Nad novým nářečním slovníkem

Antonín Vašek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Prozkoumání mluvnické stavby místních nářečí je velmi důležité, při jejich poznávání se bez něho neobejdeme, neboť tvoří základ jejich poznání, ale je třeba si uvědomit, že postihuje jen jednu stránku nářeční skutečnosti. S druhou, rovněž významnou její složkou nás seznamuje slovník daného nářečního útvaru. Přitom studium slovní zásoby nářečí — podobně jako studium jejich mluvnické stavby — nabývá značné závažnosti zejména v oblastech z hlediska územního rozšíření daného národního jazyka okrajových, ve kterých dochází ke střetání různorodých jazykových vlivů a k rozmanitému jazykovému míšení. Obecná teze o potřebnosti a prospěšnosti nářečních slovníkových prací je sice jazykovědcům dobře známa, v praxi se však s jejím realizováním tolik nesetkáváme. Dobrý nářeční slovník, provázený navíc studií obsahující rozbor uváděného materiálu, je u nás vskutku bílá vrána. Nepřihlížíme-li k nedávno vydanému materiálovému nářečnímu slovníku Gregorovu[1] a k několika diferenčním nářečním slovníkům provázejícím popis mluvnické stavby daného nářečí,[2] musíme se tu vrátit až k důkladnému dílu Kellnerovu o tzv. nářečích východolašských.[3] Jako na zavolanou se tedy objevil a pro své vlastnosti důstojně ke všem předcházejícím slovníkům přiřadil nedávno vyšlý Slovník středoopavského nářečí od Arnošta Lamprechta.[4]

Lamprechtova práce se dobře poučila z kladů i záporů obdobných děl předchozích a po stránce metodologické obráží dnešní stupeň vědeckého poznání na tomto poli. Pokud jde o materiál, obsahuje podstatnou část slovní zásoby nářečí na středním Opavsku z čtyřicátých let 20. století. Neomezuje se tedy po způsobu nářečních slovníků diferenčních na uvedení výrazů pouze středoopavských. Vedle výrazů v daném nářečí obecně rozšířených si autor knihy všímá i slov z oblasti zemědělské výroby, neboť mají zásadní význam z hlediska historickosrovnávacího studia našich dialektů. Kromě obvyklé informativní předmluvy a vlastního materiálového svodu slovní zásoby má publikace navíc důkladnou studii úvodní, v níž autor sebraný materiál podrobně analyzuje. Tato Lamprechtova stať se opírá o jeho dřívější zevrubné teoreticky zaměřené studie o slovní zásobě národního jazyka, jejichž výsledkem je i autorova kan[231]didátská disertace,[5] dosud jen zčásti (časopisecky) uveřejněná.[6] V těchto studiích autor mimo jiné ukázal, co je třeba považovat za historicky stálejší vrstvy slovní zásoby a co za její vrstvy proměnlivější, ve vztahu k relativně stabilnímu „jádru“ spíše za vrstvy okrajové. Zmíněná úvodní stať si všímá oné stálejší složky slovníku nářečí na Opavsku. Autor ukazuje, v čem se toto „jádro“ shoduje s jazykovým útvarem celonárodním — zdůrazňuje přitom převážně obecně slovanskou povahu těchto shod — a čím se od něho liší i jaké jsou jeho vztahy k slovní zásobě sousedních nářečí českých i blízce příbuzných nářečí polských. V této souvislosti třeba podtrhnout zejména autorovo citlivé, neschematické a soudím dosti přesvědčivé posuzování dnešních slovníkových shod se sousedními nářečími polskými. V těchto shodách, jevících se nyní jako „přesahy“ na tu či onu stranu, vidí autor zčásti skutečné historické přejímání, zčásti však i důsledky staré (předhistorické) jazykové stupňovitosti západoslovanského území z doby před vznikem samostatné národnosti české a polské. Vnitřní diferenciace „jádra“ slovní zásoby opavského nářečí je podle autora vcelku nepatrná, týká se jen drobností, a i ony jsou novodobým vývojem našeho národního jazyka vyrovnávány ve směru výrazů obecně, celonárodně rozšířených, obdobně jako je tomu dnes i na jiných místech našeho národního území u řady jevů mluvnických.

