Platnost předložky vůči
Libuše Kroupová
[Articles]
-
Vůči jako nevlastní předložka nežije v našem jazyce dlouho, teprve od druhé poloviny 19. století, jak je patrno z lístkového materiálu v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV. Jinak slovo vůči je ovšem staré, vzniklo hláskovou změnou výrazu v óči (tj. do očí), je to tedy ustrnulé spojení předložky s podstatným jménem[1] a původně mělo platnost příslovečné spřežky.[2] V této platnosti je však už dávno zastaralé, užívá ho s archaizujícím záměrem např. Z. Winter v „Mistru Kampanovi“: „Když chcete, řekne vám (žalobník) to vůči“ (to znamená ‚do očí, ve vaší přítomnosti, veřejně‘). S vůči ve významu příslovce setkáváme se ještě např. u Čapka-Choda mezi jeho jinými zvláštnostmi výrazovými („rybník, sluncem vypalovaný a vůči mizející“), ale tu jde o jiný význam (‚vůčihledě, zřejmě‘). Ve spřežce vůčihledě nám zůstává uchováno slovo vůči dodnes, jinak samostatně žije jen v platnosti předložkové. To, že příslovce nabývá platnosti předložkové a jako příslovce ustupuje, není jevem ojedinělým, objevuje se např. u předložek kvůli, včetně aj.
Předložky vůči se dnes užívá k vyjádření poměru, vztahu k někomu nebo k něčemu (mít povinnost, závazek vůči někomu). Původní místní význam předložky vůči, označující postavení někoho nebo něčeho přímo zpředu před někým nebo něčím, už zastaral (srov. např. „stanul vůči dámám“ u Jiráska). [74]Jazyk však dnes nemá pro tento význam rovnocennou jednoslovnou náhradu; chceme-li vyjádřit zřetelně význam, který měla dříve předložka vůči v podobném spojení a kterého pozbyla tím, že u ní převládl význam široce vztahový, musíme dnes užít předložky před ve spojení s příslovcem přímo (octnout se přímo před stavením), nebo jde-li o bytosti živé, také spojení přímo proti, tváří v tvář. Poněkud zastaralý je i význam srovnání nebo kladení do protikladu (o tom viz dále).
Vědomí o původu slova vůči (tj. „v oči“) vedlo po dlouhou dobu k tomu, že filologové vyslovovali námitky proti užívání této předložky v jiném spojení než se jmény „bytostí živých“ (obdobně tomu bylo u předložky kvůli). Především Brusy jazyka českého[3] doporučovaly užívat zde raději předložek při, k, do, předložkových výrazů hledě k tomu, vzhledem k tomu ap. Rovněž Kottův slovník[4] uvádí, že „u jmen věcí lze užívati vazeb jiných: hledě k tomu, vzhledem k tomu a předložek při, k, do ap.“ Nechuť k předložce vůči se projevuje také v literatuře tehdejší doby. Někteří spisovatelé se jí vyhýbají i tam, kde by bylo její užití na místě [např. nejnápadněji choval se Brodský proti Anince (Herites); co tě tak chladným činí proti mně (Zeyer)].
Mnohem ostřejší postoj než Brusy zaujal k předložce vůči např. Jan Mašín v „Slovníku českých vazeb a rčení“ (1924, s. 216): „vůči komu, ale špatně vůči čemu, místo proti, naproti čemu, k čemu“. S poukazem na původní význam odmítá se předložka vůči také v starých ročnících Naší řeči už od prvních sešitů (poslední odmítnutí nacházíme v ročníku 23, 1939). Zamítá se nejen tam, kde se jí užívá ve spojení se jmény věcí, ale nahrazuje se předložkami synonymními i tam, kde jde o vyjádření vztahu k osobám. Tak se např. při vyjadřování vztahu k osobám doporučuje místo ní předložka k ve spojeních jako šetrnost vůči příbuzným, nenávist vůči měšťácké společnosti ap.; ve vztahu k věcem nebo abstraktním pojmům nahrazuje se předložkou proti (např. vzdornost vůči chorobě ap.), předložkou nad (vykonávat vůči sobě samému úřad soudce), předložkou vzhledem (vůči takovému hemžení jevů), někdy i větou (hledíme-li na zdrženlivost místo vůči důsledné zdrženlivosti). Tento celkově odmítavý postoj k předložce vůči je však někde přece jen zmírněn. Za zmínku stojí hodnocení v Naší řeči 5, 1921, s. 305, které už přihlíží k rozdílům funkčním a stylovým („právníci se bez této nové předložky někdy opravdu ne[75]obejdou, ale z toho neplyne, že bychom pro ni měli ve všední mluvě dosavadních předložek téhož smyslu, kde postačují, zanechat!“).
