Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Něco o našich osobních jménech

jest název článku uveřejněného v brněnské »Mor. Orlici« v čísle 293. ze dne 30. prosince 1916 a podepsaného šifrou —ý. Ukazuje na to, že osobní jména jsou tak stará jako lidstvo vůbec, rodová a rodinná však pozdější. Hojnost jmen osobních dochovaly staré nekrology a kroniky, zejména Nekrolog podlažický, Kronika Kosmova a zemské desky. Na ukázku se uvádí seznam prastarých jmen mužských a ženských, ale toliko se začáteční hláskou z a v, pak celá čeleď slovní, vyrostlá ze jména Johannes. Od XV. století vznikají jména podle řemesel, zaměstnání, majetku a vlastností (Pekař, Kramář, Dvořák, Bílý, Chromý, Krátký atd.). Zvláštní druh osobních jmen vytvořila Haná z příčestí minulého času sloves (Budil, Dostal, Udržal a j.) a z nich další jména příponami ek a ík: (Máchal — Machálek, Zaoral — Zaorálek, Skopal — Skopalík a p.). Jiná jména vznikala podle osad, odkud se kdo přistěhoval, z humorných a jiných přezdívek; těchto nejvíc se dostalo nižší šlechtě naší za válečných dob XIV. a XV. stol. I uvádí se množství jich podle zvířat (Jan Kočka z Říčan), jídel (Jan Koblása z Rosičky), nástrojů (Jan Hák z Oděrad), údů těla (Janek Břicho, Hlava) i hojně posměšných epitet (Abeceda, Čert, Hlaváč atd.). Na konec se obšírně a zajímavě probírá germanisace českých jmen, počínajíc od Přemyslovců.

Desatero jazykových přikázání pro spisovatele

podal auktor uvedeného článku »Očista mateřstiny« v »Právu Lidu« (viz 24. str. I. čísla »Naší Řeči«). Napsal tam:

Sta ukázek mohli bychom uveřejnit o tom, jak naši spisovatelé nedbají překrásné prostoty a logičnosti českého slovosledu; jak jim uniká jedinečná bohatost českých synonym; jak si nejsou vědomi přesně vytčených funkcí jednotlivých předložek; jak si dokonce přečasto nejsou ani vědomi přesného významu některého slova; jak jim vůbec schází dar oživovat jazyk dnešní zapomenutými prvky z minulosti jazyka — dar to, kterým na př. Meréas a Gourmont tak platně přispěli k rozvoji moderní francouzské řeči básnické. To jsou již vesměs [89]problémy, týkající se slohu v užším, literárnějším pojetí. Ale kterak může dbáti ryzího, básnického slohu spisovatel, jenž nemá pevných jazykových vědomostí? Toť právě tak, jako by se někdo chtěl zabývat vyšší mathematikou, neznaje násobilky. Mluvnice, toť násobilka jazyka. Auktor, jenž nezná ani grammatiky své mateřštiny, nemůže vytvořit díla slohově dokonalého; a v literárním díle je sloh neméně důležitý než látka. Studium, podrobné studium rodného jazyka má býti nutnou průpravou literární práce. Měl by vlastně každý spisovatel býti také trochu filologem — Flaubert, Nietzsche, De Amicis, de Gourmont, Daria by měli býti vzory, v jakém poměru je spisovatel k své mateřské řeči. Ale zatím bylo by nevyhnutelno, aby každý náš spisovatel a každá naše spisovatelka znali český jazyk aspoň tak jak jej musí znáti každý chlapec ze školy měšťanské, chce-li dostati slušné frekventační vysvědčení. (Slova ta jsou doložena hojností příkladů, z nichž uvádíme tyto:) Spisovatel, kterého řadíme mezi přední pěstitele českého románu, napíše a dá do tisku větu: »Shledavši, že dosud nepřišla, bylo jí nepříjemno.« Spisovatelka, s jejímž jménem se často setkáváme v belletristických časopisech, obohatila češtinu několika obraty zbrusu původními: »Jsa upřímným, protivilo se mu v erotice všechno povrchní, banální a nediskrétní.« »Odcházejíc ze salonu, napadlo jí mimovolně.« »Všedši na neveliký balkonek, zůstal její pohled zachycen venku.« »Rozcházejíce se u kuchyně, přál jí dobré noci, čekaje, že mu podá ruku.« Mladý básník, jenž v předmluvě ke své tenké knížce veršů vystupuje v póse poloboha, zabásní si mezi jiným takto: »To sníc pak, bylo blaze jí.« Spisovatelé se dívají často s vrchu na referenty, kteří jim vytýkají takové chyby; známý výsměšek o kantorském pedantství bývá jejich nejobyčejnější zbraní. Ale zde přece nejde o nějaké drobnosti, jež se staly koníčkem zkostnatělého pedanta. Jde o základní pravidlo mluvnické, pravidlo, proti němuž nepochybí průměrný hoch z měšťanské školy, jež zachovává ve své korrespondenci průměrný dělník, řemeslník, obchodník, zkrátka něco samozřejmého, jako sama abeceda.

