Jazyk a styl veršů Jiřího Suchého
Jaroslav Zima
[Articles]
-
Poezie Jiřího Suchého je dílo po mnoha stránkách pozoruhodné. Charakteristický je už způsob vzniku jeho veršů, hudebně ztvárněných Jiřím Šlitrem: někdy je základem i východiskem oblast slova, jindy oblast tónů, jindy opět vznikají text i melodie současně.[1] Se způsobem vzniku souvisí i jev, že obě složky, slovo i hudba, nemusí být vždy v úplné rovnováze. Někdy je nositelem estetické působivosti především melodie, a významová stránka slova ustupuje přitom do pozadí, jak už bylo dříve ukázáno.[2] Jindy opět vzniká rozpor „mezi masovou přístupností melodie a mezi určitou výlučností textu“, jak přiznává sám autor.[3] Tento dvojí protiklad — slovo ve své plné estetické účinnosti a slovo jako druhotná složka melodie — nemůže být na překážku tomu, abychom věnovali pozornost těm veršům Suchého, které autor sám jako autonomní básnický projev hodnotí tím, že je knižně vydává.[4]
I v knižním vydání veršů Jiřího Suchého poznáváme jejich zaměření k zvukové stránce slova a ovšem i jejich těsné sepětí s melodií. Písňové prvky zjišťujeme v refrénech opakovaných na konci strof, např. v básni Tak jako ten Adam:
Pod tíhou / Její krásy padám / A je mi při tom do zpěvu
se zobecňující pointou na konci básně:
Pod tíhou krásy / Toho hada / Dneska už jiný / Adam padá /
A je mu při tom do zpěvu
S formou lidové písně souvisí anaforické opakování slov i slovních spojení:
[2]Kdo vzdoruje kalendáři / Kdo chce proti proudu plout —
Seděl uprostřed ulice / Seděl a hleděl na měsíček[5]
S hudebními postupy je spjato opakování celých veršů a postupné rozvíjení jejich tematické linie:
Včera neděle byla / Včera byl hezký čas / Včera neděle byla /
Za týden bude zas
Sepětí s melodií ukazují ojediněle i citoslovečné výrazy písňového charakteru:
Portugalskou krajinou / Veselý se nese zpěv / Trala trala tralalala
S hudebním rytmem je spjato i záměrné využití knižních prvků, infinitivních tvarů zakončených na -ti:
Má on totiž tajné přání /Důmysl si cvičiti / A na skřítky
znenadání / Pasti narafičiti — Řekl jsem si: / Ty se nesmí
ztratiti /Třeba budou ještě někdy / Platiti
Spolupůsobí tu opět i zřetel k zvukové stránce slova: opakování několika slabik s touž samohláskou (cvičiti - narafičiti) nebo slabik stejných (ztratiti - platiti), vyvolávajících někdy v mysli posluchačů vzdálený ohlas některých prvků poezie lidové. Někdy tu spolupůsobí i potřeba rýmu:
Vím jen že mé děti / Začnou vyváděti — Neboť tisíc klarinetů /
Jak snad račte věděti / Neublíží ani světu /
Ani kuřeti
Že jde o jev specifický, ukazuje poměrně značný počet infinitivů zakončených na -ti ve sbírce obsažených (celkem 24, tj. 11,5 % z celkového počtu 207). Vedle důvodů tkvících v hudební situaci, v zřetelech k zvukové stránce slova a k potřebám rýmové shody třeba ovšem zdůraznit i spolupůsobení činitelů souvisejících se základním rysem struktury veršů Jiřího Suchého, totiž s tendencí k expresívní nápadnosti, o níž tu ještě pohovoříme.
