Časopis Naše řeč
en cz

O šíření obecné hanáčtiny

Josef Skulina

[Články]

(pdf)

-

1. Teze o zeměpisných nářečích jako historických kategoriích se v nedávné minulosti někdy nesprávně interpretovala tak, že místní nářečí jako přežitkové kategorie rychle odumírají.[1]

Soustavný výzkum nářečí českého jazyka, vycházející ze široce založené korespondenční akce dotazníkové a doplňovaný přímým terénním zkoumáním, tj. prováděný nepřímou i přímou výzkumnou metodou, ukazuje, že pokud jde o Moravu a Slezsko, tradiční místní nářečí podléhají nivelizaci poměrně pozvolné a postupné, tj. strukturně se zčásti přetvářejí v krajové nadnářeční útvary, regionální interdialekty, které jsou v řadě jevů spisovné češtině bližší než stará nářečí, ale zdaleka s ní nejsou totožné, a nestojí ani na stejné rovině s tzv. obecnou češtinou, tj. teritoriálním nadnářečím vzniklým nivelizací českých nářečí v užším smyslu, projevujícím tendenci stát se „celonárodním“ jazykem běžně mluveným.[2] Vzhledem k tomu, že se zároveň upevňuje a stále více šíří mluvená podoba spisovné češtiny (tzv. čeština hovorová) a zčásti se rozšiřuje i obecná čeština jakožto mluvený nespisovný útvar, neudivuje, že se moravské interdialekty — obecná hanáčtina, laština a moravská slovenština — hláskově a mluvnicky nestabilizují, ale že jde spíše jen o přechodové útvary směřující k syntéze s češtinou hovorovou (jakožto celonárodní mluvenou formou spisovné češtiny).[3] I když zaměříme svou pozornost jenom na etapu první, tj. ústup starých moravských nářečí, a pokusíme se osvětlit v našem případě konkrétně utváření tzv. obecné hanáčtiny, zjistíme, že tu jde o proces neobyčejně složitý, který závisí na sociálních a ekonomických podmínkách a jehož příčinou je vedle vzrůstajícího mezinářečního styku obyvatelstva zároveň hned také vzrůstající působení spisovného jazyka a obecné češtiny.[4]

2. Nemůže být sporu o tom, že se obecná hanáčtina podobně jako jiné interdialekty vytváří hlavně v městech.[5] Nám však nejde o postižení obecné hanáčtiny v městech, nýbrž o její pozvolné šíření na venkově; pokusíme se tedy obrysově sledovat obecnou hanáčtinu, jak se nám jeví na základě nářečních map z hanácké oblasti, a to především s přihlédnutím k základním jevům celohanáckým.[6]

O hanáckých nářečích, zvl. o tzv. centrální hanáčtině, je známo, že se výrazně odlišují od ostatních českých nářečí v širším smyslu především stránkou hláskoslovnou. Skutečnost, že se kolem centrálního jádra hanáckého seskupují různá hanácká nářečí, svědčí o tom, že hanácká oblast představuje nejen vnitřně vázanou nářeční skupinu s vlastními inovacemi, ale též v řadě znaků přechodové území mezi nářečími českými v užším smyslu na západě a lašskými a moravskoslovenskými na východě.[7]

