Časopis Naše řeč
en cz

Novinky z podještědského nářečí

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Při dotazníkovém výzkumu pro atlas českých nářečí pracovali jsme spolu s P. Jančákem na podzim loňského roku též v svérázné podhorské oblasti na sever od Českého Dubu, která se trvale vepsala do české kulturní tradice dík literární tvorbě Karoliny Světlé. Z minulosti jsou o jazyce této oblasti cenné zprávy především od O. Hujera, je tu i bohatý materiál od J. Kubína, nesoustavný přehled hlavních nářečních znaků a klasobraní z místního slovníku a frazeologie od A. Čermákové-Slukové, pozdější popis M. Wajse a nejnověji rozbor ještědského nářečí v díle K. Světlé od V. Mazlové, nemluvě o Havránkově přehledném podání v „Čs. vlastivědě“ a o výsledcích korespondenčních anket ÚJČ po r. 1947.[1] Celkem je to tedy na jedno malé políčko na naší nářeční mapě slušná řádka starších zpráv a pramenů, aby se z toho dalo usuzovat blíže i na cesty místního jazykového vývoje za posledních sto let.[2] V obcích ležících přímo na svazích Ještěda, v Světlé, Hodkách a Pasekách, zachovaly se donedávna např. tak vzácné jevy, jako je výslovnost tvrdého l, min. čas jako był, beł, buł, snad i přízvuk na předposlední slabice — dnes už však [81]po nich není ani památky. Nicméně lze dodnes u nejstarších místních rodáků získat stále velmi cenné údaje, které třeba nebyly ani v minulosti, kdy zdejší nářečí žilo plným životem, náležitě odpozorovány a popsány.

Nemůžeme zde své závěry rozvádět do detailů, chtěli bychom však aspoň upozornit na některé závažnější rysy současného vývoje v takových okrajových úsecích, které mají větší dosah pro práci dialektologa v dnešním terénu. Ta tam je doba, kdy se poznámky o mizení nářečí nemusely brát příliš vážně. Ještě za sedmdesát let po výzkumech Fr. Bartoše se např. dají na západní Moravě zjistit skoro všechny jevy, jejichž ústup započal třebas i hluboko v minulém století; na Litomyšlsku byly dokonce zjištěny ještě v třicátých letech stopy podob, které Hodura už v r. 1904 prohlásil za zaniklé.[3] Tato fakta mohla naplňovat sběratele nářečí optimismem. Při dnešním soustavném přímém výzkumu v Čechách, který je podnikán s dotazníkem o více než 2600 položkách, se však ukazuje, že situace už není zdaleka tak příznivá, a postižení tzv. nejstaršího zjistitelného jazykového stavu v jednotlivých bodech, vybraných pro český nářeční atlas, nebývá nijak jednoduché.

Přicházíme-li do zkoumané obce bez důkladného předběžného seznámení s jazykovou situací v širší oblasti (vedle korespondenčních anket k tomu přispívají zejména starší údaje místních sběratelů), spoléháme tak vlastně čistě jen na odpovědi informátorů z řad staré a nejstarší generace. I když je vybíráme co nejsvědomitěji, může se nám stát, že na základě prostého dotazování nezachytíme ani zdaleka všechny místní prvky z původní, dnes už v Čechách všude silně archaizované nářeční vrstvy. Jsou to zejména ty prvky, které už existují zpravidla jen v pasívním povědomí některých starších mluvčích. Ale jsou to i ty prvky, které se sice v intimních projevech ještě vyskytují docela běžně, ve styku s neznámým člověkem, který nadto všechno hned zapisuje, se však zcela přirozeně skoro neukazují: jsou totiž zatlačeny do pozadí novější vrstvou nepříznakových prvků obecně, popř. spisovně českých.