Stanovisko příznivější zaujímá Fr. Trávníček v „Mluvnici jazyka českého“ (Praha 1951, s. 1307): „V předložkové platnosti se vůči zhusta pokládává veskrze za jazykovou chybu, ale není to dobře možné, protože se již do nemalé míry vžilo. Se zřením k jeho prvotnímu významu se doporoučí užívati ho jen o osobách“. Stejný názor je uplatněn ve Vášově-Trávníčkově „Slovníku jazyka českého“ (4. vyd., Praha 1952, s. 1678—1679): vůči „pokládá se jako předl. veskrze za nespr., ale je velmi časté; vadí jeho přílišná otřelost, nevýraznost; té by se odpomohlo užíváním jen o osobách, hlavně ve význ. ‚vzhledem, se zřením‘, nik. ve významu ‚k‘ a ‚proti‘“. Výklad M. Jelínka v příručce „O jazyku a stylu novin“ (Praha 1957, s. 110) stojí na stejném stanovisku.
Zastřením původu a stavby předložky vůči a jejím častějším užíváním pociťoval se její původní význam stále slaběji, a tím přestal bránit jejímu užívání ve spojení s věcmi. Tuto skutečnost zachytil „Příruční slovník jazyka českého“ (1951—1953); předložka vůči vyjadřuje podle něho, že osoba nebo věc je v prostoru postavena, umístěna přímo vpředu před někým nebo něčím, a v druhotném významu vyjadřuje poměr k někomu nebo k něčemu. Podle toho se tedy může předložka vůči spojovat i s podstatným jménem neosobním. „Příruční slovník“ uvádí na tato spojení citáty z různých autorů, např. z Čapka-Choda („vykřikl Leib z plna hrdla vůči otvoru“), pro spojení s abstraktními jmény pak doklady z Palackého, Zeyera, Světlé, Jiráska, Čecha, Vrchlického, Machara, K. Čapka (např. nepřátelství vůči vědě z Machara, vůči státnickým pletichám z Vrchlického aj.). Tak se toto hodnocení předložky vůči v PS rozchází s dřívějším odmítavým postojem zastávaným v starých ročnících Naší řeči; ta se snažila zachovat toliko původní rozsah užívání této předložky, a to i v případech, v kterých bychom ji dnes ani neuvedli: „Naši předkové … říkali vůči jen tam, kde byla řeč o živých osobách; např. se říkalo vůči pohlédnouti ve smyslu přeneseném, např. táhnouti vůči nepříteli atp. Ale nyní se říká a píše vůči o všem možném (skoro jen ne o živých osobách)“ (NŘ 1, 1916, s. 156).
V rubrice „Drobnosti“[5] v Naší řeči 40, 1957, je zmínka o tom, že se předložky vůči jako synonymní s předložkou proti užívá při srovnávání, nebo stavíme-li dvě věci do protikladu. Autor se ztotožňuje s vymezením v „Příruč[76]ním slovníku jazyka českého“, který uvádí význam srovnávání jako jeden ze tří významů předložky vůči, a to bez stylového omezení. Z dnešního hlediska i podle dokladů v archívním materiálu ÚJČ bychom hodnotili předložku vůči v tomto významu už jako poněkud zastaralou. [Srov. např. vše se jí zdálo malicherné, směšné vůči otázce jediné (Světlá), běžněji ve srovnání, vzhledem k, proti; to jsou ovšem maličkosti vůči státnickým pletichám (Vrchlický), běžně proti.] Jistě bychom dnes při srovnávání neřekli jsem menší vůči tobě, ale vždy jen jsem menší než ty.
