K vulgarizaci jazykového projevu ve škole i mimo školu

Zdeněk Skoupil

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Autor brožurky Vulgarizace jazykového projevu ve škole a její důsledky pro výchovu[1] zabývá se jazykovou vulgarizací ve škole a dokazuje, že její projevy souvisí s oblastí psychologickou, logickou i společenskou. Vulgarizace jazykového projevu u žáků je podle autora důsledkem zhrubnutí vnitřního vztahu k jevům, stejně jako vulgarizace u učitele je projevem jeho zlehčujícího nebo ironizujícího poměru k učivu nebo k žákům. Vulgarizace jazykového projevu je však jev širší, který svými kořeny přesahuje rámec školy. Je třeba ji posuzovat v souvislosti se všemi vlivy, které působí na jazyk a které se odrážejí v kultuře slova. Rozšíření funkční oblasti spisovného jazyka a postupný [102]růst jazykových znalostí u všech příslušníků naší společnosti bude kladně působit na budoucí vývoj.

Žákovský slang se v knížce posuzuje — ve shodě s jeho běžným hodnocením u nás — s dávkou shovívavosti jako jeden z projevů dospívání, a tedy jako mluva, jejíž životnost je u uživatelů časově omezena.[2] V zásadě odlišně hodnotí autor pracovní mluvu, se kterou přicházejí žáci do styku při výrobní praxi. Tuto mluvu chápe autor jako vážnější pramen jazykové vulgarizace (s. 41). Oba typy mluvy odlišně charakterizuje a v publikaci často terminologicky odlišuje (slang ‚mluva žákovská‘, hantýrka ‚mluva pracovní‘). Toto terminologické rozlišování není v naší jazykovědné tradici obvyklé. V obou případech jde o obecnou češtinu, popřípadě o jiný interdialekt, s větší nebo menší dávkou slov, která z hlediska spisovné normy pociťujeme jako nespisovná, nenáležitá, neodborná. Tato slova, která vznikají a udržují se z důvodů emocionálních nebo ze snahy po osobitějším vyjádření skutečnosti anebo prostě z neznalosti spisovných výrazů, nelze jednoznačně hodnotit jako projevy vulgarizace, úmyslu mluvčího znevažovat jazykové prostředky. Charakterizovat některé způsoby vyjádření jako projevy vulgarizace nelze přímočaře; závisí to na mimojazykové skutečnosti daného projevu a na záměru mluvčího.

Autor sám přiznává pracovní mluvě (podle jeho označení „hantýrce“) některé kladné znaky. „Hantýrka, profesionální mluva, má na pracovišti zestručnit dorozumívání, má zjednodušovat vyjadřování o odborných otázkách mezi odborníky téhož oboru. To ovšem nevylučuje, že se do hantýrky dostává místy vulgarizační charakter…“ (s. 42). Z toho je patrno, že Petrtyl odlišuje v pracovní mluvě jazykové prostředky funkční, vystihující v jistých situacích skutečnost stručněji a výrazněji než spisovný jazyk (ještěrka ‚akumulační vozík‘) — musíme ještě dodat: někdy i s větší významovou diferenciací (dvoják, troják, obracák…) —, od prostředků vulgarizovaných. Jejich vulgarizace je podle autora způsobena jednak zesměšňujícím, záměrně znevažujícím úmyslem mluvčího, jednak ztrátou funkčního oprávnění (vulgarizovaná slova označují skutečnosti technickým vývojem zastaralé). Obou podmínek je podle Petrtyla třeba k procesu vulgarizace: „Zato vulgární jazykové prvky jsou vždycky podtrhovány výsměšným, pohrdavým a silně afektivním tónem. Vulgarizace v tomto případě vzniká hlavně tím, že se užívá odborných termínů, hlavně cizího původu, u nichž se objevuje jakési citové zabarvení (většinou pejorativní) už tím, že jsou právě cizí provenience. Aby se v nich plně projevil vulgarizační charakter, musí v nich však být ještě další důležitá složka, jde totiž často o výrazy, které už ztratily vlastní funkční oprávnění ve výrobním procesu, jsou spjaty se zaniklými formami práce, s dávno zrušenými výrobními odvětvími apod.“ (s. 44).

