O kobylkách a konících

Slavomír Utěšený

[Drobnosti]

(pdf)

-

Skáčou u vás po louce kobylky nebo koníci? Myslíme ovšem zelené kobylky luční, popř. jejich hojnější menší příbuzné, šedé polní koníky, z nichž někteří patří též mezi sarančata. Pomineme-li kodifikované názvy přírodopisné, kde máme v češtině i ve slovenštině např. pro druh Tettigonia viridissima stejné označení kobylka zelená, pro menší druh Oedipodum coerulescens však už označení různá (čes. saranče modrokřídlá, slov. koník belasý), a nebudeme-li se dále celou tou spletí skákavých kobylek, vrzavých koníků a cvrčků a žravých sarančí či sarančat zabývat z hlediska zoologické klasifikace, můžeme vyjít z faktu, že běžně se cítí v češtině názvy kobylka a koník, popř. koníček jako zcela nebo aspoň víceméně souznačné. Tak např. podle Slovníku spis. jazyka českého žijí dnes názvy kobylka, koník a koníček vedle sebe, žádnému z nich se nedává přednost. Přesto však, když blíže ohledáme mapu názvů tohoto hmyzu v našich nářečích, shledáme, že tu jsou značné rozdíly podle oblastí — někde se dává přednost názvu kobylka, jinde názvu koník nebo jeho obměnám.

Ryze česká kobylka se drží především v okrajových úsecích českého jazykového území, na Chodsku, v Podkrkonoší, pod Orlickými horami a na sev. Zábřežsku, ve středu Českomoravské vrchoviny, na Ostravsku a na Valašsku (zde je jednou doložena i kobyla); jako dubleta, zároveň s výrazem koník, je pak kobylka známa všude i po střed. Čechách. Jedinou další obměnou tohoto výrazu je přitom náchodská paskobylka.

Proti tomu označení koník má na zbývající převážné části území několik variant, především ve stupni zdrobnění základu kůň a v specifikujících souslovných spojeních. Nejméně obvyklé je nezdrobnělé označení kůň, jež patří téměř výhradně velké kobylce zelené. Setkáme se s ním v Čechách jen ojediněle, více jen na jihu na Třeboňsku.[1] Poněkud hojnější je kůň na Moravě na východ od čáry Zábřeh—Znojmo, s maximem na Hranicku a na dolském pomezí od Ždánic ke Kroměříži, tedy na jv. okraji hanáckého jádra se souslovími typu strmískové kuň (od Zábřeha k Prostějovu) a zelené kuň (v prostoru Olomouc—Vyš[123]kov—Holešov).[2] Zelenej kůň je kromě toho znám i v sz. Čechách od čáry Rakovník—Kladno—Roudnice. — Mnohem častější je zdrobnělina koník, která je rozšířena vlastně po celých vnitřních Čechách a na záp. Moravě k čáře Svitavy—Tišnov—Mor. Krumlov a též na jv. Moravě v prostoru Kroměříž—Hodonín—Uh. Brod a dále i na opavském Slezsku. Další zdrobnělina — koníček — se vyskytuje hojněji zvlášť v Čechách a zde především na východě od Pardubic k Litomyšli, dále pak na střední Moravě od Brna k Prostějovu, na jihu okolo Břeclavi a hlavně ve větší jv. části lašských nářečí. Máme tedy ve vých. části našeho území jednak střídání kůň-koník, jednak kůň-koníček. — Všechny zdrobněliny přispívají jistě k rozlišení od základního slova a představy kobyla - kůň, a nejde tu tedy o prostou metaforu. Název kobyla se přitom pro náš hmyz nevyskytne prakticky vůbec, označení kůň pak hlavně jen v přechodných okrajových oblastech. Mnohem častější je tu ovšem specifikované souslovné označení pro velký druh kobylek zelenej kůň, strmiskové kuň; zde zase pochopitelně postačí označení nezdrobnělé a zároveň přitom může jít o protiklad (velký zelený) kůň : (malý šedý) koník.

Jistá víceznačnost však zůstává i u zdrobnělých kobylek a koníčků. Bylo tedy nasnadě, že se původně snad žertovné označení paskoník // paskonik rozšířilo na poměrně rozsáhlou oblast sv. Čech v prostoru Mnichovo Hradiště-Poděbrady-Rychnov-Jaroměř-N. Paka a též v menším sz. úseku Třebívlice-Kralupy-Mšeno. Není bez zajímavosti, že tato složenina, doložená též z češtiny kladské, je známa i v Polsku v podobě pasikonik, a není tedy vyloučeno, že je velmi stará. Zato novějšího původu bude patrně obrácená podoba konipas, která se vyskytuje porůznu v oblasti vých. Čech, zvláště na Novopacku, Hronovsku a Vysokomýtsku a jednou je hlášena též z již. Moravy.[3]

Náš přehled by nebyl úplný, kdybychom neuvedli ojedinělé příležitostné názvy jiné: tak je tu skokan z Pardubicka, andílek od Žďáru na Mor. a konečně hajpfa z okolí Stříbra (zřejmě jde o přejetí německého oblastního názvu Heupferd ‚senový kůň‘).

