Časopis Naše řeč
en cz

Nová lexikální monografie z nářeční oblasti moravské

Václav Vážný

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Známý moravský dialektolog Alois Gregor, rok po svém významném životním jubileu — narodil se dne 14. prosince 1888 v Kožušicích na Moravě —, uzavírá a české obci filologické předkládá určitým způsobem jako žeň padesátiletého sbírání a třídění slovníkového materiálu z rodného kraje slavkovsko-bučovického zajímavou a cennou dialektologickou lexikální monografii: Slovník nářečí slavkovsko-bučovického.[1]

Gregorův „Slovník nářečí slavkovsko-bučovického“ vítáme už proto, že v naší literatuře dialektologické je stále poměrně málo podrobnějších krajových lexikálních monografií, ba i menších dialektických slovníků vůbec.

Jistě velmi slibně zahájil řadu dialektologických prací slovníkových před více než padesáti lety František Bartoš. Jeho „Dialektický slovník moravský“ z r. 1906 s pozdějšími dodatky od Edmunda Kolkopa („Doplňky k Bartošovu Dialektickému slovníku moravskému“, ve výroční zprávě vyšší reálky v Jevíčku, I. za škol. rok 1905—6, II. 1906—7) a Františka Štěpána Kotta („Dodatky k Bartošovu Dialektickému slovníku moravskému“ 1910) je na svou dobu vzácné dílo slovníkové, navždy cenné bohatstvím dokumentárního materiálu a hodnotné zřetelem k sémantice, k moravskému národopisu a k reáliím vůbec; trpí však nedostatky své doby: bylo zpracováno spíše jako sbírka jazykových zvláštností, zvláštních slov a výrazů, a pak pochopitelně nemohlo podat ještě přesnější obraz zeměpisného rozšíření jednotlivých slov.

[101]Brzy po této průkopnické práci, týkající se celé Moravy, vydal Jan František Hruška „Dialektický slovník chodský“ r. 1907, vlastně jediné větší dílo slovníkové z oblasti našich nářečí v Čechách; jinak ostatní příspěvky k naší dialektologické lexikografii se většinou týkají jen oblasti moravské a slezské.

Sem patří tyto větší nebo menší práce: J. Folprecht, „Slovník k pojednání o mluvě lidu slováckého na moravském Podluží“, Výroční zpráva c. k. první české reálky v Plzni za školní rok 1907—1908 (s. 3—23); A. Koníř, „Příspěvek k dial. slovníku moravskému“ (z okolí Kunštátu v okrese Blansko) ve sborníku Mnéma, vydaném na paměť čtyřicetiletého učitelského působení prof. Josefa Zubatého 1926 (s. 281—301); J. Michal, „Příspěvek k slovníku nářečí Nových Syrovic“ (z okresu Třebíč), Od Horácka k Podyjí 1929—30 a 1931 (s. 126—129, 121—128); J. Michal a J. Zima, „Příspěvek k slovníku Příbora a okolí“ (v okresu Nový Jičín), Zpráva gymn. v Příboře 1931; Maxmilián Kolaja, „Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku“, Na našem Slovácku, Vlastivědný sborník Kyjovska—Ždánska. Svazek II, Kyjov 1934 (Slovník na s. 123 až 155); Fr. Svěrák, „Boskovické nářečí“, ve sbírce Moravská a slezská nářečí. Vyd. dial. komise při Matici mor. Svazek II, Brno 1941 (Slovník na stranách 105—135); Fr. Svěrák, „Karlovické nářečí“, vyd. Státní pedagog. nakladatelství v Praze 1957 jako 2. sv. Sborníku věd. prací VPŠ v Brně (Slovník na stranách 109—147); Fr. Horečka, „Nářečí na Frenštátsku“. Vlastivěda Frenštátska II, ve Frenštátě pod Radhoštěm 1941 (Abecední seznam slov a rčení na stranách 79—172); Ignát Malina, „Slovník nářečí mistřického“ (z obce Mistřic v blízkosti Uher. Hradiště, z okruhu dial. oblasti moravskoslovenské). Nákladem ČA 1946 (165 s.); Adolf Kellner ve druhém dílu „Východolašských nářečí“, „Moravskoslezská nářečí“, svazek IV z r. 1949, na stranách 123—336 podává podrobný slovník z nářečního bohatství západního Těšínska v sousedství českých dialektů středolašských v poříčí Ostravice; Fr. Kopečný, „Nářečí Určic a okolí“ (v okrese Prostějov), 1957 (Slovníček na stranách 135—153).

