Časopis Naše řeč
en cz

Sborník o česko-německých vztazích

František Cuřín

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Lipská slavistická skupina je v slovanské vědě známa cílevědomým, vytrvalým a také úspěšným studiem slovansko-německých vztahů. Zvláštní místo tu zaujímají vztahy česko-německé, jež je třeba stále a dnes i nově bez zaujetí objasňovat a hodnotit ve vzájemné spolupráci obou stran. Jedním z důležitých počinů, jimiž se tato spolupráce realizuje, je i sborník Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur (Německo-české vztahy v oblasti jazyka a kultury), uspořádaný B. Havránkem a R. Fischerem a vydaný r. 1965 v Berlíně. Svazek, o němž zde podáváme zprávu, studuje především vzájemné vztahy v minulosti. Bude však zvlášť potřebné — jak říkají redaktoři v předmluvě —, aby pracovníci obou stran věnovali pozornost také problematice novější, zvláště vztahů ve vývoji dělnického hnutí, nového jazyka a literatury atd.

Čeští autoři německy psaného sborníku si vybrali témata, o nichž se sice už častěji psalo, jež však jsou stále živá a vyžadují objasnění z no[162]vých hledisek. B. Havránek v stati Jazykové vztahy mezi češtinou a němčinou (str. 15—19) probírá v přehledu historii německých výpůjček v české slovní zásobě a vyslovuje některá zásadní hlediska, z nichž je třeba k této otázce přistupovat. Dnes už nelze posuzovat cizí vlivy v kterémkoli jazyce jako porušování jazykové čistoty. Vzájemné vlivy jazyků jsou v jejich vývoji a rozvoji velmi důležité, jako např. byly vlivy latiny na mnohé evropské jazyky za humanismu, a nelze je posuzovat negativně. Negativní však může být cizí vliv v době, kdy je národní jazyk oslaben a kdy se teprve začíná ze společnosti národnostní vytvářet národ, jako tomu bylo koncem 18. stol. u nás.

Cizí vlivy pronikají do jazyka skrze skupiny dvojjazyčné, užívající vedle mateřského jazyka ještě jazyka cizího; tomuto jevu (bilingvismu) se v poslední době věnuje mnoho pozornosti.[1] V našem sborníku se jím obírá Pavel Trost v článku Německo-česká dvojjazyčnost (str. 21—28). Konstatuje například, že do husitství byl tento jev u nás celkem řídký, kdežto od období pobělohorského až do části 20. stol. ovládalo oba jazyky lidí poměrně mnoho. Německé vlivy se projevovaly v slovní zásobě, sotva však lze o nich mluvit v skladbě. Trost nesouhlasí s domněnkou Hausenblasovou, že např. ústup genitivních vazeb by se mohl přičítat i německému vlivu. Nesouhlasí také s výkladem českých hláskových změn ve 12. až 16. stol. vlivem německým.

Problematice těchto vlivů je věnován článek A. Lamprechta nazvaný K otázce česko-německé jazykové konvergence (s. 29—33). Lamprecht připomíná názory J. Gebauera, R. Jakobsona a Ľ. Nováka a v částečném souhlase s nimi se kloní k přesvědčení, že o jisté souvislosti českého hláskového vývoje s vývojem německým mluvit lze. Nejde o nějaký přímý vliv, jímž by např. německá přehláska a v e působila na českou změnu a v ě apod., ale některé místní a časové souvislosti obdobných změn v obou jazycích, bilingvismus v našich zemích aj. mohly způsobit, že se v češtině rozvinuly ty tendence, které se shodovaly s vývojem německým. Lamprechtův výklad je uvážlivý a jeho pojetí zaslouží pozornosti.

Obdobný souběžný vývoj v oblasti slovní zásoby sleduje J. Bělič v studii Paralela „Stadt - město“ s. 35—44). Na bohatém materiálu sleduje německou dvojici Stadt - Stätte a českou město - místo a podrobným rozborem dochází k závěru, že jde sice o vývoj paralelní, ale navzájem bezprostředně nezávislý. V slovanských jazycích proběhl i tam, kde se o silnějším německém vlivu nedá dobře mluvit (např. v nářečích srbocharvátských), a ani stáří slovanského jevu pro vliv nemluví.[2]