[103]Toto autorovo pojetí vulgarizace má řadu nedostatků:

1. Výsměšný a záměrně znevažující úmysl mluvčího je, jak již bylo řečeno, kritérium těžko průkazné, závislé na mimojazykové situaci, na kontextu apod., tedy na řadě činitelů, které při rozboru slovní zásoby nejsou vždy k dispozici. I u příkladů, které Petrtyl uvádí, je výsměšný charakter sporný, lze je spíše vykládat jako projev nedostatečné znalosti nebo vžitosti spisovných výrazů (… až mu to sedlo na šlajf, měl palce z vinglu). Ani slovo courák nemá oba znaky vulgarizace podle Petrtylova pojetí, tj. zesměšňující úmysl mluvčího a ztrátu funkčnosti (s. 49). Neznamená jen totéž co vlečňák, vlek, jak autor tvrdí, nýbrž označuje též osobní vlak v protikladu k rychlíku, a to způsobem expresívnějším, výraznějším a jednodušším (jednoslovný výraz). Slovo courák nelze označit ani jako projev zesměšňujícího úmyslu, ani obecně jako slovo bez funkčně stylové oprávněnosti.

2. Z výše uvedeného citátu je patrno, že autor vysvětluje vznik všech vulgárních výrazů náhradou vžitých již spisovných slov slovy nespisovnými, která prý nemají funkční oprávnění, a to s úmyslem zesměšňujícím. Toto pojetí je patrno z řady formulací (srov. i s. 50: „… tento pracovní obor vznikl až ve dvacátém století a jeho terminologie neprošla hantýrkovou vulgarizací“).

To se však týká jen menší skupiny slov v pracovní mluvě, výrazů slangového charakteru. U převážné většiny slov byl genetický postup právě opačný. Nespisovné výrazy, hlavně cizího původu, jsou tu původní. Teprve při postupném zavádění odborných výrazů spisovných a jejich zdomácněním mohou se některá původní slova pociťovat jako vulgární. To samo o sobě je již projevem rostoucího vlivu spisovného jazyka, vzestupu jazykové kultury. Důležitým momentem je tu tedy pronikání spisovného jazyka, a to závisí na celé řadě objektivních činitelů, nikoli pouze na subjektivním úmyslu mluvčího dát výpovědi hanlivý, zesměšňující ráz.

3. Kdyby byla jedinou příčinou vzniku vulgarismů vulgarizace, která v Petrtylově pojetí znamená vnášení zesměšňujících slov do jazyka bez funkčního oprávnění, pak by z toho nutně muselo plynout, že slova vulgární a vulgarizovaný mají tentýž význam. Autor také opravdu užívá obou těchto slov v celé publikaci bez významového rozlišování. I jinak zachází autor s terminologickými spojeními ve své práci velmi volně, takže někdy vzniká až dojem zmatenosti. Jak rozumět např. spojení vulgární (24), nebo dokonce vulgarizující (!) termíny (26) — odlišují se od slangových výrazů —, co je to zvulgarizovaná terminologie (8, 9), či dokonce vulgární odborná terminologie (39)? Podobného rázu jsou i spojení odborná hantýrková mluva (27), vulgarizující nebo krajově zabarvené návyky (107) ap.[3]

Pramenem těchto nesrovnalostí v brožurce je skutečnost, že autor dostatečně jasně a přesně nevymezuje stěžejní pojem celé práce, jazykovou vulgarizaci, [104]ba že ani rozsah tohoto jevu není u něho jasný. Na s. 17 sice uvádí vymezení: „Vulgarizaci spisovného jazykového projevu (po stránce formální) rozumíme vnášení nenáležitých, nevhodných či nesourodých prvků z nespisovných jazykových vrstev do jazykového projevu, od něhož požadujeme spisovný charakter“, ale ihned dodává, že nepřikládá této formulaci charakter definice.

Vyjdeme-li z tohoto autorova vymezení, zjišťujeme, že zde chybí základní znak vulgarizace, který je zachycen i v slovníkovém vymezení významu v PS, tj. obhroublost. (Na jiných místech své práce ovšem autor tuto složku připomíná, např. na s. 13.) Na druhé straně není jasné, co se má rozumět vnášením nenáležitých a nesourodých prvků z nespisovných jazykových vrstev. Že zde autor tápe, to ukazují některá hodnocení, např. když vidí projev nedbalosti v užívání přívlastkového ten (tedy v jevu charakteristickém pro obecnou a hovorovou češtinu, 23) nebo když spojuje s vulgarizací expresívní vyjádření jako To jste tam nasekali chyb! (14), užívání expresívních hodnotících výrazů ohromné, náramné, velkolepé (23) aj.

