Časopis Naše řeč
en cz

Kabačkový salát

Antonín Tejnor

[Drobnosti]

(pdf)

-

bylo napsáno na konzervě, kterou při nedělním obědě otvírala paní L. J. z Prahy 7. Její zvídavý manžel chtěl mermomocí vědět, co to vlastně jí, a protože vysvětlení nenašel ani ve „Slovníku spisovného jazyka českého“, ani v „Příručním slovníku“, obrátil se s dotazem na terminologický archív Ústavu pro jazyk český.

Ruské slovo kabačok najdeme v „Akademickém slovníku ruského jazyka“ s těmito významy: 1. druh tykve s bílými oválnými plody, 2. jedlý nedozrálý plod tykve. „Velký rusko-český slovník“ uvádí ještě další význam: jídlo z této tykve, zpravidla s nádivkou ze sekaného masa a rýže.

Max Vasmer ve svém „Ruském etymologickém slovníku“ pokládá slovo kabak (od něhož je zdrobnělina kabačok utvořena) za převzaté z jazyka krymských a kazaňských Tatarů.

Z ruštiny přešlo označení tohoto druhu tykví do polštiny (kabaczek = Cucurbita pepo)[1] a do češtiny. První doklad v lexikálním archívu ÚJČ je z roku 1949 (z časopisu Milotický hospodář), a to v tvaru množného čísla: kabačky. V této podobě se objevuje i později v odborné literatuře[2] a v příslušné oborové normě. „Velký rusko-český slovník“ považuje český ekvivalent kabačok za slovo citátové, a uvádí ho tedy v podobě shodné s ruštinou. Zemědělské noviny píšou však v letech 1954—1955 vedle citátového názvu kabačok také počeštěnou podobu kabačka. K vytváření tohoto názvu vedou patrně dvě okolnosti: Jednak jde o pojmenování odrůdy tykve, jednak tento plod svým tvarem a způsobem zpracování připomíná okurku, je tu tedy významová souvislost se dvěma substantivy rodu ženského.

Slovo kabačka se vyskytuje i v moravských nářečích,[3] ale tam označuje rostlinu ‚svízel‘ (Galium aparine), a nikoli druh tykve Cucurbita pepo. Dostálův „Klíč“[4] uvádí jako český ekvivalent mezinárodního botanického názvu Cucurbita pepo L(inné) název tykev turek. S tímto příliš širokým botanickým názvem nemohou naši pěstitelé a potravináři vystačit. Potřebují odlišit jednotlivé odrůdy, a tak vybírají buď kombinace názvů domácích (tykve chřestové), nebo názvy přejaté (patisony, kabačky).

Protože se názvu kabačky jako označení hromadně pěstovaných rostlin nebo hromadně zpracovávaných plodů v praxi užívá zpravidla jen v čísle množném, český název pro pojmenování jednotlivé rostliny nebo plodu se dosud neustálil[5] a nebyl také příslušnou oborovou ná[62]zvoslovnou komisí normalizován. A tak žijí v úzu obě podoby vedle sebe.

U názvů plodin, jejichž frekventovanější plurálový tvar připouští zařazení k mužskému i ženskému vzoru, není existence dubletních rodově rozlišených podob v jednotném čísle ojedinělá. Moravané říkají místo „okurka“ okurek, vedle podoby „brambor“ se užívá s oblastní diferenciací i brambora, ale ve 2. pádu množ. č. zřetelně převládá tvar ženského rodu (košík brambor). Tato tendence vedle zmíněných významových vztahů k podstatným jménům tykev a okurka by mluvila ve prospěch ustalování tvaru kabačka. Existence homonymního nářečního tvaru pro Galium aparme by přitom nebyla na závadu, protože jeho užívání bylo krajově úzce omezeno a dnes již není živé. Pracovníci Výzkumného ústavu rostlinné výroby však soudí, že by nebylo vhodné českou podobu přejatého názvu kabaček nadbytečně odlišovat od podoby ruské a polské.

Dokud nepadne konečné rozhodnutí v názvoslovné komisi, nedoví se tedy náš tazatel, zda jedl salát z kabačků, nebo z kabaček. Ale to ho jistě příliš trápit nemusí, zvlášť když mu ten salát zachutnal.


[1] Mała encyklopedia powszechna, Varšava, 1959, s. 384.

[2] Zemědělská výroba v kostce, Praha, 1960, s. 332; Podešva a kol., Encyklopedie zelinářství, II. díl, Praha, 1959, s. 380.

[3] František Bartoš, Dialektologie moravská, II, Brno, 1886, str. 503; Václav Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha, NČSAV, 1954, str. 220.

[4] Josef Dostál, Klíč k úplné květeně ČSR, Praha, 1954, s. 751.

[5] V úzu pracovníků Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Ruzyni je podle sdělení inž. Troníčkové běžná počeštěná podoba v rodě mužském, kabaček, pracovníci Výzkumného ústavu konzervárenského v Bráníku užívají někdy názvu kabačka.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 1, s. 61-62

Předchozí Jan Kořenský: Tranzistor

Následující Radíme a kritizujeme