Časopis Naše řeč
en cz

O českých nářečních názvech pro brambory

Marie Korandová

[Články]

(pdf)

-

Naše pestré nářeční názvy brambor vznikaly na základě názvů evropských; odráží se v nich složitá cesta této důležité rostliny i hospodářské a kulturně historické vztahy mezi jednotlivými zeměmi.[1]

[182]V průběhu dějin seznamovali se Evropané s četnými cizokrajnými rostlinami, ale žádná z nich nezpůsobila takové pronikavé hospodářské změny jako brambor (Solanum tuberosum). V krajinách Střední a Jižní Ameriky, kde je brambor domovem, vypěstovali domorodci z divoce rostoucích druhů zvaných maglia odrůdy kultivované, jedlé, jimž říkali papas. Jejich hlízy byly přivezeny někdy po polovině 16. věku poprvé nejpravděpodobněji do Španělska. Odtud se dostaly do Itálie, Holandska a Rakouska; na sklonku století jsou v Anglii a po r. 1600 ve Francii. Za třicetileté války pronikly přes Německo do našich zemí.

Nová rostlina si nepodržela své původní indiánské jméno. Botanikové 17. století ji sice někdy označovali jako Papas Peruanorum nebo Papas Indorum, ale lid si volil jména jiná, výrazně motivovaná podobou bramborových hlíz. Tak v Itálii jí začali říkat tartufo, tartufolo, tj. vlastně lanýž, ve Francii pomme de terre, tj. zemské jablko. Ohlasy těchto dvou názvů najdeme dnes téměř ve všech evropských jazycích. Šířily se s různými hláskovými obměnami jako slova přejatá, která ztrácela svoji motivovanost a stávala se jmény značkovými: ital. tartufolo — švýc. cartoufle — něm. Tartuffel, Kartoffel — pol. tartofl, tartofel, kartofel — rus. kartofeľ — čes. kartofel, kantofel. Jindy se takové jméno překládalo, takže vznikala celá kalková řada: fr. pomme de terre — lat. Pomum terrae (Rohn, Nomenclator, Praha 1764—5) — něm. Erdapfel — pol. ziemne jabłko — čes. zemské jablko (viz níže).

Přibližně v téže době jako brambory byly z Ameriky dovezeny bataty (Ipomoea batatas) a topinambury (Helianthus tuberosus). Jména těchto hospodářských rostlin, které bramborám dlouho vážně konkurovaly, byla často přenášena i na brambory, takže názvy se navzájem křížily a překrývaly. Italské a španělské patata, anglické [183]potato (= brambor) je vlastně původní název batatů, podobně jako francouzské lidové patate, německé nářeční Potacken, Pataters, Patätschen. Německé výrazy Erdapfel, Grund- nebo Erdbirne, Grund- nebo Erdrübe označovaly přitom nejednou brambory i topinambury, stejně jako polské nářeční bułwy nebo české brambor. Řidčeji byly názvy bramboru společné i s jinými hliznatými rostlinami, např. s bramboříkem (Cyclamen), jak ukazují doklady z češtiny, němčiny aj.

Třebaže se brambory rychle šířily, objevovaly se v 17. stol. převážně jen jako kuriozita v šlechtických zahradách. Teprve přírodní pohromy, zvláště suchá léta, která škodila obilovinám, války a hlad ukázaly jejich užitečnost. K hromadnému pěstování vedla však ještě dlouhá cesta, provázená nezřídka nařízeními shora a nejrůznějšími, někdy až ostrými donucovacími prostředky. Osvícenští ekonomové podtrhují výnos brambor z hektaru a široké možnosti jejich upotřebení. Lidové vrstvy, zejména v úrodnějších obilnářských oblastech, přijímaly však novou „panskou“ rostlinu s nedůvěřivou zdrženlivostí, takže brambory u nás skutečně zdomácňovaly až od dob velikého hladu po r. 1772.