Na ukázku toho si uvedeme několik příznačných zkušeností z výzkumu v obcích Světlá a Proseč pod Ještědem. Zprvu jsme se zde např. spokojili s odpovědí, že ptáček, který létá houpavým letem, a když usedne, potřepává stále ocáskem, se jmenuje koňipas nebo koňipásek. Protože jsme však z literatury [82]zjistili, že zde tento pták (Motacilla alba) má nářeční označení cacorka,[4] pokoušeli jsme se při druhé návštěvě získat u jednoho informátora další odpověď dotazem, zda si nevzpomíná, neříká-li se třeba tomu konipásku jinak. Nezdařilo se to; teprve, když jsme se v jiné souvislosti zeptali přímo, co je cacorka, naráz se informátor upamatoval a přiznal, že to je právě konipásek a tak že se mu tu dříve vesměs říkalo. (Otázky kladené takto přímo mohou ovšem nastoupit, teprve až je veškeré nepřímé dotazování neúspěšné.) Někdy je však hledaný výraz už zasut natolik, že ho vlastně všichni informátoři právem popírají; do této skupiny patří např. slovo bandori,[5] které bylo zcela zatlačeno spisovnou podobou brambori; o bandorách se prý mluvilo jen do 1. světové války. Přesto se v některých odvozeninách, jako bandoříšťe ‚bramborové pole‘, bandorou̯ka ‚bramborová polévka‘, tato starší forma ojediněle vyskytne, a není tedy ztracena beze stopy. Ještě dál do minulosti jdou stopy po slově reš (rejš) ‚žito‘. Tento výraz podržela v paměti informátorka, která jej slýchala v mládí od dědečka. V paměti informátorů se někdy udrží i nápadnější už dávno zaniklé slovní tvary, jako např. pši ‚piš‘, nebo celé věty, jako Chala pámbou, Mikoláši, to je hneska heski! — Tyto případy jsou ovšem dost výjimečné a nepatří už také do vlastního výzkumu současného stavu nářečí, vztahujíce se plně k sféře historické dialektologie. Abychom však zůstali aspoň na pomezí obou těchto disciplín, vypočteme si dále už jen ty případy, kdy teprve prohloubenější hledání dokázalo ověřit ještě dnes ty krajové prvky poještědské mluvy, které podali ve svých charakteristikách před čtyřiceti lety J. Kubín a A. Čermáková-Sluková a které na první prostý dotaz naši informátoři už neuváděli. Na druhém místě pak tyto údaje srovnáme především po stránce lexikální s texty K. Světlé, v nichž se už velmi často obráží stav docela jiný než dnes.

Z hláskových zvláštností podještědských, uplatňujících se zpravidla v širším rámci okrajového pásu severovýchodočeských nářečí, jsou to např. tyto dnes už zcela lexikalizované případy: vrdlouží ‚v hrdlo lže‘, obvykle prostě vže, jedna z šíře doložených stop „obalování“ tvrdého l; to je též ve slově vžice, dnes už [83]častěji žice; výraz kořau̯ka jsme už nezapsali. Ztráta tvrdého l se dále patrně dochovala v pomístním jméně Dúň, V dúňi, snad etymologicky totožném s podkrkonošským Zdúlňe (Kubín spojuje dúň s túň). Dosud jsou zde v expresívním užití možné podoby šou̯čik a šou̯cka ‚ševcova žena‘ (se změnou ew > ou̯); u Světlé vystupující ďou̯ka je plně nahrazena výrazem holka (Kubín má i hou̯ka); pouze ve specializovaném významu ‚služebná děvečka‘ zde pak i nejstarší generace pamatuje jen ďeu̯ka. Dosti ustoupilo spodobování hlásek dn > nn > n a ďň > ň; hlavně jen ve formálnějších slovech, jako jenou, žánej, venne ‚ve dne‘ se objeví častěji; nezachytili jsme však už podobu seňice doloženou vedle jiných variant u Světlé. Dosud se vyskytuje podoba smažejna ‚vaječné jídlo‘ s dalším rozlišením skupiny ňn, jinak zde však severovýchodočeský typ sekajna doložen není. Stále se však vzácně objevuje i spodoba typu billo za bidlo, známá více jen z Podkrkonoší. Pro syrovátku ze sýřeného mléka jsme se dosud doptali na podobu srvátka, která (vedle nejednoznačného štamperle) ukazuje výrazně na bývalý vztah k podkrkonošskému úseku s typem derží. Kubínovy zvratné analogie vevrka, vržinka jsme už zachytili jedině v expresívním výrazu vrčoft (z něm. Wirtschaft), tj. špatné hospodářství, nepořádek ap. Dosud se vzácně vyskytnou tvary jako pomoť se, pomo(t)te se; vedle ne zcela jistého zámišť ‚úmysl‘ a délky v slovese trváť, prozrazující, že se dlouho vyslovovalo jednoslabičně, ukazují tyto podoby na okrajové zachování stč. neslabičného l, r. Starší zprávy svědčí o hojném výskytu pokleslé jotace po retnicích; i dnes jsme tu vedle výrazů uvedených u Havránka a Kubína zjistili podoby smeje se, slameňice ‚ošatka‘, veje, vejť ‚vát‘ (o obilí), obedje ‚obě dvě‘; sem ostatně patrně zčásti patří i 3. p. zájmen tebe a sebe. Odrazem těchto procesů je i hyperkorektní typ topjeňi, vimňetat; mňes ‚mez‘. Kromě toho byly zapsány i vzácné podoby ouplnek a štedrej deň, štedrou̯ňice ‚vánočka‘. Pokud jde o častý odchylný vývoj v kvantitě, nebyl zde kromě výrazů vlúňi, kúsa a pítka ‚pětka‘ objeven podle dotazníku žádný další případ; podoby púle ‚pole‘, lúže, díšť a chlíba, uváděné zvlášť hojně u Světlé a v plném rozsahu ještě u Kubína, dnes už zachyceny nebyly. V řadě obměn samohlásek se dosud projevují zbytky po starších vztazích ’a-e; tak kromě typu léžal, bolalo a ojedinělého držať též případy jako kolada, čeďí, špegát; podoby čakať, škeredej už však doloženy nemáme. Z drobností zaslouží zmínku zprvu nepřiznané podoby pendvej ‚pevný‘, hamparáďi // hamperáťi, vibuťi ‚věno‘, koráp ‚kůra‘ (Kubín má i koura) a zvláštní obměna slovesa stonat - stuhňe.

