Některé novinky v současné slovní zásobě

Zdeňka Sochová

[Articles]

(pdf)

-

(Odborné termíny jako zdroj rozhojňování neterminologických slovních vrstev)

 

Dvacet let nebývá pro život a vývoj jazyka doba příliš dlouhá. Avšak v některých i poměrně krátkých dějinných obdobích, v nichž společnost prochází bouřlivým společenským vývojem, postoupí i jazykový vývoj rychleji než v dobách klidnějších. Dnešní období výstavby socialismu je takovou převratnou dobou velkých změn. Úplné přebudování politické i hospodářské struktury, prudký vývoj techniky a některých vědních oborů, rostoucí společenská úloha vědy, vzestup kulturní úrovně i vzdělanostního průměru nejširších vrstev naší společnosti a vůbec prudší tempo celého našeho života zrychlují také současný vývoj slovní zásoby.

Nové vyjadřovací potřeby, především potřebu pojmenovávat nové skutečnosti, zajišťuje nejbezprostředněji slovní zásoba. Je nejproměnlivější složkou jazykové soustavy, v ní je neustálý pohyb, dynamika jazyka nejpatrnější.

Jedním z charakteristických rysů současného lexikálního vývoje je snaha zpřesnit, zodbornit i běžné, neodborné vyjadřování.[1] Jistá technizace školního vzdělání a vůbec celého života vede k tomu, že neobyčejně vzrostly znalosti faktů z technických a jim blízkých naukových odvětví. Odborná terminologie se dostává do obecné aktivní slovní zásoby uživatelů jazyka. Odborné názvy, slova s velmi přesným a jednoznačným významem, se přenášejí z oblasti odborné do běžného dorozumívacího styku. Použití odborného názvu např. v novinářském článku nebo i v běžném hovoru dodává celému projevu ráz odborné přesnosti. Velmi často se takto nově významově využívá termínů mezinárodních, utvořených uměle ze základů řeckých a latinských a společných mnoha kulturním jazykům. Pojmový obsah některých mezinárodních termínů (např. parametr, dynamický stereotyp) bývá poměrně bohatý a nedal by se snadno výstižně vyjádřit ekvivalentem domácím, alespoň ne stručně. Základní terminologický význam takových slov je v češtině zpravidla stejný jako v jiných evropských jazycích. V obecném úzu se však původní [200]význam rozličně obměňuje a stylově posouvá. Slova se užívá k vystižení řady nových příbuzných představ. Je-li evokační schopnost slova veliká, vytvářejí se nová a nová spojení příležitostná, z nichž se časem ustalují nové slovníkové významy. Významové posuny jdou někdy tak daleko, že dochází k úplnému sémantickému rozchodu a rozpadu na homonymní slova (v. dále u stereotypu).

Na druhé straně přenesení takového úzce odborného výrazového prostředku z odborného stylu do jiné stylové roviny se pociťuje jako velmi působivá a výrazná aktualizace. Původně odborný název ztrácí pak časem svůj výlučný ráz, neutralizuje se a vchází do vyjadřování obecného (např. parametry dobra a zla). Obě tyto tendence — po odborném zpřesnění a zároveň oživení běžného, neodborného projevu — jsou docela pochopitelné. Někdy však jde jen o sklon k slohové manýře a obliba některého výrazu se v určité době stane módou. Častým užíváním se setře jeho novost, nepřesnými aplikacemi se oslabuje jeho význam. Módním přílivům a odlivům podléhala slovní zásoba ve všech historických údobích svého vývoje. Někdy však nový výraz šťastně a na dlouhou dobu vyhoví nově vzniklé sdělovací potřebě a stane se popřípadě trvalou součástí slovníku.

Současný vývoj slovní zásoby nám dobře dokresluje srovnání některých slovníkových hesel v „Příručním slovníku jazyka českého“ (dále PS)[2] a v „Slovníku spisovného jazyka českého“ (dále SSJČ),[3] jejichž zpracování dělí od sebe v průměru dvacet let.[4] Všimneme si alespoň několika nových slov, s nimiž se často setkáváme nejen v kulturních časopisech a denních listech, ale která čím dál víc pronikají i do běžného, hovorového vyjadřování. Pokusíme se naznačit různé cesty a způsoby jejich vzniku, objasnit jejich význam a vymezit oblast jejich užívání, popřípadě předběžně, a ovšem jen velmi přibližně, odhadnout míru jejich životnosti do budoucna.

Vydatným zdrojem pro rozhojňování i neodborných vrstev slovní zásoby je především terminologie věd přírodních, technických a matematických, dále medicíny, méně názvosloví jiných oborů.