Věnujeme-li pozornost především slovnímu výrazivu veršů, zjišťujeme bohatý rejstřík výrazových prostředků. Vyznačuje se dvěma póly: záměrně vypjatou spisovností výrazu, zahrnující i slova a slovní tvary knižní a básnické, ojediněle i archaické, obrážející styl starých písniček kramářských (Stala se jest divná věc), a zjednodušující nenuceností jazyka běžně mluveného [3]s prvky hovorovými, obecnými i slangovými. Prolínáním těchto dvou pólů slovního výraziva veršů Jiřího Suchého vznikají dva základní postupy jeho básnického vyjadřování. První z nich, dominující v jeho tvorbě, je protikladná nebo kontrastní juxtapozice, prosté kladení, řazení kontrastních výrazových prostředků vedle sebe.[6] Zjišťujeme ji v rovině tematické i v rovině stylu. Verš Šest žen měl Jindřich král opakovaný na začátku dvou slok jeho básně budí už pořádkem slov (knižní spojení Jindřich král místo stylisticky bezpříznakového král Jindřich) představu klasických epických veršů. Ale začátek třetí sloky přechází tematicky do roviny všedního života současnosti a jazykově v stylovou rovinu běžně mluveného jazyka (Oč lépe na tom byl / Jistý Novák z Libně). Změna tematická, vyjádřená jazykově kontrastní změnou stylových rovin, redukuje domnělou vznešenost na všední záležitost. Taková kontrastní komika spojující fakt zdánlivě společensky vyšší s jevem všedním a vyjádřená jazykově protikladem knižního a běžně mluveného jazyka se objevuje např. i v Písni o vyšinutém trpaslíkovi; protikladné členy se tu objevují v obráceném pořadí:
Se ševcem to šlo s kopce / V rodinné skončil hrobce /
A sám starosta obce / Ho uctil projevem
Kontrastní juxtapozice slouží i k vyjádření autorova vztahu k starým a často otřelým básnickým obrazům. Jejich sentimentální ráz je oslabován výrazem představy z všedního života, vyjádřené jazykově prvky hovorovými nebo obecnými:
Až měsíc rozlije své světlo po kraji / A hvězdy řeknou že čas je jít spát / Pramének vlasů jí ustřihnu potají / Komu? No přece té kterou mám rád
Starobylou poetičnost vycházejícího měsíce a hvězd porušuje tu úmyslně projev mladého člověka dnešní doby, zasahujícího v oblast sentimentality otázkou Komu? a odpovědí začínající běžně mluveným No přece…
Juxtapozice Suchého mívají ovšem podoby značně rozmanité. Tak klade autor proti sobě např. jazykové vyjádření smyslového dojmu z nejvšednější skutečnosti a vyjádření vážného duševního stavu: A v botách mokro / V duši strach; přitom protikladné členy juxtapozice [4]mají syntaktickou formu zcela shodnou. Je ovšem samozřejmé, že estetický účin není jen výsledkem tohoto postupu, tedy vztahů formálních. Je především také záležitostí významovou. Třeba si tu uvědomit výsledky zkoumání Siebererova,[7] jenž rozlišuje význam jako objektivní část obsahu slova, zaměřenou především na věci („mehr den Dingen zugeordnet,“ s. 5) a vedlejší představy a citové hodnocení („Gefühlsbeiklang, Gefühlswert“) jako okrajové a měnlivé části slovního obsahu, zaměřené spíše k člověku a jeho chápání věcí. Je pochopitelné, že citové zabarvení slova vzniká zpravidla v kontextu, jehož významové dynamice věnoval své úvahy již Mukařovský.[8] I v protikladných nebo kontrastních juxtapozicích Suchého budí ona část spojení, která vyjadřuje všední skutečnosti (A v botách mokro), citové zabarvení (jako odraz určitých situací, zpravidla komických). Tento citový odstín ovlivňuje pak významově i druhou část protikladného spojení, vyjadřujícího jevy vyšší, vážnější sféry citového života (V duši strach). Často bývá výsledkem takové protikladné juxtapozice, vyjádřené jazykově prvky knižními a hovorovými, více nebo méně intenzívní zabarvení ironické (Do duše jí padla tíseň / Tak se vrhla na kokain).
Protikladná juxtapozice se uplatňuje u Suchého nejen jako jeden z dílčích postupů, nýbrž někde i jako tvůrčí princip celé básně. Tak je tomu např. v básních Ubohý otec a Dítě školou povinné, komponovaných jako konfrontace světa dospělých a světa dětí. Protikladné prvky tvoří i tu někdy dvojice syntaktických spojení s výrazivem stylově rozdílným (např. školský termín — obrat hovorového jazyka) ve verších: Dítě školou povinné / Dovede to co my ne /, jinde zase dvojice výraziva spisovného, vyjadřující jenom obsahově rozdílnost světa dospělých od světa dětí:
My jsme lidé světa znalí / My jsme lidé s rozhledem /
Ale hrát si jako malí / To bohužel nesvedem
Vedle protikladných nebo kontrastních juxtapozicí vyjadřuje autor svůj vlastní pohled na skutečnost též významovými aktualizacemi. To je druhý z dvou postupů, o nichž jsme na začátku hovořili. Významové aktualizace — jako součást širší oblasti jazykové tvořivosti — jsou ovšem vůbec specifickým rysem poezie a projevem úsilí básníka o výraz nový, neotřelý, obrážející jeho vlastní vidění sku[5]tečnosti. Vznikají často „významovou nekongruencí slov syntakticky spjatých“, jak přesvědčivě ukázal Jan Mukařovský.[9]
Je přitom pozoruhodné, že protikladná juxtapozice je u Suchého postupem základním, kdežto významová aktualizace slova výrazovým prostředkem řidším. Tento jev souvisí zřejmě s hudební formou jeho veršů: postupným řazením výrazových básnických prostředků je posluchači umožňováno současné vnímání slov a tónů; naproti tomu básnické významové aktualizace by předpokládaly nejen rychlou abstrakční schopnost u posluchače, ale možnost vracet se k nim a uvažovat o nich. A takovou situaci stále postupující zhudebněný projev ovšem poskytnout nemůže.