A koncem r. 1959 nejnovější prací Gregorovou síť moravských krajů, z nichž máme soustavnější, větší anebo menší ukázky lidového slovníku, rozšiřuje se o okrajový jihovýchodní úsek nářečí hanáckých na Slavkovsku a Bučovicku.

O nářečí na Slavkovsku a Bučovicku psal Alois Gregor již častěji: nejpodrobněji v monografii Nářečí na Slavkovsku (ve sborníku „Slavkov 1805 a dnes“, 1931); jinak podal příspěvky ke skladbě a tvarosloví téhož nářečí (ve Zprávě I. č. reálky v Brně 1915, ve Sborníku Pastrnkově 1923 a ve Sborníku Zubatého Mnéma 1926) [102]a ukázku ze svého „Slovníku“ (Příspěvek k slovníku nářečí slavkovsko-bučovského, v Čas. pro mod. fil. 18, 1932, s. 48—53, a s podobným názvem, Příspěvek k hanáckému nářečnímu slovníku, ve Vlastivědném věstníku moravském 7, 1952, s. 192—206, též zvl. otisk).

Materiál ke Gregorovu slovníku pochází úhrnem z desíti obcí: z nich šest (Heršpice, Hodějice, Kobeřice, Vážany n. Litavou, Němčany a Nížkovice) patří k bývalému okresu slavkovskému, čtyři (Křižanovice, Marefy, Mouřínov a Rašovice) k bývalému okresu bučovickému (dnes patří obojí k okresu Vyškov). Uvedené obce na jihovýchodním pomezí dialektické oblasti hanácké tvoří s nářečím přerovsko-kroměřížským a s úseky zábřežským a kunštátským vnější okrajový pás velkého nářečního komplexu centrální Moravy.

Ve své monografii se Gregor snažil zachytit slovní zásobu studovaného nářečí co nejpřesněji. Samozřejmě při jeho práci mu bylo výhodou, že pochází z oblasti nářečí slavkovsko-bučovického — narodil se v Kožušicích v okr. bučovickém —, že v rodném kraji prožil roky své mladosti a že se tam po celý život příležitostně vracel k delšímu nebo kratšímu pobytu a stále ještě se vrací.

Vedle vlastního postupu a vlastní sběratelské metody použil Gregor v posledních letech při sbírání slovníkového materiálu pro některé otázky jednak dotazníku Adolfa Kellnera („Odraz života slezského v jazyce, Lexikální dotazník pro nářečí severovýchodní Moravy“, Opava 1950), jednak prvé části „Slovníkového dotazníku pro nářečí českého jazyka“ (který sestavil Ústav pro jazyk český v Praze 1954).

Ve snaze, aby podal obraz nářečí co nejspolehlivěji, vybíral si Gregor za informátory, jejichž řeč zaznamenával, osoby, které pocházely z rodiny v obci usedlé a rodnou vesnici na delší dobu neopustily. Stále pak měl při sběru lexikálního materiálu na paměti, zda se ten nebo onen výraz vyskytuje na celé oblasti, používá-li ho generace starší nebo mladší, jde-li o výraz z mluvy dětské nebo odborné, nebo pouze v emotivních projevech.

Co se týče uspořádání slovníku, řadí Gregor pod společné heslo slova etymologicky spolu souvisící; kde by se však heslo pro množství rozdílných významů a pro četné doklady příliš rozrostlo, volí raději hesel několik.

Skoro všechna slova uvádí Gregor jako heslová a objasňuje výkladem významu a hovorovým kontextem. Jen výjimečně výrazy označující části rozličných předmětů (hospodářských nářadí ap.) uvádí v „legendě“ pod obrázky, a ne jako samostatná hesla. Postup ten vysvětluje Gregor tím, že slova ta nezaslechl v hovoru, ale získal za pomoci dotazníků u několika jednotlivců dobře věci znalých (sta[103]rých hospodářů, kovářů ap.). Pro tento závažný rozdíl v dokumentaci nezařadil např. slova jako cuchta u bran, svlak u vrat, zděř u kola ap. jako heslová. Sám bych však řadil i tato slova jako samostatná hesla, rozhodně ovšem s odkazem k místu, kde se ta slova na obrázku vykládají. Každý termín technický nemusí být totiž doložen ve větném kontextu; pro jeho uvedení jako hesla podle mého mínění stačí, když si sběratel bezpečně zjistí, že se ho v živé řeči skutečně užívá.