V novinách se v poslední době často objevuje mnohoúčelový termín parametr. Je to slovo mezinárodní, utvořené z řeckých základů (předpony a předložky para = vedle, mimo atd. a podstatného jména metron = míra). „Příruční slovník“ — podobně jako jiné, cizojazyčné slovníky — zachycuje [201]pouze jeho užití v geometrii a krystalografii. Východiskem neterminologického využití je však význam, který má v matematice, fyzice a chemii, totiž „pomocná proměnná veličina“. Z něho se v technice vyvinul specifikací další odborný význam: ve spojeních jako parametr kotle, motoru, parametr stavební výroby, dopravy apod. jde o proměnnou veličinu charakterizující výkonnost nějakého technického zařízení, prosperitu některého průmyslového odvětví apod. Potud zachycuje významový vývoj tohoto slova SSJČ. Jeho vývoj však pokračuje dál. Z vyjadřovací pohodlnosti se stává — převážně v tvaru množ. čísla a s určujícím přívlastkem — synonymem pro „výkonnost, výkon“ atd. (teplárna se musí rozjet na vysoké parametry). Tento způsob vyjádření je ovšem chybný. Patrně z nedostatečné znalosti přesného obsahu se vyvinul — hlavně prostřednictvím ruštiny — význam „charakteristická hodnota vůbec“ a dále (zase vesměs v tvaru množ. čísla) „technické údaje, technická data“ (parametry rozhlasového přijímače, moderního lidového automobilu atd.). Tento význam zakotví nepochybně v slovní zásobě natrvalo a příští slovníky jej budou musit zaznamenat. Dalším stylovým posunem se slovo parametr — opět v tvaru množ. čísla parametry — uplatňuje nejnověji i v publicistickém stylu, v kritických posudcích, s významem už silně pokleslým, jako stylistická varianta už otřelých „měřítek, kritérií, vodítek, směrnic pro posuzování“ atp. Citujeme alespoň dva příklady z letošního ročníku Literárních novin: parametry dobra a zla prostupují Toulky s Charleym daleko rozhodněji než ostatní Steinbeckova díla; naše doba má jiné (kritické) parametry než doba Šaldova. Jakýmsi protějškem k parametru je trend. Pochází z angličtiny a je znám především jako odborný název ze statistiky. Představuje přesně vypočitatelnou statistickou veličinu, kterou je možno vystihnout zhruba jako „převládající směr, převažující vývojovou tendenci nějakého statisticky sledovaného jevu“ (trend průmyslové výroby za posledních dvacet let; grafické znázornění trendu panelové výstavby; pokles trendu životní úrovně atp.). Výpočet trendu patří k důležitým statistickým metodám v různých odvětvích národního hospodářství. Je pochopitelné, že sledování trendů ve výrobě i jinde je středem zájmu denního tisku. V pracovním styku se i u tohoto výrazu chybuje. Vyjadřuje se jím nepřesně to, co statistické šetření má usměrnit a zajistit, totiž „produktivita výroby a její plynulost, výrobní kapacita nějakého podniku“ atp. V plánovací hantýrce se objevují slangové obraty, které tisk nekriticky přejímá (naplánovat na ministerstvu vysoké trendy). Zúžením významu a ztrátou odborného charakteru se pak postupně vyvíjí význam „vzestupná linie, progresívní tendence“ [202]atp. (rok 1957 zahájil trend v politickém myšlení buržoazie; stereofonní poslech sluchátky je nejnovější trend v USA). Tento význam navazuje — ovšem prostřednictvím terminologie — na původní neodborný význam, který má toto slovo v angličtině, totiž „povšechný sklon, spád, proud, celková tendence“.

Další dvojicí slov přejdeme ze světa techniky a čísel do světa literatury a jazyka. Všimneme se výrazů kontext a podtext, jejichž frekvence v poslední době rovněž silně stoupá. Nejsou to úzce specifikované odborné názvy, mají však výrazné stylové zabarvení jiné. Doménou jejich výskytu jsou literární, divadelní a filmové kritiky, úvahy, diskuse, besedy atd. Kontext (z latinského slova contextus) znamená „okolní, předcházející a následující slova kolem nějakého místa (slova) v textu; významová souvislost v jazykovém projevu; souvislý text“. Významu určitého slova tedy porozumíme z kontextu, mluvíme o cizojazyčném kontextu atp. Na postupu je však význam, který vznikl přenesením, totiž „souvislost nebo soubor souvislostí v nějakém dění“ (sociální kontext románu; kritika vyrůstá z aktuálního kontextu). SSJČ v I. dílu z r. 1960 hodnotí tento význam ještě jako přenesený, ale od té doby se již velmi častým užíváním plně lexikalizoval. Ve všech nových situačních spojeních funguje slovo kontext celkem správně a přesně, avšak jeho nadměrné užívání i tam, kde by byl vhodnější jiný obrat nebo výraz, je stylistickou manýrou.[5]