Čteme-li v časopise Věda a život (1962, č. 2, s. 79—80) větu „Vůči expedicím na M. Everest roku 1953 a na K 2 roku 1954, jež byly co do vybavení ještě typem těžkých expedic, lze charakterizovat výpravy na vrcholy Kangčhendžanga jako velké expedice“, působí na nás užití předložky vůči dojmem nejasnosti, stylistické těžkopádnosti. Nahradíme-li předložku vůči zřetelnějším předložkovým výrazem ve srovnání, smysl věty se stane na první pohled jasnějším. Stejně tak ve větě z časopisu Mezinárodní politika (1961, č. 2, s. 84) „Vůči tomuto lidovému odporu stojí v ostrém kontrastu servilní postoj pravicových labouristických předáků“ bychom dali přednost zřetelnějšímu synonymnímu vyjádření ve srovnání s tímto lidovým odporem nebo proti tomuto lidovému odporu.
Také v případech, kde jde o vztah zřetelový, dáváme dnes místo předložky vůči přednost specifikovaným předložkovým výrazům vzhledem k, se zřetelem k. Tak např. místo vůči našemu zaneprázdnění úkol nesplníme řekneme vzhledem k našemu zaneprázdnění, místo vůči těmto opatřením se naše situace změnila užijeme vzhledem, se zřetelem k těmto opatřením; obdobně ve větě z časopisu Věda a život (1962, č. 2, s. 103) „přitom jsou např. na souřadnicích stolu frézy umístěny tzv. selsyny, které převádějí pohyb stolu (a tím i upnutého obrobku) vůči nástroji“ místo vzhledem k umístění (poloze) nástroje ap. Užití předložky vůči tu působí knižně a v dané souvislosti může být i nevhodné, protože nepostihuje zřetelně a výrazně to, co může postihnout předložkový výraz.
Tam, kde má předložka vůči platnost vazebnou a spojuje se s dějovými jmény nebo slovesy k vyjádření různých vztahů (jako přízně, nezájmu, nepřízně, odporu) mezi dějem a předmětem (šetrný, ohleduplný, lhostejný, neúprosný vůči někomu, něčemu, zatrpknout vůči někomu), je její užití rovněž poněkud knižní, a to zvláště v těch případech, kde jde o přímé vymezení vztahu k jednotlivé osobě [např. svého syna vychovala (matka) [77]v neúctě vůči otci (R. Svobodová); nebyla ve všem vůči otci spravedlivá (Jirásek)]. V běžném vyjádření bychom dnes v tomto případě dali přednost předložce k. Avšak ve vztahu neosobním nebo ve vztahu k nějakému širšímu celku, jak je tomu např. ve spojeních nenávist vůči všemu pokrokovému nebo nepřátelství vůči socialistickým zemím, je její užití časté v publicistickém stylu.
Záleží ovšem také na postavení výrazu s předložkou vůči ve větě. Při zdůraznění předmětu, ke kterému se vůči vztahuje, klade se předložkové spojení až po jménu dějovém a v tomto případě je užití předložky vůči běžné (je šetrný, ohleduplný vůči ní, ale je k ní šetrný). S předložkou vůči ve zdůrazněném postavení setkali jsme se i na začátku věty „Vůči tisku prohlásil Brucker“ (Mezinárodní politika). I v tomto případě lze s jejím užitím souhlasit. Jde zde o postižení specifikovaného vztahu, pro který by např. synonymní předložka k se svým jen obecným významem vztahovým nebyla vhodná.
Uvažujeme-li nad synonymními náhradami předložky vůči, nemůžeme se také ztotožnit s doporučením starších ročníků Naší řeči užívat místo předložky vůči k vyjádření nějakého nepřátelského vztahu předložky proti, jako např. boj, agrese ap. proti někomu, něčemu. Tento význam je sice předložce proti vlastní, ale to neznamená, že by ho předložka vůči nemohla nabýt; ostatně jde zde o jistý vztah, poměr k někomu, který, jak jsme už uvedli, je u předložky vůči běžný. Tak bychom např. ve větách „zprávy o neustálých vraždách, loupežení a teroru vůči pokojnému obyvatelstvu pobouřily světovou veřejnost“ (Rudé právo), „po mnoha letech tuhého odporu vůči hnutí za nezávislost afrických zemí“ (Mezinárodní politika), „opatření vůči jedné z hlavních koloniálních mocností v Africe“ (tamtéž), „stojí od počátku v politické opozici vůči politice remilitarizace“ (tamtéž) souhlasili s použitím předložky vůči jako stejně oprávněné vedle předložky proti, která je ovšem v daných případech významově vyhraněnější. Jinak je jistě také i rozdíl stylový v užití obou předložek. Z uvedených příkladů vidíme, že se předložky vůči užívá v tomto významu hlavně v publicistickém stylu. Na rozdíl od stylově neutrálního proti má tedy předložka vůči charakter poněkud knižní.