Při třídění výrazů — vedle rozlišování slov podle jejich platnosti — dbá Gregor i o to, aby byl zachován rozdíl mezi významy původními a přenesenými. Význam každého slova osvětluje pak vždy aspoň jedním dokladem. Pro větší názornost připojuje k některým heslům obrázky — celkem 24 —, a to k názvům součástí předmětů, které jsou již mladší generaci méně známy, jako jsou součásti bran, cepu, koňského postroje, maslinky (máselnice), pluhu, vozu aj.

Při sbírání, třídění a kritické revizi slovníkového materiálu dospěl Gregor k některým zajímavým závěrům. Tak upozorňuje především na četná slova obecně hovorová, na výrazy běžné v nářečích moravských, na velmi četná slova expresívní, na výskyt názvů lesních plodin, hub, pro lesní práci ap. podle situace krajové, na slova původu německého, na mizení a zánik mnohých slov cizích i domácích v souvislosti se změněnými poměry hospodářskými, politickými a kulturními, a naopak zase ukazuje na zajímavý zjev, jak některá slova, která již vyšla z užívání, po čase se znova objeví a opět se ujmou.

V těchto závěrech Gregorových schází nám však jeden postřeh, a to z hlediska hodnocení slovníkového materiálu slavkovsko-bučovického nejpozoruhodnější: Gregor se ve svých závěrech nezmiňuje o spojitosti lexikálního materiálu svého kraje s lidovým slovníkem slovenským. V Gregorově slovníku je totiž poměrně hojně zachycena vrstva slov ukazující vzájemnou zaklíněnost nářečí českých v širším smyslu a nářečí slovenských. Tak jako se na západním Slovensku objevují různá nářeční slova shodná s nářečními slovy českými, tak opět obráceně zvláště na východní Moravě je řada slov shodných s lidovým, obecným i spisovným slovníkem slovenským. To dodává i slovníku nářečí slavkovsko-bučovického, ležícího na jihovýchodním okraji centrální oblasti hanácké blízko pomezí hanácko-moravskoslovenského, zvláštního zabarvení a zvláštního rázu.