Centrální typ hanácký má, jak známo, sedm krátkých samohlásek, i, e, ê, a, ô, o, u, a jen tři dlouhé samohlásky, é, á, ó.[8] Čekali bychom, že centrálně hanácké ê, ô (rêba, dôb) jakožto nejtypičtější a krajově omezené nářeční znaky budou dnes rychle mizet pod zvýšeným tlakem spisovné češtiny, resp. i češtiny obecné, ale ve skutečnosti tomu tak není. Tyto znaky se dosud poměrně pevně drží v jádru centrálního hanáckého nářečí, tj. na jižním Zábřežsku, Litovelsku, severním a západním Olomoucku a Prostějovsku. Na pomezí centrálně hanáckého nářečí na Vyškovsku, v okolí Prostějova a Olomouce objevuje se místo ê, ô normální e, o (reba, dob); znaky e, o (reba, dob) byly odedávna rozšířeny v rozlehlých úsecích hanácké oblasti (Znojemsko, Moravskokrumlovsko, Rosicko, Brněnsko, Blanensko, Tišnovsko, Boskovicko), drží se zde ještě u nejstarší generace a patří rovněž k nářečním znakům některých okrajových oblastí hanáckých. Pokud dochází k zániku ê, ô v jádru centrálního hanáckého území, děje se tak zpravidla jenom v jednotlivých slovech.[9] V okrajových oblastech hanáckého území ustupuje naproti tomu e, o (reba, dob) rychleji než centrální ê, ô (rêba, dôb). Pokud jde o výskyt ê, ô (rêba, dôb) je třeba říci toto: Široké ê se drží systémově v centrálním hanáckém nářečí v případech jako rêba, chêba, tê, mê, do hlavê, dva plotê, kdežto na Velkomeziříčsku, Třebíčsku, Moravskobudějovicku, Znojemsku, Moravskokrumlovsku, Rosicku, Brněnsku, Židlochovicku, Hustopečsku, Blanensku, Tišnovsku a Boskovicku interferují dnes podoby reba, cheba, te, me, do hlave, dva plote s podobami riba, chiba, ti, mi, do hlavi, dva ploti; přitom podoby typu riba, běžné odedávna v okrajových typech hanáčtiny, tj. na severním Zábřežsku, Slavkovsku, Bučovicku, Kojetínsku, Kroměřížsku, Holešovsku a Přerovsku, nabývají všude převahy a zatlačují podoby typu reba. Místy se zachycují podoby, jako např. cheba na Moravskobudějovicku a Moravskokrumlovsku, reba na Bítešsku, Židlochovicku, Moravskobudějovicku a Moravskokrumlovsku.

V centrální hanáčtině se udržuje široké ê také po souhláskách s, z, c, š, ž, č, ř v případech jako sêrotek, zêma, cêbola, šêroké, žêvot, čêsté, křêvé, na Boskovicku, Tišnovsku a Blanensku jsou dílem podoby serotek, dílem typu sirotek; přitom typ sirotek vytlačuje dnes typ serotek. Na zbývajícím území hanáčtiny, na Velkomeziříčsku, Třebíčsku, Moravskobudějovicku, Znojemsku, Moravskokrumlovsku, Rosicku, Brněnsku, Židlochovicku, Hustopečsku, a v okrajových oblastech hanáckých, tj. severním Zábřežsku, Slavkovsku, Bučovicku, Kojetínsku, Kroměřížsku, Holešovsku a Přerovsku, jsou podoby sirotek, zima, cibula, široké, život, čisté, křivé.

Široké ô se zachovává v centrálním úseku hanáckém ve kmeni slov jako dôb, kôs, rôka a v koncovkách tvarů ke dnô, já nesô. V dalších úsecích hanáčtiny, na Znojemsku, Moravskokrumlovsku, Rosicku, Brněnsku, Blanensku, Tišnovsku, Boskovicku, objevují se podoby dob, kos, roka, ke dno, já neso souběžně s podobami dub, kus, ruka, ke dnu, já nesu; přitom typ dub je dnes na postupu, a to mnohem intenzivněji než typ riba vytlačující typ reba. Ve zbývajících oblastech hanáckých, na severním Zábřežsku, Velkomeziříčsku, Třebíčsku, Moravskobudějovicku, Židlochovicku, Hustopečsku, Slavkovsku, Bučovicku, Kojetínsku, Kroměřížsku, Holešovsku a Přerovsku, jsou jenom podoby dub, kus, ruka, ke dnu, já nesu.[10] V této souvislosti je třeba poznamenat, že se např. místo břôch (nejde o slovo s expresívním zabarvením), kožôch, klôčka začíná všude říkat na hanáckém území bruch, kožuch, klučka a nepronikají zde přímo podoby břicho, kožich, klička. V podobách břuch, kožuch, klučka lze spatřovat hanácké interdialektické podoby.

V soustavě dlouhých vokálů zaujímají v hanáčtině důležité místo samohlásky é, ó (stréc, móka).