Významové aktualizace Suchého vznikají — jako většina aktualizací moderní poezie — významovou neshodou nebo protikladem slov syntakticky spjatých. Aktualizací vytvoří Suchý někdy ze zastaralého básnického obrazu obraz nový. Takovou obměnou básnického klišé — jakým je např. spojení prokláté srdce ve verších:
Oči má sněhem zaváté / V duši má chladný stín /
Rampouchem srdce prokláté
— vzniká ovšem posun i v oblasti významové: zastaralý význam ‚milostné zrady‘ nabývá nového odstínu ‚citového chladu, odcizení‘. Přitom nápadností spojení (proklát srdce rampouchem) vzniká i silné zabarvení expresívní s humornou nebo i ironickou složkou emocionální.[10] Někdy rozbíjí neobvyklý člen nového spojení ustálené významové pole slova do té míry, že vzniká intenzívní dojem grotesknosti. Tak je tomu např. ve verších:
Vozil se na Pegasu / A spával na lyře
Nový člen spojení (Vozil se na Pegasu) obsahuje významový znak osobní pasivity místo hlavního znaku básnické aktivity a svobody obsaženého v zastarávajícím knižním spojení (jezdit na Pegasu); přízemnost, odvozená z kontextových spojení typu vozit se na koníčkách, na kolotoči, kontrastně tu nahrazuje básnický vzlet.
Mezi oběma postupy Jiřího Suchého — protikladnými juxtapozicemi a básnickými aktualizacemi — je spojitost: oba jsou jen dvěma různými [6]jazykovými odrazy téže skutečnosti, totiž jeho výrazného odporu proti konvenční šedi života, odporu, který vyjádřil slovy:
Mám rád všechno co se červená / Cihlu / I tvář / I z růže květ /
To všechno pro mne znamená / Že nezešedne svět
Jednou z významných složek veršů Jiřího Suchého je i jeho rým. Také rým má ovšem i svou stránku významovou. Mukařovský[11] ukázal, že „jeden z nejpodstatnějších významových úkolů rýmu je právě uvádět ve styk významové oblasti představované slovy, která se rýmují“. Jak uvádí Daneš[12] „slova spojená rýmem jsou jakoby zdůrazněna a čtenář je bezděčně spojuje a hledá v nich skrytý smysl“. I když tu ovšem nemůžeme proti přímému formálnímu vztahu slov v rýmových dvojicích, jejich slabičné shodě, klást obdobný přímý vztah významový, je nicméně důležité zjištění, z kterých oblastí slovní zásoby autor slova rýmových dvojic čerpá. I zde totiž často shledáváme značnou vzdálenost okruhů představ, které autor slovy rýmových dvojic konfrontuje. Prvek nápadnosti, zesílený někdy v exkluzívní nebo groteskní překvapivost, který jsme zjistili v postupech dříve uvedených, vystupuje výrazně do popředí i v této konfrontaci. Autor spojuje např. oblast senzuality s okruhem ekonomie —
Šest žen měl Jindřich král / Čarokrásných forem /
Hlavu bych za to dal / Že rostly podle norem
— jindy spojí prvek mýtický s výrazivem vyjadřujícím skutečnosti všedního života:
Tu krásu nelze popsat slovy / Je to královna ze Sáby /
Kdybych byl bourec morušový / Byla by samé hedvábí
Suchý spojuje často v rýmových dvojicích cizí slovo se slovem domácím. V 79 básních sbírky nacházíme 64 takových dvojic. Někdy se setkávají v rýmových dvojicích česká slova se slovy francouzskými nebo anglickými, uvedenými v původní grafické podobě (do zpěvu — rendez-vous; po avenui — unavený; o hezký kus — zpívám blues aj.). Domovské příchuti cizích slov, pokud taková slova dosud patří k specifickým stylovým vrstvám lexika, tvoří v rýmových dvojicích jakoby protiklad slovní výrazivo neutrální nebo nespisovné. Tak vznikají rý[7]mové dvojice, z nichž jeden člen patří např. k stylové rovině jazyka odborného, druhý pak označuje nejvšednější skutečnost slovem obecného jazyka:
Až někde upadnu jsa vděčen gravitaci
Za trochu odpočinku na poslední štaci
Také členy rýmových dvojic domácího původu jsou nápadné svou příslušností k rozdílným stylovým vrstvám. Výraznou úlohu tu mají slova nespisovná ostře se stylisticky odlišující od spisovného (často zastarávajícího nebo knižního) členu dvojice:
Král nekrál je jí to fuk / Do srdce vnikne a pálí /
S krutostí pekelných muk
Někdy rýmuje autor spisovné slovo s nespisovným tvarem jiného slova spisovného:
Že chodidla jsou / Jistě růžový / A prsty jako školní
počitadlo / Čtyři a jedna je – No honem: kdo to ví?