Leccos zajímavého zjistíme, i podíváme-li se na české názvy kobylek v širších evropských souvislostech. Z faktu, že tento hmyz má hlavu zformovánu do koňské podoby, vychází při pojmenování většina slovanských jazyků: v polštině je základní výraz konik, v srbocharvátštině konjic, v bulharštině konče; česká kobylka a slovinská kobilica jsou přitom mezi ostatními slovanskými koníky trochu zvláštností. Obdobné pojmenování máme i v německých oblastních názvech Heupferd nebo Graspferd; jinak však germánské jazyky vycházejí spíš z jiné nápadné vlastnosti těchto tvorů, totiž z jejich skákavosti (něm. Heuschrecke, Heuspringer, Heu-, Gras-, Kohlhüpfer — nebo prostě Sprengsel, ale i metaforické [124]Springhase, Springhahn, Hochstapler — Huppepferd,[4] angl. grashopper aj.). Do této skupiny patří i lužickosrbský skóčk, skock, tj. „skoček“, skokan. A je tu ještě jedna pojmenovávací možnost, které využila ruština: podle zvonivého cvrkání dostalo se tomuto hmyzu názvu kuzněčik ‚kovaříček‘ (přitom strekoza, která by etymologicky odpovídala různým názvům „skokanským“, znamená zde vážku).

A nakonec ještě něco k historii názvu kobylka, kterým se čeština spolu se slovenštinou odlišují od ostatních jazyků slovanských. Tato kobylka je doložena od nejstarších dob ve všech biblických textech a jejich parafrázích jako starozákonní egyptská rána, novozákonní hubená potrava poustevníků ap. Jako ekvivalent latinského locusta ji uvádějí též všechny stč. slovníky počínaje Klaretem.[5] Naopak koník je zaznamenán až v slovníku Jungmannově (zároveň s pol. szarańcza a rus. saranča).[6] Do nejnovější doby pak zůstaly kobylky zvláště ve rčeních (mnohdy knižně zabarvených) symbolem mračného množství, žravosti a zmaru, a to jak ve frazeologii české, tak slovenské (srov. slovenské mračná kobyliek, pažravý ako kobylka, vrhnúť sa na niečo ako kobylky, je ich ako kobyliek).[7] — Na Slovensku se kromě toho vžilo srovnání skáče ako kobylka (vysoko), v českém prostředí se pak o velice hubených lidech řídá; vypadá, jako by kobylky (cvrčky, šváby, stinky, bzdinky) louskal.[8]

Ale abychom se závěrem vrátili k otázce, ze které jsme vyšli: Vypadá to tak, že na Moravě skáčou po lukách ponejvíce koníci, koníčci a nějací koně, v Čechách vedle koníků, paskoníků a konipasů spíše kobylky. Všude pak, a dokonce i na Slovensku, jsou kobylky odedávna známy v řadě úsloví, v nichž naopak polní koníky vůbec nenajdeme.

---

[1] Není bez zajímavosti, že v této oblasti se koně zpravidla označují bez ohledu pohlaví jako kobyly.

[2] Název strmiskové (kuň) je utvořen od základu strmisko ‚strniště‘ (srov. na Hané pod. strmisková řepa ‚vodnice‘).— A. Gregor, Slovník nář. slavkovsko-bučovického, s. 78 uvádí i zdrobnělou podobu zelené koniček.

[3] Podobu paskonik zapsali na Kladsku Kubín (Lidomluva Čechů kladských, 1913, s. 206) i Siatkowski (Gwara czeska okolic Kudowy I, 1962, s. 123). V rukopisném Kubínově materiálu je pak doložena z Novopacka i zdrobnělá obrácená podoba konipásek.

[4] Příklady jsou vzaty z 18. vyd. Klugova Etymol. slovníku německého jazyka, s. 206, Huppepferd je u Dornseiffa, Deutscher Wortschatz nach Sachgruppen, s. 94.

[5] Srov. J. Gebauer, Slovník staročeský II, s. 71n., heslo kobylka, dial. koblka. V Mammotrektu se vyskytuje kobylka i jako ekvivalent lat. cicada. — Pokud se týče překladové rovnice locustae — kobylky (v Matoušově evangeliu 3,4), jde možná o nedorozumění, které zvláště rozebíral už výklad Husův (viz cit. místo u Gebauera).

[6] Výraz saranče je původu turkotatarského, uvedl ho k nám z ruštiny Presl (Machek, Etymologický slovník, s. 440); v češtině se často chová jako jméno středního rodu (vzor kuře).

[7] Slovník slovenského jazyka I, s. 711.

[8] K. Adámek, Lid na Hlinecku 1900, s. 174; podobně též rukopisný materiál S. Volfové z Náchodska.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 2, s. 122-124

Předchozí Lumír Klimeš: K jazykové úrovni časopisu Živa (4. Číslo 1965)

Následující AT, KS, Vl, MS, MH (= Miloš Helcl): Radíme a kritizujeme