Stejně tak se upíralo právo užít předložky vůči po slovech vyjadřujících obranu, ochranu proti něčemu nežádoucímu. Proto např. spojení vzdornost, odolnost vůči chorobě doporučovalo se v prvních ročnících Naší řeči nahradit předložkou proti. A přece, zkoumáme-li dokladový materiál ÚJČ, vidíme, že vazba slova odolnost s předložkou vůči je dnes běžná (odolnost organismu vůči chorobám, odolnost vůči svodům, argumentům, propagandě). [78]Jde o taková spojení, která mají vztah k jevům souvisícím s člověkem.[6] Užití předložky vůči pokládáme dnes v tomto významu za správné.
V ostatních případech, kde nejde o vztah k jevům souvisícím s člověkem, uplatňuje se předložka vůči po slovech vyjadřujících obranu, ochranu mnohem řidčeji; převážně se tu užívá předložky proti (odolnost horniny proti denudaci, hospodářství proti krizím, staviva proti ohni, kovů proti kyselinám). V časopise Technický magazín běžně čteme vozidlo je třeba chránit proti vlivům povětrnosti, proti svévolnému poškozování, proti odcizení atd., ale jen výjimečně konstrukce a hlavně povrch vozu nejsou odolné vůči povětrnostním vlivům. Stejně tak v „Praktické toxikologii“ (Mil. Ševčík, Praha 1960) najdeme spojení rezistence proti jedovatým látkám, odolní proti různým škodlivinám, kompenzace proti účinku jedu a jen jednou odolnost vůči některým jedům (s. 16).
Čteme-li v knize Jiřího Weila „Na střeše je Mendelssohn“ větu „Červené vyhlášky s dlouhým seznamem osob visí na všech nárožích Pro nepřátelské chování vůči říši odsouzeni a popraveni“, shledáváme, že zde bylo předložky vůči místo předložky proti užito jako citace v právnické formulaci. Předložka vůči je totiž příznačná právě pro odborné vyjadřování právní; potvrzuje to i srovnání s doklady jiné odborné nebo populárně naučné literatury. Prolistujeme-li jen několik stran „Učebnice občanského a rodinného práva“ (Praha 1954), setkáme se s předložkou vůči téměř na každé stránce [odpovědnost spoluvlastníků vůči třetím osobám (21), … vůči dlužníkům (23), právo postihu vůči věřiteli (26), závazek vůči … věřiteli (27), vůči třetí osobě (28), poměr spoluvlastníků vůči třetím osobám (23) atd.]. V publicistické literatuře převažuje užití předložky vůči v politických projevech nebo v článcích politicky a právně zaměřených. Kromě toho však záleží také na stylové rovině jednotlivých časopisů. Tak např. téměř v každém čísle Rudého práva nacházíme nejedno spojení s předložkou vůči, např. odpovědnost za plnění požadavků a závazků vůči území, odpovědnost vůči voličům, povinnost vůči lidu, revolučnímu hnutí, plnění povinnosti vůči státu, územní nároky (požadavky ap.) vůči ČSSR (socialistickým zemím ap.), platební schodek vůči cizině, politika vůči Východu, být neúprosní vůči autorům zmetků, vystupování pracovníků ministerstva vůči družstevníkům, chování diváků vůči mistrovskému mužstvu, postoj armády vůči civilistům ap. Naproti tomu ve Večerní Praze (při excerpci 10 čísel) se vyskytla předložka vůči jen jednou [79](„jak bychom byli nespravedliví i vůči sobě“). Rudé právo celkově charakterizuje běžná publicistická automatizace, Večerní Prahu snaha o aktualizaci výrazovou, a to jak jsme právě uvedli, se promítá i v užívání předložky vůči.[7] I v časopise Mezinárodní politika jsou spojení s předložkou vůči zcela běžná, např. vůči zahraničí rostou krátkodobé závazky, zadlužení (Kanaďanů) vůči Americe, splacení dluhů NSR vůči USA, snížení cel vůči nečlenským zemím, plnění moci vůči poručenskému území, formulování „nové“ politiky vůči Africe a Asii.