Přesto však mají četná lidová pojmenování, která zpravidla vytvářejí souvislé zeměpisné celky. Patrně tu nemálo přispěla ta okolnost, že na sklonku 18. stol., kdy se u nás brambory začaly intenzívněji pěstovat, byla česká nářečí ještě výrazně rozrůzněna. První zprávu o rozmanitosti našich názvů přináší V. M. Kramerius r. 1801: „… v Čechách neříkají všude brambory. Okolo Prahy jmenují je arpetle, erpetle, erteple, z toho německého slova Erdapfel; ale všecko nanic. V Plzeňském, Klatovském kraji i jinde slovou, a to dobře po česku, zemská jablka, protože podobu jablek mají …“

Podle starších zpráv a s přihlédnutím k dnešnímu stavu můžeme názvy bramboru rozdělit do tří hlavních skupin: První (I) obsahuje základní jméno brambor, jeho hláskové varianty a názvy příbuzné. Tato jména jsou typická zejména pro oblast českou v užším slova smyslu. Ve druhé skupině (II) jsou názvy zemský jabko; jabko, jablóško; zemsky; zemák. Dnes charakterizují převážně území moravské. Třetí skupina (III) zahrnuje jména přejatá, jako erteple, grumbíry a kobzole, která jsou jen v okrajových nářečích.

I. a) brambor, brambora, bramboro, brambur/brambúr, brambura/brambúra, branbor, branibor, brantbora; bandor, bandur/bandúr, bandora; bambol, bamboch

b) bobál

[184]Územně nejrozšířenější je název brambor/brambora, který zahrnuje celé Čechy a část Moravy zhruba po linii Žamberk — Bystřice n. P. — V. Bíteš — Rosice — Židlochovice. Ojedinělé doklady jsou i z jiných moravských míst, kam toto označení proniká vlivem spisovného jazyka. Při okrajích oblasti českých nářečí v užším smyslu převažuje podoba brambor (muž. rod). Ze styku s názvem (zemský) jabko se objevuje podoba bramboro (střed. rod), a to na Žďársku, ojediněle i na Doudlebsku. Na českém západě od Chodska po Rokycany převládá obměna brambur/brambúr, s níž se setkáváme i na jihovýchodním okraji Čech, zvláště na Havlíčkobrodsku; z Doudlebska se ojediněle hlásí podoba brambura/brambúra. Zdá se, že je to pojmenování novější. Podle různých zpráv nazývali na českém západě brambory donedávna zemský jabka nebo jabka. V jižních Čechách zjistila anketa ještě ojedinělé názvy branibor a branbor (Písecko), brantbora (Prachaticko). Severovýchodočeská obměna bandor/bandora, bandur/bandúr se dnes udržela hlavně u starší generace v okrajových oblastech: v krkonošském podhůří, v Podještědí, na Náchodsku a Litomyšlsku, ojediněle i na Skutečsku.

V písemných památkách nacházíme název brambor v dnešním významu od r. 1788 (K. Tham, Deutsch-böhm. Nationallexikon), avšak obrozenští autoři považovali za vhodnější názvy zemské jablko, zemče, zemák nebo bobál a výrazem brambor označovali topinambur, řidčeji i brambořík. Také podle Jungmanna je brambor ‚Saubrod, Erdbirn oder Grundbirn, Helianthus tub. Linn.‘, od něhož odlišuje zemní jablko. K tomuto výkladu pak poznamenává, že „někde brambory jmenují solanum tuberosum, což lépeji zemáky, zemčata, mor. jabluška, slc. bobály, kobzole slove“ (Slovník česko-německý I, Praha 1836). V našem dnešním významu se název brambor rozšiřoval zejména po čtyřicátých letech minulého století. Dialektismy typu bandor jsou poprvé zapsány r. 1823 (časopis Krok); hojně jich později využívala realistická literatura s venkovskými náměty při charakteristice lidového prostředí a jazyka (Němcová, Světlá, Rais, Jirásek, T. Nováková). — Z literárních dokladů známe ještě varianty bambol (Presl, Rostlinář III, Praha 1825) a slov. bambochy (Kott, Česko-německý slovník V, Praha 1887).

[185]Na západním Slovensku v okolí Bratislavy najdeme označení brambore, bumbury; jeho varianty bandur nebo bandor vytvářejí velkou kompaktní oblast též na celém slovenském východě. Z polských nářečí známe brambery a bambry. Blízký těmto názvům je také starší slovenský název bobál. R. 1813 píše Palkovič o bramborách, „kteréž my Slováci zde (v Šomoďské stolici) bobálmi nazýváme“ (Týdenník aneb Prešpurské slovenské noviny). Preslové tento název přijali do odborné terminologie, ale nevžil se. Jungmann a Kott jej lokalizují na Slovensko, Bartoš k Val. Meziříčí, na Horňácko a moravskoslovenské pomezí (F. Bartoš, Dialektologie moravská I, Brno 1886; Dialektický slovník moravský, Praha 1906). Ve dvacátých letech jej zapsal na Slovensku V. Vážný. Naše anketa zaznamenala bobál jen v Nové Lhotě na Kopanicích.

