Výzkum mluvené podoby spisovné slovenštiny

Pavel Jančák

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Mluvenému jazyku se kromě prací fonetických a dialektologických nevěnovalo donedávna mnoho pozornosti. Také při zkoumání spisovného jazyka se vychází zpravidla z jeho podoby psané, kdežto o tom, jaká je jeho podoba mluvená, víme poměrně málo. To bylo jistě jedním z hlavních důvodů, že na území celého Slovenska byl z iniciativy a za vedení prof. Eugena Paulinyho zahájen široce založený výzkum mluvené podoby spisovné slovenštiny, který provádějí v různých slovenských městech pracovníci pedagogických, resp. filosofických fakult. Sdružení slovenských jazykovědců, které je koordinátorem tohoto výzkumu, svolalo účastníky této akce a některé další odborníky z Ústavu slovenského jazyka SAV a z vysokých škol na konferenci do Smolenic (7.—9. října 1965), kde se probíraly zkušenosti a první pracovní výsledky, k nimž se zatím při výzkumu dospělo. Vcelku jde tedy organizačně o obdobnou akci, jaká probíhá v českých zemích při výzkumu městské mluvy; proto byly na slovenskou konferenci přizváni i někteří čeští pracovníci.

Na rozdíl od současného výzkumu slovenského je ovšem výzkum v českých zemích[1] zaměřen šíře: jeho cílem je postihnout jazykovou situaci v celé její složitosti. V jednotlivých zkoumaných městech se zpravidla sleduje všechno: jak se projevuje starý nářeční základ, jaký je stav interdialektu i jak působí spisovný jazyk. Proto se u nás při sbírání základního materiálu dává přednost projevům nepřipraveným, neoficiálním, a tedy nespisovným, a studuje se především tzv. běžně mluvený jazyk, ovšem diferencovaný podle různých stylových hledisk (podle společenského rozvrstvení mluvčích, podle situací atd.). Naproti tomu při výzkumu slovenském je předmětem studia mluvený jazyk spisovný. Cílem výzkumu[2] je zjistit, v jakém rozsahu a v jakých funkcích se u jednotlivých společenských vrstev na různých zeměpisných oblastech užívá spisovného jazyka, jaká je jeho podoba a jaký je vztah k jazykovým útvarům jiným, především k nářečím. Slovenský výzkum je tedy pojat úže, může se však už opřít o daleko rozsáhlejší základní materiál, neboť se zde podařilo zajistit široký záběr jednotlivých dílčích sond (celkem v 55 městech), pořízených jednotným způsobem a rozložených vcelku rovnoměrně po území celého Slovenska.

[40]Výzkum byl zorganizován tak, že v každém zkoumaném místě byly podle předem stanovených zásad a rámcových metodických pokynů (vypracovaných prof. E. Paulinym[3]) zachycovány na zvukový pás asi dvacetiminutové projevy vybraných osob, které reprezentovaly tři hlavní společenské vrstvy rozlišené podle vzdělání (I. vrstva — objekty s povinným základním školním vzděláním, II. vrstva — objekty se středoškolským a odborným vzděláním, které jsou ve stálém pasívním styku se spisovným jazykem, III. vrstva — objekty s maturitou nebo s vysokoškolským vzděláním, které mají ve svém povolání spisovného jazyka i aktivně užívat). Z každé vrstvy byly zpravidla vybráni 3 zástupci, kteří pak mluvili vždy na dvě témata (jedno bylo povinné, druhé volné podle zájmu vyprávějícího). To znamená, že v každém zkoumaném místě byl získán vnitřně diferencovaný materiál, který je možno i uvnitř vymezených kategorií porovnávat s materiálem z ostatních zkoumaných míst. Hlavní zásadou při výzkumu bylo, aby byl mluvčí už před vlastním nahráváním uveden do roviny spisovné a pokud možno v ní setrval během celého svého projevu. Šlo tedy o vědomé užívání spisovného jazyka nebo alespoň o stálou snahu po něm. Tato zásada — jak upozornil v úvodním projevu na konferenci prof. Pauliny — má ovšem v sobě jedno nebezpečí: zkoumané osoby se při výzkumu nevyjadřují tak, jak by mluvily normálně. Tento posun projevů do spisovné roviny nemusí však být po metodické stránce nevýhodou; zjišťujeme schopnost aktivního užívání spisovného jazyka a můžeme zároveň sledovat, kdy i při tomto jeho maximálním uplatnění dochází k porušování jeho normy.