V této souvislosti třeba tu poznamenat, že slovní výrazivo nespisovné není ve verších Suchého jenom protikladem výrazům spisovným, jak jsme v několika příkladech uvedli. Někdy spolu s touto funkcí, někdy i samo o sobě má i úkol charakterizační, dříve v uměleckém jazyce obvyklý. Tak je tomu např. v básních Z mého života, Želví blues aj., jak z širšího kontextu vyplývá. Ojediněle tvoří nespisovné prvky jazykovou karikaturu obrazu estetického nevkusu:
Jezdím ke svému strýci / Co bydlí v Prosečnici /
Sádrové trpaslíci / Tam na zahradě má
Někdy se objeví v rýmové technice Suchého i experiment: jedním členem rýmové dvojice je jen část slova a jeho závěrečná slabika splývá přesahem s následujícím veršem:
První má kabát žlutý / Druhý má pohled krutý /
A stále vyšinutý- / ma kouká očima
Ze stylistického rozboru veršů Jiřího Suchého v oblasti slovního výraziva jsme poznali, že tu jde o vzájemné prostupování dvou jazykových rovin: záměrně vypjatého jazyka spisovného s jeho poetismy, prvky knižními a ojediněle i archaismy, stylisticky příznakovými prvky cizími i výrazy exkluzívní povahy na straně jedné – a běžně mluvené formy současné češtiny s prvky hovorovými a nespisovnými prvky obecné češtiny a slangu. Tento základní rys se jeví v juxtapozicích, aktualizacích i v rýmech.
[8]Pronikání prvků běžně mluveného jazyka de veršů Suchého potvrzuje i pohled na syntaktickou stránku jeho věty. Jejím charakteristickým rysem je obecný znak mluvené podoby jazyka: převaha souřadně přiřazovaných členů větných i celých vět nad složitějšími spojeními podřadnými. Mnohé z jeho básní (Kapradí, Letní den, Želví blues) obsahují jenom větná spojení souřadná, v jiných se objevují větná spojení podřadná téměř ojediněle (Bolí mi hlava, Včera neděle byla, Usměj se na mne aj.)
Tento základní syntaktický rys veršů Suchého souvisí jistě do značné míry s jejich stránkou hudební. Má ovšem i aspekty jiné. Dodává často jeho veršům ráz prostoty, střízlivosti a věcnosti.[13] Nejsilněji působí souřadná spojení v kontextu výrazně spisovném. V takových verších pak nalézáme prosté řazení vět, tematicky i významově značně samostatných, větné řetězce podobné souvislému sledu obrazů. Tak je tomu např. v první a poslední sloce básně Letní den, kde poslední verš je zároveň myšlenkovým závěrem řady:
Ráno vítr stébla trávy /Loukám pročeše / Kos říká
nejnovější zprávy / Čápům na střeše / A bílý mráček
v kapce rosy / Slunce zhasíná / A děti chodí bosy /
Letní den nám začínáPak soumrak všechny krásy kraje / Na noc zakryje /
A na pokraji háje potok / Hraje árie / Už slepice
a děti chystají se ke spaní / A můra k lampě letí /
ve vsi zvoní klekání
Obdobný estetický účin má řetězec souřadných spojení větných členů:
Mohu pro ni / Stavět hrady / Sbírat známky /
Trpět hlady / Složit píseň / Rozbít atom
Suchý dovede někdy i mistrně využívat prvků běžně mluvené formy jazyka ve spojení s výrazovými prostředky spisovnými. Běžně mluvený jazyk je mu pak prostředkem k zvýšení estetického účinu básně. Zejména výrazně působí tento rys např. v básni Tulipán. Zde obsahově zcela všední úvod básně a po stránce jazykové prostý rámec běžně mluveného jazyka s většinou souřadných větných celků, s ojedinělými prvky nespisovnými (Jó umění a kytky to je moje) nebo hovorovým parentetickým Nezlobte se, já… kontrastně zesílí humanitní myšlenky závěru.