Taková typická společná slova česká a slovenská ve zvláštní podobě slovenské jsou např.: arciska, zastar., ‚narcis‘, slov. nář. arcíz, arcízeľ, spis. narcis; srov. u Bartoše (Slovník 7) arcisky (z Ivančic jihozáp. od Brna), arcizľe (Slav.-val.); babula, babulka, lichot., ‚husa, husička‘, slov. babuľa, babuľka; (za)babušit (se) [104]‚důkladně, teple se chránit proti zimě, teplým šátkem ap.‘, slov. (za)babušiť (sa); baran ‚beran‘, baránek, slov. baran, baránok; bjedákat ‚velmi a hlasitě naříkat‘, slov. bedákať; bjelica ‚třešně světlé barvy‘, slov. belica ‚bílá ovce, slívka, ryba ap.‘; božovat se, zř., ‚dušovat se‘, slov. božiť sa; brávek, zdrob. k brav, ‚vepřík‘, slov. brav, bravec, bravček ap., hlavně na záp. a střed. Slov.; brblat, expr., ‚nesrozumitelně mluvit, bručet, hubovat‘, brbla, brbloň ‚povídavý člověk, brepta‘, brblavé ‚nabručený‘, slov. brblať, brbloň, brblavý ap.; cap ‚kozel‘, slov. cap; čepák ‚hliněná baňatá nádoba s úzkým hrdlem‘, slov. nář. čepák; čkat ‚škytat‘, slov. čkať sa, čká sa mi, čkavka ‚škytavka‘; čítat 1. ‚počítat‘, 2. ‚usuzovat, myslit‘, slov. čítať; deska ,prkno‘, slov. doska, daska, deska; dlážka ‚podlaha‘, slov. dlážka; duranec ‚druh švestek (strom i plod)‘; han. dorancie, slov. duran(d)zia, duranče; džgat 1. ‚cpát‘, 2. ‚píchat‘, slov. džgať (sa) ‚cpáti (se)‘; dědina ‚ves‘, slov. dedina; fajka ‚fajfka‘, fajčit, slov. fajka, fajčiť; gagat, gágat ‚kejhat, štěbetat‘, gagot ‚kejhání‘, gagotat, slov. gágať, gagot, gagotať; gajdy ‚dudy‘, gajdovat, slov. gajdy, gajdovať; gaťe ‚kalhoty‘, slov. gate; grcat, s příh., ‚zvracet‘, slov. (vulg.) grcať; grča, guča 1. ‚nádor, boule‘, 2. ‚množství‘, slov. lid. grča, guča; hladné ‚hladový‘, slov. hladný; hrč, hrča 1. ‚boule‘, 2. ‚suk‘, slov. hrča; hromotřesk rostlina ‚netřesk‘, slov. hromotresk v témže významu; srov. i spis. hromotresk 1. rostlina ‚skalnica tučnolistá‘, Sempervivum soboliferum; 2. básn. treskot hromu, shodné s č. básn. hromotřesk ‚třesk hromu, hřmění‘; hrotek ‚nádoba na dojení‘, slov. hrotek, hrotok; hus, řidč., husa, častěji, slov. hus; junec, zast., ‚mladý býček‘, slov. junec; kapat, skapat ‚hynout, zahynout‘, slov. kapať, skapať ‚zmizet, ztratit se, zhynout; kmásat ‚škubat, rvát‘, slov. kmásať; křižné cesty ‚křižující se cesty, křižovatky‘, slov. krížna cesta, mn. krížne cesty; krpec, zprav. mn. krpce ‚staré bezcenné boty‘, slov. krpec ‚obuv z jednoho kusu kůže řemínky připevněná, opánkový střevíc‘ ap.; ligotat se ‚třpytit se‘, slov. ligotať sa; neskoro ‚pozdě‘, slov. neskoro; neúroku, přísl., ‚bez uřknutí, abych neřekl, namouvěru‘, slov. neúrekom, neúrokom, neuroku, neuroky v pod. významu; os ‚osa, náprava u vozu‘, slov. os; ovsaha (častěji), ovsiha (řidč.) ‚oves hluchý‘ (Avena fatua), pak ‚plevel vůbec‘, slov. ovsiha; póščet ‚půjčiti‘, záp. slov. poščať (iter. póžčati, stč. póžčěti), středoslov. a spis. slov. požičať, východoslov. požičic ap.; ríž, rži ‚žito‘, režnicko, režná, slov. rež, rož, raž, spis. raž, raži (jako na záp. Slov. a v přilehlé jihozáp. části střed. Slovenska; v severovýchod. části střed. Slov. a na vých. Slov. stejně jako v Čechách = žito); šabla ‚šavle‘, slov. šabľa; šalfija ‚šalvěj‘ (Salvia), slov. šalvija, spis. šalvia, nář. též šalfija; škraň ‚skráň‘ slov. škraňa; štrngat, zaštrngat si, štrngnót ‚cvrnkat, cvrnknout, ťuknout (si) při přípitku‘, slov. štrngať, štrngnúť; ťín, ťínit ‚stín, stínit‘, slov. tieň, tieňiť; ťisk ‚tlačenice‘, slov. tisk, stisk; vičitovat ‚vyčítat, vyúčtovávat‘, slov. vyčítať, vyčitovať; zábavka, zast., ‚zdržení, omeškání‘, slov. zábavka ‚zábava, hra‘, zabávať (sa) ‚bavit (se)‘, zabaviť (sa) ‚zdržeti (se), pobaviti (se)‘; zamdlet ‚omdlíti‘, slov. zamdlieť; zaráz ‚najednou, hned‘, slov. zaraz; zavázet ‚překážet, být na obtíž‘, slov. zavadzať; zmárnit 1. ‚promarnit‘, 2. ‚pokazit, zničit‘, slov. zmárniť; žalovat se ‚stěžovat si, naříkat si‘, slov. žalovať sa; žároš ‚blatouch‘, slov. záružlie, záružie, záruž(ka), zálužie apod.; živica ‚pryskyři[105]ce‘, slov. živica; žnivo, jen velmi zř., zastar., ‚žatva, žeň‘; slov. žnivo ‚co se žne, obilí‘, mn. žniva, východoslov., ‚žatva‘ aj. aj.