Hanácké é (stréc, pécha, déchat, hodné chlapec) se vyskytuje — mimo úseky čuhácké, v nichž je í, ú v případech jako stríc, múka — na celé hanácké oblasti. Ve výslovnosti se místy objevují různé fonetické varianty. V západnější části centrálního hanáckého jádra je dlouhá široká výslovnost strêc, pêcha, kdežto ve východní hanácké okrajové oblasti na Přerovsku, zaznamenávají se podoby s dlouhým úzkým é (stréc, pécha s výslovností mezi českým í a é), západní okrajové hanáčtině se vyskytují podoby stréc // stríc // strejc.[11] Hanácké é ustupuje v kulturních slovech, a tak se setkáváme v hanáčtině už s běžnějšími podobami celonárodně spisovnými víbor, vístava (v centrálním typu hanáckém je krátkost vibor, vistava), vytlačujícími celohanácké podoby vébor, véstava. Na západní Moravě i ve východních částech hanáckých se vyskytují už hojněji podoby lístek, cítit, lesík, nožík, které zatlačují hanácké léstek, cétit, lesék, nožék. Podoby lístek a nožík jsou na Boskovicku, Tišnovsku, Blanensku, Hustopečsku, Slavkovsku, Bučovicku, místy Kroměřížsku, Kojetínsku a Přerovsku a vytvářejí teritoriálně vějíř kolem centrálního typu hanáckého.[12]

Hanácké ó se zachovává systémově v případech typu móka, pod lavicó, (v)oni beró, pijó na celém hanáckém území. Výjimku činí slovesa typu dělat. V omezených enklávách centrálního úseku hanáckého se pravidlem objevují tvary (v)oni dělají (proti kupujó, prosijó atd.); ve vějířovitém pásu kolem centrální hanáčtiny, na Boskovicku, Tišnovsku a Blanensku, jsou tvary s dlouhou koncovou samohláskou: (v)oni dělají. Zajímavý je ústup morfologického typu ve staveňó, v obiló, v zeló nahrazovaném typem ve staveni, v obili, v zeli, který se šíří vlivem spisovného jazyka. Přitom nelze tvrdit, že by se v centrální hanáčtině nahrazovala řada ve staveňó, v obiló, v zeló důsledně řadou ve staveni, v obili, v zeli. K ústupu dochází na jednotlivých slovech; nejživější je podoba ve staveni, kdežto místy se objevují podoby v obiló, v zeló.

Infinitivy zibst, třist, ohřit, přist se drží v centrální hanáčtině poměrně pevně; v pásu kolem centrálního úseku hanáckého, na Boskovicku, Blanensku, Tišnovsku, Brněnsku, Židlochovicku, Slavkovsku, Bučovicku, místy na Kroměřížsku, Kojetínsku a Přerovsku, jsou tvary s délkou, zíbst, tříst, ohřít, příst. Na ostatním hanáckém území, tj. Rosicku, Moravskokrumlovsku, Holešovsku a zvl. v západním okrajovém pásu na Velkomeziříčsku, Třebíčsku, Moravskobudějovicku, interferují podoby zibst // zábst, třist // třást, ohřit // ohřát, přist // přást, ale z map se nedá s jistotou stanovit, která podoba z řady zibst // zábst je na postupu a která ustupuje.

3. Pokusili jsme se podat nejzákladnější obraz o šíření obecné hanáčtiny, a to zejména na materiálu hláskoslovném.[13] O existenci hanáckého interdialektu nelze pochybovat. Mohli jsme vidět, že se i, u (riba, dub) šíří v souvislosti s moderními unifikačními procesy. Případy jako břuch svědčí o tom, že jde o interdialektické tendence v rámci hanáčtiny samé. Územím největšího nářečního pohybu není centrální jádro hanácké, nýbrž oblasti okrajové. Můžeme uzavřít v tom smyslu, že ústup tradičních hanáckých nářečí na Moravě se děje pozvolna. Na široké ploše hanáčtiny nabývají převahy interdialektické (celohanácké) znaky, které jsou shodné s mluvenou (hovorovou) podobou spisovné češtiny a zčásti i obecné češtiny jakožto mluveného nespisovného útvaru.


[1] V. V. Vinogradov v čl. O preodolenii posledstvij kulta ličnosti v sovetskom jazykoznanii, IAN SSSR 22, 1963, s. 273n., poznamenává, že od dob utváření ruského celonárodního (spisovného) jazyka uplynulo tři sta let a zeměpisná nářečí v Sovětském svazu dosud existují, neodumřela a nevlila se zcela v celonárodní jazyk, ačkoli nápor spisovné ruštiny na ně je zřejmý a silný.

[2] Srov. diskusi o obecné češtině ve SaS 22, 1961, s. 98n.; 23, 1962, s. 37n., 108n., 258n.; 24, 1963, s. 47n., 186n., 244.