»Nedej bůh, aby vy jste tohoto pokoření nepomstil.« Tak píše mladá auktorka, jež. pokud se pamatujeme, vystupuje s velikými literárními požadavky. »Mohla by jsi u nás hospodařit,« píše auktor, jenž býval jednostranně vynášen listem, který jinak mrvu v očích bližního viděl vždycky a neopomínal jí vytknouti. »Kdyby alespoň jsi ji naučila vařit,« čteme v románě, vyšlém v knihovně »V dámském budoáru«. »Její muž, aniž by se byl Anny povšiml«… píše spisovatel kopuleté literární minulosti a polemických vloh. »Zabýval se mimo toho i politickými záležitostmi svého krále.« »Raději nevšimne si jej vůbec,« píše opět auktorka jinak zcela sympathická, jakož vůbec v jazykových nesprávnostech naše píšící ženy dodržují s píšícími muži statně krok. »Teprve později, když opírala [90]se loktem o podušku, si jej všimla«; toť rovněž vybráno z literárního díla ženského a nadto běží o auktorku, která si právě nemálo zakládá na vytříbenosti své literární formy. »A když jsem se po jméně jej ptal, jenom se pousmál,« máme zaznamenáno z knížky, vyšlé ve sbírce, jež má pyšný název »Přerod«.

»Neustanou ve své touze, dokud vítězství nedobudou svoje.« »Celý jen život chci dosíci.« »Za lačných duší vinu zda dosáhnete klid?« Toť opět ukázka z básnické řeči našich dvou mladých lyriků. »Nuže, tento spravedlivý, jenž by měl naší zemi úplně v moci, zdaž by otálel zničiti tuto?« Takovou pěknou češtinou píše známý popularisátor přírodních věd. A jeho kollega v povolání, překládaje německé přírodovědecké dílo, píše o zubrech, že žili »ve Východním Prusku mezi Tilsitem a Labiau«, jakoby nevěděl, že »Tilsit« je obměnou starého správného názvu »Tylže«. »Neméně typickým pro dobu ledovou, ale více rozšířeným byl mamut,« čteme na jiné stránce toho překladu.

»Nebylo času přemýšleti,« napsal mladý auktor, jinak dosti dbalý jazykové správnosti svých novell. »Jejich odborná methoda působí vlivuplně na rozvoj kriticismu,« napsal zase kritik, jenž jinému nesleví ani puntíku. Takové germanismy a ještě hrubší nejsou v našem písemnictví vzácností. Někteří auktoři a auktorky jsou proslulí výsostným nedbáním nejzákladnějších pravidel o skloňování slůvka »já«. »Před chvilkou mě to přinesla pošta.« »Nechápe mně, mému věrnému a vroucímu srdci rozumíš jen ty.« Běda onomu srdci, rozumí-li mu jeho vyvolený tak málo jako auktorka mluvnici! Kterýsi mladý literát zatvrzele píše slovo »rozumět« způsobem, v němž by i primán našel chybu: »Přál bych si míti přítele, jenž by všemu porozumněl.« »Tomu jsem zase neporozumněl.« Čtete-li to jednou, dvakrát a třeba i třikrát, může to být ještě tisková chyba. Ale čtete-li to v každé práci auktorově třeba desetkrát?…

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 3, pp. 88-90

Previous Na statku a v chaloupce

Next »Hladovící« dítky