Některá z těchto slov spojujících Moravu se Slovenskem jsou charakteristická jen pro západní Slovensko nebo pro jeho větší nebo menší část, především pro oblast Moravského dolu, tak např.: bogdál, zastar., ‚čáp‘, západoslov. bogdal, bogdál, bogdán ap. (bez velké části oblasti trenčanské, přilehlé k střed. Slovensku, kde je bocian); enom ‚jen, pouze‘, stejně enem, enom na oblasti Mor. dolu (jinak na ostatním Slovensku zprav. len, východoslov. lem); fčíl, fčílka, fčílké ‚nyní‘, západoslov. (f)čil, (f)číl, -ej, -aj, fčul apod. (středoslov. a spis. slov. teraz); mňech ‚pytel‘, západoslov. mjech, mech (středoslov. a spis. vrece); stařeček, stařenka ‚dědeček, babička‘, na Slovensku v Mor. dolu starínek, starenka (jinde na záp. Slovensku ďed(o), dzed(o), baba, babka, na střed. Slov. starý otec, stará matka, starký, starká apod.); turkiň ‚kukuřice‘, v Mor. dolu s přilehlým Modranskem turecké žito, turešina, turošina, turkiňa; žigla ‚truhla na mouku‘, u Bartoše (560) žigľa (slov., val.), židla (slez.), slov. žígla ‚kuchyňská nízká skříňka na mouku‘ apod. (Myjavsko).

Do téže velké skupiny slov, spojujících ve větší nebo menší míře Moravu se Slovenskem, patří i zvláštní převzatá slova německá a maďarská.

Z německých slov např. bruslek ‚selská vesta na kroji‘, slov. bruslak, bruslek, brusliak (z něm. Brustlatz); frajer, frajerka, jen zř., ‚milenec, milenka‘; stejně na záp. Slovensku; grumle, dř., ‚plechová drnkačka, která se vkládá do úst a vydává jednotvárný zvuk‘, grumlovat 1. ‚hrát na grumle‘, 2. ‚projevovat nespokojenost, opakovat do omrzení totéž‘, slov. grumbľa, grumbľovať, grumľa, spis. drumbľa, drumbľovať, srov. něm. Brummeisen, Maultrommel ‚harmonika ústní‘, středohornoněm. brumme;[2] hamovat ‚brzdit‘, hamovňák ‚řetěz na brzdění kol vozu‘, slov. hám, hamovať; hofer ‚podruh, nájemník‘, slov. hofier; grmolec ‚raménko, na něž se věší zabité prase‘, slov. grmolec, krmolec, ale i krumholec, kromholec, krmholec apod. v témže významu, z něm. Krummholz; huncfút ‚šelma, darebák‘, slov. huncút; hrant ‚koryto, žlab‘, slov. hrant, z jihoněm. Grand; hurt ‚prudkost, spěch‘, slov. hurt ‚křik, lomoz‘; kél, kchél ‚kapusta‘, slov. kel, z něm. Kehl; špolhert, šporhert ‚sporák‘, slov. lid. šparhe(r)t, šporh(i)ert, spis. slov. sporák aj.