Podtext je slovo v naší slovní zásobě zcela nové, PS je neuvádí. Nepřihlížíme-li k řídce doloženému významu „text vysvětlující nebo doprovázející nějaký hlavní text“, je jeho hlavním, expanzivně se šířícím významem „vnitřní smysl nevyjádřený plně textem“ (divák cítí podtext příběhu a je rozladěn jeho řešením; zdůraznit podtext jednajících osob; optimistický podtext událostí atd.). Jde zde — podle našeho soudu — o šťastný zrod nového slova. Slovo podtext se za poměrně krátkou dobu natolik včlenilo do dnešní slovní zásoby, že se stalo už i odvozovacím základem pro adjektivum podtextový (satira spíše podtextová než přímá) a příslovce podtextově (protiklad míněný spíš podtextově a ironicky).

Nepřebernou zásobárnou pro rozšiřování i neterminologické složky slovní zásoby jsou přírodní vědy. V této souvislosti si povšimneme šířících se výrazů stimulus (s jeho novější dubletní podobou stimul) a stimulovat. Je třeba je posuzovat na pozadí celé slovní rodiny, dalších slov stimulace, sti[203]mulační, stimulačně, stimulans a stimulátor. Jsou to vesměs biologické, popřípadě lékařské a psychologické termíny, např. stimulace svalu; stimulační prostředek, látka (tj. povzbuzující organismus k zvýšenému výkonu); srdeční stimulans; stimulovat líný žaludek; (psychické) stimuly; růstový stimulátor. Většina z nich však překročila hranice svého oboru a stala se i prostředky odborného stylu praktického. Slova stimul(us), stimulans a stimulovat našla v poslední době uplatnění také v nejrůznějších projevech stylu publicistického, kde se ovšem zatím (zvláště stimulans) pociťují poněkud knižně (kultura jakožto veliký životní stimul; materiální a ideové stimuly; stimulovat světonázorově mladou osobnost; stimulus pokroku atd.). Ve srovnání s běžnějším synonymem impuls (které rovněž znamená „podnět, popud, pobídka“) jde u stimulu o déle trvající nebo opakované podněty, u impulsu zpravidla o jednorázový popud.

Středem pozornosti se stává také medicína, zvláště její velmi aktuální specializace — neurologie. Znalost lékařských termínů, které dříve byly výlučným majetkem odborníků, se dnes šíří i mezi laiky. Zmíníme se alespoň o jednom z nich — stereotypu. Nejde o úplně nové pojmenování — slovo stereotyp existuje v jazyce již dlouhou dobu —, jde o jeho nové významové využití. Slovo stereotyp se nově vyskytuje v kontextech jako zachovávat, měnit pracovní stereotyp, porucha spánkového stereotypu, stereotypy citových reakcí a politických postojů, osvojit si nesprávný stereotyp kouření, vytvořit si stereotyp nákupů, úklidu apod. Z dokladů užití, které jsou až dosud k dispozici, lze už celkem vyvodit nový význam a jasná je také jeho přímá souvislost s terminologickým významem, který má slovo stereotyp — ve spojení s adjektivem dynamický — v učení I. P. Pavlova o podmíněných reflexech.

Nicméně významové pozadí, na kterém se slovo stereotyp v novém významu začlenilo do současné slovní zásoby, a jeho vztah k slovům, s nimiž významově i formálně souvisí, jsou natolik zajímavé, že se o nich napřed ve stručnosti zmíníme.

Stereotyp je slovo složené ze dvou komponentů řeckého původu, z nichž první (řec. stereos) znamená „tuhý, pevný“, a druhý (řec. typos) „vzor, forma“.[6] Toto mezinárodní slovo se stalo v češtině — a stejně i v jiných evrop[204]ských jazycích, neslovanských i slovanských, — pojmenováním pro „desku odlitou v celku ze sazby pomocí matrice a používanou pro tisk ve velkých nákladech“. Od tohoto substantiva jsou odvozena adjektiva stereotypový a stereotypní. Pro polygrafický obor se vyhranilo široce vztahové adjektivum stereotypový (stereotypový odlitek), pro oblast neodborného užívání podoba stereotypní s významem „stále se opakující, stále stejný, neměnný“. Společnými významovými prvky je „hromadné stálé opakování“ a „mechanická stejnost nějakého otisku s originálem“, které jsou v polygrafickém termínu zahrnuty. Adjektivum stereotypní se pak dále významově rozvíjelo: přibyla neutrální významová obměna „obvyklý, pravidelný, běžný“ (stereotypní forma pohádek; stereotypní otázky při lékařském vyšetřování) a spolu s hanlivým přídechem modifikace „šablonovitý, otřelý, prázdný; jednotvárný, nudný“ apod. (stereotypní fráze, úsměv; stereotypní jídla, hovory, večery).