Etymologické výklady vycházejí z předpokladu, že brambor je slovo jen české (srov. např. J. Holub—Fr. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952), a spojují je se jménem Branibory, odkud prý k nám brambory přišly.[2] Analogicky tvořené názvy pro brambory vidíme např. v polském nářečním szwaby, slovenském nářečním švábka (švábska repa), tj. vlastně ‚plodina ze Švábska‘, maďarském burgonya, tedy ‚z Burgundska (Bourgogne)‘. Novou etymologii podal V. Machek, který vychází z podoby bambol (lotyš. bumbulis, bimbulis) a domnívá se, že tu asi běží o odvozeniny ze starého základu vyjadřujícího něco kulatého, jako je novočeské bambule, boubel — srov. i starší slovenské bobál (Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 40; Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954, s. 206).[2a]

Není bez zajímavosti, že naše obrozenská botanická terminologie, která tak často čerpala z lidových zdrojů, označovala výrazem brambor topinambur, zatímco pro brambory užívala názvů jiných (např. zemče, zemák, bobál — viz výše). Velmi značná hlásková rozkolísanost, která je tak charakteristická pro slova přejatá, velká kompaktní oblast výrazů bandur, bandor na východním Slovensku a zároveň četné evropské záměny názvů pro brambory, bataty a topinam[186]bury podporují naši domněnku, že výraz brambor byl možná u nás lidovým názvem topinamburů, který druhotně přecházel na novou rozšiřující se hospodářskou rostlinu s podobnými podzemními hlízami. Neznáme prozatím evropské obměny indiánského jména topinambur (topinamboux?), ale hlásková seskupení -ambur/-ambor, -andur/-andor, která se v nářečních obměnách slova brambor nejčastěji objevují, jsou nápadně podobná zakončení výrazu topinambur.

II. a) zemský jabko

b) jabko, jablóško, jablíčko

c) zemsky

d) zemák, zemňák, zemják, źemjok ap.; zemče, zemky.

Výchozím pojmenováním bylo tu zřejmě sousloví zemské jablko. Jeho zjednodušování se dělo trojí cestou: jednak vypouštěním přídavného jména — typ jabko, jablóško, jednak jeho zpodstatňováním — typ zemsky, jednak vytvářením nového jednoslovného názvu odvozeného od základu příslušného přídavného jména — typ zemče, zemák. Název jablko měl však v botanické terminologii několik významů,[3] a proto bylo třeba hledat další způsoby jejich rozlišení. Tak podle Bartoše „kde na Moravě i bramborům jabka říkají, tam rozeznávají stromský jabko (hor.), jablóška jabluňovy (Brněnsko), jabka ščepovy (záp. Morava)“ (Dialektologie moravská I, s. 311).

Zemský jabko zabírá velkou oblast v širokém pruhu od východních Čech a Českomoravské vrchoviny až na střední Moravu, zhruba v okruhu Žamberk—Polička—Jihlava—Třebíč—Blansko—Prostějov—Olomouc; charakteristické je zejména pro centrální hanáckou oblast. Na západě, kde dnes tato podoba značně ustupuje (zvláště na Žďársku se místo ní objevuje nové bramboro), bývá často paralelní jabko, jež zasahuje na východ asi po linii Zábřeh—Konice—Blansko. Na toto území navazuje na jihu v okolí Tišnova, V. Bíteše, Rosic, Mor. Krumlova a Brna zdrobnělé jablóško, ve východní části brněnského okresu [187]jablíško. Na západním okraji této oblasti je vedle toho i brambor/brambora. Řidčeji jsou zemská jabka doložena z celých Čech, patrně jako zbytek někdejšího stavu. Na Žďársku se ojediněle objevuje podzemsky jabko. Podoba zemsky (střed. rod) se vyskytuje na malém ostrůvku severozápadně od Prostějova.

