Věra Formánková
[Reviews and reports]
-
Jako desátý svazek edice „Dílna“ vyšla r. 1963 v nakladatelství Československý spisovatel práce Jiřího Levého, známého odborníka v otázkách teorie překládání, Umění překladu.[1]
Jsou v ní zhodnoceny dosavadní názory na překladatelství a jeho možnosti a na základě četných rozborů překladové literatury je řešen celý komplex základních teoretických otázek. První část je věnována převážně otázkám obecným, druhá pak překladu veršů.
V obecné části se autor zamýšlí nad otázkou, která je v současné době aktuální a o níž se hodně diskutuje, totiž nad zařazením překladatelství mezi vědecké nebo umělecké disciplíny: částečně, pokud jde o srovnávání dvou jazykových struktur, patří do lingvistiky, z větší části pak k vědě literární. Levý se nezabývá tím, čemu se říká překladatelské řemeslo, to pokládá za nezbytný předpoklad. Jde mu, jak už název práce ukazuje, o překlad jako dílo umělecké, adekvátní dílu původnímu, které se stává v prostředí, do něhož bylo přeloženo, součástí národní kultury. Srovnáváním různých překladů téhož díla ukazuje rozdílné překladatelské metody, někdy uvádí i různé varianty překladu obtížných míst od téhož překladatele, na nichž je možno pozorovat propracovávání a zdokonalování významových, ideových i formálních složek díla v rámci téže překladatelské metody.
Překlad chápe Levý jako tvůrčí umělecký proces a posuzuje ho vždy v nejtěsnější závislosti na díle původním, s přihlédnutím k historické podmíněnosti [106]jak originálu a jeho autora, tak i překladu a překladatele. Cílem tohoto procesu je pro současnou dobu překlad realistický. V oddíle, který je této otázce věnován, řeší Levý tradičně uváděný protiklad překladu věrného a volného, který se chápal jako protiklad otrocké doslovnosti a volné, esteticky působivé adaptace. Porovnává překladatelství s jinými formami umění, s herectvím a s interpretací hudebních děl, a připomíná různé uplatnění požadavku věrnosti a volnosti v různých dobách. Pro překlad realistický se jeví autorovi závazné uplatnění obou norem, jak věrné reprodukce, tak tvůrčího přístupu k originálu. Tyto požadavky nechápe ovšem tradičně. Za věrný nepokládá překlad, který kopíruje předlohu tím, že zachovává formální obrysy textu, nýbrž překlad, který čtenáři tlumočí všechny podstatné kvality originálu, jeho významovou a estetickou hodnotu, a přitom přihlíží k umělecké a kulturní podmíněnosti čtenáře.
Velmi mnohostranně ukazuje na problémy, které vyplývají z povahy překladu a ze všech činitelů, kteří se při překladu uplatňují, jako je např. místo původního díla v kulturním prostředí původním a místo překladu v kulturním prostředí novém, poměr mezi obsahem původního díla, který je závislý na cizím prostředí, a mezi specificky národním charakterem jazyka, do něhož je dílo přeloženo, aj.
Pokud jde o jazykovou stránku, ta poskytuje překladateli nejvíce možností pro vlastní tvořivost, na ni je v podstatě překladatelova vlastní tvůrčí činnost omezena. Levému ovšem nejde v této práci o náhradu jednoho jazykového systému prostředky ze systému jiného, nýbrž o ty případy, kdy je překladatel postaven před úkol vyrovnat se s takovými prostředky, pro něž nemá ve vlastním jazyce ekvivalent, jako jsou např. neologismy nebo tzv. exotismy, tj. slova, která jsou těsně spjata s určitým specificky cizím prostředím. Překladatelova tvořivost se uplatňuje také tam, kde je třeba vytvářet stylistické prostředky, které se dosud v domácí produkci nevyskytly, např. pro vyjádření patosu v Thámových překladech ze Schillera. Při překládání díla svým vznikem časově odlehlého je třeba na základě moderních prostředků vytvořit styl, který je schopen zachovávat stylistické principy díla původního.
Jazykové novotaření v sobě ovšem skrývá nebezpečí. Původní autor využívá nejrozmanitějších prostředků slovníkových i stylistických funkčně a tvůrčím způsobem. Překladatel je k jejich užití nucen originálem, proto bývají často v překladu násilnější než v originále. Zajímavé je např. zjištění, že Čelakovský má v překladech mnohem více neologismů než ve své tvorbě původní. I při tvůrčím přístupu k jazykové realizaci díla má však realistický překladatel dbát o to, aby jeho překladatelský subjekt zůstával pokud možno nenápadný, v realistickém překladu nemá samoúčelná virtuozita místa.
Problémy, které vyplývají ze střetání dvou jazykových systémů, vedou často k tomu, že překlad zastarává po jazykové stránce rychleji než dílo původní. Někdy k tomu přispívá i okolnost, že autor originálu bývá i po stránce jazykové pohotovosti a vynalézavosti větší tvůrčí osobnost než překladatel.
[107]Srovnáváním vlastností jednotlivých jazykových struktur (např. rýmových možností angličtiny, italštiny a češtiny) ukazuje autor na složitost a náročnost překladatelské práce.
Předností práce Jiřího Levého je, že otázky překladu řeší na základě bohatého materiálu, ale nepřestává na jeho popise a rozboru. Všechny složky chápe dynamicky, v jejich vzájemných vztazích, překlad posuzuje jako umělecké dílo, vymezuje náležité místo jazykové stránce a hodnotí ji vždy vzhledem k dílu jako celku v nejširším smyslu. Jeho široce a hluboce založený teoretický přístup umožňuje čtenáři vidět otázky překladu v celé jejich složitosti a obtížnosti.
[1] Srov. informace o jeho starších pracích v Naší řeči 42, 1959, s. 115.
Naše řeč, volume 47 (1964), issue 2, pp. 105-107
Previous Zdeněk Skoupil: K vulgarizaci jazykového projevu ve škole i mimo školu
Next Antonín Tejnor, Vladimír Ženatý: Z časopisů a novin