Plány jsou v návaznosti

Alexandr Stich

[Short articles]

(pdf)

-

Často se vedou spory o to, je-li některé nově vzniklé slovo správné, a lze-li ho tedy užívat ve spisovných projevech. Málokdy se však uvažuje i o tom, kdy lze nově vzniklého jazykového prostředku užívat, tj. pro kterou vyjadřovací oblast a situaci je vhodný, a pro kterou nikoli.

Značnou nelibost vyvolávají např. nová podstatná jména s příponou -ost (-nost), která se velmi často objevují v některých oblastech odborného vyjadřování, zvláště pak v jazyce administrativním. Mnohých z nich už se ujal jak Jazykový koutek Čs. rozhlasu, tak Naše řeč[1] (patří mezi ně např. úrazovost, porodnost, sňatečnost apod.). Při jejich obhajobě se vychází obvykle ze dvou momentů: jednak jsou tvořena způsobem v češtině obvyklým a častým, a neporušují tedy slovotvornou soustavu jazyka, jednak je jich zapotřebí k tomu, aby bylo možno pojmenovat některou vlastnost samu o sobě, bez spojení s podstatným jménem, které je nositelem této vlastnosti. Kromě toho má většina z nich specifický význam terminologický, který v příslušném oboru jinak vyjádřit nemůžeme, nechceme-li se uchýlit k víceslovnému neterminologickému opisu — např. podstatné jméno úrazovost se nevztahuje k přídavnému jménu úrazový v celém jeho významovém rozsahu, ale má význam užší, tj. ‚množství nebo pravděpodobnost úrazů v některém kolektivu za časové období‘; v tomto významu je slovo úrazovost nezbytnou součástí statistického názvosloví.

Přesto se však každé nové podstatné jméno s touto příponou stává terčem útoků, dokud se častým užíváním nevžije. Tento osud potkal i nově utvořené podstatné jméno návratnost (užívané ve spojeních jako malá návratnost vagónů), které je odvozeno od přídavného jména návratný. Toto přídavné jméno je tvořeno pravidelně od slovesa navrátit se a znamená ‚ten, který se v nějaké lhůtě navrací, který je charakterizován navrácením se‘. Obdobně je tomu i s podstatným jménem návaznost, které je odvozeno od přídavného jména návazný. Toto přídavné jméno vychází ze sloves navázat, navazovat a znamená ‚ten, který je charakterizován tím, že navazuje na jiný jev‘.

Avšak to, že pokládáme obě podstatná jména za spisovná, neznamená, že by každé jejich užití ve spisovném projevu musilo být správné. Kromě otázky, zda je slovo spisovné nebo nespisovné, zajímá nás totiž i to, jaká je jeho slohová hodnota. A tu zjišťujeme, že jde o speciální odborné názvy (termíny), kterých se v běžných jazykových projevech užívá jen velmi zřídka a které v nich proto působí knižně. Jsou proto na místě v projevu odborném; méně vhodně působí v novinářském projevu nebo dokonce v hovorovém projevu mluveném. Ale i v odborném projevu samém najdeme příklady, kdy by bylo možno o vhodnosti jejich užití diskutovat. Ve větě Je třeba zajistit větší návratnost lepenkových obalů je užití výrazu návratnost odůvodněno tím, že slovesný způsob vyjádření (např. Je třeba, aby se více lepenkových obalů vracelo) by vyžadoval, aby byl vyjádřen i druhý předmět děje (tj. komu [121]se mají obaly vracet), a to je při obecném tvrzení, které uvedená věta obsahuje, nevýhodné. Čteme-li však, že Je třeba zajistit včasnou návratnost strojů, které podnik družstvu zapůjčil, můžeme totéž sdělení vyjádřit slovesně (Je třeba zajistit, aby družstvo včas vrátilo stroje, které mu podnik zapůjčil) a vyhnout se tak zbytečnému nahromadění podstatných a přídavných jmen ve větě.

Podobně má výraz návaznost plné oprávnění například ve větě Správa spojů zvýšila návaznost vlakových spojů. Není však již plně na místě v hovorově zabarvené větě z novinového článku Skřípe to všude, kde je nutná návaznost mezi plány jednotlivých dílen (místo … kde plány jednotlivých dílen musí na sebe navazovat). Stejně slovesně jmenné spojení být v návaznosti lze většinou nahradit slovesem navazovat na sebe.

Spisovná norma sama o sobě se tedy existencí těchto podstatných jmen neporušuje. Je však rozkolísávána tam, kde se zbytečně mění vazba tohoto podstatného jména. Ta je dána vazbou výchozího slovesa — má-li sloveso předmět ve 4. pádu, má podstatné jméno přívlastek v pádu druhém, např. navracet něco — návratnost něčeho; má-li sloveso předmět v jiném pádu než čtvrtém nebo vazbu předložkovou, vazba u podstatného jména zůstává, např. navazovat na něco — návaznost na něco. Nepokládáme proto za spisovné věty jako Je nutno zabezpečit návaznost výstavby Východoslovenských železáren s ostatními akcemi výstavby východního Slovenska místo … návaznost … na ostatní akce…

Na závěr opakujeme: Slova návaznost, návratnost a jim podobná pociťujeme sice jako neobvyklá, protože vznikla nedávno a v běžném denním styku se s nimi setkáváme jen ojediněle. To ovšem neznamená, že jsou to slova nespisovná. Jsou tvořena způsobem, který je v češtině obvyklý, a pro vyjadřování odborné jsou vhodným prostředkem terminologickým. Nelze však schvalovat jejich nadměrné pronikání do vyjadřování publicistického nebo hovorového, kde se jimi vyjadřují zbytečně složitě a abstraktně situace, které lze prostěji a srozumitelněji vyjádřit slovesem. Tedy místo být v návaznosti prostě navazovat.

---

[1] Srov. Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 2. výběr, Praha 1955, s. 175—177; Naše řeč 35, 1951/52, s. 128, a Naše řeč 45, 1962, s. 258.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 2, pp. 120-121

Previous Josef Hrbáček: Společný předmět u dvou slovesných přísudků

Next Zdeněk Hlavsa: Trojnásobně snížit