Nejstarší prozatím zjištěný doklad názvu zemská jablka (pro brambor) je podle V. Černého v české Instrukci brtnické z r. 1667. Osvícenské tisky přinášejí hojné záznamy tohoto názvu od třetí čtvrtiny 18. stol. až do dvacátých let století 19. Presl i Sloboda je zařazují mezi názvy „prostonárodní“. Na sklonku 19. stol. se nezřídka objevují v beletrii: realističní spisovatelé jich užívají k charakteristice lidového prostředí (Svobodová, Nováková, Baar). Z přelomu 18. a 19. stol. máme v literatuře dosvědčena také lid. podzemská nebo zemní jablka.

Odvozený název zemák, zemják, zemňák navazuje zeměpisně na typ zemská jablka, s nímž se prolíná u Olomouce a Prostějova. Na východ od čáry Přerov—Kroměříž—Gottwaldov—Uh. Brod vytváří souvislou oblast zasahující hluboko na západní Slovensko zhruba od Piešťan až k Fatře. Na Moravě ostře končí severní hranicí valašskomeziříčského okresu, odkud se jeho hranice stáčí na sever k Ostravě, zahrnujíc hornoostravskou a východolašskou oblast s četnými variantami źemjok, źimňok ap. Územní rozdělení hláskových obměn zemák - zemják - zemňák není na Moravě zcela výrazné. Zemák je spíše na západě a ve středu, na severu převládá zemják, na východním okraji zemňák. V anketě je ještě poměrně hojně doložen typ zemák a zemče porůznu také z celých Čech. Na Lanškrounsku a Českotřebovsku se kromě toho objevuje podoba zemky, v jednom případě s jednotným číslem zemko.

V našem odborném názvosloví se zemák ukazuje koncem třicátých let minulého století (poprvé asi v Tatrance r. 1832). Zdá se však, že to bylo jméno řidší, které se ve spisovném jazyce začíná více uplatňovat teprve od šedesátých až sedmdesátých let. Dříve než zemák se v dokladech ukazují některé jeho varianty: zemčák (1798), zemják (1804), zemňák (1812), zemnák (1819). Ve čtyřicátých letech zapsal Presl názvy zemně, zemník, r. 1852 Sloboda zemňa. Ve starším období máme z literatury hojně doloženo pojmenování zemče, jehož se běžně užívalo zejména po r. 1810; první doklad je z r. 1790.

[188]III. a) erteple, ertepla, erteplo, ertepl, ertepel, herteple, hertepla, herteplo, jerteple, erpetle, arteple, artepla, ertefle, ertofle, ertypfle

b) grumbír, krumpír, krumpla, krômpel

c) kartofle, kantofel

d) kobzol, kobzola, kobzal

S bramborem se naši předkové seznamovali především prostřednictvím německým; s věcí samou přejímali i její pojmenování, které se brzy přizpůsobovalo hláskovému, tvarovému i slovotvornému systému češtiny. V našich současných nářečích můžeme sledovat stopy tří základních německých jmen:

a) Z názvu Erdapfel je erteple a její četné obměny. Souvislou oblast tvoří názvy (h)erteple, (h)ertepla a vzácnější (h)erteplo, artepla, ertepl v trojúhelníku mezi městy Mor. Krumlov—Olomouc—Uh. Brod. Z nich herteple, hertepla je častější na západě, ertepla (u Uh. Hradiště artepla) na východě vymezeného území. Na severu u Prostějova a Kojetína bývá paralelně zemák a zemský jabko, na západě i jabko, jablóško a brambor/brambora. Na území od Kroměříže ke Kyjovu je pak v souvislosti s názvem zemák forma ertepl (muž. rod), na Vyškovsku zase paralelně se jménem (zemský) jabko forma erteplo. Jinak jsou názvy erteple, ertofle, ertyfle roztroušeny i po celých Čechách, zejména na severovýchodě a na Sedlčansku (zde častěji v podobě erpetle), kde doznívají v řeči staré a nejstarší generace. Na jihozápadním Slovensku navazují na oblast moravskou.

