Časopis Naše řeč
en cz

Dvě nové monografie z oblasti moravských nářečí

Alois Knop

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V r. 1957 vyšly dvě knižní monografie z oblasti moravských nářečí: Nářečí Určic a okolí od Fr. Kopečného[1] a Karlovické nářečí od Fr. Svěráka.[2]

Práce Fr. Kopečného (Nářečí Určic a okolí) popisuje prostějovský úsek centrálního[3] hanáckého nářečí. Ačkoli tu jde vlastně o obraz drobného úseku jednotného nářečí, je dosah práce mnohem širší. Je to první monografie o centrálním hanáckém nářečí, jejíž pečlivý výběr materiálu a jeho všestranný výklad podstatně přispějí ke zpřesnění našich poznatků o celém nářečním typu; dále je to monografie metodicky dobře promyšlená.

Výkladová část knihy je rozdělena do čtyř kapitol: Hláskosloví (s. 10—64), Kmenosloví (s. 65—75), Tvarosloví (s. 76—100), Skladba (s. 101—124). K ní je připojena část textová (s. 125—130) s doslovem (s. 131—133) a slovníčkem (s. 135—153).

V úvodu se podává obecná charakteristika centrálního hanáckého nářečí, k němuž Určice náležejí. Autor v něm konstatuje, že území centrální hanáčtiny se od doby, kdy konal svůj výzkum Fr. Bartoš, zmenšilo ve prospěch obecné hanáčtiny.

Hláskosloví je rozsahem největší a přináší mnoho zajímavých a nových poznatků v pojednání o hláskových skupinách, zvláště pak o změnách afektivních a o kvantitě. Ve výkladu o přízvuku si autor všímá nejen jeho stránky dynamické, ale i stránky melodické. Výklad je názorně doplněn notovým záznamem. Přehledná mapka (s. 65) vymezuje nynější hranice centrálního nářečí a zpřesňuje rozšíření hlavních hláskových a tvarových jevů na jeho území. Kromě toho je zde hodně poznámek jazykovědných, které přesahují rámec dialektologické monografie.

Kmenosloví ukazuje, že většina typů odvozování slov se shoduje se spisovným jazykem. Využití odvozovacích přípon je však rozdílné a v nářečí se ve větší míře uplatňuje složka citová. U § 94 by snad stálo za zmínku, že podstatná jména slovesná typu seťi (setí) jsou v hanáčtině rozšířenější v souvislosti s větším rozšířením příčestí t-ového, např.: hráti (šil do hráti), státi (= spis. ‚stání‘) // stáni (‚podlaha v chlévě‘).

Tvarosloví ukazuje především živou sjednocovací tendenci ve skloňování podstatných jmen. Poučný je zvlášť § 139 o bohatých tvaro[100]slovných prostředcích afektace, jež bývají emociálností (citovou složkou řeči) vyvolány nebo jichž bývá úmyslně užito, aby emocionálnost vyvolaly.

Výklady ze skladby nebývají v dialektologických pracích zpravidla zevrubněji propracovány. Práce Fr. Kopečného přináší mnoho nového obecně, nejvíce však právě ve zpracování skladby (srov. např. výklady o citoslovečných větách, o citoslovcích druhotných a ukazovacích i upozorňovacích nebo o zániku slovesné povahy vět). Převažující, ba často jedinou formou jazykových projevů v nářečí je dialog a v něm se vyskytují různé anomálie mluvené řeči, jež zpravidla nebývají v monografiích zpracovány. Kopečný na ně často poukazuje, srov. např. výklady o samostatných částech věty a o slovosledu aj. Právě proto, že autor vychází z živé mluvy nářeční, že si všímá produktivnosti a často srovnává se spisovným jazykem a obecnou češtinou, je obraz nářeční skladby tím hodnotnější. Soudím však, že by bylo bývalo vhodnější dělit souvětí podřadná jinak, než činí autor. Dělení na souvětí vztažná a spojková je příliš obecné a vede autora jen k zachycení charakteristických jevů, nikoli celého systému.

Texty jsou vybrány z živé mluvy; autor velmi pečlivě dbá, aby byla postižena, zachycena jejich původní podoba. Vyskytuje se v nich velmi zajímavé proplétání dialogu, „skákání do řeči“, pomlky, dodatečná připojení, tedy jevy velmi charakteristické pro mluvenou formu nářeční.

V doslovu autor ukazuje, jak je dnes určické nářečí narušováno ze všech stran, hlavně vlivem rozhlasu, filmu, novin atd. Nářečí začíná ustupovat obecné hanáčtině nebo přímo obecné češtině (její moravské variantě). V nářečí se objevuje mnoho kolísání v hláskosloví a tvarosloví a vítězí tvary, které jsou bližší jazyku spisovnému; např. voko se mění v oko, dělajó v dělají atp. Celková struktura nářečí však dosud odolává hlubším změnám, protože je chráněna jeho značně odlišnou stránkou hláskoslovnou.