Adjektivum stereotypní, pevně v systému slovní zásoby zakotvené, lexikálně ustálené a velmi časté, se pak stalo významovým i formálním východiskem pro nově se vyskytující substantivum stereotyp. To vzniklo — podle našeho názoru — zpětnou derivací (desufixací) z adjektiva stereotypní. Polygrafický termín stereotyp se nemohl stát základem přenášení významu pro svůj úzce odborný ráz a malou frekvenci (v rámci celé slovní zásoby). V povědomí průměrného uživatele jazyka se podstatné jméno stereotyp v nových spojeních opírá o obecně známé přídavné jméno stereotypní.

Se slovem stereotyp v obecném užití se setkáváme už před druhou světovou válkou, ovšem v jiných spojeních, než v jakých se vyskytuje v posledních deseti patnácti letech. Četná příležitostná přenesená užití by se dala snad shrnout pod širší společný výklad „ustálená, automatizovaná představa, zjednodušené, otřelé pojetí, ustrnulý, mechanický vzor, model“ apod. Objevují se především v knižním stylu a mají zpravidla hanlivé zabarvení. Několik příkladů: stereotyp černocha v amerických filmech (opakované šablonovité pojetí); banální stereotypy románových postav (neměnná schémata); učitel jako stereotyp přežitého pojetí vyučování (ustrnulý představitel); stereotyp nekonečných nedělí (jednotvárný sled); Hábovy kvartety nejsou stereotypem (díly vytvářenými podle jednoho receptu) atd.

Slovo stereotyp oživlo v poslední době v nových spojeních jako vypěstovat si stereotyp pracovního dne, stereotyp citových reakcí apod. Nový význam je v ještě volnějším vztahu k původnímu významu než užití dosud probíraná. Je zde nepochybně přímá souvislost s významem sdruženého pojmenování dy[205]namický stereotyp, které se vyskytuje jako fyziologický a psychologický termín v pavlovovské reflexologii. Tam znamená „vypracovaný, získaný soubor podmíněných reflexů vybavovaných podněty, které po sobě následují v určitém stále stejném pořadí“. Takovým stereotypem je např. stereotyp myšlení, realizovaný v druhé signální soustavě.

V novém, neterminologickém vyjadřování bychom nový význam slova stereotyp charakterizovali jako „ustálený, navyklý způsob reagování na něco, účelného jednání nebo provádění něčeho v určitém pravidelném pořadí“. Vytvořit si např. stereotyp nějakého pracovního procesu znamená osvojit si mnohým opakováním určitý účelný pravidelný sled pracovních úkonů, které jsou pak prováděny automaticky. Jak je vidět z uvedených dokladů, nemá tento nový význam slova stereotyp v sobě nic hanlivého, naopak: vytváření stereotypů dává našemu životu určitý rytmus a šetří naši nervovou soustavu.

Z hlediska současného jazykového povědomí je významový rozchod mezi užitím odborným a obecným tak značný, že by mohl vést až k rozpadu na homonyma. Polysémické chápání je možné jedině se zřetelem k adjektivu stereotypní, jehož významové korespondence na obě strany jsou dosud zřejmé.

SSJČ zaznamenal tedy nový slovníkový význam u hesla stereotyp. Do rejstříku našich výrazových možností přibyl výstižný lexikální prostředek.

Mohli bychom ještě dlouho pokračovat v sledování významových změn, které charakterizují současnou slovní zásobu. Omezili jsme se jen na několik typických lexikálních novinek, jimiž byla rozhojněna její neodborná vrstva.

---

[1] Srov. též v článku J. Kuchaře a M. Roudného, Naše řeč 48, 1965, s. 133n.

[2] Vycházel v l. 1935—1957, ale jeho podstatná část byla zpracována do r. 1945.

[3] Vychází od r. 1958, dosud I. a II. díl a čtyři sešity III. dílu (po heslo spektro-).

[4] Srov. Al. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia VII, 1965, s. 13n.

[5] Z jedné rozhlasové besedy jsme si poznamenali tuto neobratnou formulaci: autoři píší písničky, které mají kontext ke hře.

[6] Ve složeninách jako stereometrie (část geometrie zkoumající prostorové vztahy), stereoskopie (část optiky zabývající se prostorovým viděním) apod. má první část složených slov stereo- význam „prostorový“, který původní řecké slovo nemělo. Vyvinul se rozšířením významu na další vlastnost tuhých těles, totiž prostorovost. V hybridních složeninách jako stereodeska, stereozesilovač ap. zastupuje slovní základ stereo- složené přídavné jméno stereofonický, stereofonní.

Naše řeč, volume 48 (1965), issue 4, pp. 199-205

Previous Jiří Kraus: K stylu soudobé české reklamy

Next Vladimír Mejstřík: Raketník