Už z výzkumného programu je patrné, jak neobyčejně důležitou a odpovědnou fází výzkumu byl výběr zkoumaných osob. (O metodě a organizaci výzkumu hovořili na konferenci J. Matejčík z Banské Bystrice a J. Mistrík z Bratislavy.) Při výběru se dávala přednost rodákům ze zkoumaného města, jejichž projev je pokud možno nejméně ovlivněn normou lokálního venkovského nářečí. V prvé vrstvě se dobře osvědčili tovární dělníci nebo prodavačky, v druhé si dobře počínali pracovníci v administrativě (technická inteligence má jistý sklon k jazykové exkluzivitě), ze třetí vrstvy se nejlépe pracovalo s lékaři, umělci, resp. s redaktory, kdežto projevy učitelů a právníků bývají při vědomém užívání spisovného jazyka už hodně stylizované. Výzkum sám vyžadoval od explorátorů hodně taktu, obratnosti a trpělivosti, zvláště při práci s objekty první vrstvy, protože udržet projev nenápadnými a vhodně volenými otázkami v rovině spisovné i v logické linii vyprávění bylo často obtížné.

Kromě zvukových záznamů těchto „spisovných“ projevů, které byly pořízeny celkem od 500 mluvčích a jejichž úhrnné trvání činí na 200 hod. (tj. asi 3000 stran transkribovaného textu), a kromě vyplnění stručného doplňkového dotazníku (se 13 gramatickými a několika slovníkovými otázkami) [41]bylo úkolem explorátorů vypracovat také inventář jazykových jevů daného města. Tento svod nejdůležitějších hláskoslovných a tvaroslovných znaků užívaných při běžném denním hovoru měl být v každém zkoumaném městě sestaven ještě před vlastním výzkumem mluveného jazyka spisovného, aby umožnil explorátorům lepší orientaci při výzkumu, a zároveň měl pak sloužit i jako důležité východisko, na jehož pozadí by bylo možno porovnávat a hodnotit nově získávaný materiál. V praxi se však ukázalo, že sestavení inventáře činilo mnohým explorátorům potíže. Zatímco jedni takový svod znaků vůbec nedělali a prostě jej ztotožnili se seznamem nespisovných prvků v konkrétních spisovných projevech získaných až při vlastním výzkumu, druzí se naopak na inventář zaměřili a — vedeni složitou jazykovou situací ve zkoumaných městech — chtěli kromě inventáře jevů zjišťovat i jejich povahu, frekvenci apod. a požadovali současný slovenský výzkum tímto směrem prohloubit. A tak z úvodního orientačního výzkumu jazykové situace vyplynul vlastně některým pracovníkům požadavek zevrubného výzkumu městské mluvy. Ovšem konat takový náročný výzkum v rámci výzkumu spisovné slovenštiny je nemožné; ukazuje se — a projevilo se to i v diskusi —, že tu jde o dvě různé věci. Přitom — jak uvedl už předtím v úvodním projevu prof. Pauliny — zůstává povinností slovenské jazykovědy prostudovat jak starou městskou řeč, v níž je uloženo mnoho z kulturního a společenského vývoje, tak i sledovat městskou řeč dnešní a její vývojové tendence, neboť města budou určovat i nadále další vývoj. Cílem současného výzkumu, třebaže se také konal ve městech, to však nebylo, jeho cíl byl zatím omezenější.

Zvlášť výrazně přispěje materiál z tohoto nového výzkumu k osvětlení vztahu mezi spisovnou slovenštinou a jejími nářečími, neboť z tohoto hlediska se podařilo celkem v dostatečné míře postihnout stav na celém Slovensku. Bylo to patrné už z prvních dílčích výsledků, které někteří explorátoři po zpracování získaného materiálu pro konferenci připravili. Jistou nevýhodou bylo, že jednotlivé referáty zpracované zhruba paralelně musely být probírány v zeměpisném sledu, takže se v nich řada věcí, někdy i nepodstatných, opakovala a jiné důležité věci v přemíře probíraného materiálu zase naopak zapadly; avšak takový postup byl nezbytný, neboť šlo vlastně o první úhrnné, byť neúplné zhodnocení a představení sebraného materiálu. Charakteristickým rysem všech těchto rozborů bylo, že se poměrně nejvíce soustředily na I. vrstvu informátorů, v jejichž projevu je nejvíce odchylek od spisovného stavu, takže vznikal dojem, že tento materiál představuje vlastně jakýsi přehled charakteristických znaků slovenských nářečí. Avšak i to je pochopitelné, neboť Slovensko je po nářeční stránce dosud velmi pestré a mnohé nářeční znaky jsou ještě natolik pevné, že pronikají, někdy dokonce v hojné míře, i do projevů spisovně zaměřených.