Podle literárních dokladů patří pojmenování erteple mezi naše názvy nejstarší: spadá přibližně do téhož časového úseku jako název zemské jablko, avšak na rozdíl od něho je už od začátku chápáno jako výraz nečeský, nesprávný (srov. Krameriův citát výše). V popularizačních textech píší osvícenští autoři erteple často dokonce v závorkách, jakoby jen na vysvětlení názvu českého, o němž pisatel patrně předpokládá, že jej prostí čtenáři možná všude neznají. Tak čteme např. r. 1780 (Díl druhý Knihy ke Čtení pro sedlské školy) „zemská jablka (erteple)“ nebo r. 1811 (V. Pacovský, Knížka kuchařská) „zemčata nebo zemská jablka (erteple)“ apod.

[189]b) Názvy typu grumbír, krumpír, krumple, krômpel souvisí s něm. Grundbirne (s nářečními podobami grumbér, grumbír, krumbír, grompír ap.[4]). Naše nářeční grumbír/grumbíra známe především z dolské oblasti (na Uherskohradišťsku); řidčeji jsou doloženy jihozápadomoravské krumple. Na Drahansku se objevují i krompele. Anketa nezaznamenala tato jména příliš často,[5] avšak na Slovensku tvoří celé kompaktní oblasti a také jejich variant je daleko více (viz V. Vážný, uved. dílo). Z literatury jsou krumple doloženy — ovšem jako název nářeční — z nejstaršího období (1798); doklady od počátku minulého století se ovšem vztahují právě k slovenskému prostředí (Palkovič, Tablic, Němcová).

c) Čeští autoři na počátku 19. stol. užili někdy i názvu kartofle, jehož obměnu kantofel známe dnes z okolí Uh. Brodu.

d) Málo jasný lašský název kobzol, řidčeji kobzola, kobzal patří podle V. Machka k ukrajinským prvkům v řeči valašských pastevců.[6] Proto jsme jej zařadili do skupiny názvů přejatých. Na mapě ukazuje souvislý pevný celek, ostře oddělený od moravského zemáku. V dokladech máme kobzol už od 19. století. Někdy bývá lokalizován na Slovensko; studie V. Vážného se však o něm nezmiňuje.

Podíváme-li se dnes celkově na názvy bramboru, vidíme, že v Čechách převládá název brambor a jeho obměny; jména jako (zemský) jabka, erteple, zemáky a zemčata jsou omezena především na nejstarší generaci. Takový stav jsme ovšem nemohli na naší schematické mapě detailně zachytit. Proti této poměrné jednoduchosti je na Moravě situace daleko složitější. Máme tu tři velké oblasti: (zemský) jabko, jablóško; erteple; zemák. Zvláště na východní hranici rozšíření typu brambor pozorujeme velkou pestrost a vzájemné působení názvů brambor - (zemský) jabko - erteple. Totéž se v menší míře opakuje i mezi oblastmi (zemský) jabko - zemák - erteple. O bramborách se zpravidla mluví v množném čísle (i převzetí erteple je z množného [190]čísla Erdäpfel). Jednotné číslo proto nebývá rodově vyhraněno a v názvech se střídá mužský nebo ženský rod: brambor/brambora, bandor/bandora, brambúr/brambúra, kobzol/kobzola, grumbír/grumbíra ap. Proměnlivost, s níž se setkáváme na hranicích jednotlivých oblastí, se proto také nejvýrazněji projevuje ve vzájemném působení rodů. Tak podle typu (zemský) jabko máme na jeho okrajích bramboro (Žďársko), erteplo (Vyškovsko) a snad i zemko (Lanškrounsko). Podobně působil název zemák na vznik podoby ertepl. (Vzhledem k této situaci snažili jsme se na naší mapě zdůraznit rod druhem základní čáry: ženský rod označuje čára tenká, mužský rod středně silná, střední rod silná.)

Při porovnání dokladů ze tří západoslovanských jazyků, češtiny, slovenštiny a polštiny, vidíme, že se názvy bramboru rozčleňují do tří skupin, které do jisté míry odpovídají i jistým časovým údobím.