Slovník sám je zpracován abecedně, aby však bylo možno jej snadno srovnávat s nářečními slovníky jinými, užívá v něm autor metody tzv. hnízdování, tj. u základního hesla uvádí i některá slova odvozená. Navíc pak — ve shodě s prací Kellnerovou — přináší pod společným základním heslem i slova nějak pojmově souvztažná: u 65 slov připomíná výrazy pojmově podřízené nebo označující části předmětu pojmenovaného základním heslem, dále uvádí synonyma, nadávky, přezdívky, lidové a dětské říkanky atp. Tím vším dosahuje jistého účelného kompromisu mezi slovníkem abecedním, výhodným zejména z hlediska praktického, a slovníkem důsledně věcným, žádoucím především z důvodů porovnávacích a srovnávacích, tj. vědeckých. Aby autor lépe vyjádřil vývojovou dynamiku zachycené slovní zásoby i při synchronním pohledu na ni a aby zároveň naznačil stylistickou platnost slovních hesel, podává — ve shodě s uvedenou prací Kopečného — určení hesel jednak co do jejich stáří (od slov běžně užívaných odlišuje slova zastaralá a slova nově vznikající), jednak co do jejich expresivity. Oba tyto charakteristické rysy slovníku, tj. způsob třídění a řazení hesel a jejich stylové určování, zřetelně svědčí o autorově správném a promyšleném pojetí systémovosti nářeční slovní zásoby v jejím současném, zároveň však i vývojovém aspektu a náleží k výrazným jeho kladům. Ne náhodou se o těchto otázkách znovu důrazně hovořilo na sofijském sjezdu slavistů. Přitom srovnatelnost práce mohla být snad ještě výraznější rozšířením počtu souborných hesel (např. masňica, s. 74) a zařazením obrázků některých [232]dnes již méně známých předmětů hmotné kultury (např. dřevěná chalupa a její starobylé zařízení, vůz, různé hospodářské nářadí). Autor zde sice napomáhal čtenáři k snazšímu porozumění jazykovým popisem, obrázek by však byl někdy znamenal pomoc vydatnější, zejména tam, kde se označované předměty krajově poněkud různí. Škoda také, že asi pro omezený rozsah knihy nemohl do slovníku zařadit ještě některá hesla další, z hlediska porovnávacího rovněž důležitá (např. výrazy pro popraskané prsty, hasičskou zbrojnici, pro druhy holubů aj.). Ke kladným rysům publikace náleží i pojmově správné vymezení jednotlivých hesel, tím přesvědčivější, že jde o autorovo rodné nářečí, třebaže tato okolnost autora na některých místech svedla k poněkud příliš úspornému vyjadřování: u některých hesel (a také úsloví atp.) byl by býval pro nezasvěceného čtenáře žádoucí i jejich spisovný ekvivalent (např. č’aňatač’ — s. 28, hl’eǯeč’ — s. 43, kancelař — s. 57).

Výsledný dojem z Lamprechtovy knihy je povýtce kladný. Slovník středoopavského nářečí celkovým svým moderním pojetím teoreticky zdůvodňuje i názorně prakticky dokládá specifičnost nářečních slovníků proti slovníkům jazyka spisovného, ukazuje na obecnější dosah takových prací pro hlubší poznání našeho národního jazyka i pro poznání jiných slovanských jazyků, a protože je přesvědčivým dokladem potřebnosti takových slovníků, je i nutkavou pobídkou k následování.

---

[1] Al. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, Praha—Brno 1959; srov. jeho recenzi v Naší řeči 43, 1960, s. 100n.

[2] Srov. Boskovické nářečí (Brno 1941) a Karlovické nářečí (Praha 1957) Fr. Svěráka, a zejména promyšleněji pojatý slovníček Nářečí Určic a okolí (Praha 1957) Fr. Kopečného; viz recenzi v Naší řeči 42, 1959, s. 99n.

[3] Ad. Kellner, Východolašská nářečí II, Brno 1949; viz Naše řeč 33, 1949, s. 154n.

[4] Stran 165; vydalo Krajské nakladatelství v Ostravě r. 1963.

[5] Lašská slovní zásoba a její vztah k českému národnímu jazyku, Brno 1955 (rukopis).

[6] Poslední z několika článků je ve sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958: Význam slovní zásoby při určování specifičnosti jazyka (s. 365—369).

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 4, pp. 230-232

Previous Jaromír Spal: K výkladu místních jmen na Moravě

Next Vladimír Mejstřík: II. díl Slovníku spisovného jazyka českého ukončen (Z 24. sešitu SSJČ)