Přístup k spisovnému jazyku je rozdílný podle krajové příslušnosti mluvčích. Tak jazyková oblast východoslovenská (materiál z této ob[42]lasti představili na konferenci J. Muránsky, J. Jacko, J. Mlacek a J. Sabol) je od spisovného jazyka relativně nejvzdálenější. Dorozumívacím prostředkem zůstává zde i nadále nářečí, které má i nadnářeční platnost, takže aktivní znalost spisovné normy je i u příslušníků II. vrstvy ještě velmi labilní. Jde tu vlastně o jistý druh „dvojjazyčnosti“ (někteří se při výzkumu přímo ptali, mají-li mluvit „po našom“ nebo „po slovensky“). Do projevů spisovně zaměřených dostávají se v hojné míře především ty jevy, které jsou společné všem východoslovenským nářečím, jako je např. nedostatek délky samohlásek a přízvuk na předposlední slabice (jevy tohoto druhu se objevují i v projevech III. vrstvy, délka samohlásek se v nich např. dodržuje dokonce jen asi z 50 %). Je zde tedy obdobná situace jako např. u nás na Ostravsku. Vědomí velké odlišnosti spisovného jazyka a nářečí však přece jen i zde posouvá jazykové projevy blíže k rovině spisovné, takže jsou i znaky, které se do spisovných projevů nedostávají. Jsou to hlavně ty, o nichž jsou si sami mluvčí dobře vědomi, že jsou to znaky nářeční (tak např. se ve spisovných projevech nesetkáváme už s tzv. dzekáním, jež je pro východoslovenská nářečí charakteristické). To znamená, že v schopnosti pronikat do spisovných projevů existuje mezi nářečními znaky jistá hierarchie.

Podobný vztah mezi spisovným, jazykem a nářečími je pak v různém odstupňování i v jiných slovenských jazykových oblastech. V oblasti středoslovenské (referovali o ní E. Kriaková, B. Kovalová, J. Findra, J. Rešetár a v diskusi též A. Habovštiak z ÚSJ) je ve spisovných projevech málo odchylek od spisovné normy, avšak menší míra pronikání středoslovenských prvků do spisovného jazyka je jen zdánlivá; středoslovenská nářečí nejsou totiž od spisovného jazyka tak vzdálená jako např. nářečí východoslovenská, takže v principu je i zde mezi nářečím a spisovným jazykem týž vztah. Zvláště ty jevy, které mají oporu i v nářečích, se u všech mluvčích dodržují (např. souhlásky ť, ď, ň jsou zde vždy měkké). V referátech o oblasti západoslovenské (J. Šabršúl, Š. Krištof, L. Šmelík, A. Rýzková, M. Patáková), v níž jsou odlišnosti od spisovného úzu větší, překvapilo, že je zde aktivní znalost spisovného jazyka lepší, než by se předpokládalo; ovšem některé znaky důsledně pronikající do spisovné oblasti jsou i zde (např. nedostatečné zachovávání rytmického krácení dlouhých samohlásek).

Mnoho zajímavého a cenného materiálu bylo při výzkumu získáno o stavu takových jevů, které se nerealizují jednotně, protože se nemohou na celém slovenském jazykovém území opřít o jednotný nářeční úzus. Týká se to zvláště některých výrazných znaků spisovného jazyka, které jsou původu středoslovenského a na ostatní území pronikají jen prostřednictvím vrstvy spisovné (hlásky ä, ľ, dvojhláska ô a jiné dvojhlásky apod.). Tak se ukázalo, že široká výslovnost ä je ve spisovných projevech velmi omezená; v nově získaném materiálu je doložena snad jen v Martině, kde se zachovává vlivem místních nářečí, kdežto jinde se většinou realizuje jako e nebo a. Ještě zajímavější je situace při rozlišování l - ľ, které má podklad v středo[43]slovenském a východoslovenském úzu; přesto však výslovnost ľ ustupuje, neboť kulturní slovenské centrum Bratislava leží v západoslovenské oblasti, která má jedno l.