[84]Jisté korektury na základě starší literatury přinesl prohloubený výzkum též u tvoření slov — tak se tu hojněji objevily výrazy jako metelka, neštou̯ki, zvodou̯ka ‚vodová polévka s česnekem‘, hou̯bouka, zelou̯ka atd.; v přezdívkách, „příslipkách“ se udržuje typ Caforčice, Kreslice (srov. u Světlé Kantůrčice); podoba draplíšťe ‚ometená metla‘ ukazuje patrně na možnost augmentativního tvoření typu psišťe, známého jinak z Podkrkonoší. Dost obtížně se zjišťovaly i odchylky v rodě slov vokurek, pout, postel (poslední je patrně už jen žen. rodu, zatímco vedle běžného ta pouť zůstalo přece frazeologické přiníst poutu). V jednotlivostech byly zjištěny i prvky dosud nezaznamenané, jako sliňina ‚slina‘, naťina ‚nať‘. Dosud se dosti udržují i některé zvláštní podoby příd. jmen, jako husej jazejček ‚řebříček lékařský‘, psej bouda (vedle toho i psou̯ski fijali), a -ovo v typu čajovo máslo, lenovo semeno, borovo dřívi.

V tvarosloví se drží starší podoby typu do Duba, v Dubje zvlášť v místních jménech, pro krajový úzus ještě závažnější typ v Liberšťe (1. p. Libersko — od Liberk), v Dupšťe (na Českodubsku), analogické deň, tejdeň, dvaceť minuť, sklonění koneu̯, kondje atd., ve sklonění příd. jmen a zájmen zvlášť vyrovnání 6. a 7. p. vo dobrem, z dobrem, vo ťim, na čim, po jedňim. Dosud hojné jsou pak slovesné tvary su, seme, sete, zkrácené pomocné sloveso musme, musla (ne už múžme), typ cpám, kousám. Dobře se drží i zvláštnosti syntaktické (typ bratra zabilo, bilo nás jich moc, choďila košem máslem a proti tomu šel s tou cestou, vazby jako f polách lednu ‚v půli ledna‘, zemřel na štrnácťi letech).

Zato lexikální stránka se rychle nivelizuje, velmi těžko se dá zjistit řada původních názvů staršího nářadí a jeho součástí, ztrácejí se i slova expresívní. Jen pomocí starší literatury jsme např. dokázali zjistit výrazy ďimňik ‚vikýř ve střeše pro podávání sena‘ (původně otvor, kterým vystupoval dým), lištovať ‚bílit vápnem‘ (původně bílit lišty mezi trámy), hamule ‚modřina‘, frncouchatí knedliki ‚chlupaté knedlíky‘, foucmouk ‚škubánky‘, sejkorki ‚placky ze syrových brambor‘, ouhlevina ‚neobdělaný pozemek‘, krhaničkovo lisťi ‚jitrocel širolistý‘ — zvaný též prasečí uši, rúska ‚březový prut‘, vohlot ‚náledí‘, čundrovať se ‚vozit se po ledě‘, futeř ‚vichřice se sněhem‘[6]. Někdy jde o celé významové okruhy, jako púta ‚kmotra‘ (i ‚kmotr‘), chmotri ‚křtiny‘, iť na kejvandu ‚na podívanou‘; mirki ‚krajáče‘, krhaňice (též ledeckí) ‚kameninové hrnce na smetanu‘. V řadě případů jsou už však výrazy vyskytující se u K. Světlé zcela neznámé, [85]popř. se zachovaly jen ve zvláštním užití, např. skalňice (pův. snad ‚skalnatá cesta‘) jako název místa u stavení, kde se vybírávalo mýto. K takovým patrně zaniklým výrazům je třeba přičíst též výrazy a významy vozňice ‚polní cesta‘, skála ‚kámen‘, líto ‚zdobená figura znázorňující příchod léta‘ (zjištěny tu jen významy ‚letorost‘ a ‚pokladnička při staré taneční zábavě‘), ňerňáč ‚vybíravý člověk‘, tetka ‚neteř‘, dvojice svobodňík - mužák ‚svobodný a ženatý muž‘, hrubej ‚velký‘ (v tomto významu dosud často hroznej, např. to bilo jeno kolo hrozní a druhí malí), sotňe ‚sotva‘ aj. Někdy ovšem ještě i dnes objevíme pozoruhodnou nářeční zvláštnost, která v starší literatuře není zachycena — tak např. slovo vostře ve významu ‚rychle, honem‘: jakpag bisme to vostře řekli? poť vostře!