Co se týče slov a výrazů původu maďarského, nejde zde většinou o nijaké přímé převzetí z maďarštiny na oblasti slavkovsko-bučovické, nýbrž o expanzi slov převzatých z maďarštiny na Slovensku. Jsou to např. slova: (h)aldamáš, slov. aldomáš, oldomáš ‚pohoštění nebo počastování při prodeji, litkup‘ ap.; baganče, mn. bagančata ‚vojenské boty‘, slov. baganče, bagandže, bakanče; banovat ‚litovat‘, slov. banovať; bantovat ‚prohlížet kapsy, konat tělesnou prohlídku‘, slov. bantovať [106]‚znepokojovat, nenechat na pokoji‘ ap.; čava, jen v nadávkách ženám, ‚velbloud‘, slov. ťava, lid. čava, ščava, z maď. teve; dereš ‚lavice, na níž trestali vězně, vězení‘, slov. dereš, z maď. deres; jar, velmi zřídka, častěji jarek 1. ‚dolík, žlábek, stružka‘; 2. ‚potůček ze studánky‘, slov. jarok v pod. významu; kaliba, zř., ‚překážka, nepříjemnost, mrzutost‘, slov. kaliba, obyč. galiba ‚chyba, těžkost, nehoda, mrzutost‘, z maď. galiba ‚trampoty, obtíž, nesnáze‘; šáší ‚ostřice, rákosí‘, slov. šašie, asi z maď. sás ‚ostřice, rákosí‘; ťercha ‚tíže, břímě‘, slov. ťarcha, nář. i ťercha, z maď. terhe; teremtete, obyč. ve spoj. basama teremtete, citosl. vyjadřující zaklení, teremťit, terenťit ‚klít, nadávat, rychle hovořit‘ ap., slov. teremtete, teremtetovať, basom, basomovať ap., z maď. teremtette ‚hrome!, hrom a peklo!‘, teremtettézni ‚klíti‘, baszama, začátek kletby ap.; vajda, s příh., ‚tlustý a zároveň neobratný, těžkopádný člověk‘; slov. vajda ‚cikánský náčelník‘, z maď. vajda ‚vojvoda, pohlavár, správce, náčelník‘, ze stč. vévoda, asi z podoby vajvoda; srov. i u Bartoše (Slovník 473), vajda, 1. ‚cikánský starosta‘ (Slav. - val.), 2. ‚lenoch, neobratný v chůzi‘, 3. ‚příjmení‘.

Některá z těchto hojných slov, patřících do lexikální sféry slovensko-moravské nebo slovensko-východomoravské, jsou označena jako zastaralá anebo jako výrazy, jichž se užívá jen zřídka nebo i jen velmi zřídka, a patří tedy do skupiny slov mizejících, určených na této oblasti k pravděpodobnému zániku. Proto je tím větší zásluhou Gregorova Slovníku, že nám v tak bohaté míře zachoval přesné a spolehlivé doklady jejich existence v oblasti slavkovsko-bučovické ještě pro dnešní dobu.

Zvláštní pozornost věnoval Gregor výrazům expresívním, a to plným právem; neboť expresíva tvoří podstatnou a zvlášť typickou složku lidového slovníku. Nejen z hlediska úzce dialektologického, nýbrž i ze širšího stanoviska obecně lingvistického nás zajímá, pro které pojmy je tato vrstva v lidovém slovníku zvlášť charakteristická.

V problematice tvoření slov, zejména pak vývoje synonym, můžeme rozlišovat v jazyce pojmy chudé, jimž zpravidla odpovídá jediné slovo, ale většinou stálé, které během svého vývoje a trvání nemění svůj pevný význam s výrazem bezpříznakým, neutrálním; naproti tomu pro jiné pojmy — bohaté — se vytváří i v témže jazykovém prostředí více slov, při jejichž vzniku se uplatňují jako psychologické podněty vedle obvyklé základní koncepce tvůrčí ještě i zvláštní tendence, předurčující jejich typický expresívní význam: a) meliorativní, zlepšovací, b) pejorativní, zhoršující, c) zesměšňovací.

Do prvé skupiny pojmů patří např. čelo, pro něž asi těžko bychom hledali anebo snad jen vzácně našli nějaké slovo souznačné, synonymum.

Naproti tomu třeba ústa — snad ve všech jazykových prostředích — představují tři skupiny jmen, jak si můžeme ukázat i na materiálu Gregorově:

[107]a) obyčejnou, bezpříznakou nebo neutrální, ‚bez příhany‘, jak říká Gregor: huba = ústa;

b) zjemňující, zněžňující, hypokoristikon: hubička;

c) přehodnocující, pejorativní, zhrubělou, posměšnou, vulgární ap.: čumák, gamba nebo gemba,[3] chlebárňa, kafírňa, klapačka, klapajzňa, kušňa, papula, repeťilka aj.

Podobně srov. např. synonymní skupiny nebo řady slov:

nos - nósek - frňák, raťafák, ripák, šňupák aj.;[4]

ruka - ručisko - gramla, paprč(a), pazór, raťafák aj.;

noha- nožisko - čapa, jedenástki, klepeto aj.;

(v)oko - (v)okadlo - (v)okál, (v)očisko aj.

