Na statku a v chaloupce

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vítězslav Hálek: Na statku a v chaloupce. Ottovy Světové knihovny číslo 1258—60. V Praze 1917.

Jako když záplava sluneční záře zahrne člověka, tak působí tato povídka Hálkova, a působila tím mohutněji, když vyšla poprvé před 44 lety r. 1873 v Ottově Laciné knihovně národní. I v ní Hálek zůstal věren svému idealismu, nedbal toho tuze, je-li děj možný či nemožný, jsou-li karaktery osob vykresleny realisticky neb aspoň věrojatně; sledoval jen krásu a dobro, potíral zlo, vytvářel divy z přilnulosti k přírodě, burcoval otázku manželskou. Málem půl století uplynulo, co Hálek tuto povídku napsal, ale věru nepozbyla mnoho z půvabu, síly ani krásy přes mohutný pokrok novellistiky naší. Je význačně hálkovská, ale dýše pravou, ryzí poesií. Jsme proto vděčni tomu, že redakce Světové knihovny se rozhodla obeznámiti novou generaci s povídkou touto; jen bychom si byli přáli, aby se bylo připojilo aspoň několik slov o době vzniku, o rázu a významu jejím. Neudáno ani, kolikáté vydání povídky se zde předkládá čtenářstvu.

Nás při opětném čtení té knihy po 44 letech mocněji než tehdy zajímala jazyková stránka práce Hálkovy. A nutno říci, že Hálek má řeč jadrnou, která přímo voní láskou a péčí k ní. Chyby, jež tuto vytkneme, jsou chyby celé doby tehdejší, byly takřka obecné, náležely k zásobě denní mluvy a mnohé z nich se udržely podnes.

Tak se chybně užívá »k vůli« m. pro: projel k vůli chaloupce statek (str. 5.), k vůli výhledu (str. 7.); »mnoho-li« místo kolik, [87]co (mnoho-li = jestliže mnoho, zdali mnoho): lidé již tolik věděli, mnoho-li jsme tuto pověděli (11); ale se klade na druhé nebo třetí místo, kdežto mu náleží první: zatím šel ale na zajíce (10 a j.); »ohražen« se klade m. ohrazen: plotem ohražen (9); »jestli« chybně místo zdali, jestliže, -li: já dával pozor, jestli půjde do mého hnízda (15), nevím, jestli mu otec kdy vypravoval o andělích (31). Oblíbený coček ovšem nechyběl: přišel co svobodný do těchto krajin (m. přišel svobodný, jako svobodný); kácel dříví co lesa pán, měl býti zastřelen co pytlák (m. jako). Podobně bylo oblíbeno »pakli« (= jestliže však) m. prostého jestliže, -li; sloveso míti se pojilo s druhým pádem: mám na ten statek většího práva m. větší právo; řekli si, kdy on bude míti času provázeti ji (str. 70. m. bude míti čas nebo lépe: pokdy). Tvary: všimnul si, ohlédnul se, nahlédnul, sednul si, měknul, pes zaštěknul m. všiml si, ohlédl se, sedl si, měkl, zaštěkl se vyskytují důsledně. Sejmul klobouk m. sňal (lépe prostě: smekl) se říká chybně podnes. Také sloveso »platiti« ve smysle týkati se, směřovati dnes čítáme zhusta, jak toho užil Hálek: smích ten platil selce svou ostrostí, Jírovi platila smíchu částka radostná (54). »Nedělej si z toho nic!« slýcháme rovněž ještě dnes místo: nedbej toho.

Za to jsme se podivili, jak násilně nečesky právě Hálek užívá slovesa šetřiti. Uvádíme několik dokladů: Tyto příznaky dětského vzpomínání byly šetřeny (66, m. těchto příznaků… bylo šetřeno); ani ten její zákon nebyl ušetřen (72, m. ani toho zákonu jejího nebylo ušetřeno); Vy šaty asi šetříte (89, m. šatů). Jen jednou přece nalézáme správnou vazbu: ničeho tu neušetřeno (72). Že Hálek záporného slovesa neváže s druhým pádem, ani se nedivíme; pozbyli jsme v Čechách pro to citu. Píše: účel cesty neznali (3, m. účelu neznali), viděl, že nemá pušku (20, m. pušky); je vidět, že jsi dlouho neměla matku (51, m. neměla matky); nemáte právo vytýkati (137, m. nemáte práva). I sloveso potřebovati v obecné mluvě slýchati hojně se čtvrtým pádem místo s druhým: potřebujete peníze, nové šaty a p. (m. peněz, šatů); také Hálek píše: když potřeboval vysokou zvěř (11, m. vvsoké zvěře). »Odbývati své návštěvy« místo konati návštěvy (37) vytýkáme jako rčení dvojsmyslné; odbývati znamená jen: konati ledabyle. Zdrobnělá slova se často nyní nahrazují přívlastkem malý, anebo se tento přívlastek nadbytečně klade ke jménu zdrobnělému (na př. malý chlapec nebo dokonce: malý chlapeček). Rovněž Hálek píše na str. 46: natahovalo po něm malé ruce (m. ručinky,). »Zůstal státi« má Hálek několikrát v této povídce, na př. na str. 24: Děvčátko si toho ani nevšimlo, že hoch zůstal státi. Jest to rčení dobré, znamená-li, že někdo už stál a setrval v tom; ale zde se [88]míní, že se hoch zastavil, že stanul. Mělo by se toho jemného rozlišování děje šetřiti bedlivěji.

Jiných drobnějších věcí pomíjíme. Jen upozorňujeme ještě, že leckde proklouzly chyby tiskové, na př. na str. 33. rozkazá m. rozkazy, 34: nezvydatnější m. nejvydatnější, na str. 126. celý řádek třetí zdola měl býti vyškrtnut a j.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 3, pp. 86-88

Previous Josef Kratochvil, Josef Zubatý: Povaha česká v řeči, Nové rozhledy po řeči a mluvnici

Next Z našich časopisů