K monografii je připojen slovníček. Je výsledkem mnohaletého pečlivého studia. Jeho velikou výhodou je označení afektivních slov, slov zanikajících nebo módních. Je tak podán průřez, v němž je vidět, co je dosud živé a co zaniká. Je možno diskutovat o tom, zda je účelnější zpracovat celou slovní zásobu nářečí, nebo sestavovat diferenční slovník. Jistě to vyplývá také z úkolu, který má práce splnit. Přesnější obraz slovníku nářečí by jistě podal slovník úplný, nediferenční,[4] protože by představa o slovní zásobě byla jasnější; bylo by to zároveň vhodné východisko pro srovnání se slovní zásobou jiných nářečí, pro [101]zjištění poměru k slovní zásobě spisovného jazyka i pro studium slovní zásoby českých nářečí vůbec.

K textu je připojen rejstřík oprav, který by vyžadoval ještě doplnění; upozorňuji na tyto další tiskové chyby: s. 8, ř. 2 chviła m. správného chvila, s. 38, ř. 8  m. , s. 77, ř. 5 Fracko m. Francko, s. 101, ř. 18 seďí m. seďi, s. 113, ř. 4 jig m. jiγ.

Vcelku lze říci, že Fr. Kopečný napsal monografii, která v mnohém směru doplňuje a zpřesňuje poznatky o centrálním nářečí hanáckém. Po stránce metodologické znamená veliký pokrok. Tato monografie bude proto pramenem dobrého poučení a příkladem pro práce další.

Monografie Svěrákova (Karlovické nářečí) čerpá látku z Karlovicka na východním pomezí Moravy. Zkoumané nářečí se převážnou většinou znaků hlásí k celku nářečí moravskoslovenských, a to k jejich rožnovskému typu, má však některé znaky nářečí lašských, jako přízvuk na předposlední slabice a nedostatek kvantity.

Výkladová část knihy je doplněna poměrně obsáhlým slovníkem (s. 109—147), a souborem ukázek; k práci je přiložena dialektologická mapka Rožnovska.

V úvodu autor vymezuje podstatné rozdíly karlovického nářečí od nářečí v Bílé a v Starých Hamrech, které patří do oblasti nářečí lašských, a shody s nářečím v Horní Bečvě, v Solánci, v Hutisku, v Novém Hrozenkově a v Halenkově; mohl snad ještě poukázat na rozdíly a shody s nářečím v sousedním slovenském Makově, aby bylo zřetelněji vidět, které ze základních znaků moravskoslovenských „byly trvalým stykem se Slovenskem posilovány“ (13).

Hláskosloví je zpracováno podrobně. Je rozebrán původ karlovických hlásek a jejich střídnice za předpokládané hlásky pračeské. Stalo se dobrou tradicí naší dialektologie, že hláskosloví bývá zpracováno důkladně a Svěrákova práce tuto tradici dodržuje. Přesto mám k hláskoslovným výkladům poznámku. Zjištění v § 75 (mj > mň) a v § 80 (vývoj palatalizace) jsou neúplná. A. Vašek ve své studii Z jazykového zeměpisu Rožnovska a Valašskomeziříčska[5] uvádí, že „měkké retnice se vyskytují v celé zkoumané oblasti (tj. Rožnovska a Valašskomeziříčska, A. K.), a to bez generačních rozdílů. Jsou doloženy jak v základu slova, tak také v slabice koncové, a to nejčastěji před užší variantou hlásky i, méně často před vokálem e… Před samohláskami a, u se měkké retnice vyskytují poměrně řídce“. Z jeho příkladů uvádím aspoň charakteristické:  . Také Fr. Bartoš[6] uvádí příklady, které by svědčily pro existenci měkkých retnic: [102]. Protože karlovické nářečí náleží do oblasti rožnovské, čekali bychom buď potvrzení Vaškova zjištění i pro Karlovice, anebo jeho vyvrácení. Není však o jevu ani zmínky, ačkoli podle Vaška běží o jev zcela zachovalý (cit. studie s. 115).

Rovněž poznámka o pronikání přízvuku na první slabiku v mluvě mladší generace by si vyžadovala doplnění, zda se přízvuk na předposlední slabice udržuje ještě někde systematicky, a kde se tak děje, zda se omezuje jen na výrazy citově zabarvené, anebo má platnost širší.

Kapitola o tvoření slov ukazuje zejména velikou bohatost tvoření jmen domáckých, zdrobnělých i zveličelých. Také třetí kapitola poskytne hodně užitečných poznatků o rozlišování životnosti a neživotnosti. Ukazuje shody se spisovným jazykem ve skloňování (mezi chlapy, psy, hady;ĺudé, Karlovjané, Halenkovjané). Podrobný popis tvarosloví by si vyžadoval více obecných závěrů o produktivnosti, o generačním rozvržení jednotlivých typů a tvarů. Bohatý jazykový materiál není vyčerpán poznámkami na s. 53 a 158. Bylo by zajímavé zjistit, která z produktivních koncovek 7. pádu množ. čísla u jmen mužských a ženských je častější, zda -ámi nebo -ami, a jaké jsou příčiny tohoto jevu.