Vcelku se dá závěrem říci, že dnes už se řeč podještědských „horáků“ na Českodubsku liší od sousedních „krajáků“ na Turnovsku jen maličko a že téměř všechny zvláštní znaky tohoto nářečí se vyskytují i u příslušníků nejstarší generace jen nesoustavně, namnoze přímo ojediněle. Týká se to i některých znaků rozšířených na větší oblasti, jako např. neslabičného  na místě pův. obouretného w. Na jedné straně se tu u některých nejstarších osob setkáme s výslovností kráwa, wlak, jinde už velmi vzácnou, na druhé straně slyšíme častěji od týchž osob výslovnost Turnof, polifka, rovnej než Turnou̯, poliu̯ka, rou̯nej. Tuto situaci si uvědomují i místní rodáci sami. Už se tu prý dnes „nezpívá“ ani „netáhá“, to že dřív bylo horáky všude po řeči snáze poznat.

Dnešní jazykový stav v Poještědí se jistě podobá stavu jiných okrajových nářečních úseků v Čechách, a to hlavně tím, jak silně zde ustoupila do pozadí tradiční nářeční vrstva. Je někdy zastřena už tak, že se tu musíme uchýlit k jisté rekonstrukci domácího nářečního povědomí. To je ovšem umožněno především tím, že míváme k dispozici starší zprávy, někdy i v hojnějším počtu. Ještěd patří po této stránce k úsekům nejbohatším, a nevychází tedy naprázdno ani při dnešním výzkumu pro atlas českých nářečí.


[1] Soupis literatury viz v článku V. Mazlové Ještědské nářeční rysy v díle Karolíny Světlé, Naše řeč 32, 1948, s. 61. Příslušné Hujerovy stati jsou znovu otištěny ve sb. Příspěvky k dějinám a dialektologii českého jazyka, Praha 1961. — Kubínův rukopis Ještěd (Popis dialektu) z r. 1924 je uložen v Ústavu pro jazyk český ČSAV.

[2] Za nejstarší záznam podještědského dialektu lze při vší stylizovanosti považovat povídku K. Světlé „O Krejčíkově Anežce“ z r. 1859.

[3] Srov. zvl. J. Bartoš, Dialektologie moravská II, Brno 1895, s. 203, Q. Hodura, Nářečí litomyšlské, Litomyšl 1904, s. 16, B. Havránek, Česká nářečí 1934, s. 142.

[4] Slovo cacorka, častěji cácorka, je dodnes v tomto významu známo i v Podkrkonoší a na Jičínsku. Vedle toho je cácorka v přeneseném významu ‚drobné čiperné děvče‘ (srov. obdobné čečetka) známa i jinde po Čechách a zčásti i na Moravě, přičemž se zdá, že na jeho rozšíření měla jistý vliv i literatura (v lexikálním archívu ÚJČ je doložena cácorka//cacorka mj. z Klicpery, Světlé, Raise, Jiráska, Staška, Olbrachta, Čapka, Čapka-Choda, Holečka, Šlejhara, Herbena, Svatopluka, Bojarových, Marka).

[5] Doklady uvádíme ve fonetické transkripci užívané závazně při zápisu českých nářečních textů a rovněž při dotazníkovém sběru materiálu pro Český jazykový atlas.

[6] Srov. V. Machek, Futeř, Naše řeč 26, 1942, s. 33n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 2, s. 80-85

Předchozí Libuše Kroupová: Platnost předložky vůči

Následující Josef Hubáček: K dnešnímu stavu studentského slangu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1