[9]Základní tvůrčí princip střídání všedního a prostého s neobvyklostí a exkluzivitou sledujeme i v přirovnáních. Jsou tu přirovnání lidová (Dívka krásná jako květ), ojediněle v podobě veršovaného rčení s kontrastním knižním prvkem autorského přechodníku (Dočkávaje času jako husa klasu), přirovnání z okruhu mluvy sportovní (Tělo jako lajna), ale také přirovnání spojující jev abstraktní (často oblast citů) s všední hmotnou skutečností (Srdce vylomené / Jako to zábradlí; — Život je pestrý / Jako barvy kravat), přirovnání z okruhu kulturního života (A jako prázdné důlky na Hamleta / Civí teď na něj řada otevřených očí) i přirovnání lyrická,[14] při nichž výchozí skutečnost je zastíněna obrazy, k nimž autor přirovnává a které vytvářejí citové zabarvení kontextu (Měl krovky černé / Černé jak těžký hřích / Černé jak smutek / Za nocí bezesných).
Při sledování jazykové a stylistické stránky veršů Jiřího Suchého poznáváme, že nejde tu vždy o postupy zcela nové, nýbrž často také o básnické prostředky poetismu. Nejednou nabýváme dojmu, že jeho úsilí o překvapivost ve spojování slov významově vzdálených a nesounáležitých dodává jeho veršům rázu artistní hry se slovy. Také jeho básnické vyjádření bizarních myšlenkových asociací, které vycházejí někdy z nepatrného jazykového popudu, např. z dvojího různého významu téže předložky (Po babičce klokočí / A po tmě strach), zesilují tento dojem. Expresívní nápadnost stává se pak někdy poněkud stereotypní a ztrácí proto na účinnosti. To je ovšem jen jedna stránka některých jeho veršů. Druhou stránku tvoří ideové hodnoty, které jeho verše přinášejí: odpor proti prázdnotě, pustotě a šedi života, proti falešné sentimentalitě, proti hrabivosti a násilí, jeho úmyslně prostě podávaná víra v umění a jeho úsilí o humanizaci lidských vztahů.
Pokusili jsme se o stručný jazykový a stylistický rozbor veršů Jiřího Suchého. Uvědomujeme si ovšem, že tu jde o okruh širšího zkoumání. Jeho básně jsou i svébytným útvarem literárním, který je těsně spjat také s oblastí melodie. Domníváme se však, že při komplexním pohledu na ně může být pokus o výklad jejich jazyka a stylu užitečným východiskem.
[1] Viz o tom poznámky Jiřího Šlitra v knížce Jiřího Suchého, Semafor, Praha 1964, s. 118.
[2] Zdeněk Heřman, Etudy o písňovém textu, Divadlo 1962, seš. 10, s. 19.
[3] Jiří Suchý, op. cit., s. 81.
[4] Jiří Suchý, Klokočí, Praha 1964; pokračováním je sbírka Motýl, vydaná v Praze 1965. Básně této sbírky nemohly být již do našeho rozboru zahrnuty.
[5] Ukázky otiskujeme bez interpunkce ve shodě s básnickým textem.
[6] Termínu juxtapozice tu tedy užívám v rozšířeném smyslu slova, jak jsem učinil již ve své práci Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961, s. 102 aj.
[7] Anton Sieberer, Vom Gefühlswert der Wörter, Die Sprache 3, 1957.
[8] Jan Mukařovský, Kapitoly z české poetiky I, Praha 1948, s. 108—109.
[9] Jan Mukařovský, op. cit. III, s. 249; z jeho poznatků vychází i Lubomír Doležel, Aktualizace v současném uměleckém jazyce, Naše řeč 48, 1965, s. 153 až 161.
[10] O nápadnosti jako základním znaku expresivity slova v. Jaroslav Zima, op. cit., s. 41 aj.
[11] Jan Mukařovský, op. cit. I, s. 109.
[12] František Daneš, Rytmus a rým, Knížka o Jazyce a stylu soudobé české literatury, Praha 1961, s. 123.
[13] O vztahu parataxe k zvěcnění slovesného projevu v. Jan Mukařovský, op. cit. III, s. 445.
[14] O lyrickém typu přirovnání v. mou stať Nová náplň staré formy přirovnání, Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury, Praha 1961, s. 78.
Naše řeč, volume 49 (1966), issue 1, pp. 1-9
Previous Poznámka
Next František Všetička: Jazyk a styl J. Š. Kubína
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1