Velmi často závisí předložkový výraz s vůči na předcházejícím podstatném jménu postoj (postoj britských oficiálních kruhů vůči plánu zůstává v celku nevyjasněný, negativní postoj drtivé většiny afrického lidu vůči federaci, [centristé] zachovávali smířlivý postoj vůči revizionistům ap.). — Všechna tato spojení vyjadřují jistou povinnost, závazek, požadavek vůči někomu, a v tom právě je těžiště významového užití předložky vůči.
Při pohledu na historii hodnocení předložky vůči jsme shledali celkem čtyři období: Po prvním mírně odmítavém stanovisku (Brusy) následovala ostrá kritika v starých ročnících Naší řeči, v dalším období se vychází z její vžitosti, ale doporučuje se její užívání regulovat (Fr. Trávníček) a konečně v „Příručním slovníku“ se uznává předložka vůči i ve vztahu k věcem.
Předložka vůči se dnes nejvíce uplatňuje v odborném vyjadřování právním a v publicistických statích politických.[8] Proniká v těchto oblastech při vyjadřování kladného i záporného vztahu k osobám, věcem i jevům. Vznikají tak typické předložkové vazby sloves (vystupovat, obrátit se, zaměřit se vůči někomu, něčemu), přídavných jmen (nepřátelský, neúprosný, zatrpklý, otupělý, lhostejný, ohleduplný, spravedlivý, slabý vůči někomu), podstatných jmen (závazek, odpovědnost, povinnost, stanovisko, postoj, politika, požadavek, agrese, [80]nepřátelství, prostředek, moc, násilí, odolnost, slabost vůči někomu, něčemu) ve spojitosti s podstatnými jmény jistých významových okruhů (jako stát, země, zahraničí, státní činitelé, lid, rodina, jména vlastní a osobní jména z oblasti právních vztahů ap.). Ve všech těchto spojeních je užití předložky vůči stylově specifické, mírně knižní, příznačné pro vyjadřování publicistické a v některých oborech (v právnictví) odborné.
[1] Tuto podobu zachovává ještě Z. Winter v Rakovnických obrázcích: „Teď opovažujete se mi úštipky v úči?“ (Praha 1884, s. 263).
[2] Tak je uvádí ještě i Jungmannův slovník (Praha 1839, s. 213).
[3] Brus jazyka českého, 1. vydání (Praha 1877, s. 184) i 3. vydání (Praha 1894, s. 393).
[4] Fr. Št. Kott, Česko-německý slovník (Praha 1884, s. 875).
[5] J. Machač, Novinářská čeština, Naše řeč 40, 1957, s. 304.
[6] Srov. o tom už v Jazykovém koutku M. Těšitelové vysílaném v Československém rozhlase dne 8. 11. 1960.
[7] Rozdíly v užívání předložky vůči v jednotlivých stylových oblastech dobře ukazuje frekvenční slovník J. Jelínka, J. V. Bečky a M. Těšitelové Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961, s. 523. U předložky vůči je uvedeno z celkové excerpce 82 dokladů, z toho 28 z vědecké literatury a 21 z časopisů: připadá tedy na vědeckou literaturu 30,4 % a 25,6 % na časopisy, ačkoli z celkové slovní zásoby zaujímají tyto skupiny 14,6 % a 8,5 %. Naproti tomu je v beletrii 6 dokladů, to znamená 7,32 %, ačkoli beletrie v celkovém počtu zahrnuje 30,3 %. V básních není vůči vůbec doloženo.
[8] Byla excerpována tato díla: Učebnice občanského a rodinného práva II (Praha 1954), MUDr. Miloslav Ševčík, Praktická toxikologie (Praha 1960), Jaroslav Roth, Vodárenství IV (Praha 1962), Včelařská encyklopedie (Praha 1956), Kniha o vědě, technice a kultuře XX. století (Praha 1960); časopisy a noviny: Rudé právo, Večerní Praha, Věda a život, Technický magazín, Mezinárodní politika, Zemědělství (magazín aktualit a zajímavostí).
Naše řeč, volume 48 (1965), issue 2, pp. 73-80
Previous Zdeněk Hlavsa: O češtině jako o jazyku cizím
Next Slavomír Utěšený: Novinky z podještědského nářečí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1