Je tedy zřejmé, že nově získaný materiál z jednotlivých sond rozložených po celém Slovensku, který je vnitřně diferencovaný a který je možno navzájem porovnávat, může — ovšem po zevrubném a jednotném zpracování — přinést mnoho konkrétních dokladů k osvětlení zákonitostí při ústupu nářečních jevů, resp. při porušování spisovné normy. Není totiž náhodné, že některé nářeční jevy ustupují snáze a jiné mají zase naopak největší životaschopnost, takže se dostávají až do roviny spisovné. Strukturně vázané prvky v nářečích se podle prof. Paulinyho drží více, a to i bez ohledu na to, zda jde o jevy spisovné či nespisovné. Nyní bude možno všecky takové důležité jevy na slovenské oblasti nejen konkrétně vysledovat a zhodnotit, ale zároveň bude možno uvažovat pak i obecně, jaké jsou to jevy a jaké mají místo v struktuře dialektů na jedné straně a v struktuře spisovného jazyka na straně druhé. Není snad třeba ani připomínat, že provádět takováto šetření bude možno ze získaného materiálu hlavně u jevů hláskoslovných a tvaroslovných, a to ještě jen u takových, které mají velkou frekvenci. Požadavky rozšířit výzkum i na jiné plány jazyka už na základě tohoto materiálu jsou nereálné; tak např. k osvětlení situace v slovní zásobě, kde by bylo možno zvlášť průkazně ukázat, že nářeční vlivy na spisovné projevy jsou minimální, tento materiál jistě zdaleka nedostačuje. Tu by bylo nutné zvláštní šetření. Syntakticky zaměřený výzkum, a to na materiálu středoslovenském, se už provádí (B. Kovalová).

První fáze výzkumu mluvené podoby spisovné slovenštiny je tedy se zdarem dokončena. Touto rozsáhlou akcí (náročnější, než se původně předpokládalo) podařilo se postihnout stav na celém Slovensku a ukázat, že spisovný jazyk je na postupu, a to i co do zeměpisného rozšíření (zvlášť potěšitelný byl v tomto směru příznivý výsledek sondy z nově osídlených oblastí, např. z Komárna, nebo z měst, kde byly donedávna silné vlivy bilingvismu, resp. trilingvismu). Proti stavu před 30 lety — jak konstatoval v závěru konference prof. Pauliny — je znalost spisovného jazyka značně větší, a to zvláště u lidí z těch vrstev, které se pohybují v nadnářečním prostředí. Přesto, že se ve spisovných projevech objevují dialektismy, jsou tendence k spisovnosti nesporné; kdyby se při rozboru materiálu z jednotlivých sond vycházelo ze shod s normou a nikoli z rozdílů, byl by obraz jiný.

Nyní je otevřena cesta pro další výzkum, který se bude dít už individuálně (o jednotlivých bodech mají pak vznikat monografie). Prohloubenější zpracování si pak ovšem vyžádá nejen další rozšíření materiálové základny, ale i nový, tvořivý přístup k metodě, neboť zde se pohybujeme v dosud neprobádané oblasti. Neobyčejným kladem celé této akce tedy také bylo, že se u pracovníků z pedagogických fakult podnítil zájem o takovéto práce. Už první dílčí výsledky ukazují, že solidně prováděný výzkum tu může přinést [44]hodně nového a hlavně konkrétního: že totiž může naše, většinou zatím ještě hodně povšechné znalosti o současném stavu a vývoji mluveného jazyka postavit na pevnější a spolehlivější materiálovou základnu. Slovenský příklad o tom mluví víc než jasně.

---

[1] Viz o něm zprávu v Naší řeči 47, 1965, s. 171—4.

[2] Viz E. Pauliny, Zpráva o výskume hovorenej podoby spisovnej slovenčiny, Slovenská reč 29, 1964, s. 351—7.

[3] V citované zprávě s. 354n.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 1, pp. 39-44

Previous Jan Petr: Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura

Next Miroslav Mervart: Několik poznámek k překladům ruských knih z oboru chemie a chemické technologie