na Urana byla velkým triumfem tehdy se rozvíjející nebeské mechaniky.“ Dále např. „Hmotou a velikostí je podoben Saturnovi.“ Nebo najdeme odkaz: „Podrobné údaje o Jupiterovi, jeho dráze viz tabulka Planety.“

Zdá se, že životné tvary mají jistou převahu. Jediný Mars je po jazykové stránce mezi planetami výjimkou. Při jeho skloňování se dnes užívá důsledně jen tvarů neživotného skloňování: z Marsu, [248]k Marsu, na Mars, o Marsu. Při životném skloňování tohoto jména dochází ke změně kmenové hlásky: Marta, Martovi. Snad proto se dnešní úzus těmto tvarům vyhýbá. Důrazně říkáme úzus dnešní, protože ve starší literatuře odborné i v beletrii nalezneme i tvary životné, a to jak s náležitou změnou kmenové hlásky (s>t) Marta (např. u Čapka-Choda čteme „obyvatelé na Martu“), tak také bez změny kmenové souhlásky Marsa (např. v Písních kosmických Jana Nerudy[1]).

Ze stejných důvodů, tj. že by docházelo ke změně kmene slova (rozšíření o -n-), nesetkáváme se s tvarem Plutona, ale jen s tvarem Pluta.

Povědomí gramatické životnosti se projevuje i jinde, např. při tvoření odvozených slov. Vznikají přídavná jména přivlastňovací na -ův a -in, která se tvoří jen od jmen živých bytostí.[2]

Jistě k této situaci přispívá to, že tato jména představují současně fiktivní mytologické živé bytosti, a také tradice jistého personifikování kosmických objektů. Zdá se, že to však nejsou jen tyto důvody, proč, třeba podvědomě, usilujeme výběrem nebo tvorbou jazykových prostředků vyjádřit životnost a vztah přináležitosti. Planety a kosmické objekty vůbec, přestože nejsou živými bytostmi, mají povahu jedinců, s kterými jazykový systém nakládá jako s živými bytostmi. Proto nás nepřekvapuje, čteme-li o Jupiterovi, že se studuje Jupiterův povrch nebo Venušino ovzduší a Saturnova družice nebo Marsovy měsíce.

Mars i z hlediska slov od něho odvozených komplikuje poněkud situaci. Vytváří totiž dvě paralelní řady přídavných jmen, jednak s kmenem mars, a jednak s kmenem mart-: Marsův, marský, marsovský a Martův, martský, martovský.

Přídavná jména odvozená od cizích jmen vlastních i obecných, u nichž dochází v pádech ke změnám kmenových hlásek nebo k rozšiřování kmene (podle původního jazyka), mají zpravidla sama také rozšířený nebo pozměněný kmen. (Např. Ceres, římská bohyně úrody, má v pádech tvary Cerery, Cereři… Proto se také někdy úroda obrazně označuje jako Cereřiny dary. A ne „Ceresiny“!)

Podle toho, jak jazyk s podobnými přejatými slovy nakládá, měla by se tvořit jen přídavná jména Martův, martský, martovský, tak jako se utvořilo i slovo Marťan a od něho přídavné jméno marťanský. Řekli jsme, že Mars jediný vzdoruje tendenci užívat životných tvarů, a usoudili jsme, že snad je to proto, aby nemuselo docházet k náležité změně kmenové souhlásky. Pravděpodobně ze stejného důvodu — totiž nechuti uživatelů ke změnám kmenů (ta se projevuje zřetelně i jinde) — vytváří se paralelní řada přídavných jmen s kmenem mars-. Tato podvědomá nechuť je dokonce tak silná, že se i u přídavných jmen odvozených od bájného boha války Marta občas objevují tvary s kmenem mars-: Marsovi muži vedle Martovi, tj. bojov[249]níci, vedle Martova pole (v Paříži, v Římě, v Leningradě) se objevuje i spojení Marsovo pole. A tyto tvary nejsou jen z doby nedávné, neboť už Jan Neruda psal: „První výstava industriální byla otevřena v Paříži na Marsovu poli dne 17. září 1798.“

Zbývá ještě otázka, proč jsou jen Marťané. V době, kdy se Marťané objevili,[3] nebyl ještě tak vyhraněn úzus neživotných tvarů při skloňování názvu planety Mars, jak o tom svědčí např. citovaní obyvatelé na Martu (Čapek-Chod 1923). A snad pro Marťany mluví skutečnost, že od Marsanů bychom asi také přešli na „Maršany“. A to už by byla třetí podoba téhož kmene: mars-, mart-, marš-. A takovéto pestrosti kmenů se jazyk zřejmě brání.

---

[1] Však mateřské Slunce prajinak / náš osud kdys upravilo / a Zem mezi Marsa, Venuši / tak doprostřed postavilo.

[2] Na skutečnost tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od jmen planet ukázal František Daneš ve svém Malém průvodci po dnešní češtině, v koutku nazvaném „Několikrát o Marsu“. Zajímavé je, že se za přídavná jména na -ův a -in nepřimlouvá a považuje je spíše za poněkud starožitná. Zdá se, že literatura posledních let nedává tomuto závěru (z roku 1959) za pravdu.

[3] F. Daneš v citované práci uvádí nejstarší doklad z r. 1925, ale připouští, že by se patrně našel doklad starší.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 4, s. 247-249

Předchozí Zdeněk Hlavsa: Mléčná tabule pomohla?

Následující Vincenc Pořízka: Vládli v Indii velcí mugalové (mogulové) nebo velcí mughalové?