A zvláště při lexikální monografii dialektické, jakou nám představuje Slovník Gregorův, nás zajímá, jak se obráží tato skutečnost v daném nářečí, abychom z tohoto poznání mohli vyvozovat i soudy povahy obecnější.

Jde zde především o konkrétní otázku, u kterých pojmů nebo významů je situace příznivá pro tvoření expresívní, které jsou tedy z tohoto hlediska bohaté a které chudé.

Gregorův Slovník skutečně uvádí takových expresívních synonym poměrně velmi mnoho, jak jsem se zmínil již výše. Je jen škoda, že v Slovníku není mezi nimi nějaká spojitost odkazová (aspoň mezi expresívními synonymy a výrazy základními, neexpresívními, neutrálními), aby si tak hned a bez větší námahy uživatel slovníku mohl všimnout, pro které pojmy se vytváří větší nebo menší počet expresív a pro které ne.

Gregorův Slovník nářečí slavkovsko-bučovického je typický dialektický slovník diferenční, neobsahuje tedy všecka slova vyskytující se na zvoleném území ve všech jejich základních významech i významových jemných odstínech. Je nesporné, že ideálem by byl slovník úplný, i když samozřejmě jen relativně kompletní. Vždyť jen takový dialektický slovník může nám podat obraz aspoň relativně úplné a celistvé jazykové zásoby v daném kraji. Gregor sám též přiznává, [108]že původně měl na mysli podobný plán úplného slovníku, ale z mnoha závažných příčin jej nemohl uskutečnit.

Není to vždy snadný problém rozhodnout o tom, co do takového diferenčního slovníku ovšem patří a co ne, aby uživatel nebyl na rozpacích, jak vlastně to nebo ono důležité základní slovo v nářečním slovníku zní a proč se do slovníku nedostalo. Jak lehko mohou v takové diferenční práci vypadnout i slova, která by tam nutně patřila, ukáži aspoň na jednom případě. Jen asi nedopatřením nedostalo se do slovníku příslovce kde, gde = ‚kde‘ i ‚kam‘; že se v nářečí slavkovsko-bučovickém skutečně užívá příslovce kde i ve významu ‚kam‘, čtenáři jen náhodou ukáže doklad u hesla ahoj: Ahoj, pardále, gde deš?

Škoda je, že autor z důvodů technických musil leccos z bohatého nasbíraného nářečního materiálu vypustit, mimo jiné zvláště jména pomístní, názvy polních tratí, částí vesnice, lesů, luk apod., i příjmení. Lexikální materiál i z těchto oblastí je pro dialektický slovník velmi důležitý, jak sám Gregor již před více než deseti léty ukázal a jak dosvědčuje i několik ukázek z oblasti jmen pomístních v slovníku Gregorově přece jen zaznamenaných, jako Na ďílech, Hostének, Hrádek, Chobot, Klének aj.

*

Při četbě Gregorova Slovníku si stále uvědomujeme, jak lidový jazyk v určitém období nutně odpovídá danému myšlenkovému stavu své doby; neustálý postup dějů a proud myšlenek, jimiž procházejí generace za svého růstu a vývoje, se jasně obrážejí i v lidovém slovníku. Gregor zachycuje jazykové bohatství moravského kraje slavkovsko-bučovického zhruba v období posledních padesáti let. Jako za všech epoch v historii slovníku kdekoli na světě, i zde se uplatňují a v dokladech slovníkových se názorně projevují zvláště dvě velké síly: síly tradice a síly novátorské, tj. síly pokroku a nového způsobu života.

Generace se střídají a jako odkaz přejímají jedna od druhé ústní tradici výrazů, myšlenek a obrazů, které zase předávají generacím následujícím. A vedle této síly konzervační, která udržuje pevnou základnu a jednotu slovníku, uplatňuje se i složka dynamická, vedoucí k pohybu, k přesunům a změnám v jazyku, která se snaží jazyk pozměňovat a vést novými směry a zároveň s jinými prvky uvádí do jazyka slova nová a působí i na přeměny významu slov. Příčiny těchto změn jsou tak hojné, rozmanité a mnohotvárné jako nekonečná dění uplatňující se v naší civilizaci a stále ji měnící.