[3] Srov. Jar. Bělič, K otázce obecné češtiny, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 429n.; týž, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 59n.

[4] Srov. Jar. Bělič, Poznámky o mizení nářečí, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 87n.; týž, Vztah spisovného jazyka a nespisovných útvarů v češtině a poměry slovenské, Jazykovedné štúdie 7, 1963, s. 212n.

[5] Pokud jde o vlivy spisovného jazyka a obecné češtiny, třeba upozornit na to, že v rámci obecné hanáčtiny zaujímá význačné místo městská mluva, zejména v průmyslových centrech (v Brně). O výzkumu městské mluvy srov. Jar. Bělič, Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 569n. — Městskou mluvou brněnskou se obírají Jan Chloupek, Dnešní jazyková situace v Brně, sb. Brno v minulosti a dnes, Brno, 1962, s. 223n., a Jos. Skulina, O tradiční mluvě v předměstích Brna, tamtéž, s. 230n. V současné době připravila R. Blažíková na filosofické fakultě University Jana Ev. Purkyně v Brně diplomovou práci, v níž popisuje přetváření tradičního hanáckého nářečí v obecnou hanáčtinu v předměstí Brna, v Líšni, kde se venkovské prostředí mění v průmyslovou čtvrť.

[6] Jar. Bělič upozornil už na to, že v rámci obecné hanáčtiny jsou jisté rozdíly regionální — při společných celohanáckých znacích základních (srov. Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 90n.). Mapy z hanácké oblasti, uložené v archívu Ústavu pro jazyk český (pracoviště v Brně), poskytují názorný obraz o současném stavu hanáckých nářečí, o geografickém ústupu nářečního jádra centrálně hanáckého, o vnitřním rozrůznění hanácké oblasti apod., jak už bylo naznačeno. Výsledky získané anketou jsou prohlubovány propracováním jednotlivých hanáckých úseků.

[7] Srov. Boh. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 159n.; Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 7n.; Sl. Utěšený, K zanikání tradičních nářečí na severní Moravě, Práce Filologiczne 18/2, 1964, s. 303n.

[8] Uvádí se, že značný počet samohlásek krátkých proti několika málo samohláskám dlouhým v typu centrálně hanáckém činí z centrální hanáčtiny řídkou výjimku mezi českými dialekty a vůbec i mezi jazyky, v nichž je fonologická kvantita (viz Fr. Kopečný, cit. op., s. 7.).

[9] Zmenšování oblasti centrálního hanáckého typu vystihl Fr. Kopečný v čl. Mapky k diferenciaci severohanácké oblasti, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 383n.

[10] Od dob Bartošových značně pokročil vývoj od typu dob k typu dub na Velkomeziříčsku, Třebíčsku, Moravskokrumlovsku, Židlochovicku (srov. Dialektologie moravská II, Brno 1895, s. 158, 199n.)

[11] O expanzi obecně českého ej, resp. spisovného í (ý), za dřívější hanácké é na západní Moravě nutno říci, že se jeví jinak v systémovém pronikání, jinak v šíření jednotlivých slov. O tom srov. Jos. Skulina, O šíření nářečních znaků obecně českých na hanácké území, SaS 24, 1963, s. 186n. O postupu obecné češtiny na Velkomeziříčsku pojednává nejnověji D. Valíková v čl. Současný stav nářečí pavlovského výběžku severozápadně od Velkého Meziříčí, SbFFBU 13, 1964, A/12, s. 216n.

[12] Srov. Jos. Skulina, Diferenciace nářeční oblasti hanácké z hlediska kvantitativních rozdílů. Studia z filologii polskiej i slowiańskiej 5, Varšava 1965, s. 415n.

[13] Víme, že se zeměpisná (teritoriální) nářečí od sebe liší především v plánu hláskoslovném a tvaroslovném, méně už slovotvorném a syntaktickém. Z hlediska nivelizace starých nářečí bude proto i nadále upoutávat dialektologovu pozornost oblast hláskoslovná a tvaroslovná, jakými cestami dochází k přetváření starých místních nářečí v interdialekty.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 2

Předchozí Zdeňka Sochová: K slovotvorné a stylové charakteristice mluveného jazyka

Následující Jaroslav Machač: Jubilejní Slavica Pragensia o aktuálních otázkách jazykovědných