Skladba je ve srovnání s ostatními částmi práce málo propracována, ačkoli je v ní jazykového materiálu dost. Je vybrán, utříděn a popsán tradičním způsobem. Je uvedeno mnoho příkladů vět neslovesných a slovesných bezpodmětých, s podmětem všeobecným a neurčitým, avšak není tu zmínky o poměru vět slovesných a neslovesných. Při popisu souvětí bylo užito formálního dělení vedlejších vět, z nichž jsou uvedeny příklady, chybí však výklad o frekvenci jednotlivých typů. Ve výkladu není zmínky o rozsahu a o typech složitějších souvětí a o pořádku vět v takových souvětích.[7] Ve výkladu o významu slovních druhů a tvarů chybí pojednání o spojkách, ač by bylo velmi užitečné ukázat na jejich často mnohotvárné použití v nářečí. Stejně by bylo potřebné zjistit, jaký je poměr mezi užíváním vztažného který a co.

Pátá kapitola, rozsahem největší, zpracovává diferenční slovník. Podává pěkný obraz slovní zásoby karlovického nářečí. Výhodou je uvádění slovních spojení tam, kde jde o slova méně obvyklá. Slovník ukazuje velikou bohatost tvoření sloves z citoslovcí.

Šestá kapitola (Vznik a celkový vývoj karlovického nářečí) rozebírá historii osídlení karlovického údolí, tzv. Doliny Urgatiny, konstatuje moravskoslovenský ráz mluvy s některými prvky lašskými, jež jsou dnes na ústupu. Chybí však přesnější rozbor souvislostí vývoje [103]společenského a jazykového. Pěkný je soupis výrazů sklářských, jež ze slovní zásoby rychle mizejí, protože sklárna byla v r. 1930 zrušena. Bylo by poučné zkoumat, jak se chovala cizí slova v nářeční slovní zásobě a do jaké míry se přizpůsobila tvarově (presař) nebo byla nahrazena slovy domácími (lisař). Záslužný je také soupis názvů obydlí, zařízení, hospodářského nářadí, kroje, starých zvyků, jídel a starého správního zřízení, jež také velmi rychle mizejí z aktivní slovní zásoby. Celkový charakter vývoje ukazuje, že mizejí prvky lašské (přízvuk na předposlední slabice, nedostatek délek a tvary něni sem) a jsou nahrazovány moravskoslovenskými. Potřebný by však byl podrobnější výzkum otázky, zda staré tvary pod duby, mezi smreky jsou veskrze nahrazovány tvary pod dubami, nebo zda se toto zjištění týká jen tzv. mladší generace, tj. asi dnešních padesátníků, a zda se u nejmladší generace neobjevují snad vlivem spisovné a obecné češtiny tvary pod duby, eventuálně pod dubama. Rejstřík a mapka vymezující hranice karlovického nářečí uvnitř rožnovské oblasti zvyšují názornost monografie.

Celkově lze říci, že jde o užitečnou práci, která doplní naše poznatky o moravskoslovenských nářečích. Tím, že se autor snažil „zachovat postup dialektologických prací brněnských i ve výběru materiálu“ (s. 5), splnil úkol, který si dal v předmluvě, totiž usnadnit srovnání různých nářečí. Pečlivě sebral jazykový materiál, který rychle zaniká. Nevyhnul se však úskalí, jež v sobě skrývá bedlivé dodržování postupu při různém nářečním materiálu. Věnoval více pozornosti popisu než rozboru, takže velmi často chybí vysvětlení, co je systémové a co je okrajové. V hláskosloví zaráží opomenutí otázky měkkých retnic. Zvláště ve skladbě by bylo žádoucí takové zpracování, aby vynikla frekvence a systémovost. Po těchto stránkách práce Kopečného stojí metodicky nepoměrně výše.


[1] Vyd. Nakl. ČSAV v Praze jako 3. sv. řady Česká nářečí, 156 stran, 15,60 Kčs.

[2] Vyd. Státní pedagogické nakladatelství v Praze jako 2. sv. Sborníku vědeckých prací VPŠ v Brně, 186 stran, 12,90 Kčs.

[3] Termín „centrální“ zvolil B. Havránek, Česká nářečí, Čsl. vlastivěda, sv. 3, s. 174.

[4] Jak to naznačil J. Bělič v monografii Dolská nářečí na Moravě, ČSAV, Praha 1954, s. 267n. Srov. už B. Havránek v průkopnické studii K české dialektologii v Listech filologických 51, 1924.

[5] „Adolfu Kellnerovi“, sb. jazykovědných studií, SSÚ Opava, 1954, s. 115.

[6] F. Bartoš, Dialektologie moravská I, s. 72, 77, 78, Brno 1886.

[7] J. Bauer, Skladba v nářečních monografiích, „A. Kellnerovi“, sb. jaz. studií, SSÚ Opava, 1954, s. 155n.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 3-4, s. 99-103

Předchozí Karel Ohnesorg: Nová práce o technice mluveného projevu

Následující J. B. (= Jaromír Bělič): Dialektologie na moskevském slavistickém kongresu