Zkušenosti ze všech jazykových prostředí nás poučují, že se v historickém vývoji jazyků vyskytují a střídají období význačné intenzity, význačného napětí a období poměrného klidu. To platí ve zvlášt[109]ní míře o vývoji slovníku. Jako době společenské stability odpovídá vcelku období poměrné stability lexikální, tak naproti tomu velké převraty společenské se výrazně obrážejí především v slovníku. Tento zřetel k dnešnímu novému přínosu k starší slovní zásobě se ovšem v Slovníku Gregorově nijak výrazně neuplatňuje, neboť vrstva nových slov, charakterizující i dnešní slovník lidový jako odraz našich nových poměrů kulturních, politických a hospodářských, do slovníku se nedostala, protože jsou většinou společná obecné češtině a do Gregorova rámce diferenčního slovníku proto nezapadají.

Gregorův slovník nářečí slavkovsko-bučovického, výsledek dlouholetého vytrvalého a zasvěceného sběratelského úsilí znalce moravských nářečí, je jistě hodnotným příspěvkem k hlubšímu poznání slovníkové zásoby rázovitého moravského kraje slavkovsko-bučovického z první polovice našeho věku. Dílo to vzbudí jistě zaslouženou pozornost u našich dialektologů a snad najde i následovníky, kteří půjdou po jeho stopách ve snaze podobným způsobem zachytit slovníkový materiál i v jiných dialektických oblastech našeho národního jazyka. Ovšem, myslím, že Slovník Gregorův se rovněž setká s příznivou odezvou i u širšího okruhu čtenářů, majících porozumění pro krajové zvláštnosti a osobitosti naší vlasti. Jejich pozornost zaujmou svérázná krajová slova, pitoreskní výrazy a úsloví, vonící kouzlem kraje, a v jejich mysli vybaví předměty a zvyky místní, těsně spjaté s historií, s kulturou a fyziognomií oblasti slavkovsko-bučovické a vůbec s celým životem tamějšího lidu. Čtenáře Slovníku však upoutá i přirozený půvab řeči moravského lidu, prokazující jeho pohled na věci a lidi, jeho názory a postřehy, jeho rozumářskou filosofii i rázovitý vtip, jak je zachycena v bohatých větných citátech Gregorova slovníku přímo z úst lidu.


[1] Dílo vydala fil. fak. Brněnské university ve Státním pedagogickém nakladatelství, Praha-Brno. Spisy č. 29, 1959 (s. 198).

[2] Podle Machka (Etymologický slovník 45) slovo to pochází ze středohornoněm. trum(b)el ‚buben‘, nyní Trommel, což je odvozenina od středohornoněm. trumbe, trum(m)e ‚pozoun, trubka, buben, loutna‘. Vzhledem k této mnohoznačnosti se mohl název brumle i u nás přenášet na jednoduché nástroje jiné, než je buben. Já však spíše myslím na etym. souvislost s něm. Brummeisen (střhnm. brumme), názvem pro podobný hudební nástroj, jako jsou mor. nebo sloven. brumle, grumble, drumble ap. K věci se ještě příležitostně podrobněji vrátím.

[3] Slovo gamba, gemba, pejor. = ‚ústa, tvář‘ (Gregor, s. 5 a 54) netřeba pokládat za převzaté z pol. gęba, jak se domnívají Holub-Kopečný (Etym, slov. jaz. č., 1952, s. 135: … sloven. gamba ‚pysk, huba‘ buď zpětným přejetím z maď. nebo jako v mor. nářečích gemba z pol.) a Fr. Sławski (Słownik etymol. języka pol. I, 1952—56, s. 271), ale je to snad domácí expresívní útvar, jak soudí Machek (Etym. slov. jaz. č. a slov. 1957, 115). V staré češtině bylo totiž expr. kabelka ‚ústa, huba‘, odtud příjmení Kabeláč, z toho zhrubělé kamba (zesilovací m z geminace) (Jg-Koníř) a konečně gamba s expr. g. Pravděpodobnost výkladu Machkova podporuje i skutečnost, že pro ‚ústa‘ existují snad ve všech jazycích světa hojná tvoření expresívní.

[4] Srov. též J. Filipec, Synonyma a studium nářeční slovní zásoby, Naše řeč 36, 1953, s. 97n.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 3-4, s. 100-109

Předchozí Karel Klusák: K lidovým názvům rostlin ve velickém nářečí

Následující Dana Konečná: První pokus se strojovým překladem v Československu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1