[163]Zajímavé téma si zvolil M. Komárek v článku Staročeské modlitby v Itinerariu Johanna Butzbacha (s. 73—86). Rozebírá zápis hlavních českých modliteb v cestopise německého humanisty, který strávil svoje mladá léta (mezi 12. a 17. rokem) na samém konci 15. stol. v Čechách, naučil se tu česky a později ve svém Itinerariu svůj pobyt popsal. Komárek podrobně probírá modlitby zapsané německým pravopisem a snaží se dopátrat jejich správného českého znění. Shledává v nich stopy západočeského nářečí a zpřesňuje nebo doplňuje dataci některých jevů hláskoslovných (např. ještě v té době se v západních Čechách vyslovovalo obouretné v).

Nejrozsáhlejším článkem přispěl do sborníku J. Filipec (Jungmannův překlad Goethova eposu Heřman a Dorota, str. 107—133). Jeho podstatnou část věnoval přehledu a rozboru Jungmannova vztahu k německé literatuře, historii jeho překladů na pozadí obrozenského snažení a jeho úsilí o obohacení českého jazyka a vytvoření vyšší české jazykové kultury. Autor také podrobněji sleduje boje o českou prozodii. Vlastní rozbor Jungmannova překladu Goethova díla si všímá především formální stránky verše: výběru slov podle počtu slabik a podle přízvukových typů, poměru mezi předělem mezislovným a mezistopovým, zvukové stránky verše, vztahu větných celků a veršů atd. Neopomíjí však ani jiné stránky, např. slovní zásobu a skladbu. Autor zpravidla srovnává nejen s originálem, ale také s překladem Heřmana a Doroty od Otm. Vaňorného a někdy i s novým překladem J. Kamenáře. Dospívá k závěru, že Jungmann vcelku s úspěchem vystihl Goethovu monumentalitu, ale na rozdíl od Goethovy objektivity vytvořil překlad subjektivnější a expresivnější. Proti svým starším překladům však Jungmann méně experimentuje (je tu např. méně slov nově tvořených skládáním), ale zato klade větší důraz na formální stránku verše.

Filipcova záslužná práce přináší leckterá nová zjištění a dokresluje především obraz Jungmanna samého. Předpokládáme ovšem, že statistická zjištění v článku uvedená jsou založena na materiále dost reprezentativním.

Výrazně je v sborníku zastoupena lipská onomastická skupina, známá studiem místních jmen v bývalých slovanských územích v Německu. Svými příspěvky se k nim v sborníku přiřazují z naší strany Vl. Šmilauer a Sl. Utěšený. Vl. Šmilauer v článku Počešťování německých místních jmen na -au (str. 139—147) se známou podrobností, přesností a spolehlivostí i přehledem probírá všechna místní jména tohoto typu na českém území a sleduje historický vývoj jejich počešťování. V staré době se tato slova do češtiny přejímala především se zakončením na -ov, např. Rychnov, něm. Reichenau, zřídka na -ava, a to jen v jižních Čechách. Pozdější umělé zásahy měly různé tendence. Palacký podle Vl. Šmilauera ve svém Popise království Českého z r. 1848 překotně nepočešťoval, jak se o něm někdy tvrdí. Zato úřední Zevrubný popis rozdělení země z r. 1854 počešťoval radikálně a velmi často mechanicky, např. Kohlhau - Kohlhava, Raspenau - Ras[164]penava, Grünau - Grunava apod. Revize z r. 1923 byla provedena se znalostí historických dokladů i vývoje a konečně revize po r. 1945 dokončila počešťování tak, že některá jména přeložila, např. Šenava (u Horní Plané) na Pěkná, jiná nově vytvořila, např. za Šenava (u Kraslic) Sněžná.

Sl. Utěšený v článku K přejímání německé dvojhlásky ei do češtiny (na základě jmen na -stein), str. 149—157, sleduje podrobně osudy německých hlásek i, ei v slovech přejatých v různých dobách z různých německých oblastí, ať jde o jména obecná, např. prejt i prajt, cejch, fajn, štajf, ráf, štráf apod., nebo o jména vlastní, např. severočeský typ Vejnar, Fejfar proti Vajner, Fajfr na ostatním území. Zastavuje se pak u jmen místních na -stein, např. Karlštejn, Landštejn, Potštejn atd., využívaje přitom materiálu Ústavu pro jazyk český ČSAV i místopisné komise. Vcelku lze říci, že místní jména tohoto typu kolísala v 15. a 16. stol. mezi psanými tvary na -štejn, -štajn a řidčeji -štýn, v 19. a 20. st. jen mezi -štejn a -štýn.