1. Jména přejatá, hláskově obměněná a „zkomolená“, která patří ve všech uvedených jazycích k nejstarším, objevují se už od sklonku 18. stol. Existují však podstatné rozdíly v typu a míře jejich užití. Zatímco čeština přejímala názvy především z něm. Erdapfel (pojmenování kartofle je výjimečné) a zároveň brzo se jim ve spisovných projevech vyhýbala, jsou pro Slovensko charakteristické výrazy tvořené od jména Grundbirne; krumple se ve slovenském názvosloví udržely až do kritického Jungmannova vystoupení v třicátých letech minulého století. Polština zase čerpá především z něm. Tartoffel, Kartoffel. Mezi její nejstarší jména patří tartofl, tartofel a kartofle. Od konce 18. stol. asi do poloviny následujícího věku převládá kartofel, řidčeji kartofla. Ve třetí čtvrtině 19. stol. se vlivem snah o popolšťování cizích slov v odborné literatuře stále výrazněji uplatňuje název ziemniak. Později, koncem století, se opět hojně vyskytuje výraz kartofel. Dnešní spisovná podoba ziemniak se definitivně ustálila teprve v našem století.2. Doslovně přeložené názvy (kalky) mají též doklady od sklonku 18. století. Představují však už vyspělejší typ pojmenování, kdy přistupuje výrazná snaha vyjádřit cizí název domácím jazykem. Formální závislost na předloze je však ještě nesmírně silná, a proto vzniká pojmenování dvojslovné — zemské jablko. Lidový jazyk si

[191]

[192]často volil pojmenování jako jabko, jablóško, repa, která však nevyhovovala požadavkům přesného a jednoznačného označení; nepronikla proto nikdy do spisovného jazyka a v nářečích zůstala omezena jen na poměrně malá území. Zato se v lidovém i ve spisovném jazyce mnohem více rozšířily odvozeniny jako čes. zemák, slov. zemiak, pol. ziemniak; ty se ustálily v průběhu 19. stol., kdy byly podporovány dobovou snahou nahrazovat cizí odborné výrazy domácími prostředky.

3. Třetí skupinu představují jména domácí. Sem řadíme např. starší slovenský název bobál. Jinak zde převažují názvy podle domnělého původu rostliny, jako slov. švábka, pol. szwaby; podle běžných etymologií patří sem také český brambor.


[1] České názvy bramboru jsou čerpány z materiálu sebraného pomocí Slovníkového dotazníku pro nářečí českého jazyka II, který vydal Ústav pro jazyk český ČSAV, a z ústavních lexikálních archívů. Slovenské údaje jsou především ze studia V. Vážného, Príspevky k slovenskému dialektickému slovníku, dialektické mená zemiakov, Sborník Matice slovenskej II, 1924, s. 74n. Jazykové situace polské si okrajově všímá B. Baranowski, Początki i rozpowszechnienie uprawy ziemniaków na ziemiach środkowej Polski, Lódż 1960; německé názvy bramboru, topinamburu a batatů probírá P. Kretschmer, Wortgeographie der hochdeutschen Umgangssprache, Göttingen 1918. Za doplňky z jiných evropských jazyků i za další cenné připomínky děkuji prof. V. Šmilauerovi; mapu jsem zpracovala s pomocí a za spolupráce s. Utěšeného.

[2] Srovnej i rumunský nářeční název brambor — brandraburca.

[2a] Při této etymologii však působí obtíže zvláště výklad vzniku dvojího r.

[3] Jako jablka, popřípadě hrušky nebo ořechy bývaly dříve označovány nejrůznější kulovité cizokrajné plodiny. Mattioliho Herbář (v převodu D. A. z Veleslavína, Praha 1596) uvádí např. kromě obyčejného jablka (plodu jabloně) ještě jablko Adamovo, bodlavé, citronové, granátové neb zrnaté, kdulové, nezdravé, zlaté či milosti, pomerančí, rajské, ztřeštěné, židovské aj.; podobně i Jungmann ve svém Slovníku I, s. 558).

[4] Podobné názvy najdeme též v maďarštině (krumpér, krumpli), v srbocharvátštině (krompir, krompira), v slovinštině (krompir), v bulharštině (krompir) ap.

[5] K názvu grumbíra srov. též J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 178.

[6] Našemu názvu je nejbližší pol. nářeční kobzalicki (Kielce, na jih od Varšavy); blízké jsou i pol. a ukr. nářeční názvy barabola, gordzola.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 5-6, s. 181-192

Předchozí Slavomír Utěšený: Čmeláci, fčeláci, vosáci a sršáni v českých nářečích

Následující Luděk Bachmann: Slovo stezka a souznačné názvy v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1