Nedostatečné vymezení stěžejního pojmu daného tématu se projevuje v celé práci. Kdyby autor vycházel ze své definice, musel by vyloučit řadu příkladů, které uvádí jako doklady vulgarizace, neboť je čerpá z mluvy na pracovišti, kde přece spisovný charakter nepožadujeme.[4] Ve stručné pasáži o výslovnosti hodnotí určité projevy jako vulgarizaci (elize souhlásek, např. chcešídomů), ale tytéž jevy se v dalším odstavci chápou jako „počátek vulgarizačního procesu“ (s. 38). Z celého pojetí kapitoly o frázi lze poznat, že se tu fráze nechápe jako vulgarizovaný projev, nýbrž jako jev s vulgarizací paralelní. Avšak většina příkladů, které se tu uvádějí, jsou typické pro vnášení nevhodných a nesourodých prvků do spisovného jazyka; jsou tedy součástí toho, co bylo vymezeno jako podstata vulgarizace. Ostatně převážná část příkladů v této kapitole se čerpá z květnaté, stylizované řeči literárních kritiků 2. pol. 19. stol. Nebezpečí frázovitosti tohoto druhu je ovšem v našich školách minimální. Rovněž mnoho z citované literatury s ukázkami vulgarizace projevu má spíše hodnotu literárněhistorickou, problémy současné jazykové vulgarizace nepostihuje.

Tato okolnost souvisí s autorovým metodickým postupem při zpracování látky. Vychází z apriorního vymezení typů jazykové vulgarizace nebo toho, co považuje za vulgarizaci. Toto rozdělení pak dodatečně dokumentuje příklady. Tak se dostanou vedle sebe ukázky projevů vyskytujících se zřídka s projevy běžnými, příklady zastaralé, kterých užívá jen starší generace, s prvky produktivními. Metodicky by byl vhodnější spíše postup opačný. Vyjít z rozsáhlého, bohatého materiálu jazykových projevů žáků ve škole i v prostředí praktického výcviku, a to projevů oficiálních i neoficiálních. Teprve po roztřídění tohoto materiálu by bylo možno přistoupit k určení typů jazykové vulgarizace a určit i frekvenci jednotlivých jevů.

[105]Lze jistě uvítat, že autor zaměřil pozornost na aktuální otázky jazykové kultury, na projevy vulgarizace jazykového projevu ve škole a že správně uvedl tuto problematiku v souvislost s podmínkami psychologickými, logickými a společenskými. Přitom si však podstatu a rozsah vulgarizace dostatečně neujasnil a výklad pojmově i terminologicky vůbec nezvládl. Také jeho hodnocení jazykových projevů a užitých jazykových prostředků z hlediska vulgarizace je mnohdy víc než sporné. Kniha určená učitelům může proto způsobit mezi nimi více zmatku než užitku.

---

[1] Josef Petrtyl, Vulgarizace jazykového projevu ve škole a její důsledky pro výchovu. Praha 1962, Státní pedagogické nakladatelství, stran 117.

[2] Tuto skutečnost může potvrdit i rozbor mluvy dospělých posluchačů, účastníků denních forem studia. Projevy studentského slangu se vyskytují jen ojediněle, a to ještě přenesením z prostředí mladistvých žáků, se kterými je kolektiv dospělých posluchačů v těsném styku.

[3] Je až s podivem, jak mohla tato pojmově a terminologicky labilní práce obstát při recenzním řízení.

[4] Průzkumem mluvy v Brandýských strojírnách a slévárnách jsem zjistil, že na řadu výrazů, které Petrtyl v této souvislosti uvádí, si vzpomíná již jen starší generace, ale aktivně jich neužívá.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 2, pp. 101-105

Previous Miloš Dokulil: Významná slovenská práce o rodu, čísle a pádu podstatných jmen

Next Věra Formánková: Významná práce z teorie překládání