Z německé strany otiskl v sborníku významný článek Ernst Eichler (Lužickosrbsko-české vztahy podle poněmčených místních jmen, str. 159 až 175). Řeší důkladnou revizí rozsah starých srbských sídel v tzv. Záhvozdí na severu Čech a omezuje počet lužickosrbských jmen na osm v území na sever od čáry Chomutov—Česká Lípa—Liberec—Frýdlant. Sdílím přitom autorovy pochybnosti, zda do tohoto počtu patří jméno Hoschnitz, jež může být stejně dobře z českého Hvozdnica. V druhé části článku na­vazuje autor na některé svoje práce dřívější. Sleduje na území Sály a Labe místní jména typu Kladruby, Kralupy, Močerady atd., srovnává je se jmény v Čechách a dovozuje, že toto území bylo osídleno slovanským (srbským) obyvatelstvem z Čech. V tomto závěru se shoduje s některými německými archeology a historiky, jež v práci cituje.

Hans Wallher vyšel v článku Slovanská osobní jména na území mezi Sálou a Labem v raném i pozdním středověku (s. 177—186) ze soupisu jmen v práci G. Schlimperta o slovanských osobních jménech v německých středověkých pramenech a dospěl k některým závěrům zčásti už známým odjinud. Patří sem např. časný úpadek složených osobních jmen (typ Bohuslav), hojné tvoření hypokoristik příponami -l, -ch, -š atpod. Slovanské osobní jména se v zápisech přestávají vyskytovat koncem 13. století.

Osobními jmény českými v německém prostředí se zabývá Josef Beneš (Příjmení českého původu v německém prostředí, s. 187—205). Na rozsáhlém materiálu z našich i cizích pramenů a seznamů ukazuje, jak mnohotvárně byla v německém prostředí česká jména obměňována a přizpůsobována hláskovému systému němčiny. Někdy se tak dalo z důvodů národnostních i úmyslně.

Vedle těchto prací přináší sborník i stati další, např. J. Povejšila o němčině J. Dobrovského, A. Blaschky o mottu k Babičce B. Němcové, E. Skály o německém nářečí v středověkém spise Ackermann aus Böhmen, který složil r. 1400 žatecký a později pražský měšťan Jan ze Šitboře a pod [165]jehož vlivem o málo později vznikla česká skladba Tkadleček, atd. Pro nás je zajímavý ještě příspěvek Edmunda Schneeweise o českých slovech v německém nářečí hřebečském na severní Moravě (např. Karláckern z českého karlátka ‚druh švestek‘, volání na husy hus, hus a na kachny katsch, katsch apod.). Sotva však je českého původu jméno dětské hry Titschkerla (špaček), prý z tyčka. Naopak nejspíš české severovýchodní tyčkrle je z němčiny.

Sborník věnuje pozornost také osobnostem, které z německé strany usilovaly o vzájemné poznání a sblížení česko-německé. Ludwig Richter kreslí život a dílo Christiana Adolfa Peschecka (1787—1859), učitele a evangelického faráře na Žitavsku, který pocházel z pobělohorské emigrantské české rodiny, hlásil se k tomu a udržoval styky s českými vlastenci (čl. Život a dílo historika Chr. Ad. Peschecka, s. 95—106). Rudolf Fischer pak popisuje a hodnotí snahy a dílo vynikajícího německého pražského bohemisty Fr. Spiny (čl. K zápasům o český jazyk. Fr. Spina — německý bohemista, s. 7—14).

Sborník je třeba srdečně přivítat. Jistě nezůstane jen při jednom svazku.

[1] B. Havránek, Problematika miješanja jezika, Zadarska revija 1964, s. 177—186.

[2] Běličova studie vyšla též česky (Stadt - město?) v polském sborníku Prace filologiczne 18, část 2, s. 17—27, vydaném r. 1964 na počest prof. W. Doroszewského (srov. o něm zprávu v Naší řeči 47, 1964, s. 237—243).

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 3, pp. 161-165

Previous František Cuřín: Sborník filosofické fakulty brněnské university

Next Eleonora Slavíčková: Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura